Zaří 2010

Čemu věříme

Tomáš Pecina

Další průzkum potvrdil pověst České republiky jako nejatheističtější země světa. Nasnadě je otázka: Znamená to, že Češi spiritualitu skutečně nepotřebují? Ne tak docela…

Před třinácti lety si povšiml Andrew Stroehlein (původní článek ze Slova se mi nepodařilo najít), že mnozí Češi mají ke svému tehdejšímu presidentu Václavu Havlovi stejný vztah jako k Ježíši Kristu, jako k beránku, jenž z nich svým utrpením pronásledovaného disidenta sňal hřích kolaborace a konformní občanské pasivity.

Čistým výtryskem atheistické spirituality – a variací na podobné thema – je Svěrákův film Kolja (1996), obsahující dokonce bizarnost všech bizarností, skutečnou atheistickou modlitbu.

Pocit, že jejich životu vtěsnávaného oficiální propagandou do racionalistického rámce "vědeckého světového názoru" cosi podstatného chybí, měli lidé i za minulého režimu, a protože vracet se k náboženské víře bylo pro ně osobně příliš nebezpečné, neboť to bylo pravidelně spojeno s omezením přídělu občanských práv, např. s limitovaným přístupem k vysokoškolskému vzdělání nebo ke kariérnímu postupu, jejich duchovnost se manifestovala nestandardními a nečekanými způsoby.

Duchovní rozměr tak v Československu získalo například trampské hnutí, jež se na počátku 70. let spojilo s na Západě už doznívající spiritualitou hnutí hippies, zplodivši nevídaný sociologický fenomén trampa-chuligána, který každý víkend odjíždí do přírody hledat únik před neblahou a nevlídnou dobou a ve společnosti stejně smýšlejících jedinců hledá, aniž by si to ovšem chtěl nebo uměl přiznat, Boha (takto – poznamenejme, že poněkud ahistoricky – se tomuto hnutí a jeho polistopadovým dozvukům dokázala vysmát Zuzana Navarová).

Komunistické úřady běsnily, ale kromě masových perlustrací např. na nádražích se nezmohly na nic, ostatně nelze dost dobře persekuovat někoho za to, že jezdí na sobotu tábořit do lesa, hrát na kytaru a povídat si s přáteli.

Pro 80. léta je typická další transformace této náhražkové spirituality. Nositelem duchovní revolty se stala ekologická hnutí, jejichž vlastní environmentalistická ideologie byla naplňována zcela nečekaným rozměrem. Toto hnutí sílilo takovým tempem, že nebýt geopolitických změn, zřejmě by během několika dalších let komunistický režim samo rozložilo: odehrála by se první světová ekologistická revoluce.

Po odpadnutí vnějšího tlaku se ukázala zvláštní věc: Češi se sice mohli vrátit k víře, ale protože v ní nebyli vychováni, nehledali ji a nerozuměli jí. Duchovní vakuum tak poněkud překvapivě pokračuje, a projevy této atheistické spirituality jsou pro svou naprostou nestandardnost hodny studia.

Projevy české spirituality bývají pravidelně spojeny s nacionalistickým, chauvinistickým kontextem. Dost bylo napsáno o fenomenu "českých vánoc" (úmyslně píši vánoce s malým v-, neboť jejich souvislost s křesťanským svátkem toho jména je pouze okrajová), jež se v průběhu desetiletí staly svého druhu sebepotvrzujícím rituálem. Během něj se Češi ubezpečují o vlastní výjimečnosti, o superioritě vlastní kultury a o své velikosti, a v neposlední řadě o podřadnosti ostatních národů.

Dokonalým příkladem je právě Kolja, chlapec z nižšího, primitivního národa, jenž je však blahovůlí Čecha – který si tím zároveň řeší dluh vlastní nestatečnosti a vykupuje se ze své viny – povznesen a smí zakoušet ta duchovní dobra, jež jsou jinak vyhrazena pouze nám, Čechům. Prominete-li mi uštěpačnou poznámku, zatímco moderně pojímaný Bůh je universální, ten český je zjevně starozákonní, výhradně a výlučně monoethnický.

Samostatnou kapitolou jsou ovšem Němci, nejhorší nepřátelé Čechů. Jim je věnována pozornost například v další povinné součásti vánočního rituálu, Třech oříšcích pro Popelku (1973). Jen stěží si představit dokonalejší apotheosu ideálů národního obrození a kompensaci českých mindráků než právě tento svérázně pojatý pohádkový příběh.

Alternativní spiritualita má přirozeně i sociální, třídní rozměr. Nepěkným překvapením pro mne bylo, že do českého pantheonu patrně již nezvratně pronikl normalisační seriál Byl jednou jeden dům (1974), což není nic jiného než umně převyprávěná komunistické verse dějin 20. století. Češi zřejmě vědí, že je to lež, ale lež, která dělá jejich nedávnou historií potlučenému egu velice, velice dobře. Majoru Zemanovi se proto Češi smějí, kdežto nad neméně ohavným a manipulativním Domem se dojímají.

Dalším pozoruhodným projevem potlačené religiosity je česká víra ve zvláštní poslání herců a zpěváků. August tak Čechovi nahradil kněze. Klaun-filosof Jan Werich, zbabělec a oportunista, který se stal národním guru, anebo nověji "betlémy" ve zpravodajském studiu České televise, to jsou fenomeny, které zřejmě ve světě nemají obdoby a které budou jednou s velkou pozorností studovány sociology.

"When people stop believing in God, they don't believe in nothing – they believe in anything," napsal kdysi G. K. Chesterton. Češi jsou tohoto moudrého postřehu dokladem – a skoro bych řekl, že nám v tomto směru připraví ještě nejedno nepříjemné překvapení.

(http://slepeckahul.pecina.cz)