Zaří 2010

Svědectví z údolí nicoty

Jaroslav Formánek

Novinář a spisovatel Bronisław Wildstein jitří rány polské minulosti. Byli to tři kamarádi na život a na smrt, kteří studovali v sedmdesátých letech v Krakově. Stanisław Pyjas, Leszek Maleszka a Bronisław Wildstein. Kvůli svým nekonformním názorům a kritice tehdejšího komunistického Polska se o ně začala zajímat Státní bezpečnost. V noci 6. května 1977 byl Pyjas zavražděn, podle všeho příslušníky StB. Zločin však nebyl nikdy vyšetřen.

Wildstein s Maleszkou a dalšími přáteli pod dojmem Pyjasovy smrti založili Studentský výbor Solidarity (SKS), opoziční studentské hnutí. Ve svých řadách však měli od začátku udavače, o němž později bývalý příslušník Státní bezpečnosti a analytik činnosti krakovských studentů Andrej Więckowski prohlásí: „Byl to velmi dobrý agent. (...) Podával vynikající hlášení o rozpracovaných osobách včetně Pyjase.“ Jeho krycí jméno znělo Ketman. Rozsahem udávání, poznámkami a mnohostránkovými texty o opozici patřil k nejplodnějším agentům v dějinách polské StB.

O těchto událostech vypráví Bronisław Wildstein v úvodu ke své knize Údolí nicoty, kterou nedávno vydalo nakladatelství Pulchra. Je nutné je znát k pochopení životních postojů tohoto předního polského novináře a spisovatele, jenž svými činy, názory i jmenovanou knihou posledních pět let rozděluje polskou společnost hledáním odpovědi na zásadní otázku: Jak se vypořádat s problematickou minulostí někdejších udavačů i vysokých důstojníků StB, z nichž se stali přední podnikatelé, významné veřejné či politické osobnosti?

V Polsku se střetávají dvě koncepce. První lze popsat Wildsteinovým výrokem poté, když v roce 2005 nelegálně vynesl z Institutu národní paměti jména 240 tisíc osob registrovaných jako spolupracovníci StB: „Myslím, že je potřeba pojmenovat zlo a otevřít archivy. Lidé by měli vědět, pro koho hlasují.“ Druhou reprezentuje letitý názor Adama Michnika: „Rezignace na zúčtování je cenou, která stojí za společenský smír a za příklon lidí starého režimu k demokratickým změnám.“

A vypukla vřava

Bronisław Wildstein se narodil v Olštýně v rodině vojenského lékaře. Na Jagellonské univerzitě v Krakově studoval polonistiku a velmi rychle se zapojil do opozičního dění. Přispíval do podzemního studentského časopisu Indeks a kromě zmíněného SKS byl i členem Výboru pro ochranu dělníků (KOR), který poskytoval finanční a právní pomoc pronásledovaným účastníkům dělnických protestů. V roce 2000 u příležitosti vydání své knížky Profile wieku, rozhovorů s významnými západními intelektuály, prohlásil: „I za komunismu jsem spíš inklinoval k levicovému smýšlení, ale stále víc mě přitahoval liberalismus, idea volného trhu nejlépe v americké verzi.“ To už měl za sebou zkušenost života na Západě. Od roku 1981 žil v Paříži, kde pravidelně psal do polského měsíčníku Kontakt, později se stal dopisovatelem Svobodné Evropy.

Návrat do Polska a poměry v zemi po dohodách u kulatého stolu, jež zaručily vrcholným komunistům i příslušníkům StB beztrestnost, velmi rychle zradikalizovaly jeho názory. V roce 1991 píše pro Tygodnik Powszechny ostrý článek o nutnosti dekomunizace polské společnosti, který však noviny odmítají zveřejnit. Této problematice se věnuje celá devadesátá léta a vydává i tematicky zaměřenou knihu Dekomunizacja, której nie bylo. Neochotu rázně se vyrovnat s komunistickou minulostí přisuzuje politickým stranám Unii svobody, Svazu demokratické levice, ale i médiím jako třeba Gazeta Wyborcza, jež podle jeho názoru v tomto směru cíleně ovlivňují veřejné mínění.

Wildsteinovi přitom nešlo jen o řešení celospolečenského problému známého v každé postkomunistické zemi, ale i o osobní záležitost. Dlouho se pokoušel konečně objasnit záhadnou smrt kamaráda ze studií Pyjase. Narážel však na četné překážky: dokumenty údajně již neexistují nebo se nesmějí zveřejňovat, klíčoví svědci jsou mrtví, anebo nechtějí vypovídat.

Možná i tato zkušenost ho vedla k tomu, že na začátku roku 2005 vynesl z varšavské úřadovny Institutu národní paměti seznam jmen agentů StB, který posléze uveřejnil v internetu. Na seznamu však nebyli pouze konfidenti, ale i oběti estébáckých nátlaků a manipulací, k čemuž Wildstein prohlásil: „Vůbec si nemyslím, že každý, kdo podepsal spolupráci s StB, si zaslouží odsouzení. (...) Není možné všechny házet do jednoho pytle – a právě proto, aby se to dalo zhodnotit, musíme mít přístup k aktům.“

V Polsku však vypukla vřava, média zaplavily pozitivní i negativní komentáře a diskuse, Wildstein byl okamžitě propuštěn z deníku Rzeczpospolita, řada novinářů i významných osobností veřejného života ho ocejchovala jako pomateného maniaka, který všude vidí spiknutí někdejších temných sil totalitního režimu s novými elitami a médii. Pro jiné však zůstal komentátorem s jasnozřivými názory. Přesně tak byla o tři roky později přijata i jeho kniha Údolí nicoty. Na jedné straně nadšení nad popisem polské reality, na druhé straně označení za výplod frustrovaného a ukřivděného spisovatele.

Příliš skutečná fikce

K napsání čtenářsky jistě vzrušující knížky však autora přiměla ještě jedna důležitá událost, než byl mediální hon na jeho osobu. A tady je nutné vrátit se k příběhu tří kamarádů z Krakova sedmdesátých let. Neboli kdo byl ten velmi dobrý a v dějinách polské StB nejplodnější agent Ketman, který podával vynikající hlášení o rozpracovaných osobách. Vyklubal se z třetího kamaráda Leszeka Maleszky, jenž se po roce 1990 stal hvězdou svobodné polské žurnalistiky a o dekomunizaci psal do Gazety Wyborcze úvahy z pozice někdejšího člena opozice, který velkoryse odpouští.

Celá aféra se provalila v roce 2001, kdy se Maleszka pod tíhou důkazů přiznal. Z deníku Gazeta Wyborcza byl sice propuštěn, za velké peníze tam však psal dál pod pseudonymem. O tom všem je Wildsteinovo Údolí nicoty. Svižně a napínavě napsaný román z prostředí varšavského mikrosvěta médií a intelektuálních kaváren, kde pod slupkou osobních i společenských pseudoproblémů bublá jako zlověstná černá bažina neuzavřená minulost. Když v podobě důkazů o estébáckém konfidentství známého polského akademika, osobnosti plnící funkci morálního svědomí národa, vytryskne na povrch, spojí se v honbě na novináře, kteří nepříjemnou pravdu zveřejnili, bývalí opoziční intelektuálové i důstojníci StB, dnes úspěšní byznysmeni. Nutí je k tomu nejen ušlechtilé myšlenky o odpuštění, společenském smíru, ale především strach z odhalení vlastní minulosti či obavy o výnosné kšefty, jež po pádu komunismu mohli díky rezignaci na zúčtování vesele provádět.

Hlavní vypravěčskou linií pak prosakuje i osobní příběh mediální hvězdy Jana Returna, k němuž se jako bumerang vrací jeho pochybné krakovské mládí skrze postavu umírajícího někdejšího studentského přítele. Analogie s agentem Ketmanem je zřejmá. Údolí nicoty by zkrátka mohla být zdařilá literární fikce, ovšem představit si podobný děj třeba v českých poměrech není vůbec těžké. Jak navíc píše v úvodu o románové štvanici na novináře překladatelka knihy Petruška Šustrová, „strašné je, že skoro všechna ta slova a argumenty mohli polští čtenáři už dávno číst v novinách (...) strašné je, že to není tak docela fikce.“

Wildsteinově knize lze současně i mnohé vytknout. Autor se nevyhne moralizování, úvahy o odpuštění jsou zbytečně dlouhé, sexu a alkoholu je v knize více než dost, do úst levicově zaměřených intelektuálů často vkládá tak frázovité a schematické myšlenky, až tyto pasáže ztrácejí na věrohodnosti a působí jako vyčpělé klišé. Na druhou stranu je to dobrý vypravěč a především znalec světa, který popisuje.

„Údolí nicoty v první vrstvě představuje pokus vypořádat se s Polskem po pádu komunismu. V současné polské literatuře podobné vyrovnání chybí,“ prohlásil spisovatel před rokem při návštěvě Prahy. Jeho slova by mohla být výzvou i pro českou literaturu, kde román reflektující současnost s přesahem do minulosti chybí. A to i s následným mediálním humbukem a polemikami, jež by takto slušně napsané dílo jistě vyvolalo. Estébácké kauzy různých slavných a úspěšných tuzemských písničkářů, politiků či podnikatelů k tomu přímo vybízejí.

BRONISŁAW WILDSTEIN (58). Jako novinář pracoval v denících Życie Warszawy, Życie a Rzeczpospolita. Za vlády bratrů Kaczyńských byl v letech 2006–2007 ředitelem polské televize. Je autorem jedenácti knih.

(Respekt, www.respekt.cz)