Zaří 2010

Američan v pozadí

Tereza Kozlová

Co vedlo Charlese Richarda Cranea k financování monumentálního díla o dějinách Slovanů? A co nás ještě kromě dvaceti problematických pláten spojuje s rodinou tohoto podivuhodného milionáře?

Na tiskové konferenci pořádané uprostřed sporů o Muchovu slovanskou epopej John Mucha prohlásil: „V tuto chvíli jednáme s bratry Craneovými (vnuky Charlese Cranea) o společných krocích. s Craneovými máme dobré vztahy a jsme s nimi stále v kontaktu. Mnohé nás totiž spojuje.“ Požádala jsem tedy o kontakty na americké bratry a těšila se, že mi někdo konečně osvětlí velkorysé slavjanofilství amerického milionáře bez slovanských kořenů. Muchova asistentka mi však sdělila, že si Craneovi nepřejí, aby je novináři kontaktovali. Spojení mi proto měl zprostředkovat sám John Mucha. Bohužel, ani tentokrát jsem se nedočkala. A tak je těžké usuzovat, co Craneovi o současném dění kolem slovanské epopeje ve skutečnosti vědí. Vědí-li něco...

Architekt Adolf Loos v roce 1898 říkal: „Když jsem se před časem ptal jedné americké dámy, jaký je nejvýznačnější rozdíl mezi Rakouskem a Amerikou, odpověděla mi: the plumbing!“ A právě „plumbing“ neboli mosazné vodovodní potrubí, kanalizace a později teplovody a dokonce výtahy, to vše přineslo závratné bohatství americké rodině úzce spojené s moderními českými dějinami. Richard Teller Crane založil svou firmu roku 1855 v Chicagu. Město tehdy rostlo závratnou rychlostí a stávalo se důležitým průmyslovým centrem. Stavělo se především ze dřeva a tak nebylo divu, že při velkém požáru v roce 1871 město padlo popelem. Tato tragédie a potřeba nové výstavby znamenala pro Cranea rozhodující okamžik. V Chicagu začaly růst první mrakodrapy a kilometry mosazného potrubí dodávaly právě Craneovy závody. Firma měla více než sedm set zaměstnanců a do vedení přirozeně vstoupili Craneovi synové. Jenže starší z nich – Charles Richard Crane – měl spoustu dalších zájmů, proto se nechal vyplatit a předal žezlo Richardu T. Craneovi mladšímu. Ten vedl rodinný podnik znamenitě. Ve třicátých letech jako druhý nejbohatší muž Chicaga vybudoval velkolepé pseudoviktoriánské sídlo v zálivu Ipswich nedaleko Bostonu – dům s ohromným pozemkem se objevil například ve filmu Čarodějky z Eastwicku.

Starší z bratrů – Charles Richard Crane, osvobozený od závazků v rodinné firmě a výtečně zajištěný – se zatím oddával své cestovatelské vášni. Učarovala mu Čína, Blízký a Střední východ, ale mnohokrát navštívil také Rusko. Jeho znalosti o říši středu byly tak významné, že jej americký prezident W. H. Taft jmenoval v roce 1909 v této zemi vyslancem (stane se jím ještě jednou ve Wilsonově éře). Některé prameny tvrdí, že Crane uspíšil čínskou revoluci tím, že vydatně finančně podporoval zakladatele Kuomintangu Sunjatsena.

Z Číny byl Crane sice stažen, neboť příliš podporoval čínský nacionalismus, ale návratu do vlasti nelitoval. Začal se angažovat na univerzitě v Chicagu. Založil nadaci pro slovanská studia a oživil kontakty s Ruskem. Podle historičky Sylvie E. Crane (snachy Richarda Cranea) v roce 1896 cestou z Moskvy poprvé navštívil Prahu a setkal se s T. G. Masarykem. Naproti tomu v Čapkových Hovorech s TGM se uvádí, že k prvnímu setkání došlo až v roce 1902 v Paříži, kde oba pány seznámil lingvista a slavista Louis Léger. Nesporné je, že důvodem k seznámení byl oboustranný zájem o Rusko.

Nejprve byl prý Masaryk nedůvěřivý, neboť se domníval, že Craneovi jde jenom o obchody (Crane vybudoval v roce 1905 v Petrohradě továrnu). Po hilsneriádě a aféře kolem rukopisů se ale ocitl v problematickém postavení, a tak docela rád přijal Craneovu nabídku vyučovat na Chicagské univerzitě. V letech 1900 až 1905 na ní přednášel o ruské a slovanské kultuře.

V roce 1895 zapříčinila firma Crane rozpad úspěšné architektonické kanceláře Adler & Sullivan, když v době finanční krize nabídla Adlerovi smlouvu na deset let ve své nové firmě na výtahy. Snad aby podpořil architekta Sullivana, který se po rozchodu s Adlerem utápěl v bídě a alkoholu, zadal mu filantrop Charles R. Crane projekt domu, který zamýšlel jako svatební dar pro dceru. V roce 1909 tak vznikla progresivní vila v prérijním stylu zvaná Josephine Crane Bradley Residence. Autor projektu Louis Sullivan se posléze nechal slyšet: „K čemu by byli milionáři, kdybychom za jejich peníze nemohli experimentovat?“ Proč je ale příběh architektů pro nás důležitý? Do vily Crane objednal u Alfonse Muchy portrét své dcery Josephine. Jeho variantu – pod názvem Slavia – použije Mucha o deset let později na první československou stokorunu.

Alfons Mucha přišel do USA, aby získal peníze, které by mu umožnily naplnit sny. Toužil opustit z jeho pohledu podřadné práce a věnovat se už jen „drahým portrétům a monumentálním dílům s hlubším obsahem“. Chtěl „vpašovat slovo Boží do chrámu zlatého telete“, jak píše jeho syn – spisovatel Jiří Mucha. Potkal se s mnoha vlivnými lidmi, ale opravdový úspěch mu přineslo až setkání s Cranem. Došlo k němu v roce 1909. Mucha maluje portrét milionářovy dcery a Crane od této chvíle velkoryse podporuje vznik Slovanské epopeje.

Uplyne takřka dvacet let, než je celý cyklus (který Jiří Mucha v šedesátých letech dvacátého století výstižně označuje za „angažované umění v celé své prostotě, o kterém teprve dnes víme, jak opatrně je třeba s ním zacházet“) završen a za přítomnosti Charlese R. Cranea věnován českému lidu a Praze. A to za podmínek, které byly v posledních týdnech mnohokrát popsány.

Zatímco Mucha se zabydloval v ateliéru na Zbirohu, Charles R. Crane finančně podporoval prezidentskou kampaň svého přítele Woodrowa Wilsona. Po jejím úspěšném završení se stal prezidentovým poradcem a jeho syn Richard Teller Crane II. nastoupil jako tajemník Wilsonova ministra zahraničí Roberta Lansinga. Milionář teď držel v rukou mocné nástroje, s nimiž mohl pomoci porobeným národům. V roce 1918 domluvil Masarykovi schůzku s prezidentem Wilsonem, jenž posléze změnil názor na budoucí uspořádání střední Evropy. Crane tak výrazně přispěl k rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Československa.

Také Masarykova prvorozená dcera Alice, vzdělaná ve filozofii, historii a sociologii, odjela v prvních letech dvacátého století do Chicaga. Působila tu v pozoruhodném středisku, které fungovalo na základě finanční podpory mladší sestry Charlese R. Cranea – Frances Crane. Jmenovalo se Hull House a pro sociální a kulturní potřeby dělníků je v roce 1889 založila reformátorka a později držitelka Nobelovy ceny za mír Jane Addamsová.

Jan Masaryk zatím bouřlivě dospíval. Těsně před maturitou v roce 1906 jej otec raději spěšně odeslal „na zkušenou“ do Ameriky. Ani tam se však Janovi příliš nedařilo, a tak rodina po roce opět využila služeb přítele Charlese R. Cranea, který jej zaměstnal ve své továrně. Pro nevhodné chování byl však v roce 1913 propuštěn a jako komplikovaná osobnost s dědičnou maniodepresivní psychózou umístěn do sanatoria. Odtud jej po několika měsících matka odvezla zpátky do Čech. Tím ale vazba Masarykovy rodiny s Craneovými nekončí.

Charles R. Crane měl dva syny a dvě dcery. Mladší John se stal tajemníkem prezidenta Masaryka a starší Richard prvním americkým velvyslancem v novém Československu. Na Malé Straně koupil palác od hraběte Schoenborna a v roce 1925 jej za 117 tisíc dolarů prodal vládě Spojených států – americké velvyslanectví v něm sídlí dodnes. Sestra Frances, provdaná Leatherby, navštívila v roce 1921 Prahu a zamilovala se tu do Jana Masaryka. Ačkoliv byla matkou tří dětí, rozvedla se a v roce 1925 se za Jana provdala. Manželství vydrželo pouhých pět let.

Její bratr John se o mnoho let později – v roce 1945 – oženil s historičkou a publicistkou Sylvií Elaine, která od roku 1947 pravidelně do Československa jezdila. V roce 1991 vydala knihu Československo: Kovadlina studené války. Mimochodem, ve svých článcích popisuje Jana Masaryka jako zlomeného člověka a odmítá hypotézu o jeho vraždě, kterou označuje za jedno z „klišé o studené válce“. Jejich syn Thomas Crane pracuje jako právník a dnes je údajně v kontaktu s Johnem Muchou, vnukem autora Slovanské epopeje.

„Crane fascinovaně pozoroval, že se svět dává do pohybu, a podporoval každou vzpouru, která mohla tento pohyb uspíšit,“ píše v životopise svého otce Jiří Mucha. Zdá se však, že řada kroků, které Charles R. Crane podnikal, byla minimálně diskutabilní. V roce 1917 se – ještě ve funkci náměstka amerického ministra zahraničí – setkal s Trockým. Doprovázel ho na cestě ze Spojených států do Ruska, kde měl nakonec sám sehrát důležitou roli. Bývalý americký velvyslanec v Německu William Dodd tvrdí, že Crane „výrazně přispěl k revoluci Alexandra Kerenského, která vydláždila cestu komunismu“. Kerenský byl druhým premiérem ruské prozatímní vlády, která vznikla po kolapsu carského režimu a předcházela uchopení moci bolševiky.

Objevuje se také tvrzení, že Crane byl zapáleným antisemitou. Vystupoval proti snahám o založení samostatného židovského státu a existují dopisy, v nichž nabádá prezidenta Wilsona k propuštění Židů z důležitých úřadů. Další prameny uvádějí, že Crane podporoval velkého jeruzalémského muftího Amína al-Husajního, který později po boku Adolfa Hitlera vyhlásil džihád všem Britům a Židům. Charles Richard Crane zemřel v roce 1939 a podle některých autorů byl na konci života s Hitlerem v úzkém kontaktu. ?

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)