Zaří 2010

Rusko musí pochopit, že nejsme "jejich"

Daniel Anýž

Před několika týdny se Petr Kolář vrátil do pražských veder z těch washingtonských, kde v uplynulých čtyřech a půl letech působil jako velvyslanec České republiky ve Spojených státech. V Praze si ovšem Petr Kolář nepobude dlouho, už na konci srpna odjede do Moskvy, aby se ujal funkce českého velvyslance v Rusku. Je to přesun z jedné velké země do druhé, ale jinak je to ovšem hodně ostrý střih.

HN: Amerika je pohodlná země k žití, samozřejmě pokud nejste na ulici. Těšíte se do Moskvy?

Amerika je pohodlná pro ty, kdo mají rádi, že pravidla fungují a že platí pro všechny stejně. Samozřejmě že ne bez chyb a výstřelků, ale je to země založená na vládě zákona. Neřekl bych, že v Rusku to bude stejné... Ale těším se, a opravdu věřím, že to bude pracovně hrozně zajímavé.

HN: Jak jste na tom s ruštinou?

Že bych měl okouzlující ruštinu, kterou budu uvádět své ruské partnery v úžas, tak to ne. Je to taková slušná středoškolská úroveň, u maturity jsem měl dvojku, zápočty a zkoušky na vysoké škole jsem také nějak zvládl. A do Ruska jsem už jezdil pracovně, poprvé v roce 1992 za Ústav pro soudobé dějiny, a pak jako diplomat, a mám vyzkoušené, že když už tam jsem, tak mi mozkové závity docela rychle odkorodují.

HN: Je vám 48. Pro tuhle generaci bývá prvním "ruským" vjemem sovětská okupace 1968. Jste na tom stejně?

Asi ano, zrovna jsem byl v Ostravě u babičky, když jsme se v noci vzbudili, já jsem seděl na okně, a koukali jsme se na jedoucí tanky. A jako šestiletého kluka mě to docela vzrušovalo. Tanky! A pak si pamatuji rok 69, na letní tábor, byl tam ruský kluk a ostatní děti po něm šly. A já jsem byl takové trochu zavalité dítě, které se docela rádo pralo, tak jsem ho vzal pod svoji ochranu. Protože mi to přišlo hnusný, co se tam dělo.

HN: Tak to musíte v Moskvě často vyprávět, protože jinak je váš pohled na Rusko spíše skeptičtější. Jako velvyslanec ve Washingtonu jste upozorňoval, že Obamova administrativa by měla být ve svém "resetu" vztahů s Moskvou opatrnější.

To není úplně přesné. Ano, jsem spíše opatrnější, ale neřekl bych, že vůči Rusku jako takovému. Jsem ostražitější k některým projevům systému, vůči nepochopení, co je civilizované chování ve 21. století, co je partnerství, jak se dodržují závazky, jak se mají respektovat menší země. A jsou tam samozřejmě i pochyby, jak se ten systém chová dovnitř, vůči občanské společnosti. Ale zároveň nejsem žádný ideolog a nemám předsudky, a v Rusku je teď vidět hrozně zajímavý vývoj.

HN: Například?

Vezměte si teď před pár dny projev prezidenta Medveděva k ruským velvyslancům, kterého si v českých médiích všiml snad jen váš Ondřej Soukup na svém blogu. Medveděv tam řekl, že hlavním partnerem Ruska musejí být EU a USA a že směrem dovnitř musí Rusko posílit demokracii a občanskou společnost. A to jsou věci, které mě jako diplomata vyloženě vzrušují. Já tam přijíždím v době jakési evoluce od té tvrdé konsolidace k náznakům liberalizace.

HN: Jenže tam přijíždíte jako velvyslanec vlády, kterou už ruská média stačila popsat jako návrat protiruských dinosaurů.

Tento typ ruských interpretací mě mrzí, ovšem nejvíc vypovídá o samotných autorech takových názorů. Prozrazují na sebe, že vůbec nepochopili, nebo nepřijímají obrovskou změnu, která se na konci 20. století ve světě stala, včetně toho, že ani oni už nejsou Sovětský svaz, a že my jsme součástí určitého civilizačního prostoru. Ne protiruského, ale prostě našeho hodnotového prostoru.

HN: Jak ale vnímáte, když ruský ministr zahraničí Lavrov svého českého kolegu opakovaně poučuje, že Česko nepatří do střední, ale východní Evropy?

Naším úkolem není dělat Rusku psychoterapeuta. Od Lavrova je to dětinské, jsme v NATO, já nemám ani strach z ruské invaze, ani mindráky z ruského medvěda. Jestli mají sklon nás vnímat jako sféru ruského vlivu, tak ať. Musíme si na to dávat pozor, ale na druhou stranu, buďme už konečně sebevědomí, dosáhli jsme, čeho jsem chtěli, jsme relativně prosperující a dobře fungující demokracie. Jsme ukotveni v euroatlantických strukturách, tam jsou naše závazky a spojenci, tam je naše budoucnost.

HN: S příchodem do USA jste už předem věděl, že chcete řešit víza, k čemuž pak přibyla protiraketová obrana, tedy radar. Máte v tuto chvíli už nějaké konkrétní úkoly do Moskvy?

Moje obecné představa je pokusit se zaprvé o nastavení základních parametrů vzájemného chování. Teď se to odbývá všelijak, včetně těch setrvalých snah zkoušet pronikat do českého prostředí a využívat přitom rozdělení naší politické scény. Je třeba, aby bylo jasno, že tahle země někam patří, že si to sama vybrala a že je tam spokojená. A zároveň: Rusko je pro nás samozřejmě velmi důležitý partner, ekonomicky i politicky. Je to země s kterou je třeba zacházet s respektem, pokud nám to oni sami umožní. Vyvíjí se tam občanská společnost, Rusko má spoustu vrstev, prominentní umělce, intelektuály, obyčejné lidi. Často se vám tam stane, že vědí, co se u nás děje a mají na to názor! Mnohem častěji než v Americe. Toho bych chtěl využít, a výhodou je, že nemáme vůči Rusku žádné fobie, nechodíme s žádným batůžkem, z kterého bychom vytahovali staré války, křivdy a strachy.

HN: Ale opět, budou vás Rusové brát jako rovnocenného partnera? Nebojíte se toho pověstného "lavrovského" tónu?

Myslíte, když by chtěli dělat "ty, ty, ty, vy jste byli naši, tak si nehrajte, že jste nějaký Západ?" No, jestli jim to pomáhá, ať to klidně dělají, já se tím vůbec netrápím. Ale hlavně nemyslím, že to tak bude. Jako náměstek a před tím i ředitel teritoriálního odboru, kam patřilo Rusko, jsem si vyzkoušel, že i když jsou třeba jednání hodně nepříjemná, tak jsou profesionální. Jednali tvrdě, ale slušně, a bez podpásovek. Ve Washingtonu, kde jsme rovněž ti "malí", jsem si navíc ověřil, že třeba i s nepříjemnými věcmi se musíte snažit jít co nejvýše, do nejvyšších pater administrativy. Nemá cenu jít za úředníkem, protože jeho submisivita v USA je úplně stejná jako v Česku nebo v Rusku. Nechce se mu říkat nadřízenému špatné zvěsti. Ve Washingtonu se to, myslím, povedlo. Sice nevím, jako tohle bude fungovat v Rusku, ale je to nejlepší způsob, jak si získat respekt.

Petr Kolář (48) vystudoval etnografii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Do roku 1993 působil ve vědecké sféře, zabýval se soudobými dějinami, mezinárodními konflikty a vztahem malých a velkých států. Poté nastoupil na ministerstvo zahraničí. Postupně působil jako velvyslanec v Irsku, Švédsku a Spojených státech amerických. Zajímá se o literaturu, historii a výtvarné umění. Je ženatý, s manželkou Jaroslavou má dvě děti.

(www.ihned.cz)