Zaří 2010

O dvojím povšimnutí aneb Klimatická patálie a lidé pitomé

Luděk Frýbort

Lidé jsou pitomé, říkal pan Mazánek, co si chodíval popovídat k mému dědečkovi do kvelbu. Nevědí, co je pro ně dobré, neposlouchají moudrých rad, jednají podle svého hloupého rozumu, a pak to takhle dopadá. Jo, pane sousede, to je ta jejich demokracie.

Nepamatuji se už, čí moudré rady nechtěli tenkrát poslouchat pitomé lidé, ani jak a co zrovna dopadalo. Ono pořád něco dopadá, a málokdy tak, jak bychom si přáli, takový už je svět. A nikdy nechybí těch, kteří by věděli, jak na to, kdyby bylo po jejich: zatrhnout hloupé řeči, tohleto je úplná, vědecky doložená pravda, holoto, a vy se jí budete řídit, nebo basama s fousama. Demokracie, to jo, ale ocaďlenc pocaďlenc. Neboť nelze zamlčet, že pan Mazánek byl demokrat.

Ale proč oživuji onoho dávno v Pánu umrlého, v jádře hodného človíčka: naskytl se nedávno mé pozornosti novinový článek, jenž jako by mu zpod ruky vyšel. Ledaže za páně Mazánkových časů cloumaly lidstvem starosti… už si nevzpomenu jaké, a dneska máme tuhletu klimatickou patálii. Článek se týkal britského vědce a velkého bojovníka proti globálnímu oteplování Jamese Lovelocka; a stojí za to ocitovat pár jeho výroků, abychom si připomněli, kvůli čemu jsou lidé už zase pitomé a proč by bylo účelné jim tu jejich demokracii zatrhnout, nebo aspoň drobet přiosekat. Ocaďlenc pocaďlenc, nevědomá pakáži, ostatek přenechte nám, kteří tomu rozumíme!

Lidé ještě nedospěli tak daleko, aby byli schopni se dohodnout a zabránit pohromám, které může (může, povšimněme si) způsobit… globální oteplování. Lidé jsou na to moc hloupí. I v nejrozvinutějších společnostech platí, že když se schyluje k válce, musí jít demokracie stranou. Mám pocit (pocit, opět si povšimněme), že by klimatické změny měly být stejně vážnou záležitostí jako války. Nuže, i já mám pocit: máť pan Lovelock sklon k upravování skutečnosti podle toho, jak mu právě pasuje do argumentace. Pokud mě vzpomínka nešálí, některé země zůstaly za poslední války dobře demokratické, aniž jim to ubralo na síle, jak z konečného výsledku vidno. Jiné demokracii odsunuly stranou, jak se to líbí jmenovanému vědci, ještě jiné o žádnou nestály už předtím. Nectné huby by mohly říkat, že když tak zachází se skutečnostmi historickými, nedá se mu asi moc moc věřit ani v punktu skutečností jiných. Ale to jen tak mimochodem.

Povšimněme si nyní, čeho jsme si povšimli. Učenec pan Lovelock praví, že oteplování atmosféry může způsobit pohromy, ne tedy že je prokazatelně způsobí. Chválím ho za tu uvážlivost; jsou i tací, kteří nemluví o možnosti, nýbrž s odporu nesnášející jistotou malují obraz kvačících pohrom a hned chtějí peníze na jejich odvrácení. Někdo podezíravý by z toho mohl usoudit, že v celé té záležitosti může (abych taky užil toho slůvka) jít ani ne o globální oteplování jako spíš o prachy, ale my věřme, že úmysly zachránců světového klimatu jsou řádné. Že nestojí o milionové granty pro své ústavy a nezávislé (není nad nezávislost) vědecké skupiny, to jen z nezištné lásky že nás chtějí uchránit katastrof, které někdy v budoucnu mohou nastat. I když bych, jde-li o možnost, sám dovedl zručně vyjmenovat aspoň půl tuctu malebných průšvihů, jež se někdy v budoucnu mohou přivalit na ten náš hříšný svět, a hned počítat miliardy a biliony dolarů, co jich bude třeba k jeho spáse. Zadlužujte se, vlády, obracejte kapsy, lidé pitomé, žádná suma není dost vysoká, když jde o holé přežití!

Ne, prosím. Když jsme u těch počtů, měli bychom provést kalkulaci: co se vyplatí víc a co méně, a z čeho nekouká víc než kousek obdivného tance kolem vlastní ušlechtilosti. Uvážit, co nás s větší pravděpodobností přivede k nezvratnému pádu do bídy a chaosu: jestli nastoupání moří – věda se zatím nedohodla, zda o dva centimetry nebo spíš metry – nebo zhroucení světového hospodářství následkem rozfrndání astronomických částek na odvrácení klimatických změn, které mohou – nebo také nemusí – nastat. Lze s jistotou předpokládat, že než nadejde konec tohoto století, budou naši potomci věru postaveni před sakramentské potíže, ledaže jiné, než proti kterým je dnes bubnováno na poplach. Aniž bych si činil nárok na titul věštce, dovedl bych je vyjmenovat; a tušil bych dokonce, že ve srovnání s nimi se problém stoupajících hladin mořských bude našim vnoučkům jevit směšným. Měl bych jiný návrh pro mistry věd klimatologických: než se pustí do předvídání změn počasí v rámci století, nechť soustředí svůj um na vypracování modelu spolehlivé předpovědi na týden dopředu, což se jim zatím příliš nevede. Ale to je teprve první z povšimnutíček, jak on nich byla svrchu řeč.

Druhé a podstatnější se týče učence Lovelocka, jenž má pocit. A jelikož má pocit, navrhuje odsunutí demokracie stranou ve věcech, jimž lidé pitomé nerozumějí, kdežto on a jiní téže víry ano. I kdyby nebylo toho, že je dost učenců názoru opačného, poukazujících na jen zanedbatelný podíl lidské činnosti mezi příčinami kolísání klimatu, už toto stačí, abychom zpozorněli. Neboť demokracii nelze odšoupnout stranou, když momentálně komusi nebo čemusi překáží, lze ji jen zničit. Všechny řízené, lidové a jinak okleštěné demokracie nejsou než úhlednější slovíčko, aby se nemuselo naplno povědět „diktatura“. Diktatury pak mají tu společnou vlastnost, že si nejdřív stanoví ušlechtilý cíl – nebylo takového tyrana, který by ďábelsky se chechtaje ohlašoval, že hodlá páchat zlo – a k němu pak přímočaře, s nikým a s ničím se nepárajíce směřují. Ještě se nestalo, aby k němu také došli, spíš bývá výsledkem jejich snah rozvrat a bída a hory mrtvol. To proto, že ani nejdůmyslnější badatel nedokáže prohlédnout všemi oponami budoucnosti, ani nejušlechtilejší lidstva spasitel - spasitelů klimatologických nevyjímaje - nezaručí, že se jeho dobře míněné návrhy nezvrhnou v příšerný malér. I dejme si pozor na pány, kteří znají moment, kdy musí jít demokracie stranou. Třeba to myslí dobře a poctivě. Ale výsledkem byl vždy bez výjimky průšvih a nebude tomu jinak ani tentokrát.

Tím spíš, lze-li o poctivosti pochybovat. Existuje metoda, jak rozpoznat vědecký podfuk, někdy bezděký, jindy dobře promyšlený: nepoctivec si nejprve stanoví výsledek, k němuž hodlá dojít. K němu pak stlouká důkazy, co se hodí, napíše literami velikými, co ne, cudně zamlčí. Skutečný, toho titulu hodný vědec postupuje obráceně: dlouho a pečlivě shromažďuje poznatky, zvažuje důkazy pro i proti, až nakonec sestaví hypotézu a podrobí ji zkoušce. Neobstojí-li, nepokládá za věc cti ji zuby nehty hájit, ale hledá, kde se dopustil chyby, případně, je-li chyb mnoho, nechá hypotézu padnout. Pohlédněme nyní, do které z obou kategorií můžeme zařadit proroky klimatických konců světa.

I méně bystrého pozorovatele napadne, že nám neříkají všechno. Také oni si stanovili cíl: usvědčit člověka jako viníka předpokládaných katastrof, najmě a především člověka západního. S velkou náruživostí počítají tuny CO2, co jich do povětří vypouští lidská činnost, aniž je napadlo zahrnout do součtu i činnost potměšilé přírody, vyfukující tytéž a snad mnohem vyšší porce onoho zhoubného plynu. O metanu, jehož účinnost je ve srovnání s kysličníkem uhličitým dvacetinásobná, slyší neradi; i bez lidského přispění jej produkují všechny bažiny, mokřiny a slatiny světa, i ze dna mořského vystupuje, to vše v takových kvantech, že kdyby měly být katastrofické vize obrazem skutečnosti, muselo by se veškeré lidstvo i ostatní stvoření boží už dávno samým vedrem uvařit. Ještě výkonnější bestie jsou v oboru chrlení zhoubných substancí sopky; a nade vším stojí potvora sluníčko, intenzita jehož vyzařování je jednou taková, podruhé onaká, s výraznějším vlivem na tvorbu zemského klimatu než všechny metany a kysličníky dohromady.

Což vše jsou údaje vcelku snadno dostupné každému, kdo má dva prsty (stačí i jeden) a počítač s napojením na internet. Je s podivem, že bojovníci za klimatickou neměnnost této výbavy zřejmě postrádají, protože jinak by o působení neantropogenních faktorů jistě něco věděli. Jelikož však publikují četné grafy a jiné dokumenty, jest nutno míti zato, že počítače a snad i ty dva prsty mají. Proč s nimi tedy neudělají to, co napadne každého laika s mírným zájmem o věc? Proč kouzlí s fakty, zamlčujíce, co se nehodí, a opentlujíce všemožně, co se jím zdá vést k cíli, jímž ještě není, ale určitě bude globální, námi lidmi pitomými zaviněné kataklysma? Co z toho mají?

Kdybych nebyl z té duše nepodezíravý, hádal bych, že přece jen ty prachy. Klimatologie, popelka mezi vědami, jakpak je tomu dlouho, co posledním hitem v oboru předvídání povětrnosti byl stoletý kalendář… že přeháním? Ovšem, ale ne o moc. Pak do té idyly vpadly satelitní antény a klimatologové nestačili koukat na ty víry a spirály, v nichž se pohybuje bláznivé počasí, místo aby pokojně táhlo z východu na západ nebo obráceně, jak byli zvyklí. Vzali to na vědomí s tím výsledkem, že dnes dovedou s určitou přesností předpovědět vývin povětrnosti kolikrát až na tři dny dopředu. Popelka ale ještě stále zůstávala popelkou, peníze z veřejných fondů se jí sypaly pořídku a až poslední v pořadí.

A najednou… miliardy. Obrovský, nepředstavitelný kšeft. Vlády západního světa (jiných světů ani tak moc ne) se předhánějí, která vymáčkne víc z daňového pytlíka k odvrácení hypotetických katastrof, kdo stál ve frontě na státní subsidie jako poslední, stojí teď v jejím čele, nové kariéry vznikají a staré košatí, sláva, vliv a moc taková, jaké nepožívaly ani kurtizány krále Ludvíka. A kde lítají vzduchem miliardy jako pápěří v kurníku, nějaká omrvinka se i na soukromém kontíku uchytí, jelikož i vědec je jen člověk a nádoba křehká. No, uvidíme, jak teď všechno půjde dál. Vlády začínají mít miliard potenku, k tomu se i všelijaké švindlíky provalily, a třebaže se podařilo tu bouři vysedět, nemusí se to dařit pořád. My, poddaný lid, se pak nestyďme koukat na prsty, byť i ctihodným mužům vědy. Pozorujme, který z nich nám sděluje skutečnost celou, a kdo z ní odkrajuje kousky, něco za cibuli, něco za křen, něco vykřikneme hlasem hromu, něco zapřem. Obzvláštní pozornost věnujme pánům, majícím pocit, že se za určitých okolností můžeme obejít bez demokracie. Není od věci podezření, že by k tomu ani žádných okolností nepotřebovali, s čímž bychom ostatně my Češi mohli mít svou zkušenost.