Zaří 2010

Jasné mávnutí novým koštětem

Luděk Frýbort

Nejzchátralejší stát má nejvíc zákonů (Publius Cornelius Tacitus, římský historik a senátor).

Je po volbách a nová košťata se dávají do metení. Je to, povím vám, skoro zázrak, dvacet let se nezametlo v zemích Koruny české nic, leda pod koberec, i modleme se, aby jim ten elán vydržel. Některá máchnutí nového koštěte ovšem… Ale abych se začal vyjadřovat určitěji: dostal se mi do ruky časopis strany Věci veřejné a nestačil jsem souhlasně pokyvovat hlavou. Kdyby se polovina všech těch předsevzetí měla naplnit skutkem, musela by se nad zeměmi českými rozklenout duha ráje. Našel jsem však i drobný odstaveček a v něm už… nu, třeba jen já sám jsem takový skeptik, že hned ve všem vidím předzvěst maléru. Ale posuďte sami.

Stalo se, že pan Stanislav Huml, expert strany Věci Veřejné v oboru dopravy a nyní poslanec, předestřel takovýto návrh: nechť je ustanoven – cituji - zákon, ukládající chodcům povinnost předem upozornit řidiče jasným mávnutím (pan poslanec blíže nedefinoval, které mávnutí je jasné), že chtějí přecházet. To, poukazuje ten muž, by odstranilo nedorozumění kolem přednosti chodců na přechodech. A hned stranický list vyhlašuje referendum: každý může na internetu hlasovat pro jasné mávnutí nebo proti němu. No, nechám si komentář napotom, zatím bych se chtěl poohlédnout, jak v té věci postupují jinde. Jest totiž odvěkým obyčejem české politiky vynalézat pokaždé znovu kolečko k trakaři, ačkoliv by stačilo se podívat, nevynalezl-li je už někdo předtím a jak mu slouží či neslouží.

Začněme odzadu: jsou na světě končiny, v nichž vládne pustý chaos, a nejen dopravní. Ty snad nechce nikdo napodobovat, i přejděme je mlčením. O stupínek výš, aspoň co se mé zkušenosti týče, se nalézá například Indie: nějaký zákonem stanovený dopravní řád v té zemi divů určitě existuje, ale nikde není znát. Namísto něj se vyvinul řád paralelní, trochu jako indické kasty. Nejvýš v pořadí důstojnosti stojí autobus či náklaďák (zchátralý, černě smrdící, přetížený), jehož právem je smést bezohledně do škarpy cokoli níže postaveného; nepřehání příliš má cestovní příručka tvrzením, že se na indických silnicích záměrně a beztrestně vraždí. S odstupem následují auta osobní, po nich motorky a motorikši, ještě níž potahy volské, potahy lidské, kola, na samém konci stupnice žebrák, chodec či pes. Může takový chodec jasně mávat všemi třemi končetinami (na jedné musí stát), a dosáhne jen toho, že mu je prořítivší se náklaďák urazí. I jest přecházení indické ulice honem o život a vyžaduje velké zmužilosti. Určité paralely například s Prahou by se našly, ale o tom se teď nechci rozepisovat.

Čínské dopravní obyčeje by stály za obšírnější vylíčení, ale my se omezme na přecházení ulic. Jasného mávnutí rukou není v čínském městě třeba, neboť přechody jsou vybaveny dopravními světly. Jejich účinek však není úplný: vozidla jsou dopravních signálů poslušna v přímém směru, nikoli však při zahnutí doprava. Tehdy se musí chodec, přednost nepřednost, proplétat ne zvlášť agresivní, ale naprosto netečnou masou najíždějících aut, mopedů a kol. Jelikož jsem o půldruhé hlavy vyšší než standardní Číňan, zvykl jsem si vstoupit pevným krokem na přechod, zírat velitelsky a přednost si vynutit; a fungovalo to, neboť Číňan je velitelského zírání dbalý. Jistě velký pán, pomyslí si, nevyplatilo by se mi porazit ho. Je ovšem třeba dbát i větších pánů, to když se řítí auto vojenské, policejní či dokonce papalášské. Nemusí houkat ani modře blikat; Číňan je zvyklý ctít panskou kastu a včas uskočí. Bílý barbar, i kdyby byl o tři hlavy větší a jak chtěl jasně rukou mával, musí uskočit také, nechce-li být synem smrti.

Stavu, jejž míní uzákonit pan poslanec Huml, se blíží tak nejspíš Istanbul, i když s jistou výhradou. Provoz hustý, netrpělivě spěchající, troubící, všelijak kličkující, i zdálo by se, že jen šílenec se může odvážit přechodu. Avšak viz: vysuneš pravici, pohrdaje životem vstoupíš do vozovky… a všichni zpomalí, vyhnou se, přejít nechají. Neboť turecký řidič je tak trochu blázen, ale také kavalír. Jelikož se obávám, že kavalírství je příliš vzácný květ na luzích českých, nedoporučoval bych nápodobu toho způsobu. V zemích světa nejvyspělejších a nejcivilizovanějších pak platí způsob nejjednodušší: přechody jsou vyznačeny takovými příčnými pruhy, víte – zebra se jim říká, kdyby si někdo nevšiml – na nichž má chodec bez debat, výjimek a jasného rukou mávání absolutní přednost. Najdeš zebru, vstoupíš, přejdeš, nikdo se nevzteká, nehouká, nenajíždí. Tak prosté je to v tom západním světě, o němž jde řeč v království českém, že chceme být a jsme jeho nedílnou částí. Modrá světla a houkání, podotýkám ještě, jsou tam vyhrazena hasičům a záchranné službě, ne však panu poslanci jedoucímu na fotbal.

Co z toho zeměpisu vyplývá: především že návrh pana Humla, stane-li se zákonem, nás v očích vyspělého světa zařadí kamsi do blízkosti Istanbulu, a dokud se český řidič nepřiučí tureckému kavalírství, ještě o hodný kus níž. Jsou ovšem lidé, jimž může být ukradeno, kam zařadil vyspělý svět jejich vlast, hlavně že máme tuhletu národní identitu. Dobře, obraťme se k ní. Jak může zapůsobit zákon o jasném mávnutí na stav věcí v tuzemských podmínkách? Odstraní nedorozumění kolem přednosti chodců, jak slibuje pan poslanec, nebo se funusů nedopočítáme? Panu Humlovi do žaludku nevidím, ale zdá se mi, že jeho návrh směřuje spíš k snížení řidičské zodpovědnosti než k zlepšení chodeckých mravů. Místo nedvojsmyslného ano či ne skýtá bezohlednému řidiči vítanou výmluvu: ano, přejel jsem toho pána, ale on nemávl jasně rukou! A zjišťuj pak, jestli mávl či nemávl, a když mávl, jestli dost jasně, že ano. Řidič bude tvrdit to, přejetý zase ono – bude-li mít ještě možnost něco tvrdit – svědkové se buď rozutečou nebo si na nic nevzpomínají… Podobně bylo donedávna zvykem argumentovat – prosím, ale on mi tam skočil! Mohlo být s podivem, jakým divem se chromá babička dopustila světového rekordu v skoku dalekém, ale tvrzení stálo proti tvrzení, a jelikož jsou ve vlastech českých některá tvrzení před zákonem rovnější, snadno se stalo, že chromá babička svou při prohrála. Totéž a ještě vyšší mírou lze očekávat od jasného mávání, u nějž odpadá zázrak babičkovského rekordmanství. Ta bába nemávla! Jak užitečné. Jen na okraji bych se chtěl zmínit o nejapném cizinci odkudsi z Kanady nebo z Dánska, který neznaje pravidla o jasném mávání vleze jen tak na zebru a myslí si, že má přednost. Pak ať se diví, že je přejetý. Rovněž drobná, k zraku řidičově nedosahující dítka mohou snadno přijít k přejetí, mávajíce nebo nemávajíce. On ten harant nemávl! Já jsem ho neviděl, že mává!

Jsa v zemích českých chodcem a občas i řidičem, klonil bych se k názoru, že spíš než vymýšlet extra zákony k umravňování chodců by bylo záhodno zapracovat na mravech řidičských. Rád potvrdím, že se v mé staré vlasti vyskytují a snad dokonce převládají řidiči slušní, pozorní, neblázniví. Ale některé jako by čert bral. Derou se kupředu celí nervózní, jako by od ušetřené vteřiny závisel jejich život, odtlačují, naschvály dělají, nadávají kolegům automobilistům před i za sebou kreténů a debilů, podnikají krkolomné manévry, aby…. Bůh suď, jaké aby. Chápu, že před čtvrt stoletím mohl být po pětiletém čekání slavně přidělený trabant prestižním předmětem. Divnější je, že ten pocit někomu vydržel až do dneška. Vůbec koukám, jak je v tuzemsku kdeco prestižní: prestižní školy, prestižní časopisy, prestižní to či ono, tuhle na mně chtěla jedna příbuzná, abych jí přeložil do němčiny nabídku jakéhosi prestižního pensionu, a dalo mi dost práce jí vysvětlit, že slovo prestižní zapůsobí na německého zájemce spíš opačně: zčásti vychloubačně, zčásti směšně. Snad tedy i bezohledný frajer, vymáhající si přednost zebra nezebra, má pocit, že si počíná prestižně. Byl by záslužný čin vysvětlit mu, že je s ním nejméně o půl století pozadu. Že boty mohou vypadat prestižně tam, kde všichni běhají bosi a automobil tam, kde většina lidstva chodí pěšky; ve vyspělé společnosti však prestižní producírování pozbývá smyslu. Auto je tam spotřební předmět, stejně jako třeba ty boty; a kdo se mezi obutými vytahuje, že má boty, nebývá pokládán za lepšího člověka, nýbrž za troubu.

Obávám se bohužel, že mávací zákon má velkou naději na schválení. Neboť i volení zástupcové českého lidu si náramně rádi prestižně zařádí, jak je znát z té hromady postsametových politiků, co se už stačili přerazit v autě; a neřekl bych, že pan poslanec Huml bude o mnoho jiný. To by se tak vehementně nedožadoval jasného mávání. Nemýlím se asi příliš, předpovím-li, v co se rozvine, bude-li odhlasováno: v poměry přinejlepším čínské, a snad i drobátko indické. I zaradují se advokáti, zvýší se aktivita sanitek a pohřebních ústavů, přibude soudů a tahanic o to, mávla-li ta bába nebo nemávla, situace na přechodech, už tak nevalná, se změní v cosi podobného ruské ruletě. Třeba to nevadí prestižnímu jezdci, ale… nechť mi čtenář nezazlí, že se na věc dívám západními brýlemi, když jsem české někde na cestách světem ztratil: za stavu, jaký zrovna je, jde západně od Šumavy mezi lidem mnoho řečí o tom, že byla chyba příjímat do Unie nové členy, aniž předem prokázali, že sdílejí způsoby vyspělého světa. Parlamentní nováčkové, kudy chodí, mluví o svém předsevzetí zatočit s korupcí, a Pánbůh jim v té snaze požehnati račiž. Neškodilo by však ani obrátit trochu pozornosti k móresům v silniční dopravě, ledaže v obráceném smyslu, než jak předvedl pan poslanec Huml. Abychom před tváří Západu nevypadali jako čerstvě z pralesa vytažení divoši; abychom nepotvrdili správnost výroku Tacitova.