Zaří 2010

Nemocná dáma v taláru

Milan Hulík

Je současný stav justice v ČR odrazem stavu společnosti, nebo je tomu naopak? Nebo v sobě nese neodstranitelné dědictví v podobě tzv. socialistické zákonnosti? V každém případě platí, že společnost a její justice jsou spojené nádoby.

O příčinách se diskutuje stejně tak dlouho, jak dlouho trvá tento stav. Konstatujeme-li někdy zlepšení, pak se zase projeví zhoršení. Kdo je však oprávněn kritizovat judikaturu, kterou vytvářejí soudci rozhodující podle svého svědomí a odborných znalostí? V občanskoprávním řízení vždy jedna strana prohraje a obžalovaní v trestním řízení jsou většinou odsouzeni. Jako advokát jsem u soudů denně, jeden den odcházím klidně naplněn vědomím nalezené spravedlnosti (a nejen ve vyhraných kauzách), jindy šokován rozsudkem, který může být i v souladu se zákonem, ale v naprostém rozporu s přirozeným vědomím spravedlnosti, které jsme si ve formě přirozeného práva (rovné právní spravedlnosti) vytvořili na základě výchovy, vzdělání a mravnosti, které jsme za svůj život obsáhli. Kritiku justice vyslovují mnozí, nejvíce novináři, kteří však mnohdy neznají rozdíl mezi žalobou a obžalobou, odvoláním a dovoláním. Nejautoritativnějším soudcem je však sama justice – označí-li samotný soud jiné soudce, představitele státního zastupitelství za mafii, je to těžké obvinění, z něhož lze mimo jiné dedukovat, že na předchozích a jiných kritikách „nepovolaných“ něco muselo být.

A zahrneme-li do širšího pojmu justice i orgány trestního řízení – policii a státní zastupitelství, pak je shora uvedené poznání o to horší. Jestliže jeden soud označí jiné představitele justice za mafiánské, je to důkazem toho, nakolik je ústavní označení České republiky jako právního státu v rozporu s jeho skutečným právním stavem. Právní stát – právní stav. V r. 1992 jsem o tom diskutoval s Václavem Havlem. Namísto pojmu „právní stát“ říkal „právní stav“. Teprve později jsem pochopil, co měl na mysli. Označení právní stát lze nadekretovat, jak to učinila i naše ústava. Může být ale právním státem ten, ve kterém se konají veřejné popravy bez rozsudku (Mrázek), kde politici nejen označují druhé za mafiány, ale také se s mafiány stýkají, ve kterém propojení politiky (politiků), justice a orgánů trestního řízení a zločinu dosáhlo zatím neodhalitelného stupně? Václav Havel měl na mysli obecnou neexistenci právního stavu, tedy absenci demokratických právníků s vědomím vnitřní morálky na rozdíl od formálně defétistických postsocialistických právníků (definice prof. Vojtěcha Cepla) a obecnou neexistenci vnější morálky vycházející z křesťanských hodnot a přirozeného práva. Nevědomky tak vyjádřil rozdíl, kterým se zabýval americký právník Leon L. Fuller ve své slavné knize Morálka práva, „rozdílem mezi morálkou povinnosti a morálkou aspirace a rozdílem mezi vnitřní a vnější morálkou práva“. Za subjekty této vnější morálky si dosaďme české politiky. A máme českou justici!

Skoro se zdá, že nebýt jí, nebudou mít média o čem referovat. Je to evergreen všech novin, deníků, týdeníků a občasníků. Stala se hitem vývoje české společnosti v posledních dvaceti letech a převzala roli justice socialistické, která se při každém sjezdu KSČ chlubila obrovským transparentem na soudní budově na Pankráci, že úkoly x-tého sjezdu splní. Jednou, pro obveselení národa tento transparent umístili na věznici za rohem. I po dvou desetiletích od této legrace mají Češi, jak to trefně vyjádřil kníže Schwarzenberg , vztah k justici jako holky v Perlovce ke svému panenství. A jaký vztah k české justici má třeba Japonec? Takový, který zde žije a který poznal již jen demokratické české právo a demokratickou justici? „Soudce od soudce vydává protichůdné rozsudky nebo nepracují dostatečně rychle a lidé na jejich rozhodnutí čekají roky. Jediný soudce tak ničí svojí nečinností nebo naopak zločinností životy stovek lidí… Za laxnost ve stovkách případů dostává příslušný soudce většinou tak maximálně snížení svého vysokého platu o 10 % na šest měsíců. Zatím nikdo nikdy neslyšel o postizích pro soudce za justiční zločiny, kdy soudci odsuzují nevinné. A že těch prokazatelných soudních zločinů rok od roku přibývá“, píše Tomio Okamura ve své knize Český sen. Neznám prameny informací pana Okamury, ale když se Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) pokoušel marně po převratu zbavit justici zkompromitovaných soudců, argumentoval tím, že kdo se jednou zpronevěřil svému soudcovskému svědomí, může se zpronevěřit i příště. Byla to tehdy spíše akademická moralistní námitka.

Nové politické procesy ve svobodné a demokratické zemi, která je podle ústavy právním státem? A přišly! Hučín, jeden za všechny! O jednom dalším se nyní píše. České úřady požádaly o vydání Pitra. Obávám se, že další blamáž je na obzoru. Nejvyšší soud povolil obnovu jeho posledního procesu. Obhajoval jsem v něm jeho kolegu Provoda. Byli odsouzeni nespravedlivě, soud jim nedovolil předložit důkaz jejich neviny. Neznám jejich další kauzy ani všechny ty podivné aktivity, o kterých se léta píše, ale vím, že jejich poslední proces byl politický. Politický proces znamená, že je o politice. Ne o kritice politiků, ale ve prospěch politiků.

Těžko posuzovat jednotlivé kauzy bez znalosti spisu, jak to mnohdy činí novináři. Ale existují dvě objektivní měřítka. Prvním je existence či neexistence vědomí právní jistoty spočívající ve víře, že každý občan může spoléhat na to, že stát mu poskytne efektivní ochranu jeho práv a současně že mu pomůže prosadit jeho subjektivní, ale zákonné právo proti tomu, kdo mu v tom bude neprávem bránit. Právní jistota je i důvěra, že ve věci podobné a již rozhodnuté bude rozhodnuto podobně, zatímco v jiné zase jinak. Je to víra v předvídatelnost rozsudku, v přehlednost právního řádu, ve stabilitu práva a zákonnost jeho tvorby. Toto vědomí u české justice neexistuje a je hlavní příčinou neexistence oné mytologické bytosti – spravedlnosti.

Druhým měřítkem je velikost každoročně poskytovaného odškodnění z titulu odpovědnosti státu za nezákonná rozhodnutí. Dostane ho jistě i Pitr, Provod a možná jednou i Krejčíř. Rozhodnutí ovlivněná politikou jsou drahá rozhodnutí, hlavně pro daňové poplatníky. A nejen rozhodnutí soudů, ale i policie a státního zastupitelství. Tento článek vychází ze zobecnění „státních nezákonností“ a proto jen jeden příklad.

Čtyři roky jsem bombardoval jedno venkovské státní zastupitelství, že klient je nevinen. Dokládal jsem to i judikáty evropských soudů ve stejné věci. Marně. Prý u nás platí české, nikoli evropské právo. Pro zablokované konto své společnosti a nemožnost podnikání přišel klient o miliony. Nyní, po zastavení trestního stíhání, je zaplatí daňoví poplatníci. A spravedlnost? Ta již dávno pláče v koši na odpadky. Státní zastupitelství v ČR neplní svoji zákonnou povinnost. Alespoň v řadě případů. O házení klacků pod nohy těm málo ještě poctivým policajtům se již nezajímají ani novináři. Když se tvořil zákon o státním zastupitelství, bylo jasné, že musíme mít francouzský model silné a nezávislé státní prokuratury nepodléhající stranickému ministerstvu spravedlnosti. Byl vybrán model stranický. Po dvaceti letech je jasné, že je to jedno. Cožpak v ČR může existovat nějaký nezávislý orgán, když nejsou nezávislé ani soudy? A policie? Než požádat o její pomoc, je lepší jít na francouzský film Válka policajtů nebo Prohnilí.

Soudkyně Ústavního soudu ČR Eliška Wagnerová napsala před lety, že v české justici se musí něco stát. Dosud se tak nestalo, pokud tím „stáním“ není setrvalý stav či spíše mírný pokrok zpět v mezích postkomunistických zákonů. Dvacet let se mluví o nepředvídatelnosti soudního rozhodování, o přetíženosti justice, o nezkušenosti soudců, o nepřehledné legislativě a chybějící spravedlnosti, zatímco právnické fakulty v Plzni se zmocnila akademická mafie. Kde je počátek tohoto stavu a kde bude jeho konec? Kolik ministerských reforem ještě zažijeme? A jakých konců se dožijeme? A z jakého začátku právně žijeme? Mají pravdu bratři Mašínové, když nepřijeli ani na pohřeb svého kamaráda z důvodu setrvávající kontinuity komunistického práva v ČR? Byla kontinuita opravdu takovým zlem?

Když o tom přemýšlím, vždycky mě napadne ona historka se Sigmundem Freudem. Patrně proto, že díky němu vím, co je podvědomí. Když Gestapo dovolilo po obsazení Rakouska Hitlerem odjet Freudovi do Anglie, chtělo po něm potvrzení, že se k němu chovalo slušně. Freud jim vyhověl, dokonce připsal, že může každému Gestapo vřele doporučit. Kdo doporučil kontinuitu se socialistickým právem demokratické společnosti po listopadu 1989? První judikát Ústavního soudu ČR č. j. ÚS 19/93 vydaný v souvislosti s promlčením v trestním řízení stanovil, že „při kontinuitě se starým právem je nutno uplatňovat hodnotovou diskontinuitu se starým režimem“, nemohl odstranit ony freudovské pojmy jako „návrat vytěsněného“ nebo „obsedantní Nadjá“. Ostatně s uplatněním uvedeného judikátu jsem se v polistopadové soudní praxi nikdy nesetkal. Naštěstí denacifikované západní Německo nezačalo budovat svůj nový právní řád na norimberských zákonech a to přesto, že nejvlivnějším poradcem a státním tajemníkem Konráda Adenauera byl jejich spolutvůrce dr. Hans Globke.

Ano, čs. právní řád byl v r. 1989 již hodně podobný tomu západoevropskému. Občanské právo, rodinné právo a mimo první hlavu (politické trestní činy) byl na evropské úrovni i trestní zákon. Vražda a krádež jsou přece všude stejné. Co na skutkových podstatách trestných činů a v jiném právu bylo tedy komunistického? Odpověď zní - socialistická zákonnost! Můžeme se smát tzv. výkladové normě, kterou byla v civilním právu tzv. „pravidla socialistického soužití“, které nikdo nikdy nedefinoval. Odpovídaly prý morálnímu kodexu nového socialistického člověka. Toho ale také nikdo neznal. Byla to stejná mytologická bytost, jako je dnes spravedlnost v české justici. Socialistická zákonnost podle ještě dnes působícího teoretika a hlavního zastánce kontinuity „musí být jedinou metodou uplatňování potlačovatelské funkce socialistického státu směřující proti nepřátelským vykořisťovatelským třídám. Formy a metody potlačování musí být stanoveny socialistickým právem a tyto právní normy musí být bezpodmínečně dodržovány státními orgány, společenskými organizacemi i občany.“ A co bylo „socialistické právo"? Podle téhož právního vědce: „Socialistické právo je právem dělnické třídy, jež vytvořila diktatura proletariátu, aby přeměnila společenský řád podle socialistických a komunistických zásad. Vyjadřuje její vůli a pomáhá prosazovat její zájmy.“ Autora a dílo nejmenuji, nechci svoji úvahu změnit v osobní útok.

Tyto právní moudrosti tvořily základ pro rozhodování soudů a dalších orgánů. Znamenalo to, že každé rozhodnutí mohlo být učiněno bez ohledu na (již třeba demokratizované) právo a jen z libovůle okresního satrapy KSČ. Tento socialistický duch byl ideologem, spolutvůrcem a vykladačem práva, které vytvářelo socialistickou spravedlnost. A protože jsme se od ní neoddělili, můžeme si stále opakovat verš Jana Vodňanského: “Freude, Freude, jednou na tebe dojde.” A došlo.

Došlo nejen kvůli jednomu či několika excommies boys ve vedení OF, ale především kvůli etablování KSČ v podobě KSČM v politickém životě. Politické licitace v době, kdy ČSSD byla podle Václava Klause jen píchajícím mravencem a parlamentní handly pravice s levicí zabránily diskontinuitě právního řádu. Ostatně v letech 1944-45 jsme ji zažili. Samozřejmě po čtyřiceti letech by to bylo těžší než po šesti. Ústavní dekret prezidenta republiky ze dne 3. srpna 1944 č. 11 Úř. věst. čsl. O obnovení právního pořádku ratihabovaný usnesením vlády republiky Československé ze dne 27. července 1945 a publikovaný vyhláškou ministra vnitra č. 30/1945 Sb. nerušil všechny normy a rozhodnutí soudů a správních orgánů vydané v době nesvobody, ale jen ta, která byla v rozporu s demokratickými zásadami a demokratickým československým právem. Jeho hlavní zásadou, kterou bylo třeba převzít, bylo nepřenášení prokazování podmínek nápravy na postižené za ponižujících podmínek jako tomu bylo v restitučních zákonech z let 1990-1994 , ale restituce a poskytování odškodnění z titulu povinnosti a zděděné odpovědnosti státu. Nepotrestání komunistických zločinů mělo být výjimkou z demokratického práva, nikoli pravidlem, a restituce neměly být výjimkou z institutu promlčení, ale vrácením majetku s omluvou okradenému vlastníkovi.

Historici znají termín „nemocný muž na Bosporu”. Označuje upadající Osmanskou říši v druhé polovině 19. století, říši, která se pak rozpadla. S její zbytkovou částí – Tureckem, má Evropa problémy dosud. My máme nemocnou dámu v taláru. Obávám se, že její nemoc je nevyléčitelná a někteří tvrdí, že potrvá do té doby, než ji nahradí islámské právo šaría. Nevím, ale pochybuji, že ji jakákoli reforma uzdraví. Může nás ale potkat ještě něco horšího. Kdybychom nebyli schopni zkoumat ani svoji totalitní minulost, jak ukazují problémy s Ústavem pro zkoumání totalitní minulosti.