Zaří 2010

Nepodceňujte množství blbců v oběhu

Jan Berwid-Buquoy

Kdysi jsem napsal do Dikobrazu aforismus: „Je mnoho tragických srážek, ale nejtragičtější srážkou je, když se srazíte s blbcem“. Všimli jste si ale, že žádná definice blbosti neexistuje? A to ani ve vědeckých kruzích. Kdo je tedy blbcem a kdo ne? Případně - co když si myslíte, že nějaký politik je blbec, ale on je ve skutečnosti jenom vůl? Pro nás, politologickou a sociologickou garnituru, jde o extravagantní dilema. Lidé, které považujeme za blbce, mohou považovat za blbce nás, ale podle jakého kritéria?

Myslím, že jako první dilema vyřešil italský historik ekonomie profesor Carlo Mario Cipolla (1922 – 2000) ve své jedinečné publikaci The Basic Laws of Human Stupidity (Základní zákony lidské blbosti). S ožehavým fenoménem blbosti se zabývá dokonce vědeckými analýzami. Kniha vyšla poprvé 1971 v USA. V Itálii neměl žádný nakladatel odvahu dát ono dílo do rukou čtenářů. Na jihu Evropy, kde lidská pitomost za asistence letních veder doslova kvete, by vydání oné publikace mohlo mít patrně jak pro autora, tak pro nakladatele fatální následky.

Profesor Cipolla postavil teorii lidské stupidity na pěti pevných základech:

1) Každý, vždy a za všech okolností podceňuje množství blbců v oběhu. Jedinci, které kdysi považoval za racionální a inteligentní se náhle ukáží až nestydatě stupidní. Na místech, kde by měl člověk vlastně nalézat moudrost, mohutně kvete plevel blbosti. Blbec se objeví náhle, nečekaně a tam, kde se to nejméně hodí, a to v nejvíce nepravděpodobných situacích.

2) Stupidita se táhne všemi společenskými třídami bez ohledu na individuální IQ, vzdělání a akademickou hodnost. Blbost objevíte mezi dělníky, studenty, vysokoškolskými profesory i mezi laureáty Nobelovy ceny. Její hranice jsou nekonečné.

3) Stěžejní zákon: Blbý člověk je podle profesora Cipolly ten, kdo způsobí ztráty jinému člověku nebo skupině osob, aniž z toho má jakýkoliv prospěch, a dokonce přitom může i sám utrpět citelné ztráty. Denně ztrácíme energii, zdraví, náladu a peníze (někdy dokonce i život) kvůli individuím, která nám toto vše způsobují bez jakéhokoliv rozumného důvodu jen proto, že jsou to prostě blbci.

4) Zejména v oblastech politiky, hospodářství a sociálních věcí nelze vždy přesně odhadnout, jak budou blbové myslet a jednat. Lidé jsou jim vydáni napospas. Podporovat a spolčovat se s blbci se brzy ukáže být chybou, za kterou lidstvo vždy těžce zaplatilo. I lidé, kteří nejsou žádní volové, často podceňují vliv a škodlivou moc blbých.

5) Blbec je nejnebezpečnější typ člověka. Vyvolává ještě větší nebezpečí, než bandita. Banditu definuje Cipolla jako subjekt jednající podle vzoru: co přinese zisk jemu, ale škodí oběti. Naproti tomu blbec podle žádné logiky nejedná a vytváří permanentní nebezpečí všude, kde se právě nachází, protože jeho reakce jsou nevypočitatelné.

Profesor Cipolla tvrdí, že blbost je vrozená. Je determinována geneticky a nikoli kulturně. Vzdělaní blbci pouze blbost kultivují, ale neodstraňují jí jako vlastní duševní stav. Mnoho tzv. učenců je možno definovat pojmem „vzdělaná pitomost“. Podle Cipolly dělá mnoho lidí tu chybu, že od lidí, se kterými se kontaktují, očekávají rozumné jednání. Místo toho by měli dávat pozor na to, zdali nenarazili na blba. Bez ohledu na to, jednají-li se svým kolegou, šéfem, ředitelem a nebo předsedou vlády.

Je prý třeba dávat si pozor na to, aby se blbci pokud možno jen v nepatrném množství dostávali k moci. Oni posilují destruktivní sílu společenského řádu a jsou s to přivézt k pádu jak demokracii, tak jakoukoli diktaturu této planety.

(Reflex)