Zaří 2010

O dírách v informačním sýru aneb Na závěr ropné havárie

Luděk Frýbort

Čím víc sýra, tím víc děr. Čím víc děr, tím méně sýra. Takže: čím víc sýra, tím méně sýra. (z německé lidové moudrosti)

Připouštím, že logika svrchu uvedených vět může někomu připadat trochu praštěná. Jsou nicméně úkazy, jež ji potvrzují; asi nejen já jsem si stačil všimnout, že čím víc se na nás ze všech stran hrne informací, tím méně máme jistoty, co se s námi a kolem nás doopravdy děje. Proč to… inu, čím víc informací, tím víc senzací a panik. Čím víc senzací a panik, tím méně informací. Takže: čím víc informací, tím méně informací. Jasno? Což když jsem si odbyl, mohu se věnovat tématu tohoto článku, jímž je proslulá ropná havárie tamhle v Mexickém zálivu. Ač mnohonásobně s chutí a zaujetím propraná, přesto se zdají být díry v sýru, jimiž část informací proteče, část jako by se zachytila na jakémsi filtru.

Tak už konečně zalepili ten havarovaný vrt, co jím unikaly do oceánu statisíce tun ropy. Je to potěšitelné, ale asi jak pro koho; dost je těch, kteří jsou živi z panik a senzací, a ti jako by přišli o svou znejmilejší hračku. Čímž nemyslím jen skandálůchtivé žurnalisty; jsou i jiní, kteří si udělali živnost z lamentování nad špatnostmi, jichž se ten ziskuchtivý, konzumeristický, bezohledný životní styl Západu dopouští na životním prostředí naší planety. Dokud z poničeného vrtu prýštily tuny ropy, byli ve svém živlu; nyní podivuhodně zmlkli, jako by je zpráva o ukončení havárie kdovíproč mrzela. Zatím ale nechme rozborů toho podivného jevu a podnikněme spolu exkurzi po ropných haváriích, jež kdy otřásly svědomím západního světa (světů jiných ani moc ne, leda by bylo možno z kajícných koncernů vyrazit nějakou tu miliardu). Zároveň se podívejme, jakých informací se nám o nich dostalo a jaká část jako by zůstala kdesi na čemsi viset.

Ještě uvidíme, jakou stopu v dějinách po době zanechá současná havárie, ale dosud nejslavnějším, nejhojněji okomentovávaným a obědovávaným malérem toho druhu bylo ztroskotání tankeru Exxon Valdez v průlivu Prince Williama dne 24. 3. 1989. Čtyřicet tisíc tun ropy tehdy vyteklo z oné zlopověstné lodi, po moři se rozlil olejnatý povlak o rozměru 260 čtverečních kilometrů, stav se tak příčinou záhuby nemalého počtu mořských savců i ptactva. Z hmotné viny se olejářský koncern Exxon vykoupil odpustkem ve výši 2,5 miliardy US$, na další půlmiliardu jej přišlo odškodné aljašským rybářům; vinu morální ze sebe nikterak nesmyl, nýbrž se stala vděčným námětem mnoha dokumentárních i hraných filmů, protestních písní a počítačových her. Řada vynikajících expertů prohlásila zkázu panenské přírody v tom nádherném koutě Aljašky za trvalou a neodčinitelnou, sám vyšetřováním pověřený soudce ji co do účinku srovnal s atomovým bombardováním Hirošimy a Nagasaki. Vcelku shrnuto, informačního hromobití víc než dost. Jak vypadá dohřmívání, povíme si za chvíli.

Mexický záliv v případě současném zamořilo až do konečného uzavření vrtu 666.400 tun ropy, čímž je rekord Exxon Valdezu překonán víc než šestnáctinásobně. Šestáct Hirošim a šestnáct Nagasaki, považme! Nicméně, největší katastrofa toho druhu v dějinách lidstva to není, jak je z mnoha stran vytrubováno; o největší ropný průšvih všech časů, kdyby někomu vynechávala paměť, se zasloužil vůdce iráckého lidu Saddám Husajn, když se r. 1991 pokoušel zadržet americkou ofenzivu vyhazováním kuvajtských těžebních zařízení do povětří. Skončilo tehdy v Perském zálivu neuvěřitelných 1,500.000 tun ropy, přičemž je Perský záliv proti svému mexickému jmenovci ještě loužička a následky by tudíž musely být ještě daleko, daleko strašlivější. Proč upadl tento olbřímí malér v zapomění… asi že jde na konto zmíněného již geroje a ne třeba Ameriky, kde by jej tepatelé západních hříchů viděli raději. Nevím, proč ta bezradnost; sám dovedu vymyslet vhodnou přesmyčku, jíž se vina ocitá na správném místě. Kdyby tenkrát ten lotr Bush býval nechal iráckému gerojovi schramstnout Kuvajt (a kdoví co ještě po něm), on by na oplátku nerozstřeloval těžní věže, a Perský záliv by zůstal ušetřen půldruhamilionové nadílky. Nevím, proč na to ještě nikdo nepřišel. Učit se, soudruzi!

Obraťme nyní list a pohlédněme, jak je tomu s tou trvalou a neodčinitelnou zkázou, co o ní byla řeč před chvílí. Nijak hrůzostrašně, nutno hned podotknout. Příroda není tak bezmocná, jak si ji kreslí leckterý ekolog-samouk, nýbrž v sobě má zabudovány mechanismy vesměs bakteriálního rázu, které si dovedou s následky ropných havárií relativně rychle poradit. Existují prostě breberky, které se ropou živí, a čím víc jí do moře vyteče, tím rychleji a radostněji se množí. V teplých mořích obzvlášť: je vypočteno, že každými deseti °C se jejich apetit a množivost zdvojnásobuje. Ale i arkticky chladný průliv Prince Williama se do tří let od památné tragedie zregeneroval do té míry, že není pouhým okem zmát, kde se udála. Stavy ptactva a mořských savců zregenerovaly rovněž s výjimkou míst, kde dobrovolní zachránci ropný povlak horkou párou rozpouštěli, zubními kartáčky a párátky (doslova) ze skalních škvír vyšťourávali. Bodejť, když spolu s ním i celou půdní faunu zahubili. Pro úplnost budiž ještě podotknuto, že ropožravé breberky nemusí čekat, až někde ztroskotá tanker nebo se rozpadne vrtná plošina, příroda sama jim skýtá potravy dost a dost. Na mnoha místech vyvěrají z mořského dna přírodní ropné prameny; jen v pobřežních vodách Spojených států se jejich vydatnost čítá na 170.000 tun ročně. Vše dohromady sečteno, kam se hrabe nějaký Exxon Valdez! Kam se hrabe sám veliký Saddám! A se vším si matička Příroda poradí, něco se odpaří, něco se přirozeným chemickým postupem rozloží, něco sežerou breberky, a i ty se nakonec rozloží na trochu biomasy, kysličník uhličitý a vodu. Proč, ke všem ďáblům, informační mágové tuto skutečnost opomíjejí? Zdá se jim podružná? Či se jim snad nehodí do apokalyptického scénáře?

Nerad bych vypadal jako cynik; pochopitelně je mi každého černým maglajzem oblepeného ptáčka, každého uhynulého lachtana či mořské vydry nesmírně líto. Kdybych to měl blíž než až někam na Floridu, snad bych sám s kbelíkem a štětkou na místo neštěstí běžel, olepené ptáčky čistil, jakkoli bych věděl, že je to vcelku vzato houby platné. Ale dušička by si ulevila, sama sebe přiočistila z pocitu viny za to, že jezdíme a lítáme, topíme, chleba pečeme a brambory vyoráváme i mnoho jiných zhoubných činností vykonáváme, což vše se dnes bez ropy neobejde. A tudíž ani bez Exxonů Valdezů a Mexických zálivů, o bohatýru Saddámovi nemluvě. Kdybychom roztrhli roucho své a hlavy si hromadně popelem posypali, budou se takové a dost možná ještě větší maléry opakovat, neboť není užitku bez rizika, a kdo chce vymést ze světa všechno riziko, i sám sebe vymete. Leda bychom chtěli jít do důsledků a sami sebe co nepřátele životního prostředí vyhubit. Ekologičtí radikálové by v tom mohli jít příkladem.

Co s námi ostatními… no, pro začátek by mi stačilo, kdyby informace byly opravdu informace a ne kus sejra, jehož dírami něco propadne, něco zůstane viset. A vůbec už nestojím o to, aby mi někdo přísun informací dle svého spanilého zdání dirigoval, co mám vědět určoval, co nemám zamlčoval, do vhodného formátu lámal. Místo toho bych si přál mít po ruce strohá, srozumitelná, čísly doložená fakta, ať jsou komu po chuti nebo nejsou. Čeho mi naopak potřeba není, jsou ideologické návody a omáčky; kdybych po nějaké zatoužil, dovedl bych si ji umíchat sám. Jenže to je na dnešním sobě samému nepřátelském Západě asi touha marnější než po klíčích od království nebeského. Až se mi trochu stýská po časech, povím vám, kdy novinky vyhlašoval policajt s bubnem. Lidé tenkrát nebyli informovaní zrovna dokonale, pravda. Ale určitě poctivěji. Rač nám, ó Pane, stav informační poctivosti navrátiti! Obávám se však, že ani Pán s výrobci děr v informačním sýru nehne, dokud sami nenajdeme odvahu ukázat na ně.