Zaří 2010

Počítání zakopaných psů a velmoci zítřka

Luděk Frýbort

Nemine skoro den, abych se odněkud nedozvěděl, komu všemu jest určeno státi se velmocí budoucnosti. V čele seznamu nacházím téměř povinně Čínu, hned za ní Indii a s jistým odstupem Brazílii; občas se nabídka rozšíří o Jihoafrickou republiku, jindy a jaksi ostýchavěji o Rusko. Jakýmsi Spojeným státům americkým je naopak souzeno propadnout se na místo velmoci leda druhého, pakli vůbec nějakého řádu, o mocnostech evropských ani nemluvě.

Nu, sám bych si dovolil poněkud odlišný úsudek. S jednou výjimkou mi osud dopřál udělat se všemi velmocenskou nadějí opředenými zeměmi vlastní zkušenost, a ta nebyla, decentně řečeno, omračující. Onou výjimkou mi až do dneška zůstává Brazílie. Ne že bych ji nikdy nezatoužil poznat; má to být země velmi krásná a mnohotvárná. Také však stojí na jednom z čelních míst jak v oboru plundrování přírody, tak i násilné kriminality, v kterémžto bodě jí poslední dobou vydatně konkuruje Jižní Afrika, další z adeptů velmocenství. Dostalo se mi z různých stran upozornění, že pocestný nemůže v brazilském městě vylézt na ulici, aniž by ho někdo přepadl, ne-li zamordoval, i uspořím si raději takový zážitek. Nakolik může být spojován s velmocenským nárokem, také nevím.

Ale dejme tomu, že ve výčtu nastupujících velmocí nehraje ani tak roli výskyt pouličních hrdlořezů a pustošení přírody, jako ukazatele hospodářské. Nu vot, i tak vazmožno. Hlavním ukazatelem je, jak známo, souhrn hospodářského produktu v přepočtu na hlavu, označovaný literami HDP. Vezměme si tudíž k ruce tabulku za rok 2009 a pohlédněme, jak se v pořadí 181 států světa (s výjimkou Vatikánu, jehož hlavním produktem je požehnání Boží, kteréžto je však nesnadno převoditelné na dolary) vyjímá pětice kandidátů velmocenství. Nejvýš - na 60. místě, žádný zázrak tedy - stojí Rusko, bezprostředně následované Brazílií. Jelikož ruská hospodářská potence je jen z malé části výsledkem tvůrčí práce, pocházejíc téměř celá z ničím nezaslouženého nerostného bohatství, můžeme odsunout Rusko o řádku míst zpátky, aniž se dopustíme nespravedlnosti. Tím se do čela velmocenských kandidátů posouvá Brazílie (HDP za rok 2009 = 8220 US$), o jejíchž skvrnách na velmocenském rouše byla řeč výše. Na 74. místě najdeme Jihoafrickou republiku (5824 US$), a nezdá se mi, že je to důvod k obdivu; když jsem v té zemi před málem už čtvrtstoletím sám pobýval, byla to skutečná politická i hospodářská velmoc, třebaže jen lokální. Tabulka ji umisťuje do sousedství Srbska a Surinamu, což, přiznejme si, není důvod k chloubě. Napišme tedy k jejímu jménu, co se odhadu budoucnosti týče, znaménko spíš záporné. Pro srovnání ještě poznamenejme, že první v tabulce HDP stojí Lucembursko s 104.512 US$. I mají se, řekl bych, čekatelé velmocenství co ohánět.

Avšak nyní pozor, jelikož nastupuje kandidát nejvýbornější, miláček prognostiků, jemuž jest v každém ohledu převálcovati dekadentní Západ: lidová Čína. Na žebříčku produktivity v přepočtu na hlavu obsadila 99. místo (3678 US$), před sebou Albánii, za sebou El Salvador. Ani to nelze zvát zázrakem. Albánii ovšem nikdo nepostrkuje mezi světové mocnosti; její produktivita na hlavu je sice ještě o chlup vyšší než čínská, jenže je těch hlav holt málo. Není potom celý ten tanec kolem budoucích velmocí jen prosté sčítání hlav? To by se ale mohli brzy stát adepty velmocenské slávy Bangladéš nebo Niger, jejichž obyvatelstvo se množí obzvlášť přičinlivě. Další kamínek ourazu tkví v okolnosti, že hlav má Čína sice velmi mnoho, plody jejich úsilí jsou však rozděleny značně nerovnoměrně. Pohádkové příjmy vyšší politicko-podnikatelské kasty ve srovnání s měsíčním výdělkem 170 dolarů průměrného zaměstnance, zhruba padesátkou téže měny v případě sedláka, k tomu bezostyšné plundrování přírodních zdrojů, další a početné hříchy na životním prostředí… ba ne, to neukazuje na obzvlášť skvělé zítřky, spíš na grandiózní průšvih. Také tuto báchorečnou zemi jsem měl příležitost poznat z vlastní nezprostředkované zkušenosti (to je totiž rozdíl: potloukat se Čínou na vlastní pěst sám, nebo být dirigován houfem průvodců, pochopitelně ve službách čínské odrůdy StB). Co jsem viděl a zažil, shrnul bych takto: podobá se Čína bagru, hrnoucímu před sebou stále vyšší hromadu neřádstva, až v ní jednoho dne uvízne. I nepřipojoval bych se k oslavným chórům.

Nakonec zbývá Indie; popatřme tedy, kterak si v tom punktu počíná i tento pretendent velmocenství. Ne zvlášť valně, nutno přiznat: v tabulce zaujímá 140. místo s produktem 1031 US$ na hlavu a rok (Česká republika pro srovnání 18550 US$), před sebou i takové hospodářské borce jako Moldávii a Kamerun. Jediným trumfem jí je omezený počet mzdově nenáročných odborníků. Závratně rostoucí počet obyvatel naopak trumfem není, jak někdy bývá obdivuplně poukazováno; lidská záplava hrozí zahubit velmoc Indii ještě dřív, než čínský bagr uvízne ve své hromadě neřádu. Obhájce čínsko-indicko-brazilského zázraku mi ovšem vytkne, že jsem opomenul přímo fenomenální hospodářský růst, předurčující ony země k vůdčí roli ve světě. A opravdu; mezi vesměs minusovými znaménky západních zemí se vyjímá Čína svými 8,19 % a Indie aspoň 4,17 % vskutku mimořádně. Nutno však věděti, že absolutním velmistrem toho oboru je Afghánistán, dosáhnuvší za poslední rok přírůstku produktivity ve výši 19,36 %. Hahá, Číňani! Není obtížno vypočíst, kdy Afghánci, v jedné ruce kalašnikov, v druhé nůž na řezání makovic (ale to se ví, že ne lidských) stanou v čele světa co hospodářská velmoc. Pakli ne, je někde v té kalkulaci zakopán pes. Pokusme se ho vykopat.

Jak jsme si ukázali, dosáhnout dvacetiprocentního růstu dokáže i Afghánistán, požehná-li Alláh opiovým paličkám. Zvednout hospodářský výkon Lucemburska o půl procenta, inu, to už je kumšt. Kejklování s procenty zavání buď naivitou, jíž by však řádný analytik měl být prost, nebo rovnou švindlem; jest v dobré paměti režim, jenž dovedl žonglovat s procenty velmi obratně, produkoval však holou bídu. Jiný pes je zahrabán v obvyklé povrchnosti všech věštců, proroků, prognostiků a jiných odborníků přes budoucnost: namalují si přímku dosavadního vývoje a prodlouží ji týmž směrem v předpokladu, že když ten či onen světa kraj dosahoval mimořádných výkonů až doposud, bude jich dosahovat po všechny časy příští. Skutečnost bývá zatraceně jiná. Kde je konec republice Benátské, kam se poděla bohatstvím slynoucí Arabia felix, dnes zaostalý, ve zmatcích tonoucí Jemen! I jim mohl někdo prodloužit linii úspěchů, prorokovat velmocenskou budoucnost. A ono houby. Přenechme tudíž tuto psí zdechlinu rasovi a v záchvatech prorockého ducha vycházejme spíš z kliček, zauzlenin a kotrmelců než z přímočarého vývoje.

Třetí z řady zakopaných psů je všeobecně znám, avšak velkomyslně opomíjen: obdivuhodná konkurenceschopnost Číny i dalších potenciálních velmocí stojí a padá s žebráckými platy. I podprostřední hlavička snadno pochopí, že činí-li měsíční mzda čínské šičky, produkující v ušmudladné fabrice trenýrky na vývoz, 1000 yuanů (2800 Kč) a méně, ocitá se veškerý textilní průmysl Západu v háji zeleném. Z naší strany by mohlo být řešením snížení mezd na čínskou úroveň, ale to by třeba zase protestovaly odbory; i nezbude nám asi, než se potýkat s konkurencí čínského i jiných draků i nadále. Jenže má ta hůl i druhý konec: mzda zmíněné šičky nesmí nikdy být vyšší než žebrácká, jelikož by se čínský drak ocitl v háji ještě zelenějším. Neboli, jak jsem už ten paradox kdesi definoval: aby Čína mohla bohatnout, musí Číňan zůstat chudý. Jestli tohle je cena za velmocenský metál, pak je snad lepší nebýt velmocí.

Čtvrté psisko je zakopané o něco hloub: lze si povšimnout, že elementární vědecké poznatky, bez nichž není hospodářského rozvoje, vycházejí vesměs z výzkumných pracovišť dekadentního Západu. Ekonomičtí draci a čekatelé velmocenské slávy… nu, také mají své vynikající odborníky. S úspěchem přejímají nejkomplikovanější technické principy, důmyslně je aplikují na domácí podmínky, kopírují je, občas i kradou… jen přijít s něčím vlastním, co by posunulo lidské poznání zase o kousek dopředu, to se skoro nestává. Jest obyčej svádět ten deficit na nepostačující školství: umožněme těm lidem dokonalé vzdělání a oni vzlétnou k nebesům. A třeba i vzlétnou; ale nikdy jako první. Příčina toho není dána takovým či onakým školstvím, nýbrž specifickými vlastnostmi civilizací, jak se po tisíciletí vyvíjely každá za jiných podmínek a z jiného základu. Nepodceňujme Číňany, Indy a další; nejsou nadáni nižší porcí inteligence než Zápaďan, v leckterém ohledu ho dokonce převyšují. Ale je to jiná, jinam směřující inteligence. Je zaměřená veskrze prakticky, nevyplouvá po kolumbovsku k neznámým břehům, o nichž plavec neví, vrátí-li se z nich obtížen bohatstvím nebo o žebrácké holi. Námaha se jim musí vyplatit, i námaha myšlení; a to co možná brzy. Nelze tedy čekat, že se tito jakkoli nadaní národové budou zabývat problémy tak odtažitými jako jsou nejhlubší tajemství hmotné stavby, neznámé energie, záhady světla a času. Užitek takového výzkumu se dostaví až po dlouhých letech a desítiletích, nebo se také nedostaví vůbec; a toho není praktický duch nezápadního člověka žádostiv. Proto ale také musí přejímat a kopírovat, sám nejsa ničeho nového… ne schopen. Jen v tom nevidí smysl. Závěr, jenž z toho vyplývá, se může zdát povýšenecký. Západní arogance, poví leckdo bezpochyby. Nu, vezmu na sebe to odium: jsouť velmoci zítřka závislé na zvídavé tvořivosti Západu jako pacient na hadičce s umělou výživou. Jejich konkurence nám může nadělat znamenité potíže; může nás v kombinaci s jinými maléry i zničit. Ale učinivše tak, i sami sebe zničí. To jsme se už ale dotkli ze zakopaných psů pátého a nejprašivějšího.

V klukovských románech mého dětství vystupoval bílý muž co nepochybný ředitel světa. Obracel planetu k obrazu svému a ona to s větší či menší ochotou přijímala. Zejména po hmotné stránce ji k svému obrazu obrátil téměř dokonale; není dnes až do těch aut a televizí, triček a tenisek ničeho, v čem by zbytek světa nepřevzal jeho materiálně-technickou výbavu. Zároveň s vlastnostmi organizačními a tvořivými, jež ho vedly k světovému ředitelství, má však západní duch do sebe zabudovány i prvky rozkladu. Apoštolové intelektuálního mesiášství, jichž Západ nikdy neměl a nemá nedostatek, začali jeho úspěchy relativizovat, jako myši se množili kazatelé nových zítřků a jiní podivíni s náramnou chutí kárat, poučovat, pohrdat, ti, jež britský historik Paul Johnson případně nazývá nepřáteli společnosti. Inspirováni Marxem vycházeli z předpokladu, že hmotné statky nepocházejí z tvořivého úsilí, nýbrž je prostě jen nějaký kapitalista nebo kolonialista komusi uloupil a sám si přisvojil; i prohlásili úspěch své civilizace za vinu a zločin. Rozpad sovětského systému je na čas znejistěl, ale brzy našli nová témata, jimiž nahradili z módy vyšlý revoluční marxismus. Mezitím se z vlasatých chlapečků a dívek ve vytahaných svetrech staly vlivné osoby na poli zejména humanitních věd a kultury, i oděli se pláštěm arbitrů veškeré etiky a využívají toho k vymýšlení a šíření představ, mód a panik, směřujících všechny k jednomu cíli: k diskreditaci, možno-li k úpadku nemilovaného Západu. Je to zvláštní; člověk by řekl, že by se měli naplnění svých idejí spíš bát; dosáhnou-li svého, bude to znamenat konec i jejich profesorských, kumštýřských a jiných kariér. Avšak prozíravost nikdy nebyla silnou stránkou apoštolů levicovosti. Kdyby jí byla, nebyli by apoštoly levicovosti.

Není to tedy tak, jak někdy vypadá: že by byl západní člověk podoben lumíku, spěchajícímu k propasti záhuby. To jen jeho samozvaní rozhodčí ve věcech etiky a korektnosti ho k ní tlačí. A dočkat se nemohou, až Západ v roli světového ředitele vystřídá jedno kdo, Číňan, Afričan, Ind, a třeba i zelený mužík s tykadly. Nejsme povinni je v tom následovat, jakkoli jeví snahy takovou povinnost ustanovit. Můžeme si dovolit kus hrdosti na svůj vlastní civilizační způsob; ve vztahu k jiným můžeme nabídnout spolupráci, snažit se o porozumění a předcházet konfliktům, což ale není totéž co podlézat, pochlebovat a podkuřovat. Buď vykopeme pátého psa, zdechlinu nejšerednější, a ukáže se, že její jméno je a vždy bylo Podvod. I odvrátíme se od ní, pokřiku krasoduchů nedbajíce. Nebo poběžíme dál na provázku těch, jež jsou naší civilizaci nepřáteli urputnějšími než celý Talibán i s Al-Kajdou. V tom případě si můžeme sami… nejen za svůj vlastní malér. I za neveselý osud všech ostatních, kteří si, jak říkal pan Paroubek, bez tvořivého ducha Západu ani ruce neumyjí.