Zaří 2010

Mezi Kongem a Lucemburskem aneb K čemu politik potřebuje chudobu

Luděk Frýbort

Co se tak člověk nedozví: dočetl jsem se tuhle, že Česká republika – cituji – má nejnižší úroveň chudoby ze všech sedmadvaceti zemi Unie. I chtělo by se mi své staré vlasti provolat slávu, kdybych nevěděl, jakým způsobem se dnes určuje hranice mezi chudobou a nechudobou: vezme se 60 % průměrného mediánového příjmu v té které zemi, kdo přesáhl tuto mez, chudý není, kdo se octl pod ní, jest úředně oštemplovaným nuzákem. Trochu mi vrtá hlavou, k čemu vlastně je zapotřebí tak přesného určení; proč musí hranice spočívat zrovna u 60 % a ne třeba u dvaašedesáti a půl; a má-li vůbec nějakou výpovědní hodnotu. Já v Německu například ležím se svým důchodem o pár procent pod šedesátiprocentní mezí a za nuzáka se nepokládám, i když bych stovku eur navíc taky neodmítl. Ale nezahynu bez ní, ba mohu si dopřát slušného života, navrch auta i trochy jiných světských marností, což mi s pojmem chudoby tak zcela neladí. I táži se, jak už mě život v některých věcech naučil ostražitosti, co je tohle zase za fígl a k čemu asi tak může sloužit.

Ale když už jednou to měřidlo chudoby máme, zkusme si s ním trochu pohrát. Sedněme si k počítači, najděme si příslušné tabulky, a vizme: v Demokratické republice Kongo činí průměrný denní příjem 0,8 dolaru amerického, kdežto v Lucembursku týchž dolarů 178. I mohlo by se zdát, že se takový Lucemburan má dvěstědvaadvacetkrát líp než Konžan, ale chyba. Kdyby v té slavné říši bylo nějaké měření vůbec myslitelné, ukázalo by se pravděpodobně, že na bídných 48 centíků (60 % průměrného příjmu) si v Kongu dosáhne vcelku každý a leckdo i na centík navíc, čímž se vymkl z chapadel chudoby. I naskýtá se otázka, proč vlastně té šťastné zemi v jednom kuse vnucujeme nějakou rozvojovou pomoc. Kdežto nejeden občan Velkovévodství lucemburského zůstává pod takto položenou laťkou, a tudíž v bídě. Že v bídě s mercedesem a dovolenou v Karibiku, nepadá na váhu; není to životní kvalita, na niž se táže šedesátiprocentní regule, nýbrž ušlechtilý ideál rovnosti.

No, když je to tak, doporučil bych k úvaze vlastní recept: nechť má každý bez ohledu na druh práce či nepráce k dispozici jednoho bůra českého na den, nikdo víc, nikdo míň. Všichni tak sice pojdou hlady, avšak nikdo nebude chudý, jak logicky vyplývá ze svrchu zmíněného pravidla. Nesmysl, že. Blbinka se vloudila. Ale zase chyba: oč jde stanovitelům šedesátiprocentní regule, není konkrétní, jednotkami měny vyčíslitelná chudoba, nýbrž vnímaný pocit chudoby; a ten může být v blahobytné západní zemi intenzivnější než v hloubi nejčernější Afriky, kde jsou chudí všichni. Co víc, lze jej úspěšně rozdmychávat, kdyby k němu nejapné občanstvo nedospělo samo. Proč a k čemu… inu, je mnoho vlivných pánů, jimž velice záleží na tom, aby co největší část veřejnosti… ne byla. Ale cítila se být chudá. Neboť skromně zámožný, dobrého bydla si vědomý člověk nedá utržit v hospodě s vývěsním štítem Politika. Stará se, aby svou existenční úroveň pokud možno ještě o něco pozvedl, a ví, že mu stovku navíc neuštědří milostivý stát, ale musí se o ni přičinit sám. Naplňme však hospodu ukřivděnými, o své chudobě přesvědčenými lidičkami, věřícími, že vyšší existenční úroveň nemá původ ve vlastním úsilí, nýbrž je na příděl, a uvidíme, jak se kšeft bude točit. Kšeft, jehož měnou je moc.

Čím víc chudoby, ať skutečné či vsugerované, tím víc přesvědčení o nemožnosti se z ní vlastní sílou vyprostit, tím víc spoléhání na pomoc shůry. Kdo v takové situaci drží klíče od erárních pokladnic a umí vzbudit dojem slitovného dárce, získal nesmírnou moc. Proto mnohý politický borec tak velice miluje chudý lid: potřebuje jej jako ryba vodu, bez něj by drahně ubylo jeho moci. A není-li chudého lidu, nadělá si jej, třeba pomocí měrné regule. Kdyby se její původci nestyděli, jistě by ji nastavili ne na šedesát, nýbrž na devadesát procent průměrného příjmu… ne, na sto ne, někdo tu zůstat musí, aby bylo komu závidět. I závistné nakukování do cizích hrnců je osvědčeným prostředkem politického, a tudíž i osobního úspěchu. Proto není přinejmenším v Evropě partaje, která by se právem mohla zvát pravicovou, nanejvýš si některé tak říkají, zdá-li se jim, že by mohly načepovat onen zhruba patnáctiprocentní prostor, v němž se tak vesměs nalézá uvědomění odpovědnosti za vlastní hmotnou úroveň.

Proto politikové - takzvaně pravicových nevyjímaje - tak rádi staví věci z nohou na hlavu, zaměňují příčinu za následek. Proto dělají, jako by účelem podnikání nebyla tvorba hodnot, nýbrž vytváření pracovních míst. Pakli by se někomu zdálo, že stát, sám o sobě žádné hodnoty nevytvářející, nemůže ani vytvářet pracovní místa s výjimkou úřednických… nu, pravdu by měl. Ale nemilou pravdu. Podstatná část lidského stádečka ráda věří politické pohádce. Nevzpouzí se, když se jí vypráví, že tvorba hodnot je věc nepodstatná, která může zajímat nejvýš nějakého kapitalistu, nejhlavnější že je, jak jinými vytvořené hodnoty rozdělit, aby se všechno srovnalo kolem šedesátiprocentní laťky. Aby se nikdo neměl ani o moc líp, ani hůř, jako tamhle v Kongu.

Ach ty můj smutku. Kam až sahají psané dějiny, sahají i snahy o zmírnění chudoby. Lze mít zato, že kdyby se sečetly všechny almužny, podpory a milosrdné dárky včetně rozvojových od starší říše egyptské až po čas přítomný, dal by se za ně veškerý povrch zemský pokrýt zlatem do výše jednoho vídeňského lokte; přesto je chudoba průvodcem člověka nejvytrvalejším. Všechna velká náboženství, aniž by si povšimla jistého rozporu, jednak přikazují udílení almužen chudým, jednak vyhlašují chudobu za stav patřičný a ušlechtilý, kdežto bohatec jim neprojde uchem jehly; přesto jen málokdo stojí o to být chuďasem, jehož jest království nebeské. Dnešek s jeho výrobou umělé chudoby pomocí šedesátiprocentní latě je jen pokračováním téhož… nevím. Pokrytectví? Snah o upokojení poddané holoty, aby pokládala svou chudobu za přednost, přitom aby uvěřila v milosrdného faraona, v jehož moci je sypat zlaťáky z erárního rohu hojnosti?

Zanechme nesmyslů. Hranice chudoby je stanovitelná jinak a jednodušeji: nachází se tam, kde občanův příjem ani při nejlepší snaze nestačí k prostému nasycení, ošacení a střeše nad hlavou, natož při snaze nízké či dokonce žádné. Umělé kejkle s hranicí chudoby, která v jedné zemi probíhá u půlky dolaru, v druhé u stovky, si směle můžeme strčit za čepici. Ale abychom se vrátili k začátku: údaj, dle nějž se Česká republika těší nejnižší úrovni chudoby ze všech států evropské sedmadvacítky, neznamená vůbec nic. Nanejvýš že se Češi se svými příjmy spíš než jiní Evropané pohybuji kolem šedesátiprocentní meze, ale to není důvod k jásotu; nedivil bych se, kdyby na prvním místě světové tabulky v téže disciplině stála Demokratická republika Kongo. Když je chudoba trumfem politického mariáše a žebříčkem k moci, když rozum ustoupil bláznovství a blázen se stal mudrcem, je všechno možné. Zanechajíce té praštěné hry by měli Čechové hledět, aby se připodobnili spíš Lucembursku nežli Kongu, i kdyby mělo zaplakat první místo zmíněné tabulky. Jsou i jiná pořadí, průměrného příjmu například; a v něm si Česko nevede nijak zle, jakkoli má k prvnímu Lucembursku ještě drobet daleko. Nicméně svými přibližně 22 tisíci dolarů na hlavu a rok překonává například Čínu, oslavovanou to velmoc budoucnosti, víc než šestinásobně, o osmistovkové velmoci Indii ani nemluvě. To už je důvod k zdrženlivému sebevědomí. Takže jen dál a houšť, Čechové, výš po žebříčku zámožnosti, na pořadí zfíglovaného žebříčku chudinské úrovně nehledíce. Neboť fígl se může zdát chytrý a výhodný, ale také může nakonec vést… no, třeba do toho Konga.