Zaří 2010

Relativně vzato

Vladimír Cícha

Pod tímto názvem vyšla v roce 1975 u společnosti Kampa Disc v New Yorku deska s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem. Nenapadl mne lepší název pro následující kratičkou úvahu.

Otázka co je absolutní a co je relativní, je téma pro filozofy. Lépe si v této věci počínají vědy exaktní. Nejsem ale vědec a uchyluji se k tomuto výrazu z jiného důvodu: zodpovědět si otázku, co se za posledních více než 40 let, co žiji ve svobodném západním světě, přesně tedy v Kanadě, tady změnilo a jak. Ve smyslu kladném i záporném. A právě u takové úvahy, ať tak či onak, se ona relativita snadno připomene. Ano, absolutní prý není ani žádná pravda, praví moudří.

Občas mne napadá otázka: má se průměrný, solidní, pracující člověk, ať už vyššího vzdělání a nebo jen zdatný ve své profesi, má se dnes v Kanadě lépe než před cca čtyřiceti lety? Žije si životem spokojenějším, může si snadno a bez větší zadluženosti v bance, koupit dům nebo nový automobil? Musí k tomu vynaložit více úsilí, než před oněmi čtyřiceti lety?

Následující text jsou moje zcela osobní pozorování, zcela osobní názory. Mohou se lišit od názorů čtenáře docela mírně, značně a nebo vůbec. Původně jsem si myslel, že bych měl vyjít ze statistik, ale s těmi mám zde v Kanadě vcelku zvláštní zkušenost, která mne vede k jisté pochybnosti v jejich důvěryhodnost (kupř. mnohdy pochvalné statistiky o klesající zločinnosti).

Dorazili jsme do Kanady 1. prosince 1968. Tedy je to už dost dávno, ale leccos si ještě docela dobře pamatuji. Z takového pamatování teď se rodí otázka, kterou si občas, pozoruje dění kolem sebe, ať už se mě nebo mojí rodiny přímo dotýká nebo ne, kladu. Žije se nám průměrně vzdělaným a pracujícím občanům této veliké země dneska lépe a nebo hůř, snadněji a nebo naopak, než tehdy a nebo prostě jenom jinak? Odpověď na takovou ošemetnou otázku dá se odpovědět: jak se to vezme, je to tak či onak, relativně vzato.

Pokusím se teď zmínit o několika skutečnostech, které mají s odpovědí na otázku souvislost. Když jsme přijeli do Kanady existovala zde občasná nezaměstnanost, ale bylo přesto možné v čase velice krátkém, pro toho, kdo měl zaměstnání a to i občas přerušené okolnostmi, zakoupit si slušné bydlení. Nejen byt, ale i dům se zahradou. Po několika málo letech jsme podnikli pětinedělní výlet do Evropy a po návratu bankovní konto nebylo prázdné. Ani já, ani moje žena jsme neobchodovali s drogami. Naopak, naše povolání byla a jsou (tedy moje už ne) velmi prozaická. Ani naše platy nebyly nijak horentní. Jenže, žilo se snadněji. A to, myslím i s přihlédnutím k tomu, že dneska je podstatně dráž, ale jsou i vyšší příjmy.

Podobné nákupy a dovolené, jaké jsme si mohli dovolit (i mnozí jiní nově příchozí do této země) v době tak krátké po příchodu s prázdnou, si mohou, jak se mi zdá, dnes dopřát jen příchozí z Asie, Íránu, Ruska, či Hong Kongu, individua kupující si drahé rezidence za hotovost. Ceny jsou tím vyhnané nahoru s velmi neblahým výsledkem pro mladé manželské páry začínající život v této zemi (velmi je to patrné ve Vancouveru). Nákup domu si mladí manželé nemohou dovolit, na rozdíl od oněch časů před třiceti, čtyřiceti lety; o takové dříve samozřejmosti si dneska jako o luxusu mohou nechat jen zdát.

Pro nás, v té době imigrace v roce 1968, kdy jsme dorazili se dvěma kufry a šestiletým dítětem, v kapse jen stovku s TGM na památku byla situace značně příznivější. Ve zmíněných časech našeho příchodu nebylo o ideologii politické správnosti ani vidu ani slechu. Věci se děly vcelku v logickém uspořádání, převažoval tzv.selský rozum, zde common sense. Pokud jste řekli mamlasovi, že je mamlas, nic se nedělo a ani nemohlo dít, když to byla pravda. Dnes ale Human Rights Tribunal by vám navařil nepříjemnou krmi spojenou se zásahem do vašeho bankovního konta. V lepším případě byste strávili hojně času vysvětlováním svého z faktů vycházejícího názoru. Množí se důkazy, které navzdory faktům a skutečnostem mocní neberou v úvahu, že totiž multikult a imigrace, jak se pěstuje v posledních nejméně dvaceti letech, se v růžové teorii dosti liší od temnější praxe.

Aby vše dostalo ještě ten správný spád, ukazuje se častěji než je zdrávo, že mnozí politici jsou hrabiví podvodníci, též odměny CEO-hodnostářů a zaměstnancům ve státních službách dosahují výše sotva úměrné užitečnosti jejich vykonané práce či vzdělaní příjemců.

Pravda, možná, že tehdy nebyla informatika na takové výši a leccos mohlo být snadno utajeno, co dneska se občanovi sděluje. Nedávno vyšlo v našem The Vancouver Sun pojednání o neuvěřitelně vysokém procentuálním zvýšení platů velmi dobře placených pozic $100,000 plus ve veřejných službách, navzdory prokázaným ukazatelům, že se časy změnily ne právě k dobrému či znamenitému. Solidní pracant a daňový poplatník se nestačí divit. A to, jak se říká, je jen vrchol ledovce, tím jsem si jist. Tehdy o internetu nikdo ještě nevěděl. Ani o blogu nebo twitteru a jiných pochoutkách dnešní informatiky. (Zmínka o kladném i neblahém následku takového rozvoje vybočila by z podstaty tohoto textu.)

Konzumní společnost je stále konzumnější, nikdy snad se nežilo víc na dluh než dnes. Taková praxe je ovšem přípustná, stejně jako různě podporovaná bankami, výrobci a médii; není na tom nic špatného, pokud se to děje v rozumných mezích. Pokud jeden klidně a bez menšího nebo většího stresu, za věc pořízenou na dluh v konečné bilanci zaplatí trojnásobek jeho ceny. Mnohdy to ale bývá kráčení po laně, jehož nosnost je neznámá.

Příliv zahraničního kapitálu, ve valné většině z Asie a Číny, do BC a Vancouveru, způsobil onu shora zmíněnou nedostupnost nákupu solidního bydlení mladé, snaživě pracující generaci. Ve Vancouveru se ztopořilo mnoho vysokých budov, které město připodobňují k Hong Kongu. Je to k jeho škodě a nebo dobru? Tam je ale (jak mě moje žena, krátký čas tam trávící, informovala) veřejná doprava výborná, zde od výbornosti hodně vzdálená.

Kvap se stal jistou součástí snad všech zaměstnání, spolu s obavou, že může být ztraceno. Ano, vyrábí-li se něco rychle, musí se rychle prodat, začíná koloběh, jehož součástí může být znehodnocování zboží loňského, aby mohlo být nahrazeno modely letošními. Vytratila se soudnost, smysl pro rozlišování toho, co je nezbytné, pro život zcela základní a co je jen něčím navíc, ač příjemným, ale v podstatě zbytečným, a získaným mnohdy za cenu menšího či většího bolehlavu.

Je čas, aby byla zase veliká válka, aby lidi přišli k rozumu! sdělil přítel. Tedy, válku takového rozsahu, jakou měl na mysli, bych si rozhodně nepřál a jistě ani on to nemyslel vážně. Ale je nějaká cesta, kterou by se západní společnost, včetně Kanady, mohla ubírat bez extrémů, bez lačnosti věcí, bez výstřelků, které jenom uměle nahrazují onu přirozenou radost ze života, ke klidu a spokojenosti?

Ano, nenapsal jsem nic, co by nebylo víceméně známo, ale jenom takové menší (osobní) připomenutí.

Autor není marxista.