Zaří 2010

Český řidič - vraždící monstrum

Jana Bendová

Silniční smrtka skosila během prodlouženého víkendu 26 lidských životů. Od pátku do úterý. Jedna školní třída. Čtvrtina Sněmovny. Hrůza. Jako by si nová vláda nechala dát shůry smuteční „razítko“ na svůj plán zpřísnit bodový systém. Doufá, že větší přísností omezí agresivitu zdejších řidičů. Ta má hlavní podíl na tom, že na vozovkách zemře tisícovka lidí ročně - jsme stále evropskými rekordmany. Ráda bych plánu i naději Nečasovy vlády věřila. Coby řidič dennodenně potkávám své kolegy za volantem a jedním slovem: děs-běs.

Právě o víkendu jsem za jedno jediné odpoledne potkala kolegy, kteří:

1. Projeli na červenou. Na dotyčné křižovatce tak projíždějí řidiči neustále, hlavně kamiony vynikají. Na světlech svůj rozjetý vůz neubrzdí, počítají asi s tím, že s jejich nebrzděním počítají ostatní. Často tam, bohužel, nepočítá nikdo.

2. Na poloprázdném kruhovém objezdu mi zprava vjíždějící auto (nebo raketa?) málem urazilo blatník vozu, tak ti dva nadupaní hoši pospíchali.

3. Jet osmdesátkou na čtyřicítce? Běžná kratochvíle. Při šestém rychloautě jedoucím kolem jsem přestala počítat.

4. Stojím před spuštěnými železničními závorami... a vtom frnk, v protisměru kolem mne profičelo auto. Prokličkovalo mezi závorami. Kolem projíždějící policejní vůz nezareagoval. Asi bděl ostřížím zrakem v jiném směru.

Na tři hodiny jízdy zážitků až až. Víkend jsem přežila. Bez úhony, bez pokuty. Ale s velkým vztekem a skepsí.

Obávám se, že na českého řidiče je i zpřísněný bodový systém krátký. Představte si, že máme 56 tisíc kilometrů silnic, přes čtyři miliony automobilů a ze čtyř desítek tisíc policistů něco přes 3000 dopravních. I kdyby všichni policisté, dopravní i nedopravní, vyšli z kanceláří, nechali vrahy vraždit, zloděje loupit, pašeráky pašovat a číhali za bukem, silniční džungli neuhlídají.

Je to v nás. V naší povaze. I když se o „národní povaze“ těžko mluví, existuje-li vůbec, nějaké společné rysy chování, zděděných návyků a tradičních postojů máme. Řekl by snad někdo o našincích - kdyby popisoval cizinci ze vzdálených krajů, jací jsme - že milujeme fair play? Že jsme pozoruhodně nesobečtí? Ohleduplní? Poctiví až za hrob? Respektujeme zákony? Že si dáváme přednost? Těžko.

Pozorujte sami sebe, své okolí na silnicích a českou povahu máte jako na dlani, v karikující zkratce. Silniční myška je nejoblíbenější zvířátko řidičů, zipování si naopak zdejší řidič užije, jen když vyjede do zahraničí. Nevidíte v tom kus naší povahy? Jsme tak trošku vyčuraní, jde-li o to, urvat cosi byť titěrného jen pro sebe. I kdyby to měla být minutka ve frontě před světly na křižovatce nebo pět metrů v zácpě. Zákon? Pravidla? To je příkaz vrchnosti a vrchnost byli vždycky v dějinách „oni“, jen málokdy „my“. Když porušíš, můžeš se chlubit v nóbl společnosti i v putyce a zatleskají ti. Na tebe, chytráka, si páni nepřijdou! Ani s novým bodovým systémem.

Jeden námět pro policii však mám. Od doby, co na sídlo vlády vyšplhali ekologičtí aktivisté, hlídá ten barák několik příslušníků. Pár metrů od nich den co den dělají desítky aut myšky. Nechtějí stát frontu, na světlech předjíždějí. Jistě, policisté chránící klid vlády nejsou dopraváci. Ale co je nebezpečnější? Aktivisté na střeše, nebo džungle na silnici?! Jako daňový poplatník mám docela jasno, kde a koho mají policisté víc „pomáhat a chránit“.

(MFDNES)