Zaří 2010

Čech, ale ne Čecháček

Milan Paumer byl prý nesmírně tvrdý a obětavý. Tak na něj vzpomíná historik Eduard Stehlík, který se třetím odbojem zabývá už dlouho. S Paumerem se navíc osobně znal.

* Jeho smrt vás překvapila?

Velice, s Milanem jsem mluvil před měsícem. Věděl jsem, že má zdravotní problémy, ale byl jsem přesvědčen, že je v dobré kondici. On byl i po stránce psychické v bezvadném stavu. Ta zpráva, to byl šok.

* Odbojáři umírají v poslední době až příliš často a pořád nemáme zákon o třetím odboji. Není to chyba?

Mne samozřejmě mrzí, že se ho tito lidé nedožili, ale věřím, že jej budeme mít. Stejně jako se dočkáme lepšího ocenění jejich činnosti. Možná i ten jejich odchod paradoxně způsobí, že se o tématu začne znovu víc mluvit a lidé se budou ptát a zajímat se. Třeba se někdo chytne za nos a řekne: Nemůžeme nechat všechny umřít.

* Jakou roli hrál Paumer ve skupině?

Byl absolutně oddaný těm ideálům, za které odbojová skupina bojovala. Přinesl by i nejvyšší oběti. On se v obou těch klucích generála Mašína viděl a bral je jako obrovské vzory. Chtěl se jim podobat. A v té nesmlouvavosti byl možná i tvrdší a důslednější. Pokud se do knihy podepisoval jako „ten třetí od Mašínů“, nebylo to úplně přesné. Nebyl třetí. Zcela se jim vyrovnal.

* Na rozdíl od nich se vrátil...

Ten návrat bych právě ocenil. Mohl zůstat v Americe nebo žít někde v ústraní a v klidu. Ale on s obrovským nasazením objížděl školy, vyprávěl, vysvětloval, co je komunismus. Dával vlastní peníze, přispěl na vydávání knížek. Pro poznání třetího odboje udělal tolik co málokdo. Navíc komunikoval s mladými způsobem, který jim vyhovoval. Sedl si, vytáhl z kapsy kulku, kterou mu v Berlíně vyoperovali z břicha, a nechal ji kolovat. Já jsem zažil, jak děti byly nadšené. Zvládal to bez moralizování a s bravurou.

* Jak jej bude hodnotit historie?

Jednou jsem řekl, že je budeme moci hodnotit bez emocí, až už tady nebudou. Ale možná potřebujeme ještě pořád nějaký odstup. Osobně jsem ale stále přesvědčen, že budou všichni hodnoceni jako jeden z příkladů, že odboj proti zločinnému režimu i se zbraní v ruce byl morální, oprávněný a hodný úcty. Přesně, jak se to píše v zákoně o protiprávnosti komunistického režimu.

* Paumer se ale účastnil akcí, při kterých umírali lidé. Jak to máme vnímat?

Je to složité, pokud na ně budeme nahlížet současnýma očima. Počátek padesátých let byl dobou nesmírně krutou. Lidé byli odsuzováni údajnými soudy, mučeni, vražděni. Propaganda připravovala veřejnost na třetí světovou válku. Jestliže zahynul příslušník tehdejšího Sboru národní bezpečnosti, není to totéž, jako by byl dnes zastřelen policista. A když se podíváte na konkrétní případy, zjistíte, že ti lidé vlastně přišli o život nešťastnou shodou náhod. Odbojáři jim zpočátku nechtěli ublížit. Nemyslím si, že pro mladého kluka je potěšení někoho podříznout.

* Takže bude mít Paumer jednou pomník?

Jsem naprosto přesvědčený, že si jej s Mašíny zaslouží.

* Co byste na ten pomník napsal?

Když budu ironický, napadá mne: Hrdinům vděčný národ... Ale až opadnou emoce, tak i ti, kteří je dnes odsuzují, budou snad ochotni přečíst si, jak to bylo, představit si a pochopit tu dobu.