Zaří 2010

Z blízka i z daleka bez růžových brýlí 5

Luděk Frýbort

Aotearoa aneb Kdyby se vyvrtala díra…

Před dosti už drahným časem jsem s rodinou pobýval na Tahiti. Napadlo mě, že vyzkouším našeho synka – tou dobou třináctiročního – jaké má ponětí o kulatosti světa, i položil jsem mu otázku: “Na kterou stranu odtud jsme doma?” K mému překvapení neukázal ani k západu, ani k východu, nýbrž pod nohy k zemi. “Tam,” pravil s určitostí. Pochválil jsem ho za ten originální odhad, ale tak úplně přesný nebyl; kdyby se u nás na předzahrádce vyvrtala díra naskrz zeměkoulí, vylezlo by se z ní nikoli na Tahiti, nýbrž kdesi v širých pláních Pacifiku jižně ostrovů Chathamských. Jelikož by do ní nejspíš natekla voda, uznal jsem ten projekt za nereálný a jal se hledat prstem na globu, který větší kus pevniny by ležel hypotetické díře nejblíž. Prst se mi zastavil na jižním ostrově Nového Zélandu, země to, na niž jsem měl i bez všeho děr vrtání už dávno zálusk; i dal jsem se do spřádání plánů té daleké cesty, která se mi vlivem různých okolností oddalovala a oddalovala, až se uskutečnila čtrnáct let po zmíněném rozhovoru.

Slýchal jsem z mnoha stran, že je Nový Zéland země překrásná, ba dočista nejkrásnější ze všech, co jich Hospodin nadělal po veškerém povrchu zemském. To mou touhu ještě umocnilo, ačkoliv jsem jinak ze zásady skeptický ke všem úkazům, počínajícím předponou nej-. Přijda na místo samé, může se poutník cítit maličko zklamán, jak už bývá osudem velkých očekávání, nebo ani ne zklamán, jen navrácen k realitě. Sám, posuzuji-li dnes oněch zhruba osm desítek zemí, do nichž mě zatím přivedly mé boty z toulavého telete, umisťuje se mi mezi nimi Nový Zélad na místě velmi předním, ne však ze všech nejpřednějším; palmu prvenství bych dnes jako dřív přisoudil Norsku s jeho nepřekonatelnou krásou, rozprostřenou bez kousíčku všedního či dokonce nudného po vší té zemi. To na rozdíl od končin jiných, majících své úchvatné a světově proslulé partie, mezi nimiž by však mohl poutník projet se zavázanýma očima a o nic by nepřišel. Náleží k takovým, třebaže jen v menší míře, i Nový Zéland. Nicméně mohu říci, že aspoň po stránce přírodní a krajinné splnil mé opatrné očekávání a v lecčem je i předčil. Po stránkách jiných…

To je cosi, proč jsem váhal, mám-li vůbec do této knížky vložit kapitolu o Novém Zélandu. Země je to velmi mladá, nejmladší ze všech zámořských zemí západního, přesněji řečeno britského civilizačního způsobu. Historie evropského osídlení sahá nejdál kamsi před polovinu devatenáctého století; osídlení maorské je o několik staletí starší, ale ráz země tolik neurčuje, leda jako pestrý exotický květ na střízlivém saku britského gentlemana. Rovněž je to země velice spořádaná, funkční a blahobytná, což je ovšem potěšující pro její obyvatele a cestovatele z daleké Evropy osvobozuje od vzteků a trápení, jimž bývá vystaven v méně spořádaných končinách. Jenže se o tom, jakáž pomoc, špatně píše. Je na tom Novém Zélandu krásně… no, je. Ale na moc stránek ta chvála nevystačí. Kdybych opět měl určit pořadí zemí, o nichž se mi až dosud psalo skvěle, ba velevýborně, zahájil bych výčet zcela určitě Barmou, po ní by asi následovala Sýrie, obojí diktatury bláznivé až k pomilování, na místo nikoli nečestné bych umístil i Čínu, co je kolem ní tolik obdivných tanců. Ostatně jsem jí v této knížce udělil nejrozsáhlejší kapitolu, i ponechávám ctěnému čtenáři, aby si úsudek vytvořil sám.

Byl i jiný pohled. Jistý můj dobrý přítel a tovaryš na toulkách domácích i zámořských okomentoval můj úmysl cestovat na Nový Zéland větou: “No jo. Já tě znám. Nejvzdálenější louka je nejzelenější, viď.” Chci využít této příležitosti, abych mu zaodporoval, jakož i mnoha jiným, jenže z opačného důvodu. Když se tak na toulkách světem setkávám s mladšími vandrovníky, někteří se mi přezíravě vyhnou, dědek plesnivá, dá se jim číst z očí, kdyby radši seděl doma a odříkával růženec, jiní naopak vidouce mé bělostné fousy se sesedají kolem, očekávajíce slovo moudrosti. “Který světadíl, myslíš, je nejzajímavější?” otázal se mě jeden takový jinoch. Nezaváhal jsem příliš. “Nejzajímavější? Samozřejmě naše stará, dobrá Evropa.” Vypadal trochu zaraženě; čekal asi, že začnu mluvit o Jižní Americe, o Austrálii… a já tady na něj s Evropou, co je v ní doma a je mu tak všední.

A přesto. Odmyslíme-li si zvyk a zdánlivou všednost, žádná louka není zelenější a kvítím všemožných barev prokvetlejší než evropská, žádný jiný kontinent tak proměnlivě mnohotvárný. Můžeš jet z Missouri do Kansasu a proměnlivost kraje záleží pouze v tom, že jednou máš nalevo pšenici a napravo kukuřici, kdežto po tisíci kilometrech je tomu právě naopak. A jestli jsem to teď trochu přehnal, tedy ne o moc. V Evropě ale stačí popojet desetinu té vzdálenosti, a jsi v oblasti jiné kultury, jiných dějin, jiných tradic, jiného jazyka, i města a venkov vypadají jinak, lidé jednají podle jiného vzoru, jemuž se zjednodušeně říká “národní charakter.” Kdo si potrpí na neporušenou divočinu, i té najde dost, zejména na evropském Severu; a je to divočina při vší panenskosti dobře přístupná, po jejichž pěšinkách se můžeš pěšky potloukat na stovky kilometrů. Můžeš, protože je vyšlapaly dlouhé generace sedláků, pastevců a lovců do krajiny lidské, a přesto přírodní. Kdo to zkusil třeba s divočinou kanadskou, zjistil asi, že to tak snadné není; vede jí jedna silnice napříč a druhá napodél, ostatek je zčásti přístupný kanoí, má-li cestovatel přehled o peřejích a vodopádech, nebo ještě tak helikoptérou, kdyby měla kde přistát. Pěšky leda hodinku tam a hodinku zpátky po stezce nějakého národního parku, již nevytvořily generace uživatelů během staletí, nýbrž úřad pro rozvoj turistiky předloni. Představa mužného probíjení bezcestím divočiny s mačetou v ruce pak náleží do říše dobrodružných románů z dob mého mládí, jejichž autory ani nenapadlo se přesvědčit, o čem píší. Nebo ještě jinak: vidím-li dobroduha, hodlajícího se probíjet divočinou s mačetou v ruce, jsem ujištěn, že mám před sebou zelenáče.

Je proto poctivé uvést, jak jsme se rozhodli po Novém Zélandu pohybovat: obytným automobilem z půjčovny. Což je ovšem hýbadlo, jímž bych za svého pravověrně čundráckého mládí hluboce opovrhl; jen podrážky vlastních bot jsem pokládal za hodny doteku s krajinou. Ale pokračujícím stářím ubývá člověku pravověrnosti; krom toho má každá země má svůj ideální dopravní prostředek, a ne-li ideální, tedy takový, k němuž není rozumné alternativy. K pěšímu vandrování se dobře hodí země spíš menší, proměnlivé, s drobnokresbou rychle se střídajících krajinných typů. Rovněž země dobře protkané sítí vedlejších cest, stezek a úvozů, jak je vytvořila staletí lidské práce; a jsou-li navíc opatřeny dobrým turistickým značením, jest dosaženo dokonalosti. Není snad jiného kraje světa, jenž by vyhovoval tomu požadavku tak skvěle jako země české, což pravím, aniž se mnou cloumá nekritický patriotismus. Jiné lze nejlépe poznat ze sedla bicyklu, především země dobře civilizované, ale už rozsáhlejší, kde bych svým párem nohou nerad překonával rovinaté, jednotvárné úseky. V exotických zemích tzv. třetího světa s jejich rámusivým chaosem, nespolehlivostí, dotěrnými haranty a jiným folklorem není rozumnější možnosti než se svěřit veřejným dopravním prostředkům, ježto cestovat pěšky či na kole by mohla jen osoba se zálibou v trpitelství. A v rozlehlých, avšak spořádaných mimoevropských zemích západního životního stylu nezbývá jiný výběr než auto. Ne že by se nedalo jezdit i autobusy (zřídka vlakem); jenže autobus spojuje města, vesměs doširoka dodaleka roztahaná sídliště přízemních domků a vilek, kde není nic zvláštního k vidění. Pozornosti se nabízejí nádherné přírodní kouty, ale k těm autobusy vesměs nezajíždějí, i nastává chtě nechtě nutnost spolehnout se na vlastní čtyři kola. V našem případě patřila obytné toyotě, čímž odpadla nutnost každodenního stanování. Také takový kus paďourského pohodlí, nad nímž bych asi za svého mládí ohrnul nos. Jo, jo. Kéž by mi Pánbíček aspoň takového vandrování ještě pár let popřáti ráčil.

Když jsem se dotkl automobilismu: vládne na Novém Zélandu jako v každé zemi britského životního stylu levostranný provoz, s nímž však není taková potíž, jak by se člověku nezkušenému toho způsobu mohlo zdát. Je to snad dokonce způsob lidskému instinktu přirozenější, ale o tom se v této knížce rozepíši, až přijde na řadu Anglie. Hlavně je Nový Zéland země poměrně řídce osídlená, čímž i provoz je vcelku řídký, k tomu neuspěchaný, nebláznivý, po anglicku gentlemanský. Málokdy se jeví nutnost něco předjet; než se Novozélanďan k takovému činu odhodlá, musí před sebou vidět tři kilometry prázdné silnice. Kterýžto luxus ovšem poskytují tamní úzké a klikaté komunikace jen zřídka; i může být návštěvník z ukvaltované Evropy občas blízek vyletění z kůže. Pohled na rozšafně se šinoucí Novozélanďany ho do ní zase vrátí, ostatně být nerozšafný ani příliš nelze, když nejvyšší povolená rychlost činí ma veškerém dvouostroví 100 km/hod. S tím se dá smířit, člověk si holt musí k projetí určitého úseku naplánovat víc času. Beztak by byla škoda se tou krásnou zemí jen tak divoce prořítit s nosem na předním skle, jak je zvykem… ať pomlčím kde. Trochu víc mi vadí, jak už jsem zpovykaný z cest hlavně po Skandinávii a po USA, že Novozélanďan nerozsvítí, dokud si vidí prst před očima. Sám jsem si navykl svítit za každého světla i nesvětla, neboť reflektory neslouží řidiči pouze k tomu, aby viděl, nýbrž aby byl i viděn. Obvyklý odkaz na vyšší spotřebu lze odbýt snadno: každý, kdo je té víry a má palubní počítač, nechť chvíli jede bez světel, a pak je zapne. Rozdíl v spotřebě neshledá žádný. Spíš je dilema svítit-nesvítit ukazatelem intenzity styků s okolním světem. Kdo si každou chvíli někam vyjede, zjistí rychle přednost denního svícení a přidá se k jeho vyznavačům. Koho izolovanost jeho vlasti v šíři oceánu (jako například Novozélanďanům) k tomu poznání ještě nepřivedla, nebo komu možnost teprve nedávná ještě nevrostla do kůže, má za to, že rozsvítit je třeba až teprve, není-li vidět zmíněný prst před nosem. Ještě bych dodal, že novozélandské půjčovny jsou vcelku tolerantní a nevadí jim, zabrousí-li jejich klient občas na neasfaltovanou silnici. Není tomu tak na světě všude. Vyhýbat se školním prázdninám je ovšem záhodno, také jako všude na světě.

Tolik jsem chtěl předeslat, než doprovodím čtenáře k dvojostroví, ležícímu poblíž vyústění výše zmíněné pomyslné díry. Ti, kteří na ně přišli v pořadí druzí, mu říkají Nový Zéland, prvoosídlenci po maorsku Aotearoa (Země dlouhého bílého mraku). Ani ti však na něm nežijí, měřeno loktem naší historie, zvlášť dlouho. Nový Zéland neboli Aotearoa může krom jiného sloužit za příklad toho, v jak krátké době umí relativně nevelký počet osídlenců změnit zemi, i když v daném případě k obrazu ještě docela úhlednému.

1. Přistání v Aucklandu, výpary pekelné a brontosauří jezírko

První dojem bývá nejtrvalejší a není tudíž jedno, je-li kladný nebo spíš opačný; ale platí-li totéž i o Novém Zélandu, si nejsem příliš jist. Prvním dojmem byl malý pejsek, který se hned po celním odbavení odkudsi přivrtěl a kecl si před námi na zadeček. Vzápětí za ním přikráčel zachmuřený muž v uniformě a gestem nesnesoucím odporu mi přikázal předložit k prohlídce příruční raneček. Inkriminovaným předmětem se projevila být krabice, do níž jsme na tu dlouhou cestu uložili namazané chleby a jiné potraviny; jelikož však byly tím časem už snědeny, neprojevil ozbrojenec dalších přání, zběžně pravil “sorry” a odkvapil se svým čtyřnožcem věnovat pozornost jinému potenciálnímu hříšníkovi. Co by se stalo, kdyby krabice vyjedená nebyla… no, bez tučné pokuty bychom nejspíš z aucklandského letiště neodešli, čímž by první dojem ještě o něco víc utrpěl. Neprávem, musím hned podotknout.

Je nezdrávo vozit s sebou na Nový Zéland krabice se svačinami. Je to i zhola zbytečné; ještě jsem nezažil, aby o mou sytost nebylo během byť i nejdelšího letu postaráno. Jenže manželky bývají starostlivé a trvají na svačinách, aby něco bylo pro těch prvních pár hodin, než se všechno zařídí. Odpovídám vesměs, že to těch prvních pár hodin vydržím i o hladu, na což však nebývá vzat ohled. Ukáže se pak, že o prvním páru hodin nemůže být řeči; hned v příletové hale je třeba projít kolem velkých kontejnerů, a nepřehlédnutelná tabule vyhrožuje mnoha tisíci dolarů, o něž bude kratší ten, kdo do nich okamžitě, bez řečí a hned předem nenahází všechno jedlé a zčásti i nejedlé, i kdyby to mělo být jen nahryzané jablko nebo kůrka chleba. O pár kroků dál se odbývá kontrola: cestující musí vytřepat kapsy a ukázat podrážky, zejména jsou-li typu… jak se mu česky říká slušně… no, takové ty profilované. Ulpěla-li na nich jen stopa nějakého bláta, může mu být obuv zabavena, nebo je přinejmenším hnán do umývárny, aby si ji do hladka vycídil. Nějací čundráci se zase dočkali zabavení kolíků ke stanu, protože na nich od posledního táboření zůstalo trochu hlíny; i je lepší nevozit na Nový Zéland vůbec žádné použité předměty toho druhu, nýbrž raději vrazit nějaký peníz do nových. Je to země ztracená v nekonečných plochách oceánu, pročež se na ní nevyskytují jinde běžné druhy plísní, řas, hub, bakterií a jiných škůdlivých breberek. Nikdo neví, co by to se zdejší přírodou a zemědělstvím udělalo, kdyby je sem někdo zavlekl například na těch ho… ech, profilovaných podrážkách; a tak tomu Noví Zélanďané raději brání prohlídkami, odhazovacími kontejnery a čuchacími pejsky, co si kecnou na zadeček, když zavětří byť i prázdnou škatuli od svačiny. Nedivím se a chápu. Jen trochu pochybuji, že se cizozemské breberky dají zapuzovat od břehů Nového Zélandu věčně. Neboť dobrou věc zaplašíš snadno; nedobroty a nekaloty si najdou cestičku, i kdybys jim regimentem žandarmů bránil, takovou zkušeností hovoří historie.

Nějak jsem si všechno nedbale spočítal, protože po mrazivém přivítání v Koreji nás čekalo druhé překvapení toho druhu, byť ne tak extrémní. Požívá severní ostrov Nového Zélandu (po maorsku Te Ika a Maui) pověsti země subtropicky přívětivé, i těšil jsem se, že si ve vlahé vodičce jižního Pacifiku pěkně zaplavu. A ono houby. I tady se tady ukázalo, že nestačí obrátit zeměkouli vzhůru nohama, aby výsledkem bylo odpovídající klima. Novozélandský listopad se ani vzdáleně nerovná středomořskému květnu; a co se pěkného zaplavání týče, oznamuji, že jsem za celý ten čas nohu do moře nestrčil, ač bývám bližními pokládán za otužilce, ba za blázna starého bláznivého, který z toho lezení do studené vody ještě jednou dostane revma. Do vnitrozemského jezera jsem pak vlezl jednou, abych se z něj po pěti tempech vymrštil jako vyplašená velryba. Naštěstí je Nový Zéland země sopečná a hojností teplých pramenů vybavená, v nichž je možno si pěkně zaplavat, nebo jen tak si sednout a medit si. Největší a nejslavnější z termálních oblastí se nachází v oblasti kolem města Rotorua (v maorštině Dvě jezera), i zamířili jsme nejdřív tam. Píši o tom, protože jsme se tam poprvé a neintenzivněji setkali s maorskou kulturou, přesněji řečeno s tím, jak většinou vypadá dnes.

Na půl cestě do těch míst je možno buď minout nebo vzevrubněji prozkoumat poloostrov Coromandel. Zmiňuji se o něm jen mimochodem, ne kvůli místu zvaném Hot water beach, kde za odlivu, jak samo jméno nazanačuje, je možno si vyhrabat důlek v písku a blaženě v něm až do přílivu ležet, nýbrž že si tam ze mě zase jednou vystřelila Matka příroda. Chodím po malém tábořišti, užívám si lesních šumů, dálkou tlumeného hluku příboje, když vtom – titititibéé! Titititibéé! Melodie jakási otravná, který trouba zase… ať už si konečně ten svůj pitomý mobil zvedne, zlobím se, cítíc se vyrušen ze zadumání. Jenže on to žádný trouba a žádný mobil, ale potvora ptáček. Poskakuje ve větvích a pokřikuje - titititibéé! Jsou ptáčkové, kteří chvíli poslouchají, a už napodobí kterýkoliv zvuk lidský i zvířecí, i kdyby jím omylem mělo být vyzvánění mobilu. Ještě víckrát mi bude souzeno zjistit, jak nové a nečekané je všechno na Novém Zélandu. To vypověděv, mohu pokročit k okolí města Rotorua, nejproslulejšímu z přírodních zázraků té země.

Býval bych řekl, že mistrem v sešívání potvorných slovních složenin je němčina, ale kam se hrabe na maorštinu. Nejbližší a nejznámější z vulkanických parků v okolí města Rotorua je Whakarewarewa, což však je, prosím, jen zkratka; kompletní titul zní: Te Whakarewarewatanga o te Ope Taua a Wahiao, přeloženo do češtiny Shromaždiště válečníků kmene Wahiao. O maorském válečnictví si ale povíme o kousek dál. V jmenovaném parku je mnoho bublavých bahenních sopek, vroucích jezírek a gejzírů, z nichž nejznámější Pohutu prý umí plivat až do výše dvaceti metrů. To by mě ani zvlášť neuchvátilo; je vůbec potíž s uchvácenostmi, když toho člověk viděl v světě už moc. Stojí pak před takovým zázrakem, a říká si – nojo. Je to tady docela zajímavé. Ale národní park Yellowstone v USA… jděte se podívat, Novozélanďané, abyste věděli, jak mají vypadat gejzíry a vůbec všechno. Jděte se podívat do tureckého Pamukkale, jak vypadají sintrové terasy. Také tady jedny bývaly, a jaké, prý nejkrásnějí na celém světě, jménem Rotomahana. Jenže je už skoro před sto lety rozbouralo zemětřesení. Zato je ve Whakarewarewa rekonstruovaná maorská vesnička, a ve velké hale se každého odpoledne pořádá představení maorského folkloru. Maorská vesnička pozůstává z velice krásných domečků, zásobáren a jiných staveníček z tmavého dřeva, složitě vyřezávaných a perletí vykládaných, až se mi nechce zdát, že Maorové takové věci dělají nebo někdy dělali opravdu sami pro sebe. Příliš vyžehlené rázovistosti vždy trochu zavánějí turistickým obchodem. Ne že bych nad ním krčil nos; kdyby v mnohých částech světa nebylo turistckého obchodu, nespatřil by poutník rázovitostí už vůbec žádných. Je tomu tak, že folklor má tři vývojová stadia. První je folklor z nutnosti: jelikož výdobytky moderního životního stylu jsou nedostupné nebo dosud nebyly objeveny, tkají různí národové na domácích stavech látky s tradičními vzory, dlabají kanoe z kusu kmene, odění do suknic z lýčí se baví tanci a písněmi, jež převzali od předků. Jakmile se však přiblíží civilizace se svými tričky, plastikovými kbelíky a ojetými auty, okamžitě jsou lýčené suknice i vše ostatní odvrženy a nastává druhá folklorní fáze, v níž není folkloru vůbec žádného, jen ušmudlaná, rezavá nápodoba zámořského luxusu v různých stupních zchátralosti. Teprve když společnost vyspěje, civilizační výdobytky se jí nejen stanou samozřejmostí, nýbrž je i sama produkuje, rozpomene se opět na obyčeje předků a uváží, že by byla škoda, kdyby byly zapomenuty. Tehdy se shromažďují poslední dědečkovské artefakty do muzeí, etnografové chodí po zapadlých vesničkách, vyslýchajíce stoleté babičky ze znalostí starých písní, počítačoví technici a bankovní úředníci se o nedělích navléknou do krojů a fidlajíce na housličky provádějí na podiích taneční kreace pod vedením choreografů. Načež si kroje opět svléknou, nasednou do mercedesů a odfrčí pryč. Taková je fáze třetí, bezesporu záslužná, ale přece jen už dost umělá. Taková je, abych se vrátil k popisovanému prostředí, i maorská vesnička v parku Whakarewarewa.

Tanečníci ve velké hale jsou ovšem úžasní. Předvádějí symbolizovaný boj proti imaginárnímu nepříteli, plný dramatických skoků a gest, přičemž vyplazují jazyky, koulí hrozivě očima a třepou prsty levé ruky, v pravé kopí nebo válečnou palici z tvrdého dřeva. Zkoušel jsem to po nich, ale netrefil jsem to; skloubit tři tak různorodé pohyby je něco jako hrát na dudy, kdy je také třeba jednou rukou dudat, druhou tlačit měch a ještě se přitom přebírat prsty na píšťale. Není to, jak sám vím, jen tak, ani být český dudák, ani maorský tanečník. Na válečnické vyplazování mi pak narostl příliš krátký jazyk, takže se obávám, že by se mě nepřítel nezalekl. Dámy však nemají válečnictví v popisu práce, i tančí volněji a ladněji, jenže co zří oko mé: nejedna z nich zvlášť maorsky nevypadá, a hlavní tanečnice, velmi krásná žena, prozrazuje svůj britský původ nejneklamněji. Ostatně jeden nebo dva z těch tetovaných a jazyky vyplazujících gentlemanů také. I to stojí za bližší úvahu.

Není to poprvé, co zjišťuji, že domorodci dovedou krásně a působivě předvádět své tradiční tance, pět staré písně svého kmene, tesat totemy, vytvářet kresby, z nichž dýše van tisíciletí, a pěstovat i jiné obyčeje předků. Jenže u toho pokaždé musí asistovat nějaký bílý utlačovatel. Nějaký organizátor, který u domorodců o takové věci vzbudí zájem a objasní jim, že by z nich mohl kápnout pěkný přivýdělek. Jinak by už dávno všechna tradiční kultura ustoupila čínským tričkům a k uzoufání všude stejné muzice z reproduktorů, protože i zazpívat si sám sobě pro radost jen málokdo už v dnešní době umí. To – že odbočuji - včetně národa, jejž, jak známo, v minulosti ani ne tak dávné anděl Páně k zpěvu zval. Ještě jsem našel v jednom velmi odlehlém a špatně přístupném koutě světa lidi, kteří si sami pro sebe tancovat a zpívat dovedli, a jak, pane. Byl to zážitek tak vzácný, že se o něm na svém místě této knížky zmíním obšírněji. V místě jménem Whakarewarewa na Novém Zélandu… no, zajímavé to bylo, chvílemi dokonce strhující. Ale už jen pro turisty a pod taktovkou bílého uzurpátora. Je třeba to vědět a smířit se s tím.

Je však něco ve vulkanickém parku Whakarewarewa, co by pozorný poutník pominout neměl, protože se mu jiná příležitost s vysokou pravděpodobností nenaskytne: možnost spatřit národní symbol Nového Zélandu, bezkřídlého ptáka kiwi. Velikostí se blíží bambulatější kachně, má krátké šedohnědé peří a dlouhý špičatý zobák k vyrývání červíků a jiných pochutin z lesní půdy. Pozoruhodné je i jeho vejce, tak veliké, že by se do něj vešel dospělý kiwi, kdyby se trochu skrčil. Za starých časů nepředstavoval v novozélandské přírodě žádnou vzácnost, jak je možno soudit z toho, že ceremoniálním rouchem maorských náčelníků bývala suknice, sešitá z jeho pernatých kožek. Dnes, nebýt spoře osvětlené haly - kiwi je živočich noční, v přírodě nesnadno pozorovatelný - v níž se dva exempláři této rarity rýpají v hromadě trouchnivny, musel by se za ním zvědavý návštěvník pustit do posledních, přísně střežených koutů novozélandského lesa, v nichž dosud přežívá – ale tam by zvědavého návštěvníka nejspíš nepustili - nebo na osamělé ostrůvky v oceánu, kam byl uměle přenesen. Snad ze všech tvorů zemských je kiwi nejméně přizpůsoben styku s člověkem. Staří náčelníci se svou bažností kiwích suknic pro něj ještě představovali menší z hrozeb; osudnějšími se mu stali zavlečení draví savci, jichž na Novém Zélandu před příchodem člověka nebývalo. Jedno kterého člověka; psy a krysy přivezli ve svých dvojitých kanoích Maorové, když před tisícem let ze vzdálených ostrovů Polynézie osídlovali zemi Aotearoa, kočky, fretky a jinou takovou havěť mají na svědomí bílí osadníci. Bílému vetřelci se však aspoň bezbranného kiwiho zželelo, takže se s jakýms takýms úspěchem začal starat o jeho přežití. Bez vetřelce by mu maorské krysy udělaly konec definitivně. Vidím, že jsem zase šlápl do politicky nekorektního bláta, ale poctivější je být nekorektní než povinně pokrytecký.

Pro vyváženost je třeba uvést, že bílý vetřelec zavlekl na Nový Zéland i jiné živočištsvo, z nějž se pak vyvinula pěkná pohroma: nejdřív jeleny a jiné parožnatce, aby měli lepší lidé co střílet, v přítomné době australské vačice kvůli kožkám. Vačice poutíkaly, a… ale to už se netýká chudáka kiwiho, pročež dopovím, co jsem nakousl, o několik stránek dál.

Na jinou stranu od města Rotorua se nachází místo děsuplného jména Hell´s Gate, Brána pekel. Proslulý myslitel a obdivovatel Sovětského svazu (myslitelství a naivita se vzájemně nevylučují) George Bernard Shaw o něm trefně pravil: “Tohle místo mi raději neměli ukazovat, protože mi příliš živě připomíná osud, jímž mi vyhrožují teologové.” Nu, klokotá to všude kolem, vydechuje žhavé páry a zapáchá sírou opravdu dost pekelně. Nemám však s teology tolik zkušeností a ti, které znám, jsou na mě hodní, takže ve mě sirný pach a pobublávající bahno nebudí tytéž pocity jako v zmíněním mysliteli. To už spíš mě cosi napadá při pohledu na nedalekou říčku s vodopádem. Říčka je zakalená sopečným popelem, jak jej nasbírala na své cestě vulkanickým krajem, i vodopád je šedavě kalný, takže bych pod něj dobrovolně nevlezl. V starších – nebo vlastně ani ne tak moc starých časech - se však pod něj lezlo, a to z důvodů, jak jinak, válečnicko-posvátných. Zde to bylo, kde maorští rekové, vracejíce se z boje, ze sebe smývali krev vlastní i protivnickou, a s ní i magický příkaz, zvaný tabu. Také už tam na ně čekaly maorské ženy, aby buď oplakaly padlé, nebo se zaradovaly nad návratem manželů, jež si hned vzápětí rozebraly a odvedly do svých chýší. Dokud totiž ze sebe vítězný válečník nesmyl tabu v posvátném vodopádu, nemohl milostně vstoupit k své ženě, to by se vrchní bůh Tangaroa ukrutně dožral.

A tak stojím, hledím, jak bouří a hlučí šedivě zakalená voda, a říkám si… že ale ti Maorové měli pořád nějakého válčení. Proč, k čertu? Dnes, jak se zdá, se mezi sebou mydlit nepotřebují, ba představují ze všech zámořských enkláv evropské civilizace domorodou menšinu, jež se v prostředí bílého osadníka integrovala nejdokonaleji. Řezali se kvůli půdě, jak jsem někde četl? Asi sotva; pro malá políčka se sladkými brambory kumara měli půdy habaděj, a kdyby potřebovali nějakou navíc, nemuseli si kvůli tomu rozbíjet lebky válečnými palicemi, stačilo vymýtit kus pralesa, jenž tehdy pokrýval oba ostrovy Nového Zélandu z konce na konec. Tedy v tom byl druhý, pitomější důvod válek? Pro čest a slávu? Pro ovládnutí cizích kmenů, které o to nestály a ani vítězům to nic užitečného nepřineslo, jen nafouklé sebevědomí, že jsme ze všech vítězných kmenů ten úplně nejvítěznější? No, neohrnoval bych nad tím nos, však i my máme ve své blízkosti jeden takový kmen, který si ještě pořád nedovede představit nic krásnějšího než dostat pod pantofel kdekoho nalevo napravo, že ano. Měla by se asi samaja balšaja strana poohlédnout, jak dopadli se svou výbojnou slávou Maorové; kdyby býval včas nepřišel bílý uzurpátor, možná by dnes už ani žádní nebyli. Některé maorské kmeny se stálým válčením vyhubily beze zbytku a jiným ten osud hrozil; jednou byla nepřátelská vesnice dobyta a obyvatelé buď zotročeni nebo zkonzumováni v kanibalských hodech, podruhé se karta obrátila se stejným výsledkem. Je dnes móda se kdekomu za kdeco omlouvat, a tuším, že i pánové novozélandské politiky si už před zástupci Maorů posypali hlavy popelem za to, že si jejich pradědečkové dovolili osídlit Nový Zéland a neptali se jich. Jak už jsem politicky nekorektní, odvažuji se soudu, že spíš Maorové by měli důvod na kolenou a se slzami vděku v očích děkovat zmíněným pradědečkům, že jim zatrhli jejich sebevražedné válčení. Jejich potomci dnes žijí vcelku dobře, mají slušná zaměstnání, příjmy možná trochu podprůměrné, ale dostačující. Ponecháni sami sobě by se ve svých opevněných vesnicích klepali hrůzou z vyhlídky, kdy se za kolovou hradbou ozve válečný řev a nějaký hrdý vítěz je přijde sežrat. Ono tomu bylo v dějinách nejednou tak, že ne každou hrdou neodvislost lze nazývat svobodou, a leckterý uzurpátor by si spíš zasloužil titul vykupitele.

A ještě, abych pořád nepsal jen o rozbíjení lebek a vzájemném požírání, bych chtěl doporučit pozornosti českého poutníka jedno místo k lahodění v termální vodičce, kterému se nedělá reklama, protože je zadarmo. Dejte pozor, vandrovníci: když pojedete z Rotoruy k jihovýchodu směrem na Taupo, najdete dva kilometry za osadou Lake Okaro neoznačenou (orgánové turistického ruchu asi vědí proč) odbočku doleva. Pustíte se po ní další čtyři kilometry, až se napravo udělá parkovišťátko. Ještě pár kroků mezi stromy, a lahodění je tady v podobě potoka jménem Kerosene Creek, z nějž se kouří, a malého splávku, pod nímž je možno sedět a dát se oplachovat horkou minerální vodou. Kousek po proudu se potok rozlévá do hlubší tůně, v níž se dá i plavat, jen ponořit do ní hlavu se nesmí; ne že by to někdo zakázal, ale protože se v ní daří amébám. Mohou nalézt do očí a dělat tam pěknou neplechu. Ještě kouzelnější a v průvodcích kupodivu neuváděné je dosti velké jezero hned za odbočkou. Vstup je bahnitý, což je asi důvodem té anonymity; ale kdo se přebrodí prvními pár metry, najde vodu hlubší, vlahou, teplou, horkou až téměř vařící. Hladina na protilehlé straně se halí do par, závoje páry stoupají i z trhlin ve skálách nad jezerem, vlevo a vpravo břeh spíš bažinatý než lesnatý, a když přijde noc, velké hvězdy jižní oblohy pomrkávají na sametovém nebi, bezhlučnými tempy odhrnuješ vodu až k místům, kde ze dna vystupuijící horké prameny hrozí uvařením… tu cosi jako posvátná bázeň naplní duši poutníkovu. “Dál nepoplavu, tam straší,” sdělila mi choť a obrátila se na ústup. Plavu tedy neohroženě sám a je mi, jako by se svět vrátil kamsi do druhohor a já s ním, nijak se mi nezdá vyloučené, že na mě ze slatin nad jezerem vybafne brontosaurus. Není však vědecky dokázáno, že brontosauři bafali, ostatně se prý neživili plavci, nýbrž lupením. Brontosauří jezírko, pokřtili jsme to tajemné místo v našem soukromém zeměpisu, vzpomínku na Nový Zéland z nejčarovnějších. Je tomu tak, že nejhlouběji se do duše zapíše, co si poutník objevil sám; a kdyby nebyl pro cestování na vlastní pěst jiný důvod než tento, stačil by.

2. Přemítání o lidské rovnosti, pravěkém lese a žhavém nitru zemském

Dál k východu vybíhá do moře poloostrov, zvaný pro nedostatek přesnějšího pojmenování podle svého nejzazšího cípu East Cap, Východní mys. Jestli někde na Novém Zélandu převažuje maorský živel nad potomky evropských přistěhovalců, bude to nejspíš zde. East Cap je krajina turistikou opomíjená, zčásti protože tam kromě pěkné, lesnaté krajiny a pobřeží, v němž se střídají dlouhé pruhy pláží se skalnatými útesy, neleží žádná kalendářová proslulost, zčásti že tam prý bílý návštěvník ani nemá co pohledávat - nebo to aspoň tvrdí pokrokovější publikace - aby nerušil Maory v jejich tradičním živobytí. Mám však své zkušenosti s různými tradičními živobytími a vím, že se obvykle cizím návštěvníkem být rušeny necítí, spíš ho obklopují zvědavostí v některých koutech světa až protivnou; i nemyslím si, že bych musel East Cape nějak šetrně objíždět. Ostatně by to byla škoda, když mě jednou cesta zavedla až do této krajiny na opačné straně světa, kam se už stěží kdy vrátím.

Ale ukáže se, že na tom vyrušování přece jen něco bude: projíždíme malou vesničkou, z domečků není znát, jestli v nich bydlí lidé lidé nosů bílých nebo o něco snědších – oni Maorové nejsou žádní předpisoví tmavokožci, kdyby se některý procházel po Václaváčku, zařadil bych jej nejspíš tak někam do Středomoří – když tu vlevo zřím společenské středisko, před ním pěkně vyřezávanou bránu, a u brány výstražnou tabuli: FOR MAORI ONLY!

Hleďme! No, nepolezu Maorům do jejich střediska, když mě tam nechtějí, ale že je to zarážející. Kdoví jestli ne diskriminační. Představuji si, že by tak někde chtěli být mezi sebou lidé bílých nosů a vystavili by za tím účelem tabuli – WHITE ONLY! To by bylo rámusu, pane. Kdo by deset prstů měl (někomu stačí i dva) a na počítačové klávesnici vyťukávat uměl, každý by o rasismu, o apartheidu psal, aroganci západní civilizace zvysoka káral, rovnost veškerého člověčenstva zdůrazňoval. A já bych s posledním bodem třeba i souhlasil. Jsme si rovni před Hospodinem, my lidé, a pokud možno i před zákonem. Jestli však ano, má platit rovnost stejnou mírou pro všechny; nelze, aby si jedni pro sebe nárokovali nerušené soukromí, kdežto u druhých by takové počínání bylo koledováním o nálepku rasismu. Jisté ovšem je, že mnohé, jak se tak netrefně říká, přírodní národy, vystaveny konkurenčnímu tlaku evropské kultury, se až přlíliš snadno zbavují své vlastní; ale tomu nelze čelit vystavováním aparthednických (mám-li užít tohoto významově rozplizlého termínu) tabulí, nýbrž znovunalezením vlastní civilizační identity, a to nikoli pouze v podobě tanečkového folkloru, nýbrž i materiální nezávislosti. Jenže kdyby si dnes Novozélanďané evropského původu dle návodu některých rádců řekli – fuj, to jsme ale byli oškliví, že jsme osídlili tyhle ostrovy, a odpluli zpátky do zemí svých předků, byli by Maorové - a nejen oni - zdrženlivě řečeno, pěkně namydlení. Čehokoliv v praktickém životě užívají, zboží denní potřeby, správní, dopravní i jiné systémy, je západní import; měli by možná hledat způsoby, jak je nahradit vlastními, aby v takovém pádě namydlení nebyli. Jenže s tím jsem se zatím ještě nikde neshledal. Užívat všech příjemností západního životního způsobu a přitom vystavovat tabule FOR MAORI ONLY… ať jsem pes, ale nějak mi to nejde dohromady, když byla řeč o rovnosti, o rasismu nemluvě.

East Cape má ovšem i své hornaté, lesnaté, jezernaté a ne úplně, ale skoro neobydlené vnitrozemí, o němž bych teď chtěl chvíli povídat, neboť cítím, že by měl přijít na řadu novozélandský les. Je velmi zvláštní, žádnému jinému, co jich zeměkoule hostí, nepodobný. Rovněž ze všech pozemských lesů… nejtajemnější? Nejstrašidelnější? To je těžko definovatelná kategorie, ale plný tajemného života, víl a rusalek, skřítků a prchavých stínů asi bude, má-li poutník pro takové věci cit. Návštěvníka nejdřív ze všeho zaujme jeho výrazná dvoubarevnost: ostrovy a ostrůvky světlounké zeleni podél potoků a na jiných vlhčích místech, to jsou porosty obřích kapradin, které jako by zde zůstaly z karbonských nebo jakých prvohor. S nimi se střídají rozlehlejší plochy zeleni tmavé, uzlovité, rozsochaté a rozčepejřené, huňaté a vousaté: to jsou listnáče, náležící druhům rata, matai, tawa, rimu či kohekohe. Komu se ta jména zdají obtížná k zapamatování, mohu mu přidat hrst maorských ekvivalentů: whauwhaupaku, tawhairauriki, hangehange nebo kowhai ngutukaka.

Ale není nad kauri. Je to stromisko jako hrom, a když se mu nechá jeden nebo dva tisíce let času, nečiní mu potíže narůst přes třicet metrů; kmen má rovný jako ze soustruhu, silný, že jej pět statných junáků neobepne, kůru ocelově šedou, hlaďoučkou nebo rozbrázděnou, podle toho, jak s ní zmíněná tisíciletí zacházela. Dřevo má ke své velké škodě znamenité; je hodna zapsání do knihy rekordů rychlost, s níž po příchodu evropských osadníků porosty kauri mizely a mizely, až málem dočista vymizely. Co zbývá, je několik přísně chráněných skupin a hájků v odlehlých koutech Severního ostrova. Dnes už se kauri nekácí, nýbrž se stal přímo kultovním symbolem a předmětem velké chlouby, jako by jej Novozélanďané sami vysázeli a ne bezmála vyhubili. Nějaké vysazování se ovšem koná, ale protože trvá ony dva tisíce let, než stromky dorostou plné mohutnosti, musíme si ještě krapítko počkat na obraz novozélandského lesa, jaký býval, než do něj vtrhla osadnická pila.

Což ostatně lze vztáhnout na celý Nový Zéland, dříve Aotearoa. Když se na něm vylodili první Evropané, pokrýval jej z osmdesáti procent hustý, divoký les, ostatek byly mokřiny a skalnaté hory, tu a tam skvrnka maorské vesničky. Stačila necelá dvě staletí, aby se původní porost smrskl na patnáct procent povrchu; a kdyby se včas nedostavila doba, která přece jen vidí v přírodě i něco jiného než jen zdroj obživy a výdělku, nezbyl by už vůbec žádný. Příčinou toho byla zčásti potřeba dřeva, ale hlavně ovčáctví, až dodnes jeden z pilířů zdejší ekonomiky. Naštěstí je novozélandské dvojostroví hojně svlažováno dešti, dokonce hojněji, než je evropskému návštěvníku milo, takže je nestihl osud jiných výrazně ovčáckých zemí, jímž je vyprahlá step a posléze poušť bez života, ale i tak nutí krajina Nového Zélandu k zamyšlení. Je to takhle hezké na pohled: vlny zelených kopečků, kam až oko dohlédne i nedohlédne, a na nich tisíce a tisíce běloučkých, roztomilých oveček. 48 milionů jich má být v celé zemi od severu k jihu, neboli dvanáct a půl ovečky na jednoho Novozélanďana, k devíti milionům kusů hovězího dobytka nehledě. Přesto se vnucuje pomyšlení, oč víc původní přírody mohlo zůstat zachováno, kdyby býval Nový Zéland z ovečkového hospodářství včas přešel na průmyslové. To se až dodnes v podstatnější míře nestalo; i vnucuje se opačné pomyšlení – čím to, že zemědělsko-pastevecké hospodářství bez výraznějšího podílu průmyslové výroby bývá vesměs znakem společností zaostalých, chudých, z ruky do huby žijících, kdežto Nový Zéland je při témže stavu věcí končina blahobytná, snesoucí srovnání s nejrozvinutějšími zeměmi Západu? Ještě nad tím budu muset popřemýšlet: je-li vyspělý průmysl sám sebou zárukou blahobytu a jeho absence jízdenkou do chudobince, nebo k obojímu patří ještě něco navíc.

Ale kácení původního lesa v prospěch pastvin ustalo a co z něj zbylo, je dnes vesměs národním parkem. V krajině East Capu můžeme takových najít několik: Raukumara, Whirinaki, Urewera. Na jižním okraji posledně jmenovaného leží přírodní skvost, členitě cípaté jezero Waikaremoana. Co vím, značí moana ve všech polynézských jazycích moře, ale tenhle vodní labyrint je půvabný tím, že nic mořského nepřipomíná, zaklíněný ze všech stran v proměnlivém panoramatu hor a lesů. Zmiňuji se o něm mimo jiné proto, že v kterési zátoce jezera Waikaremoana má dosud volně žít pták kiwi, ale jelikož je k ní přístup obtížný a pravděpodobnost spatření vzácného opeřence pranepatrná, přenechám tu možnost mladším. Těm, kteří si ještě mohou říkat – kvůli potloukání kolem zálivů horského jezera mi nezbyl čas na jiné krásné kouty, nu což, podívám se na ně příště. Něco podobného se týká možnosti si teprve tady dle libosti čundráckého srdce zavandrovat, což jinde tak samozřejmé nebývá. Jako všechny kulturně mladé krajiny nemá Nový Zéland oné prastaré sítě cest, pěšin a stezek, prostupujících zemi z kraje ke kraji, jak je samozřejmým předpokladem u nás v Evropě. Nicméně byly aspoň pečlivě vybudovány dlouhé úseky turistických tras, po nichž by se dalo potloukat dny dnoucí, jenže to by nesmělo být onoho neklidu v duši postaršího cestovatele, jenž ho nabádá – už ses dost nacoural? Tak se ještě trochu proběhni kolem jezera, a teď zase dál, ať využiješ vymezeného času k co nejširšímu poznání téhle spanilé země, do níž se už stěží kdy vrátíš!

A ještě abych se zmínil o jednom nepříliš známém světovém prvenství, jímž se může pyšnit východní pobřeží Severního ostrova: je to nejdelší místní jméno, co jich mapa světa zná. Domníval jsem se původně, že se tímto titulem pyšní jistá vesnice na welšském ostrově Anglesey, jak se o ní na svém místě zmíním, ale to byl přehlíživý eurocentrismus; teď vím, že náleží jednomu kopci nad zátokou Hawkes Bay: Taumatawhakatangihangakoauauo-tamateturipukakapikimamarungahornukupopokaiwhenuaktanatahu. Kdyby si s ním někdo nevěděl rady, udávám, že v překladu znamená: “Návrší, kde Tamatea, muž s velkými koleny, známý jako Požírač Země, šplhal, klouzal a polykal kopce, přičemž hrál své milé na flétnu.” Tak. A můžeme popojet zase o kus dál, do samého středu ostrova.

Jezero Taupo, největší vodní plocha Nového Zélandu, dovede být potvora. Není to totiž jen tak nějaké jezero, nýbrž náleží k vysoce háklivé sbírce takzvaných supervulkánů, jejichž magmatický jícen není soustředěn do jednoho kráteru, spíš jsou to velkoplošné, v krajině bez bližších znalostí nerozeznatelné útvary, a s explozemi si dávají na čas. Celá geologická období uplynou, než se probudí, ale když je to chytí, stojí to za to. Tehdy se nad celými kontinenty rozklene příkrov sopečného popele, měsíce i celé roky neprohlédne slunce tou pochmurnou clonou, zavládne období tmy a zimy, mnohametrový příkrov sopečných usazenin udusí rostlinstvo, na velkých plochách Země vyhasne život. Většina známých supervulkánů si takhle zavyváděla naposledy před statisíci a miliony let, ale Taupo to stihlo dvakrát v době relativně nedávné: jednou před 25.000 lety, podruhé, jak dokládají čínské a dokonce i římské záznamy – až tak daleko se roztáhl sopečný mrak - v roce 181 před Kristem. Kdyby si usmyslelo pšouknout znovu, mohli bychom Nový Zéland vymazat z mapy a pravděpodobně i něco navíc k tomu.

Je to vůbec velmi neklidný kout světa, tenhle Nový Zéland. Sopečné erupce, větší či menší zemětřesení tady nepředstavují žádnou zvláštnost, takže návštěvníku z tektonicky ospalejších krajů střední Evropy, ať se tomu brání nebo ne, povrtává kdesi v lebce starost: co kdyby země začala tancovat zrovna teď? Co kdyby z tamhletoho kopce najednou vyrazil rudě žhnoucí sloup lávy a popele? Stačil bych ještě utéci? Je ale třeba vědět, že lidé v okolí zlopověstného jezera jsou na takové pády zařízení: jak dokládá maorská báje, stává se, že se v raních mlhách objeví na jezeře válečná kanoe, obsazená pomalovanými bojovníky, oštěpy a palice patú-patú v rukou. Tu je radno okamžitě brát nohy na ramena, protože ještě v týž den vypukne zemětřesení. Ne takové obyčejné, kdy se člověk lekne, že mu země tak jakoby drobet ujela pod nohama a ve skříni zazvonily skleničky; to mají na Novém Zélandě obtýden. Pořádné, kdy se útroby zemské obracejí naruby, v horách se odlupují skalní bloky a řeky mění koryta; a kdo se u toho nachomejtne, nedobře se mu vede. Vzpomínám si na dobu, kdy mi dotud nepříliš jasná představa emigrace – kdopak si s ní tenkrát s výjimkou soudruhů v Ústředním výboru občas nepohrával - začínala získávat přesnější rysy. Vybavoval jsem si v duchu obrázky zemí, kde bych mohl složit svůj uprchlický raneček, a Nový Zéland mezi nimi nebyl na nejposlednějším místě. Jenom ten sopečný a zemětřesný neklid… no, pořád ještě lepší než husákovský socialismus. Ale cosi z mého zaujetí pro tu vzdálenou končinu ubral. Dnes vím přesněji, proč bych si Nový Zéland nezvolil, kdyby to nemuselo být: je přece jen dost z ruky, když exulant zatouží zase vidět českou krajinu, staré přátele a co mu zbylo z rodiny, to od nás z Hannoveru je to snazší. A taky ten protivný vítr. Jezero Taupo sice před mýma očina neexplodovalo v další supervulkanické erupci, ale vichr byl takový, že zemětřesení snad ani nemohlo nastat, protože by se válečná kanoe s přízračnými bojovníky musela v těch vlnách převrátit. A neubývalo jej, ani když jsme pokračovali dál k jihu, k hlavnímu městu Wellington a k lodi, která nás měla převézt na Jižní ostrov.

Než to ale dojde tak daleko, nelze minout samo srdce novozélandského vulkanismu, jímž je národní park Tongariro. Sestává ze tří sopek, z nichž nejčileji si počíná Mt. Ruapehu. Ne typický vulkanický kužel s bílou suknicí kolem vrcholového kráteru, tím je spíš Mt. Egmont nějakých dvěstě kilometrů dál k západu, jenže ten nesoptí. To Ruapehu zase ráda. Někdy jí to od erupce k erupci trvá rok, někdy víc, ale že nejpozději do deseti let ukáže co umí, je jak zaručené ústavou. V muzeu na úpatí si návštěvník může dát předvést poslední erupci na videu, a je to podívaná, že jezdí mráz po zádech. Nutí k zamyšlení: ještě tedy zbývá něco, nač je člověk s celou svou vědou a vynálezy krátký. Hrozivé poznání? Nebo spíš říkejme zaplaťpámbu? Doklad toho, že člověk umí ničit, ale příroda to dokáže líp a strašlivěji; člověk umí i hojit a zahlazovat jizvy, ale příroda a čas dokonaleji. Je dobře člověku vědět, že je ještě něco nad ním, nač nedosáhne. Kdyby přemohl přírodu, podmanil si ji, jak o tom snívala pokroková věda… kdožví. Možná by to znamenalo konec světa definitivnější než všemi lidskými vynálezy dohromady, atomové války nevyjímajíc.

Když Ruapehu zrovna nechrlí oheň a zkázu, slouží zimním radovánkám, jak je vidět z lyžařských vleků, v tomto pozdně jarním čase opuštěných. Zajímalo by mě, kolik musí nasněžit, aby mohly zahájit provoz; úbočí ohnivé hory sestává z obrovských rudočerných balvanů vulkanické horniny, na to by nestačil jen tak nějaký decimetr sněžného příkrovu jako v Krkonoších, spíš metry metroucí. To ale není na Novém Zélandu žádný problém; jak deštivý je v létě, tolik sněhu zaručují vyšší polohy v zimě, okolnost to, na niž musí návštěvník zpoza oceánů vesměs přijít sám, jelikož brožurková chvála se jí vesměs šetrně vyhýbá. Kdesi na vrcholu té balvanité kupy má být kráter plný bahnité vody, a dalo by se k němu někudy dokonce vylézt, ale stačí mi na zkoušku pár desítek metrů té námahy. Na ostatek jsem se mohl dívat v proslulém filmu Pán prstenů; to byla ta scéna, v níž se dva chudáci hobiti drápou výš a výš ve snaze vniknout někudy stranou do říše Temného pána. Nesmím si ji představovat moc živě: dva hobiti celí uštvaní, kolem skáče podlý Glum, a kousek dál kamery vrčí, režiséři pokřikují, klapky klapají, asistenti pobíhají… člověk by mohl ztratit víru v umění.

Odjíždíme a Ruapehu se jeví už jen jako vzdálený tmavý hřbet s praporkem bílého kouře nad vrcholkem. Stejně bys ale mohla bouchnout, potvoro, říkám si. Aspoň trochu, na ukázku, ještě jsem nikdy pořádnou erupci neviděl, všude mi sopky jen mávaly takovýmihle bílými praporky. Ale Ruapehu nic, to se ví, schovává si své kumšty, až budu pryč. Nu co, jsou na světě úslužnější sopky, předvádějící své umění permanentně, i uzrává mi v lebce úmysl navštívit aspoň jednu z nich, než stáří učiní mému rajtování konec. Už také vím kterou, ale o tom později.

A to už zbývá jen jízda k nejjižnějšímu výběžku Severního ostrova, kde leží Wellington, město Nového Zélandu ne sice největší - tím je Auckland - zato hlavní. Větrný Wellington, zní jeho obvyklá přezdívka, i místní rozhlasová stanice nese jméno Radio Windy. Také že ano: už teď duje vichr bez přestávky a náš kvartýr na kolečkách se zmítá v jeho náporech jako škuner v tajfunu. Je to úmorné a vyžaduje hodně pozornosti krotit celé hodiny náhlá vybočení a nesjet do příkopu. Představa zítřejší plavby je znepokojivá: jak bude probíhat? Na moři foukává ještě zběsileji než na pevnině a Cookův průliv má pověst jednoho z nejdivočejších vodstev světa, před nějakým časem prý vichřice vrhla velkou převozní loď Vahine na útes přímo před vjezdem do wellingtonského přístavu, přes padesát lidí tehdy zahynulo. Manželce se o tom karambolu raději nezmiňuji, už takhle sleduje řádění živlů s neskrývaným nepokojem. No, uvidíme.

3. Cestou k jihu aneb Te Wai Pounamu

A vida: ráno se pověstný wellingtonský vichr utišil, po modré oblože plují mráčky, Cookův průliv se hlásí mírným pohupováním a šploucháním, to aby pocestný nezapomněl, že je na moři. Za pár hodin je i toho konec, loď se proplétá labyrintem skalnatých ostrůvků, až vpluje do fjordovitého Zálivu královny Charlotty. Je nač se dívat. Abych pravdu děl, dávno už mě, českého suchozemce, tolik neokouzluje pohled na širé moře jako před čtyřiceti lety, kdy jsem stál na palubě převozního korábu ze Švédska do Finska, břeh se na krátkou chvíli ztratil z dohledu a já jsem si uchváceně šeptal: moře. Moře, širé moře, poprvé v životě konečně vidím mořský obzor na třistašedesát stupňů kolem sebe. Dnes pokládám námořní plavbu delší dvou hodin víceméně za otravu; chvíli se dívám, jak se vzdaluje břeh a za zádí pění pruh kýlové vody, načež se seberu a jdu si někam číst. Až když se v moři nadělá ostrůvků, průlivů, úžin a fjordů, když je v něm pomalu víc kamenité souše než vody, teprve potom je moře skutečně krásné. Znám víc ostrovních bludišť, v nichž se obojí živel snoubí v dokonalé symfonii krásy; sever novozélandského Jižního ostrova bych mezi nimi nekladl přímo na první místo, ale na třetí či čtvrté určitě. Jenže by to chtělo nějakou motorovou loďku nebo ještě spíš plachetnici. Plavidla nemaje, mohu objíždět ostrovní scenerii autem, ulovit tu a tam pěkný pohled, na chvíli nechat auto stát a sestoupit k osamělé zátoce, ale to pravé kouzlo to není. Trochu závidím majitelům všech těch jachet, co jich vidím křižovat zátoky a mizet za ohbím skalnatých mysů. Zabýval jsem se svého času také tou ideou… postarší plachetnice nemusí být k mání draho, ještě složit nějaké ty zkoušky, a pak vzhůru na oceány. Ale to bych se zase musel vzdát suchozemských toulek, které mi jsou přece jen milejší. Jakáž pomoc, člověk nemůže mít všechno.

Jižní ostrov Nového Zélandu je tak trochu jiný svět. Což je sice stará vesta, přesto je ale poutník trochu překvapen, opustiv v Pictonu převozní loď a popojev pár kilometrů podél pobřeží k jihu. Uzří krajinu mnohem řídčeji obydlenou, což ale neznamená, že nějak zvlášť panenskou; zejména severní část východního pobřeží skýtá rmutný pohled na pásy hnědavě zelených kopců, jež osadnické pily a ovčí tlamičky vyholily téměř beze zbytku. Jak omylná je představa, že člověk svou průmyslovou činností přírodu ničí a zatlačuje, kdežto bukolické pastýřství s ní žije v souzvuku! Najde též krajinu ještě o stupeň chladnější než její severnější protějšek. Tvrdívá se, že klima Severního ostrova odpovídá středomořskému, což bych z vlastní zkušenosti nepotvrdil; navzdory pokročilému jaru mi tam občas byla zima jako psovi. Zato přirovnání Jižního ostrova k Skandinávii je v klimatickém ohledu výstižné, ledaže bych je upřesnil: spíš k severnější Skandinávii. Když zrovna neprší, může sluníčko pěkně hřát, ale běda, když si vítr zamane foukat od jihu. Na dvaačtyřicátém až sedmačtyřicátém stupni jižní šířky nevzbuzuje slovo jih představu tepla a prázdninové pohody, nýbrž pěkné siberie; mezi Novým Zélandem a Antarktidou neleží nic než pás… vidíte, zase bych napsal severského moře, ale ono je jižní, a vítr z toho směru přináší poselství ledových plání.

Zatřetí pak navzdory maorskému jménu Jižního ostrova Te Wai Pounamu = Země zeleného kamene (myšlen je jadeit) je to krajina mnohem méně maorská. Ač v celkovém počtu novozélandského obyvatelstva činí podíl Maorů čtrnáct procent a dále stoupá, na Jižním ostrově se pocestný s maorským prvkem setká leda v místních názvech. Nevím proč; v předkoloniálních časech byl prý Jih z obou částí Nového Zélandu zalidněnější. Snad se zdejší Maorové stačili do příchodu bílého kolonisty ve svých věčných válkách navzájem vyhubit, snad využili prostředků moderní dopravy a přestěhovali se na mnohem úživnější Sever. Nevím a nedozvím se, ať si vyťukávám v Googlu jak vyťukávám, je zvláštní, jak málomluvné dovedou být naše sdělovací prostředky, jde-li o detaily ze života neevropských etnik, které by jim nemusely být k ozdobě. Tak by mohlo znít heslo politické korektnosti: zamlčováním k spravdlivějším zítřkům!

Cesta nás vede k městečku Kaikoura, někdejšímu středisku novozélandského velrybářství. Jako v jiných místech podobné pověsti i zde už došlo lidstvo k zjištění, že velryby netřeba mordovat, když může téhož výdělku mnohem pohodlněji dosáhnout, bude-li k velrybám vozit turisty. Třebaže jsem o tom jevu psal už víckrát, dovolím si ještě jednu připomínku: novodobá, chcete-li, masová turistika, ač se stalo obyčejem nad ní ohrnovat nos, pomohla už zachránit mnohé, co by jinak bez naděje zaniklo. Všeliké lidové obyčeje, tance a písně, tradiční výrobu, ano… a také velryby. Není mi známo, kolika velrybám už ušetřily život všemožné konference, kvóty a zákazy, a kolik prostý fakt, že se lidé na ty velikánské potvory rádi dívají a rádi za to dají peníze. Sám jsem viděl velrybu v životě jen jednou: bylo to během plavby mezi ostrovy západokanadského pobřeží, když najednou začali lidé na palubě křičet, někam ukazovat… Podívám se taky, a on to obrovský šedivý hřbet, za půl vteřiny zmizí a je po všem. Teď v Kaikouře by se setkání s velrybou mohlo podařit líp. Díky chladnému mořskému proudu, jenž sem zanáší velká množství drobných korýšů a jiných velrybích pochoutek, se to zde má nejrůznějšími druhy velkých i menších kytovců přímo hemžit. Vstoupíme tedy do parádně zařízené budovy, zaregistrujeme se – příští volná plavba zítra odpoledne, prosím – a těšíme se na ten zážitek. Jenže. Jenže než kýžené odpoledne nastalo, udělal se vítr. Ostrý, jižní, mrazivý, do kostí pronikající. A s větrem vlny. Cancelled, zrušeno, vítá nás sdělení na černé tabuli. No, opravdu bych nestál o to, aby se s námi lodička v těch vlnách převrátila, už pohled z nábřeží je dost hrozivý. Takže zítra. A ještě zítra. Zima je zimoucí, poprvé musíme v našem pojízdném obýváčku topit. Když se probudíme, bělají se okolní kopce sněhem, a na tabuli setrvale cancelled. Co se dá dělat, nestrávíme v tomhle jinak ne zvlášť zábavném místě dovolenou, bohdá se nám velryby představí jinde ochotněji. Jo, matka Příroda dovede být zlomyslná. Nesmíme čekat milostí od přírody, pravil kdysi Mičurin, roubuje své jablůňky, vzít si je od ní, eto náša zadáča. No, nevím. Řekl bych, že v Kaikouře s jejími vichry a vlnobitím by si sám Mičurin vzal od přírody staru belu.

A to je východní pobřeží Jižního ostrova, prosím, ještě hotová Havaj proti západnímu. Nebo aspoň co se dešťů, slot a nepohod týče. Hradba novozélandských Alp, táhnoucí se po celé délce ostrova, zadržuje vlhkostí nabité mraky a nutí je svrhnout svůj náklad před ní, v důsledku čehož činí roční srážkový průměr na západním břehu úctyhodných 7500 mm, kdežto na východním bídných 330. Když on ale západní břeh zase skýtá mnohonásobek krajinných krás než poměrně jednotvárný východ, také jedna taková potměšilost matky Přírody. Jelikož to neumíme udělat jako Mičurin, spolehneme se na štěstí a vyrážíme přes hory k západu. Chci říci, že nám štěstí vcelku přálo, takže i slunce bylo kolikrát vidět, a stráně od obzoru celé, celičké porostlé žlutě kvetoucím janovcem. Jako mnoho jiného, i janovec byl na Nový Zéland zavlečen; ale takhle v květnu, na sklonku jižního jara, je to pastva pro oči i pro fotoaparát, dokáže-li ji vůbec zachytit. Mimoto ukazuje mapa na úpatí hor jakési Hammer Springs, už podle jména lázně s teplou minerální vodou, a těšíme se, že si tam konečně vyhřejeme své prokřehlé kosti. Jakživ bych býval neřekl, že novozélandské cestování může dopadat tak eskymácky.

Deštivé počasí není jediná potíž, s níž musí poutník na západní pobřeží počítat; k zpestření života mu Hospodin stvořil i sandflies neboli písečné mušky. Navzdory svému jménu nepotřebují žádného písku, aby žraly a otravovaly zrovna ďábelsky. Nicméně jsou aspoň pouhým okem viditelné, i je denní program zpestřen o každovečerní pobíhání po našem pojízdném wigwamu a vychytávání těch černých ďubek. Naštěstí se sandflies ve své hlouposti shromažďují hlavně na oknech, což činí jejich hubení relativně snadným. Ale byla řeč o krajinných krásách; byly by zde například Pancake Rocks, Lívancové skály, a opravdu, rozlehlá skalní skupina jako by celá sestávala z na sebe naskládaných kamenných palačinek, což je podivuhodné. Nu, není účelem této knížky, aby podávala výčet turistických zajímavostí. Jednu z perel toho kraje však vynechat nemohu, jelikož ve mně budí city přímo vlastenecké. Příroda je nám zatím milostiva v tom smyslu, že v jednom kuse neprší, obloha je však zahalená v mracích téměř permanentně. Avšak – hle! Zničeho nic se mračna protrhnou a v úžasné výši se zatřpytí ledovou bělí pás horských štítů. Novozélandské Alpy dosahují horou Mount Cook 3754 nadmořských metrů, což se ve srovnání s jinými horstvy světa nezdá být moc, ale když se řečené metry zvedají bez přechodu rovnou z mořské hladiny, lesnatá úpatí, skály, ledové pláně, inu, to už je podívaná. Po pár vteřinách se slunce rozhodne, že nám toho na svoje poměry ukázalo dost a zase se schová v mracích; ale já už vím své. Neseť nejmohutnější a nejslavnější z ledovců Novozélandských Alp jméno Franz Josef Glacier, a to jsme my Češi už zase skoro doma. Nebo aspoň ti z nás, jejichž pohled do minulosti není zastřen národoveckou netýkavostí. Je pochopitelné, že mraky nemraky a mlha nemlha, musím místo tak památné nejen na vlastní oči spatřit, nýbrž jej i vlastní nohou ohmatat.

Budiž mi při té příležitosti – nebo třeba i nebudiž - dovolena zase jedna obšírnější úvaha, a ať mě za ni vlastencové staršího typu třeba proklejí: že ale byli vedle naši dědečkové, když před devadesáti lety s velkou pýchou a sebevědomím zakládali státní útvar, zvaný Československo. Postavili jej na pěti negativismech, o nichž se domnívali, že budou mít věčného trvání: na antiklerikalismu, antigermanismu, na opovržení šlechtickým stavem, na nedůvěře k hospodářskému systému zvanému po marxisticku kapitalismus, v neposlední řadě na antimonarchismu, vyjadřivším se značně hysterickým vztahem k domu habsburskému. A dnes bychom prstíčkem hrabali. I po tisícileté a ničím nenahrazené autoritě, již představovala katolická církev, i po tom kapitalismu, který zde byl za Bati a barona Škody a jejž už nikdo žádnými tržními řečmi nepřivolá zpět, i po trochu problematickém sice, přesto však oboustranně přínosném soužití dvou národů v zemi mezi Beskydem a Šumavou, i po šlechticích, jejichž vytříbené způsoby astaletími vypěstované morální zásady tak chybí této zproletarizované zemi a době, a nakonec i po těch pokojných časech za císaře pána, jejichž stability a rozkvětu už také sotvakdy dosáhneme. Staromilec, tenhle Frýbort, řeknete si nejspíš. Zpátečník. No, třeba i jsem. Zkušenost třičtvrtě století života v dobách ne právě rozkošných ve mně vzbudila jistou nedůvěru v břeskné slovo pokrok, neboť jen máloco z toho, co jsem viděl s velkou slávou a nadějí v lepší zítřky započínat, se na svém konci neztrapnilo. Ukázalo se, jak velký kus pravdy měl mocnář a majitel novozélandského ledovce Franz Josef I. svým výrokem nur selten kommt was besseres nach – jen zřídka přicházívá něco lepšího poté. Mýlili se, dědečkové, mýlili. Nic, a vůbec už ne stát a společnost, lze budovat jen na samých negativech. Leč zpět k zmíněnému ledovci.

Jméno mu udělil jistý Julius Haast, zeměměřič původem z Rakous, asi taky pěkný staromilec a zpátečník, když mu věrnost k panovnickému rodu nevyhnala ani léta života na opačném konci světa. Aby nevyšel zkrátka ani on, ocitlo se jeho jméno pro tu zásluhu také na mapě: nese je Bohem zapomenuté městečko Haast na samém konci pobřežní silnice, jíž končí jakás takás dostupnost. Dál už není nic, ani pěšina, jen mlhou promokvávající dešťné lesy, sněžné hory a do pevniny hluboko vřezané, úzké zálivy. A když jsme u toho zpátečnictví, také císařský ledovec z něj lze obvinit. Místo aby se choval jak náleží v tomto čase varovně vztyčených ukazováků, netaje a neustupuje, nýbrž naopak narůstá, a to dosti svižným tempem: denně postoupí o 15 cm, což v souhrnu posledních třiceti let dělá 1,7 kilometru. Cesta k němu vede zprvu nízkou křovinou a poté doširoka rozteklým korytem ledovcové řeky, až pocestného zastaví pruhovaná páska a tabulka s nápisem, oznamujícím, že další postup je povolen pouze organizovaným skupinám. Podíváme se po sobě… jsme dva; je to skupina, nebo ne? A organizovaní jsme taky dost, však jsem si dal nějakou práci, než jsem zpunktoval tenhle výlet. Podlezeme tedy pásku, nikdo nic nenamítá, i jiní podlézají, tabulka s výstrahou je tu… nu, jako obvykle. Aby byl z obliga velkomožný úřad, kdyby si některý z turistů natloukl v těch skálách nos. Některé skalni svahy jsou obtížněji schůdné, zajištěné lany a řetězy, a to víte: turista je hloupý, místo aby se držel lana, vejrá kdoví kam, schrastne, a úřednictvo aby se uběhalo, výkazů a hlášení uspisovalo.

Nezákonné podlezení pruhované pásky asi mělo otřást mým občanským svědomím, ale musím se ke své hanbě přiznat, že neotřáslo. Nějak mě už štve tahle všeobjímající ouřední péče o hlupáčka občánka, aby neuklouzl, nehapal, bolístku si nepřivodil. Nebylo tomu tak vždy; trávil jsem léta svého mládí v dosti svinské diktatuře, i ona jevila snahy nenechat svým poddaným ani píď místa k vlastnímu rozhodování, ale na přírodu zapomněla. Dnes, to se ví, máme svobodu, ale příroda je z ní jaksi vyňata, pro samou starostlivou péči v ní máme svobody jako pes na krátkém řetěze. Ostatně nejen v ní. A tak vám nevím: kde je konec dobře míněné péče, a kde začátek nevolnictví? Jak vůbec definovat hojně frekventovaný pojem svoboda? Sám bych řekl, že značí šíři vlastního rozhodování, která končí teprve tam, kde naráží na svobodu druhých. Její druhou stránkou je jistá míra rizika; ale svobodný jedinec má možnost je buď s plným vědomím vlastní zodpovědnosti a po dobrém uvážení vzít na sebe, nebo také nevzít, protože mu nestojí za to. Bohužel to dnes – a nejen v skalinách novozélandských Alp – neplatí. Čím dál úžeji je občan svazován pletivem regulí, příkazů, zákazů, nařízení, je z byrokratické vůle postrkován a usměrňován, aby se mu, chudinkovi pitomému, nesvéprávnému, nic nemilého nestalo. Jestli se dá ještě mluvit o svobodě… ve srovnání se stalinskou diktaturou mého mládí jistě; je ale jistý jev, na němž lze dokumetovat, je-li ještě občan občanem, nebo se z něj stává poddaný: podlézá-li pásky úředních regulí, aniž by se v něm hnulo svědomí. A ono se, přiznejme si, nehne. Ze státu, věci společného zájmu, se mu stala vrchnost, jejíž nařízení respektuje, protože musí, a podleze je, když nikdo nekouká. Možná občanu pečovatelského státu přibylo, jak se tak říká, životních jistot, i když bych si vyhradil určité pochyby. Zároveň se však z jeho života vytratila zodpovědnost, citlivý indikátor svobody. Člověk v pravém smyslu slova svobodný si sám dovede vybrat, po které skále poleze a kterou raději nechá být; má dost rozumu, aby rozeznal míru rizika. Jiný ji možná nerozezná, takže občas odněkud sletí; od toho máme pojišťovny, aby odpérovaly finanční tvrdost takového pádu. Tvrdosti jiné mohou být směle přenechány doktorům, v nejzazším případě funebrákům. Nezdá se, že by jim ubylo práce od té doby, co péči o občánkovu celistvost převzali byrokraté.

V majestátu hor však panuje i jiná moc, a dovede ukázat lidskému smělci, kam až si může vyskakovat. Císařpánský ledovec sahá do údolí dlouhým, špinavě bílým splazem, v jehož čele zeje obrovský, všemi odstíny ledové modři hrající otvor, jak jej vyhlodala vytékající voda. Tajemné sluje mě odjakživa lákaly, takže hup – a už jsem tam. Postupuji udatně vpřed, moje choť o něco váhavěji za mnou, stále hloub do té modravé temnoty … tadadada tada dum, tada dum, tada dum, připadám si jako ten vetřelec v Jeskyni krále hor, jestli znáte tu ponuře napjatou melodii Griegovy symfonie. Najednou… ryc! Krve by se nedořezal při tom hrozném zadunění, celý ledovec se naráz posunul o svou denní dávku dopředu. Lidi, to jsem mazal, a moje drahá taky, co jí nožky stačily. Jo, král hor si umí zjednat autoritu, ani k tomu nepotřebuje výstražných tabulí a pruhovaných pásek. To se ví, než jsme došli na parkoviště, už nám otrnulo, i fotografujeme se vzájemně před návěstím Franz Josef Glacier, abychom se měli doma čím pochlubit jiným zpátečníkům a staromilcům. Nějaká dvojice jde kolem a mluví česky, potkat na druhém konci světa Čechy už dnes není taková vzácnost jako ještě před pár lety. Ledaže ti dva tak trochu koukají, jako by se divili, proč se tak obřadně fotografujeme u té cedule, asi to budou nějací pokrokoví lidé.

Za Haastem se silnice odvrátí od moře a jme se prohlodávat divočinou hor a jezer. Už tak dost pochmurný novozélandský les nabývá přímo strašidelné podoby, nezdá se být vyloučeno, že z té všelijak propozplétané houšti na nás zkoumavě hledí zraky místních divoženek a hejkalů. To se totiž pozná, ten trochu svíravý pocit, ohlašující přítomnost tajuplných bytostí divočiny. Po půldni takové cesty pustina přechází do polidštěnější krajiny, plné vinic a ovocných sadů, načež se po dalším dni ukáže v překrásné poloze na konci jezera Wakatipu Queenstown. Nevím, podle které k britských královen bylo město nazváno, ale kdyby mě byl býval můj exulantský osud složil na Nového Zélandu a mohl bych si vybrat, docela rád bych žil zde. Cosi mi připomíná ta poloha na jezerním břehu, zarámovaná věncem vysokých, něco velmi evropského… už to mám: Ženevu. Ještě do jezera vsadit ten padesátimetrový vodotrysk a do ulic pár budov mezinárodních organizací, a dojem by byl potvrzen. Ale snad bych Queenstownu ten diplomatický rumrejch ani nepřál, ať si spánembohem zůstane, jaký je.

A to už je pomalu konec dobývání se k nejzazší výspě civilizace, jímž bezesporu tento konec Jižního ostrova je. Ještě se velkou oklikou dostáváme k nádhernému jezeru Manaputi a k poslednímu z měst, Te Anau, a dál už to nejde, leda pěšky po několika málo turistických stezičkách. Národní park Fjordland je z chráněných území Nového Zélandu největší, nejdivočejší, nejúžasnější a mnoho jiných nej-; mimoto je i jednou z posledních krajin světa, do jejíchž některých koutů dosud noha lidská nevstoupila. Jak jméno naznačuje, pobřeží je tvořeno fjordy, které si nic nezadají s norskými, ale je téměř nemožné se k nim dostat, leda po moři. Kdo nedisponuje žádným plavidlem, může užít jediné jakž takž sjízdné silnice k definitivně konečné zastávce jménem Milford Sound. Stojí za to. Panorama, jež ochotně zařadím k nejkrásnějším, co jich spatřilo oko mé: klidná hladina zálivu, z něj strmě do výše 1700 metrů ční homolovitá hora Mithre Peak – opravdu trochu vypadá jako mikulášská mitra – to vše uzavřené kruhem zasněžených horských hřbetů, k tomu vodopády, promokvávajícím mechem pokryté skalní srázy… to už je podívaná, za jakou stojí za to se vydat na nejzazší konec ostrovní země. K vyústění fjordu se pořádají plavby výletní lodí, a to je teprve krásy, až zrak přechází. Leda by ovšem pršelo a byla mlha, což je v Milford Soundu skoro pořád. Jakožto jedno z nejdeštivějších míst světa vykazuje celých pět slunečných dnů do roka, i není pravděpodobnost krásných vyhlídek zvlášť vysoká. Ale kampak na mne. Že podle očekávání prší a nízké mraky se courají padesát metrů nad hladinou? Ničevo, udělám zázrak. Přírodě totiž, abyste věděli, vládnou takoví malí pumprlíci, říká se jim Čučkové, a dá se na nich vyprosit pěkné počasí, když ovšem jeden ví, jak na to. Totiž vyprosit: právě naopak, Čučkům se musí zlořečit a vyhrožovat, aby poslechli. Když se jim k tomu ještě nakape – ne moc, to by zpejchli – kořalky za doprovodu dalšího zlořečení a vyhrožování, je úspěch téměř zaručen, leda by se do zaklínání vloudila chybička. Co vám budu povídat: vyjdu večer na břeh, vytrousím do fjordu pár kapek extra za tím účelem importované kořalky – na Novém Zélandu je alkohol dost drahý – chvíli řečeným pumprlíkům nadávám nepublikovatelnými jmény, a když se ráno probudíme, hle: slunce svítí, nebe jak vymetené, fjord se jen leskne, sníh na vrcholcích září a parníček houká k odjezdu. Jeden z pěti dnů ročního přídělu je tady; ale musí se to umět. Večer Čučkové usoudí, že jsme si Milford Soundu užili dost, a jako by zatáhli za splachovadlo, dá se zase do deště, ale to už nevadí, beztak se čas chýlí k odletu a do Aucklandu je daleko.

Nemohu ale ukončit toto vyprávění, aniž se zmíním o dvou pozoruhodnostech toho kraje. Jednou je horský papoušek kea, velikostí něco mezi holubem a slepicí, tmavě zelený, s mohutným zakřiveným zobákem. Připadá mi to zvláštní, pozorovat papoušky v tak výrazně netropickém prostředí. Kea je špásovný chlapíček k pomilování, a zároveň mrcha drzá, na kterou si člověk musí dát sakramentský pozor. Nikdo neví proč, ale kea má spadeno na auta, obzvláště pak na různá těsnění a jiné gumové či umělohmotné částice. Než se nadějete, oškube vám tím svým zobancem okna, dveře, zrcátka a kdeco jiného tak rychle a odborně, že by to v značkové dílně nedokázali. Přiblížit se k němu můžete na krok, nic se nebojí, leda že poodlétne a provozuje všelijaké kumšty na větvích, po očku pokukuje, jak bedlivě si hlídáte auto. Když ne… Ale s trochou opatrnosti je kea jedním z nejlegračnějších tvorů Božích, a v říši ptactva docela určitě. Není snadné se s ním rozloučit.

Další pozoruhodnost se nalézá na pláži u osady Moeraki kus cesty severně od Dunedinu, druhého největšího města Jižního ostrova,. Jsou jí naprosto pravidelné, z poloviny do písku zapadlé kamenné koule o průměru zhruba půldruhého metru, jako by je tam vystřelilo nějaké obrovské dělo. O jejich vzniku panuje více teorií. Geologové a jiní vědátoři jsou názoru, že kamenné koule vykrystalizovaly kolem tvrdšího jádra podobně jako perla v perlorodce; a skutečně, některé z nich leží na písku rozlomené, takže je vidět sférické uspořádání. Je ale divné, že k pochodu tak přirozenému došlo jen tady u Moeraki a už nikde na světě. Maorové zdejšího kmene Ngati Pahu znají jiné vysvětlení: na tomto místě ztroskotala kanoe Arai Te Uru, na níž se bohové vydali hledat bájnou zemi Zeleného kamene. Bohům se při tom karambolu vysypaly do písku sladké brambory kumara, co je měli v koších k svačině; a protože jsou maorští bohové velcí a krásní, je velká a krásná i jejich kumara, a to jsou ty záhadné koule. Jak prosté. Srozumitelnější než složité spekulace vědátorů, až bych sám byl v pokušení vzít tu teorii za svou.

Ano, a málem bych zapomněl na lesy a houštiny jakýchsi divoce pokroucených, šedivých, všech do jednoho směru ohnutých a skoro bezlistých stromů, a povím vám, že z nich jde zrovna strach. Možná to jsou ty zlopověstné stromy tautuku, co je za starších časů místní Maorové na potkání káceli, jelikož v nich sídlí bytosti jménem maeroero, mající spadeno hlavně na malé děti a mladé dívky. Moji choť do té kategorie už nějaký čas nelze zařadit, přesto však rezolutně odmítla tábořit v blízkosti toho pravěce ponurého houští, odůvodnivši svůj odpor slovy: “Jsou tady bubáci.” A bylo to.

Kdybych měl vše shrnout a určit, jaký dojem ve mně zanechal Nový Zéland… zatím velmi dobrý. Možná by byl ještě lepší, nebýt té pověsti nejkrásnější země světa, adjektivum krásný je dost dobrá vizitka, netřeba hýřit superlativy. Rovněž mě řečená pověst mohla připravit na ne zrovna vlídné novozélandské počasí, jistě drsnější, než by odpovídalo zemskému ráji. No nic. Počkám pár let a uvidím, jaký obrázek se mi ze všeho udělá. Vzpomínka na navštívenou zemi je něco jako víno: může časem zkrásnět, a může také zkysnout. Ale to se v případě Nového Zélandu určitě nestane.

(pokračování příště)