Zaří 2010

Legenda jménem Paumer

Zbyněk Petráček

Vytěsníme-li Mašíny z odboje, přiznáme tím, že jsme se komunistům vzdali jako ovce.

Zkuste si představit celkem banální scénu. Hovoříte třeba s Polákem a ten se vás zeptá, zda se Češi nástupu komunismu bránili. Zda u nás, tak jako v Polsku, byli mladí a nezkušení idealisté, kteří „do toho“ šli se zbraní v ruce. A pokud ano, koho z nich můžete jmenovat. Co odpovíte? Ať se kroutíte jakkoliv, skupinu bratrů Mašínů obejít nemůžete. Buď odpovíte, že tady ozbrojený odboj hodný toho jména nebyl, čímž ukonejšíte své lidumilné svědomí. Ano, v zemi, která pěstuje kult obětí, se za odbojáře považují jen hrdinové bez poskvrny, osobnosti charakteru Rychlých šípů. Ale pak tomu Polákovi nechtěně přiznáte, že jejich dávný vtip o Češích je vlastně korektní: Proč nebyl za války v Česku odboj? Protože to bylo zakázané.

Nebo odpovíte, že odboj tu byl, ale nevzpomenete si na jiné jeho představitele než na skupinu bratrů Mašínů. Ten Polák si pomyslí něco ve stylu „to znám také, vždyť kniha i film Popel a démant patřily k naší kultuře už za komunismu“. Ale vy máte poněkud divný pocit: Jak to, že jsem si nevzpomněl na příklad odbojáře, který nemá na rukou krev?

To dilema prožíváme už od revoluce a dnešní pohřeb Milana Paumera ho jen oživí. Ať se na to díváme z jakékoliv strany, základnímu bodu se nevyhneme. Skupina bratrů Mašínů se vymyká korektně chápanému hrdinství v dnešních poměrech. Šli „do toho“ s možná naivní představou, že svět je na prahu další války, že je třeba něco podniknout. A když skutečně „něco podnikli“, ulpěla jim na rukou krev. Jistě, nic hezkého. Ale pokud Mašíny vytěsníme, zásadní měrou tím vytěsníme i existenci hrdinství v té době. Pokud jejich odkaz bagatelizujeme poměřováním nákladů a výnosů jejich odboje, přikládáme další kamínek do mozaiky klišé, že Češi jsou konformisté a zbabělci.

Zvládl by to Mirek Dušín Už to bylo řečeno hodně krát, ale před pohřbem Milana Paumera to zopakujme. Čítankoví hrdinové v této zemi neexistují, a proto se logicky vytvářejí legendy. Svou legendu měl první odboj (proti Rakousku-Uhersku), druhý odboj (proti nacistům), ale kde ji má najít třetí odboj? To je jádro problému. Třetí odboj skýtá tak úzkou šíři výběru, že do té legendy buď musíme vzít Mašíny, nebo de facto nikoho.

Každá legenda si vybírá z nabídky syrové reality to lepší a příkladné – to, co může inspirovat celou společnost, to, co lze vykládat dětem ve škole jako následováníhodný vzor. To nepříjemné, to, co se obrazu legendy vymyká, se pak prostě vytěsní.

Legenda prvního odboje staví na hrdinství Masarykových legionářů. Nepřipomíná, že k prvnímu odboji patřili i pozdější fašista Radola Gajda či kolaborant Emanuel Moravec. Když před sedmi lety zemřel poslední legionář Alois Vocásek, byl z toho problém, neboť kvůli svému čtyřměsíčnímu členství v organizaci Vlajka (ještě v roce 1938, tedy před okupací) byl z řad odbojářů vyloučen. Má se však zpochybnit celý odboj?

Legenda druhého odboje staví na hrdinství parašutistů, partyzánů, západní i východní armády. Cení si Kubiše a Gabčíka, ale nepřipomíná zrádce Čurdu, zrůdu Reicina ani to, jak Beneš sám nadbíhal Stalinovi. Když protektorátní četníci v říjnu 1944 zabili odbojáře generála Lužu, partyzáni v odvetě vystříleli celou četnickou stanici – zabili jich pět včetně tří nevinných. Má se však zpochybnit celý odboj?

Legenda třetího odboje staví na... Tady je problém. Nemáme na výběr o moc víc než Mašíny, takže nemůžeme to nepříjemné vytěsnit, zamlčet. Nemůžeme říci, že Mašínové to přehnali, ale za vzor mládeži dáme skupinu XY, která po vzoru Mirka Dušína vyrazila na komunisty, aniž by kdokoliv neúčastný přišel k úhoně. Ne. Mašínové jsou legendou sami o sobě. Buď ji obecně přijmeme s tím, že je to syrová legenda vzdálená životopisům svatých. Anebo ji obecně odmítneme, ale s tím, že s ní de facto odmítáme celý třetí odboj. Hrome, nemají v takovém případě ti Poláci vlastně pravdu?

Mašínové, nebo prázdný seznam Je-li skupina bratrů Mašínů sama o sobě legendou, neznamená to ještě, že celý její příběh se všemi nehezkými detaily je vzorem pro školní mládež. Tady máme před sebou přesně ten typ legendy, která vyžaduje interpretaci a sdělení v kontextu. To nepříjemné, co u partyzánů a parašutistů můžeme vytěsnit, je tady pevnou součástí příběhu.

S Milanem Paumerem odešel jeden z aktérů doby, kdy dost dobře nebylo možné jednat hrdinsky a zároveň se neušpinit. I legenda odporu ze srpna 1968 má svého hrdinu ve Františku Krieglovi – jediném z unesených československých představitelů, který v Moskvě odmítl podepsat ostudné okupační protokoly. Přitom týž Kriegel o dvacet let dříve – při komunistickém puči v únoru 1948 – byl ve štábu Lidových milicí. Máme ho proto škrtnout z listiny hrdinů roku 1968? S lidmi okolo bratrů Mašínů je to podobné. Pokud je z listiny odboje padesátých let škrtneme, zůstane ta listina de facto prázdná.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)