Zaří 2010

Ozvěny ze Švýcar aneb Jak zacházeti s přímou demokracií

Luděk Frýbort

Je tomu sotva pět týdnů, co jsem se ptal, ví-li strana Věci veřejné, co činí, pouštějíc z pytle kocoura přímé demokracie. Kocour od té doby náramně přibral na váze, noviny se slovy „referendum“ a „přímá volba“ jen hemží a mně je z toho, abych se přiznal, tak trochu ouzko. Ne že bych zásady přímé demokracie odmítal, naopak; hájil jsem ji a vysvětloval v celé řadě článků, když ještě ve vlastech českých zřídkakdo věděl, co ta slova přesněji značí. A ví to zřídkakdo i dnes, jakkoli se mnohá ústa přímou demokracií jen tak nadouvají. Což právě je, co mě znepokojuje a proč píši tyto řádky.

Především je nutno vzít na vědomí, že není k ničemu převzít tu a tam některý prvek přímé demokracie, uspořádat referendum o tom či onom, politický systém ale ponechat, jaký byl: mocenskou pyramidu, jejímž vrcholem je úzký kroužek partajních velmožů a teprve kdesi u dna človíček občánek, jemuž, no budiž, dáme jednou za čas o něčem pohlasovat, ovšemže jen když to bude odpovídat zájmům naší drahé partaje. Což, obávám se, je stav, k němuž směřují všechny řeči o přímé demokracii v tuzemském podání. Ne, prosím. Existuje i jiný systém, zatím v jediné zemi světa: ve Švýcarském spříseženectví (Schweizerische Eidgenossenschaft), jak zní její oficiální název. Už z něj můžeme vytušit, že nepůjde přesně o totéž, čemu my říkáme „republika“. Základem politické stavby je v něm samosprávná obec. Teprve co překračuje tento rámec, projednává se na úrovni kantonu, což je zase něco onačejšího než náš okres či kraj: malá, téměř ve všem samostatná republika. Stát (Bund) je pak spíš svorníkem celé stavby; do největší části problémů vůbec nezasahuje, protože už si je mezi sebou vyřešili strejci v obecním zastupitelství u fajfky a kafe. Také že si Švýcaři dávají náramný pozor, aby jim jejich stát příliš nenakynul a nezdůležitěl; stojí za pozornost, že nemá skutečnou hlavu, nýbrž se v té funkci každoročně střídají členové Spolkové rady (vlády), majíce vítání cizích potentátů a kladení věnců návdavkem k ministerským povinnostem. Ministerstev je ze zákona sedm; víc jich nesmí být, kdyby čert na koze jezdil; vyskytne-li se nové téma (např. ochrana životního prostředí), přidělí se některému panu ministrovi jako melouch. Ostatně je ve Švýcařích – skály pukejte a hrobové, otvírejte se – leckterý i dosti znamenitý politický úřad vykonáván co čestná funkce bez nároku na plat! Veškerá ministerstva s oběma komorami parlamentu a ostatními spolkovými úřady se vejdou do jediné budovy (Bundeshaus) v hlavním městě… ne, ani hlavní město Švýcaři vlastně nemají. Až do roku 1848 se v té funkci, stejně jako ministři, střídala v roční rotaci jednotlivá města, teprve pak, neradi a po dlouhém výběru, určili za správní centrum Bern. Jeho titul ale zní Bundesstadt (spolkové město), nene, jen žádné hlavní město, to by Švýcarům, žárlivým na svou lokání nezávislost, moc smrdělo vrchnostenským komandem. I není divu, že je takový stát úsporný. Vyjde si, abychom uvedli i tuto podrobnost, s 7,2 % spotřební daně (DPH), zatímco se v celé západní Evropě pohybuje kolem 20 % a ještě pořád nestačí nárokům ctěného eráru. Lépe řečeno s ní vyjít musí, i kdyby nechtěl, jinak by někdo podal návrh referenda, sebral by zákonem určený počet podpisů, a hned by ctěný erár věděl, zač je v Emmentalu sejra.

Ač není tento výčet zvláštností švýcarského politického systému zdaleka úplný, jedno je jisté: v plné míře jej napodobit by bylo obtížné i pro tu nejveřejnější Věc veřejnou. Vznikal organicky od r. 1291, kdy na louce Rütli nad jezerem Vierwaldstättským stvrdili sedláci čtyř alpských údolí společnou přísahou, že nad sebou nestrpí jinou vrchnost než sami sebe; sedm staletí a kus osmého tak zrál zmiňovaný systém, než dozrál do současné podoby. Kdepak, to nepůjde tak zhurta, udělat ze sebe druhé Švýcarsko. Cokoli jiného pak může být jen poloviční kvality, a spíš ještě mnohem, mnohem nižší. Ale dobře; snad i čtvrteční přímá demokracie může být lepší než partajně-papalášská. Jelikož nemusíme pokaždé vynalézat všechno sami (jakž je unikátem postsametové politiky), poohlédněme se, jak to dělají ve vlasti referend a lidových hlasování.

Není tomu tak, že by švýcarský občan zvedal ruku naprosto pro všechno. V několika malých a starodávně tradičních kantonech tomu tak ještě je: v určený čas se sejdou všichni občané na veřejném prostranství a osobně hlasují o návrzích zákonů. Většinou však jsou zákony přijímány na základě zastupitelského principu, stejně jako u nás. Jenže - a v tom je rozdíl – páni poslancové si naprosto nemohou být jisti posledním slovem. Nemohou si jen tak zvýšit plat a navymýšlet příplatků, přidělit si luxusní automobily, vylepšit imunitu, a ty, pakáži poddaná, do toho nemáš co mluvit, protože na to máme zákon, ne-li přímo ústavu. Nikoli. Vyžírkovský nebo jinak nemravný zákon by ve Švýcarsku dozákonoval velmi brzy. Ani ústava není tak nedotknutelně posvátná jako v našem sametovém království, kde se jí zdárně omlouvá neochota k naléhavým změnám. Prostředkem toho jsou, jak již zmíněno, lidová hlasování. Je jich několikero druhů; a zákon přesně určuje, kým jsou vyhlašována a za jakých okolností, kdy se k nim sáhnout může a kdy musí; a nic na tom nelze měnit, i kdyby se očekávatelný výsledek náhodou někomu nehodil. Třebaže jsem jejich výčet podal už před lety v listu Annonce, nebude snad na škodu si jej ve zkratce zopakovat.

Největší váhu má povinné referendum. Čemuž nerozumějme tak, že by k němu občan musel povinně mazat; povinnost spočívá v tom, že určitá témata jsou ze zákona rozhodována referendem, především témata finanční. Bývá prováděno na obecní a kantonální úrovni a občané v něm hlasují o veřejných projektech, přesahujících určitou, přesně stanovenou vrchní mez nákladů. Co je nad ni, musí jít do referenda. Podotkněme, že mez není nastavena tak, aby se pod ni vešli všichni lobbisté a kamarádi, naopak jim zbývá pánům zastupitelům jen poměrně málo prostoru k volnému rozhodování. Jen Spolek neboli stát žádnou mez nemá a taky nepotřebuje, jelikož stát není ve Švýcarech od toho, aby něco projektoval. Kromě těchto případů se povinné referendum koná na spolkové a kantonální úrovni při každé parlamentem navržené změně ústavy, při uzavírání závažných mezinárodních smluv (udejme za příklad mnohokrát již odmrštěné členství Švýcarska v Evropské unii) a v případě vydání nouzových zákonů (Notrecht).

Následuje referendum fakultativní neboli nepovinné. Pořádá se na kantonální a spolkové úrovni a hlasuje se v něm o zákonech a doplňcích ústavy. Nejdřív je někdo - skupina poslanců nebo jiné zájmové sdružení - navrhne. Vládní experti nebo parlamentní komise návrh zkoumají a vypracují definitivní podobu, načež jej parlament na doporučení vlády a po mnohém vracení a přepracovávání schválí. Avšak pozor: tím nemají páni poslanci vyhráno, neboť trvá 90 dní, než změna vstoupí v platnost; a sežene-li kdokoli během této doby 50.000 podpisů (na kantonální úrovni jich stačí od 1000 do 10.000), rozhodne o konečném přijetí referendum. Má přesná pravidla a dokonale vypracovaný, i když jednoduchý způsob oboustranné kontroly (kontroluje odděleně navrhovatel i příjemce), aby nemohla hlasovat osoba neoprávněná nebo se někdo z pilnosti nepodepsal dvakrát.

To všechno jsou druhy referend ještě vcelku střídmé, po úřednicku zpracovatelné; pravá legrace a vzruch uvnitř i vně hranic Spříseženectva nastává, dá-li se do díla lidová iniciativa, jejímž navrhovatelem může být každý občan nebo občanské sdružení. Referendum se uskuteční, sežene-li navrhovatel během osmnácti měsíců 100.000 podpisů a předloží je spolu s vypracovaným prováděcím návrhem. Dopadne-li kladně, je tím schválen doplněk ústavy, i kdyby si nejen pánové v Bernu, nýbrž i veškerý politicko-korektní svět nohu za krk dal, jako že si ji tam občas dává. Na lidovou iniciativu je prostě politická moc krátká; i nevím, nevím, milé Věci veřejné: nezdá se vám, že si věšíte nad hlavu – jakpak se jmenoval ten chlap – jo, Damoklův meč? Ještě níž v pořadí stojí iniciativní impuls, jenž jen cosi navrhne, ale nevypracuje, takže zákonné znění musí zhotovit vláda nebo parlament. Moc s tím nekvaltuje, bylo mi sděleno. Výčet uzavírají petice, ty jsou ale zcela nezávazné a nepožívají ve Švýcarsku velké vážnosti, jelikož je může podepsat každý, prý i pes a snad dokonce i úslendr neboli cizinec. Tak se aspoň dozvídám z obvykle dobře informovaných kruhů.

To by ale všechno bylo málo platné, kdyby švýcarský občan přistupoval k referendu bez průpravy, partajní fanda, ne aktivní spolutvůrce samosprávného systému. Proto se veřejná správa stará o dokonalou informovanost. S dostatečným předstihem rozešle oprávněným voličům po červené brožurce, obsahující předmět hlasování v jednotlivých bodech, jak jej předložil navrhovatel, argumenty jak příznivců, tak i odpůrců, nakonec pak vyjádření politických míst. Jejich právem je doporučit schválení či neschválení, ne je však nařídit nebo něčemu z moci úřední napomáhat. Tak je Švýcar nejen nejsvobodnější, ale i nejinformovanější volič světa, jemuž je obtížno pověsit na nos vhodného bulíka. Zato – sluchu se věřit nechce – svými politiky prý nejenže nepohrdá, nýbrž si jich dokonce i váží.

Nuže, ponechme zástupcům české politiky k uvážení, nakolik se jim opravdu chce vypustit z ruky tento bumerang. Jestli ano, musí si uvědomit, že přímá demokracie má svá pevná pravidla, jichž nelze jednou dbát, podruhé nedbat. Nelze vyhlašovat referenda k tomu či onomu jednotlivému případu, zdá-li se to drahé partaji výhodné, a nezdá-li se, o referendu ani nemuknout. K tomu je nutno mít na paměti, že přímá demokracie je chrám budovaný od země ke špičce a ne naopak; i nevoní mi ničím dobrým, chtějí-li čeští vašnostové začínat hned volbou prezidenta nebo složitostmi mezievropských vztahů, aniž si nejdřív vyzkoušeli, jak ta věc funguje na základní úrovni. Především je však třeba vzít v úvahu, že je lidové hlasování nástroj demokracie dobrý a účinný, ale také se jím můžeme praštit do vlastní hlavy, užijeme-li jej bez rozmyslu a zkušenosti. Natož pak po chytrácku, jak je neodmyslitelným znakem demokracie české. Odhlasoval sis koninu, svrchovaný občane? Zatoužil jsi po patnáctém a šestnáctém platu, po bezplatném tom či onom, po nezadatelném právu na tuhleto a tamhleto? Máš je mít. Tvé přání se stalo zákonem, a nezmění na něm nic ani sbor nejmoudřejších ekonomů království českého, i kdyby si vlasy fousy rvali. Ale se splněným přáním budeš mít i následky; a ty mohou být, ouvej, ouvej, všelijaké. Doposud ses o ně příliš nestaral; zákony se šily v odloučenosti partajních grémií a tys na ně neměl o mnoho větší vliv než na příští zatmění měsíce. Rád jsi přijímal nadlepšeníčka, jak jimi kolem sebe házeli partajní náhončí, a když se z nich pak stala ztráta a svízel, mohl sis ukazovat přes rameno – to ne já jsem způsobil tenhle blázinec, to oni. To oni všechno rozkradli a rozfofrovali. To už nebude platit. Zákonitosti přímé demokracie ti předvedou, kudy vede pěšinka zodpovědné prozíravosti. Je otázka, budeš-li hned, bez průpravy a s postkomunistickými móresy zažranými pod kůži, po ní umět chodit.

Pročež bych doporučoval: zacházejž opatrně s flintou přímé demokracie, ó národe český! Třikrát si rozmyslete, ó poslancové a zákonodárci, než se jí počnete ohánět co nástrojem k pochytání lidové přízně, i ty, partaji Věci veřejné, jež možná nevíš dost dobře, s čím si hraješ. Nedomnívám se, že by český člověk byl hloupější než jiní; ale má za sebou obtížný vývoj a příval náhlé svobody ho může zaskočit. Švýcaři se učili pravidlům přímé demokracie sedm set let a naučili se jim dobře. Češi… no, nějaká kratší záuční lhůta by také neškodila. Mohou mezitím pokračovat v tom, co už s jistým zdarem začali: vybírat si své zástupce zodpovědněji, neplést si volby s fotbalem, netápat pořád mezi větším a menším zlem, nebát se vyzkoušet nové figury na politickém jevišti a neosvědčivší se povyházet, nešilhat jako uhranutí k pětiprocentní laťce. Až se v tom ještě víc zdokonalí, mohou sáhnout po flaštičce s nápisem Přímá demokracie. Ale opatrně, proboha, po kapičkách, sebezázračnější lék působí v nepřiměřené dávce zhoubně! Zvlášť na organismus dosud choulostivý, poničený desítiletími podávání komunistického dryáku.