Zaří 2010

Internet jako zdroj poučení a případného zděšení

Otto Ulč

Báječný to vynález, laskat se tam ve vodopádu okamžitých novinek, pod dřív nedosažitelné pokličky nahlédnout. Za minulé americké volební kampaně se nám na obrazovce například objevil hotelový účet za odpolední přesnídávku – šampaňské s kaviárem – objednáno manželkou tehdejšího kandidáta Baracka Husseina Obamy. Účet přes 400 dolarů, u toho podpis labužnice Michele Obamové, jež ale nepřipsala ani haléř spropitného, jak je přece v Americe pravidelným zvykem, de facto nevyhnutelností.

Teď po neméně pravidelném měsíčním pobytu v rodné zemi jsem se zpět doma na americké adrese začal potýkat s horou nashromážděné korespondence, časopisů, navíc s kompjútrem poskytovanými novinkami. Například o počínání první dámy země, jež již tolik neškudlí. Její výlohy přece hradí erár, daňoví poplatníci.

Takže se dozvídáme, že Mamie Eisenhowerová platila svou sekretářku z prezidentské gáže manžela. Jackie Kennedy, Roseline Carter, Barbara Bush, Laura Bush, každá měla jen jednu sekretářku. Hillary Clintonová jich měla tři. Michele Obamová jich má 22 (dvacet dva), roční výdaj na jejich plat přesahuje jeden a půl milionu (1,191.200) dolarů. Nejvíc – 172.000 USD - pobírá Susan Sher, ve funkci náčelníka či spíš náčelnice štábu (Chief of Staff). Necelou polovinu – 75.000 USD (zhruba můj někdejší profesorský plat) - dostává Frances M. Starkey (Director of Scheduling and Advance for the First Lady) a nejmíň (35.000 USD) obdrží Deilia A. Jackson (Deputy Associate Director of Correspondence for the First Lady). V těchto výdajích započítáni nejsou odbornice na kosmetiku (Makeup Artist) Ingrid Grimes-Miles, a kadeřník (First Hairstylists) John Wright, doprovázející první dámu na zaoceánských letech na palubě prezidentského Air Force One.

Tento nesmírně nákladný kolos slouží k přepravě zahraniční i domácí, když hlava státu se pilně angažuje jako předvolební prosazovatel svých straníků na funkce guvernérů, senátorů, kongresmanů. Stejně jako jeho manželka, zmnožující si svůj vlastní štáb, Obama pro své ideologické oblíbence vytváří mnohé role, v médiích pak označené jako Czar. Tito caři či carevny se těší výtečné a vítané výhodě, že jejich jmenování a uvedení do funkce nevyžaduje předchozího souhlasu v Kongresu. S novými činiteli ovšem vznikají další mnohočetné struktury výtečně placených byrokratů.

Leč zpět k internetu: na dlouhé adrese (http:www.youtube.com/watch?v=MwhKuunp8D8) se mi 27. května - v době, kdy už jsem pobýval v Praze být svědkem závěrečných dnů volební kampaně, tehdy děšen sebevědomým ujišťováním Jiřího Paroubka o nadcházejícím 35% - 40% vítězstvím ČSSD – objevilo se video a na něm Obama se slovy, že „třeba není americkým občanem.“ Následovala informace manželky Michele o návštěvě Keňi, jeho rodné země – tak pravila. Poté se na obrazovce objevil keňský velvyslanec, jenž 21. listopadu 2008 čili pár dní po Obamově volebním vítězství v interview v rozhlasové stanici WRIF v Detroitu, Michigan, prohlásil, že tento vítěz se v Keňi, přístavním městě Mombasa, vskutku narodil, že u porodu byla přítomna jeho babička z otcovy strany, spolu s dalšími příbuznými, jak opakovaně tvrdila. Stejně tak se vyjádřil keňský zákonodárce James Orengo.

Kde se tedy Obama narodil? On se zmiňuje o jedné porodnici v Honolulu, kdežto jeho sestra tvrdí něco jiného. Prozatím už došlo k podání 17 soudních požadavků, domáhajících se předložení důkazu – rodného listu. Ten může Obama získat za pakatel 10 až 15 dolarů. A záležitost by byla definitivně provždy vyřešena. Jenže Obama dává přednost tomu zabránit a jeho úsilí ho už stálo aspoň dva miliony dolarů na soudních a advokátních výlohách. Legitimním se pak jeví podiv nad takovým počínáním.

Na videu se objevuje právník Philip J. Berg, ten zcela první, kdo se na soud v této věci obrátil. Odvolává se na ústavu a její požadavek, že prezidentem země se může stát pouze natural born citizen, na rozdíl od osoby, která je naturalized (jako třeba M. Albright-Korbelová či kdokoliv z nás mnoha tisíců Čechoameričanů). Natural born je buď pouze osoba, která se na území USA narodila (na základě absurdního antikvárního principu ius soli, podle kterého i děti ilegálně přítomné porodivší vetřelkyně automaticky občanství získávají) nebo narozením kdekoliv jinde na světě, za podmínky, že oba rodičové byli američtí občané. Což v Obamově případu matka byla, kdežto otec, narozený v Keně, tehdejší britské kolonii, však nebyl. Obamova matka se rozvedla a znovu provdala za občana Indonésie, kam se odstěhovala a syn Barack ji následoval. Tam pod jménem Barry Soetoro chodil do školy, registrován jako indonéský občan a islámského náboženství.

Video zaznamenává Obamovy mohamedánské kořeny. Zejména mě zaujala jeho několikrát opakovaná slova, jak že svatý korán nás učí, učí. Mnohokrát opakováno, stejně jako jeho přečasto zdůrazňované ujišťování o islámu jako náboženství míru. Však i v případě multivraha na vojenské bázi Fort Hood v Texasu, jenž střílel s jménem Alláha na rtech, Obama došel k okamžitému závěru, že taková nepříjemnost nemá nic společného s islámem.

„Obama je podvodník, měl by být deportován,“ jurista Berg si troufá vyřknout. Oprávněné pohrdání adresuje zbabělým, zastrašeným (bankrupt, corrupt) médiím, zpravidla dychtícím vyšťourávat nejintimnější tajemství. V Obamově případě se ale nikdo jakoby netroufá zajímat – nejen o jeho místu narození, muslimské minulosti, indonéské naturalizaci, zdrojích finanční podpory, jež mu umožnily tak nákladná studie. Zájemci o takové otázky jsou šmahem odmrštěni, zesměšňováni jako tzv. birthers – potrhlíci, věřící na zelené mužíky, dostavivší se ze vzdálených galaxií.

Otázky to přece nejsou frivolní a jejich nezodpovězením přece nezmizí, nevypaří se. Nedají ze zamést pod nejprostornější koberec, nelze takového kostlivce permanentně bezpečně ukrýt v sebevětší almaře. Pokud by v případě tohoto videa bylo došlo k nějaké nepoctivé manipulaci, nuže ven s tím jakož i s manipulátory, pořádně je diskreditovat a umlčet. Příval internetových novinek po pouze měsíční pauze ještě ale nekončí.

Zatímco předchozí internetová sdělení se šťourala v Obamově minulosti, poté začalo přibývat otázek, pochyb či jednoznačného nesouhlasu s jeho nynějším počínáním.

Mezi nimi mě svou razantností překvapilo vyjádření významného filmového herce Jona Voighta (otce nemenší celebrity Angeliny Jolie) pěkně řízně se pustivšího do Baracka Obamy, tolik přece oblíbeného idola v naprosté většině hollywoodských kruhů. Své sdělení započal oslovením President Obama - bez příkrasných epitet vážený či ctěný, žádné excellence či honorable, ale přímo k věci: Obvinil ho, že to je první americký prezident, který lže poté, co přece prohlásil, že Izrael, jediný demokratický stát na Středním východě, bude bránit proti jeho nepřátelům. Zatím však udělal přesný opak – s jeho nepřáteli se paktuje, ohrožuje Izrael, přispívá k rozmachu antisemitismu ve světě. Voightova slova: „Židé obdařili svět největšími vědci, filozofy, léčbou mnoha chorob a vy teď jste se pustil do nebezpečné hry ve prospěch údajně utlačovaných (underdog v originále). Vy obhajujete vrahy a zločince usilující o vyhlazení Izraele.“ Pak se pustil do dalšího tématu: „Vy jste přinesl (brought to) do Arizony občanskou válku a vaší obhajobou zločinců a ilegálně proniknuvších cizinců se tak zasluhujete o rozklad státu ke škodě dobrých, loajálních, zákony respektujících občanů. Z vašeho ničení této země se možná nikdy nevzpamatujeme.“

Nijak lichotivého hodnocení se prezidentovi též dostalo od publicisty, mediálně známého zejména zásluhou rádia a televize, s dost česky znějícím jménem Michael Medved. Tento usměvavý autor jedenácti knih nevyjadřuje nadšení z prezidentových snah tzv. eraser of distinctions - odstraňovat rozdíly nejen mezi bohatými a chudými, ale též propadat do morálního relativismu a v domácí a zahraniční politice ve svých důsledcích nebezpečné neochotě rozlišovat mezi spojenci a nepřáteli, mezi tvory slušnými a hanebnými, mezi right and wrong.

Jeho administrativa projevuje překvapivé množství sympatie pro pochytané a na bázi Guantánamo držené teroristy, při současném jeho rozhodnutí radikálně zatočit s vlastními lidmi, nezřídka riskujícími vlastní krk ve prospěch ohrožované americké společnosti. Obama je rozhodnut trestat Izrael vzdor častým ústupkům a odměňovat zásadně nekompromisní Palestince. Zdá se být slepý a hluchý vůči morálním dimenzím konfliktu na Středním východě. V této souvislosti Medved cituje Allena Dershowitze, někdejšího podpůrce Obamy v jeho úsilí zmocnit se Bílého domu. V rozhlasovém interview s Medvedem totiž prohlásil: „Jestliže Palestinci budou ochotni odložit zbraně, hned zítra může dojít k míru. Jestliže Izraelci by je odložili, zítra dojde k jejich genocidě.“ Nelze věru vidět mravní rovnocennost mezi úsilím zajistit si bezpečnost na vlastním území a snahou sousední stát zcela zničit. Obama jakoby projevoval víc starostí kvůli výstavbě několika bytových jednotek v Jeruzalémě než kvůli úsilí muslimských fanatiků zhotovit atomovou bombu v Teheránu.

Tentýž druh uvažování Obamovy administrativy ilustruje nynější postoj vůči Sýrii, právě získavší moderní radarový systém od Íránu (vzdor OSN sankci, ovšemže bezzubé). Radar poskytnutý ultraradikálnímu Hizballáhu v sousedním Libanonu podstatně zvýší dolet a přesnost zásahu raket odpalovaných na Izrael. Vzdor vstřícným snahám Washingtonu vůči Damašku, Sýrie již dodala Hizballáhu rakety SCUD s doletem 400 mil, tedy ve schopností zasáhnout většinu území Izraele včetně Jeruzaléma. Na tento krok Obama zareagoval s ještě větší vstřícností – poskytnutím dřív nedovolených exportních povolení, zasláním delegací významných osobností (high-level officials) jedné za druhou.

Pouhý jeden den poté, co Hillary Clintonová, ministryně zahraničních věcí, na adresu Damašku vyjádřila Obamovu tužbu o vylepšení vztahů se syrským prezidentem Bašárem al-Assádem a ochlazením jeho náklonnosti vůči nebezpečně problematického Íránu, tento vábený al-Assád na svém území přivítal na opulentní státní návštěvě íránského prezidenta Mahnouda Ahmadenížáda jako vzácného hosta. Na společné tiskové konferenci se tito dva prezidentští předáci předháněli přednesem urážek na adresu takto si počínajícího Washingtonu. Ten však neutuchal ve snaze dál se servilně vnucovat na nesprávné adrese. State Department odeslal do Sýrie další diplomatickou a obchodní delegaci vysokého kalibru.

Významná komentátorka Mona Charen takové snahy hodnotí slovy „To už je něco víc než pouhá naivita. To už je důkladně nebezpečné. Kdo zde by mohl přehlédnout, že Obamova administrativa nejenže nevyžaduje cenu od těch, kteří se snaží hatit její záměry, ale naopak znásobí svou snahu k dalším svým ústupkům?“

Předchozí jeremiády by mohly vést k lichým záměrům o diletantství, nedostatku profesionalismu, pod taktovkou tvora podivného původu a počínání, jehož jedinou předchozí executive experience bylo pouliční pobíhání v Chicagu jako tzv. Community Organizer.

Situace je ale třeba horší, daleko závažnější, vyjádřitelná slovy OBAMA IS BRILLIANT - vůbec to není hlupák, dobře ví, co dělá. Tak ho 1. července v internetu ocenil Wayne Allyn Root, jeho bývalý spolužák na Kolumbijské univerzitě, ve třídě ročníku 1983. Rozepisuje se o jeho inteligentním záměru úmyslně zahltit, ochromit systém, vyvolat hospodářskou krizi, chaos ve společnosti a tak zničit kapitalismus a tento stát zevnitř, bez potřeby nějakého riskantního zásahu zvenčí, přesně podle Cloward-Pivenova plánu.

Okamžitě jsem zavětřil. Už před téměř před dvěma lety jsem zveřejnil text s názvem Chytrá zkázonosná Cloward-Pliven strategie. Manželské profesorské duo na Kolumbii – sociolog Andrew Cloward a politoložka Frances Fox Piven, inspirováni knihou Rules for Radicals, kterou krátce před svou smrtí napsal ultraradikál Saul Alinsky v úmyslu jak účinně zasáhnout nepřítele (pluralistickou demokracii) do jeho Achillovy paty – aby dodržoval všechny své zákony, velkorysá pravidla, plejádu humanistických slibů, do posledního puntíku a tak zavalit nenáviděný stát nezvládnutelným břemenem a tím ho diskreditovat a rozložit, zničit. (V této souvislosti se třeba sluší připomenout Lenina a jeho údajná slova, že bolševici co nejúčinněji využijí a ke svému prospěchu zneužijí svobody, jež buržoazní demokracie zaručuje svými principy, a po dosažení moci tyto svobody zruší, poněvadž mezi bolševické principy přece nepatří.)

Bývalý spolužák Root specifikoval Obamovy zamýšlené iniciativy:

Hlavním záměrem radikální reformy systému léčebné péče je údajná snaha získat do odborů (trade unions) miliony nových členů – nynějších zaměstnanců ve zdravotnictví.

Reforma zmnoží národní dluh o přemnohé miliardy dolarů. A takové utrácení realizuje v této době značného hospodářského útlumu (depression).

Velmi důležitými body radikálních záměrů jsou redistribuce příjmů, rostoucí vládní kontrola nad soukromým hospodářským sektorem.

Učinit Portoriko jednapadesátým státem Unie a tím zatížit federální pokladnu miliardovými výdaji na všemožné sociální podpory ve prospěch nových příjemců.

Legalizace odhadovaného počtu dvanácti milionů na americké území přes mexickou hranici proniknuvších ilegálů. Taková iniciativa bude ještě větším finančním břemenem pro stát.

Stovky miliard dolarů – prezentované jako tzv. stimulus a bailout - se již utratily ve prospěch automobilových společností General Motors a Chrysler, finančních kolosů Goldman Sachs a zejména pojišťovacího giganta ING.

Naprostou většinu daní platí 20 procent obyvatelstva. Redistribucí příjmů trestán je jejich dosavadní úspěch. Odměny se dostane těm s jedinou zásluhou, že hlasovali pro Obamu. Nadále podporovat privilegované vrstvy zaměstnanců ve veřejném vládním sektoru. Ti se prosadí jako socialističtí vládci, stát zahltí neutuchajícími požadavky, stát takovou zátěž neunese, zkolabuje a účelu podle onoho Cloward-Pivena scénáře dosaženo bude.

Doufejme, že takových konců se nedočkáme. Pokud by k nim přece jen došlo, v tom případě největší to nebude vina Obamova a jeho ideologických příznivců, ale veřejnosti, pozdě pak hořekující většiny, že si to tak nepředstavovali, takto nemysleli. Inu, měli myslet. Však měli internet k dispozici.

Dlužno upozornit na eventualitu, kdy čtenář-konzument si natolik pochutná na tom kterém příspěvku, aby neodolal ho dál rozeslal všemožnými směry. A místo poděkování se mu dostane studené sprchy - zjištění, že se stal distributorem kachny, šlápl do čehosi hodně nevábného. Že naletěl konfabulátorovi, třeba jen pábiteli s poťouchlou, různě potutelnou motivací.

V kompjútru jsem našel prohlášení s jménem hollywoodské hvězdy, černocha Billa Cosbyho, dost výjimečného tvora, politicky značně nekorektního, jehož nejednomu názoru a odvaze říkat nepříjemné pravdy se sluší zasalutovat. Popularitu věru nezískává ve své černošské komunitě zdůrazňováním těch nejpotřebnějších priorit jako respekt pro rodinu a vzdělávání, odpovědnost každého jedince za vlastní počínání, bez automatických výmluv vše svádět na stát, rasismus, na jakkoliv pofidérní příkoří. Tento Cosby se mi objevil na obrazovce s oznámením svého zájmu usilovat v roce 2012 o zvolení prezidentem země, což by ovšem znamenalo vystrnadění Baracka Obamy z Bílého Domu.

Jak dobře známo, žádná vláda i se sebepočetnějším batalionem byrokratů hodnoty nevytváří. Dovede jen utrácet a k penězům se dostává trojím způsobem: jednak vyždímáním z daňových poplatníků, za druhé půjčkami, dluhopisy, což vede k inflaci a posunutí platebního břemena na příští generace, a za třetí tištěním bankovek, což vede k ještě větší inflaci a případnému finančnímu kolapsu, tak jak se začátkem tohoto tisíciletí povedlo Argentině a v současné době se Řecko přiblížilo k téže propasti. Ve Washingtonu Obama škrtá rozpočet na obranu země a současně přichází s iniciativami, jak zvýšit výdaje na další nové sociální programy. Případný protikandidát Cosby se k otázce sociálního zabezpečení (social security) vyjadřuje takto: tyto platby navrátit svému původnímu účelu a ten, kdo do fondu nepřispíval, nemá právo z fondu čerpat. Tyto šeky se příjemcům budou vydávat až v pátek, po konci 40 hodin týdně trvající školní docházky s přijatelným prospěchem a též po úspěšně absolvované drogové zkoušce urinanalysis. Čili druh nepříjemností, jež by nevítal stěžující si druh nečinných spoluobčanů, od Jižního Bronxu až po třeba Chánov tam někde za mořem na severu. Kandidát Cosby by se rovněž nemínil mazlit s ilegálními vetřelci v zemi, jejíž anglickou řeč se odmítají naučit. Angličtina je náš oficiální jazyk – jen tak mluvte nebo si v zahraničí počkejte, než se ji naučíte. Ještě víc hispánského poprasku by pak vyvolal požadavek přísného rozkazu nestřílet na cizince mířící jižním směrem, tedy ze země pryč.

Na Cosbyho předvolební platformě se objevují požadavky, drahé vlastencům izolacionistům: konec vší zahraniční pomoci, oněm neustále vyhazovaným miliardám dolarů do lakotných, hamižných, nevděčných zemí a pokud dovolit zahraniční obchod, tak prodávat bušl obilí za barel ropy. A se zločinci nakládat hodně přísně – tureckou prý metodou. První krádež ohodnotit utnutím pravé ruky. Zrušit doživotní tresty a provinilce připravovat o život způsobem, jakým oni zabili své oběti – tedy střelná zbraň, nůž, oprátka, cokoliv dalšího. Čili požadavky kalibru onoho wishful thinking, nad nímž zaplesá srdce hodně zarputilých konzervativců, ale s autentickou platformou skutečného kandidáta mají pramálo společného. Zde se spoluautorem stal pábitel, za předpokladu, že leckdo uvěří, naletí, dál v dobré víře přepošle.

„Důvěřuj a prověřuj!“ Toto údajně ruské či dokonce bolševické rčení Reagan rád v Gorbačovově přítomnosti opakoval a oslovený rusky reagoval ve smyslu „už zas blábolíte.“ Tlumočník však vhodně sémanticky poopravil na úroveň diplomatického přijatelna.

Svou zprávu o potýkání s internetem po měsíční pauze končím zmínkou o dopadu internetu, jeho překvapivém vývoji v posovětské, pogorbačovské Rusi. Tuto informaci po rozkladu totality, obtížně či dokonce zcela nezvládnutelné, demokratickým směrem příliš nespěchající, přejímám z pojednání Russia‘s New Protesters, uveřejněného v The Weekly Standard, 7. 6. 2010. Autor Leon Aron je ředitelem Ruských studií u American Enterprise Institute ve Washingtonu.

Zásluhou internetu došlo 20. března (Den hněvu) k demonstracím po rozsáhlé, velikánské zemi s jedenácti časovými zónami, od Kaliningradu do Vladivostok. Nikoli tedy s pouhým soustředěním na Moskvu a St. Petersburg, nejobvyklejší ohniska nepokojů, ale zasáhly 48 městských center. Změnilo se i demografické složení účastníků: nejen penzisté, protestující proti krácení důchodů (2005). Nyní převažují generace mladší, s vyšším vzděláním, lépe materiálně situované. Dominuje politická různojakost, podíl prodemokratických aktivistů je odhadován na pouhá tři procenta. Demonstranti chtějí míň vlády, zasahování do jejich životů, méně korupce, méně byrokratické šikany, Novaja Gazeta, údajně jediné opoziční noviny s celonárodním dopadem, vznášejí otázku: Je soukromé vlastnictví právem, zaručené zákonem, nebo je to pouhé privilegium, výsada za stále se měnících podmínek?

Říznost kritiky vlády je bez precedentu a zejména je namířena proti Putinovi. Průzkum veřejného mínění na Sibiři zjistil, že 39 procent respondentů považuje Putina za „největšího nepřítele Sibiře.“ V internetu se objevují požadavky „Putine, zastřel se!“ jakož i označení LiLiPut, nelichotivá narážka na jeho neznačný fyzický vzrůst. Na webové stránce (putinavotstavku.ru) se objevila petice, domáhající se jeho rezignace. K dosavadním 46.133 podpisům další přibývají.

Kritizována je ruská archaická ekonomika, založená na vývozu surovin. Leitmotivem je požadavek znovunastolení lidské důstojnosti, konec každodenním urážkám za současných podmínek a počínání politického a hospodářského systému.

„Revolutions have started with less,“ takto autor Aron končí svou stať. Ano, revoluční zemětřesení může započít s menším odůvodněním. Jak by asi ze záhrobí komentovali Marx a Engels, Lenin a Stalin, neobeznámení s internetem?

Russia’s New Protesters

They’re middle class, well educated, and young.

By Leon Aron

June 7, 2010, Vol. 15, No. 36

Saved by $80-a-barrel oil from almost certain economic depression and political crisis, Russia appears to have weathered the worst of the world downturn. Yet a wave of protest demonstrations has swept the country in recent months, demonstrations remarkable for their geographic range, the demographics of their participants, the choice of issues, and the savvy with which participants have used the Internet to communicate and mobilize. The sheer variety of political affiliations and ad hoc political alliances is unprecedented, as is the sharpness of the criticism of the government and of the hitherto largely “Teflon” Vladimir Putin.

Protests have taken place in at least 48 cities and towns. On March 20, the “Day of Wrath,” demonstrations were held across 11 time zones, from Kaliningrad and Chernyakhovsk in the west to Vladivostok in the Far East. A change in what one Russian analyst called the “geography of discontent” placed the largest protests in the provinces instead of in Moscow and St. Petersburg, the traditional hotbeds of unrest. “Full-blown rallies and picketing” occurred, Nikolai Petrov of the Moscow Carnegie Center noted, in places “where as recently as a year ago even getting 20 people out on the street was a problem.” Another novelty was the profile of the participants. Until now the paradigm for spontaneous, nationwide, grass-roots movements in Putin’s Russia has been the pensioners’ protest against cuts in their benefits in 2005. But among Russia’s new protesters, retirees and the poor have been largely supplanted by much younger, more affluent, and better educated demonstrators. The middle class “dominated” the 2010 protests, according to a leading Russian political magazine, Vlast (Power). Among those who stated their professions when they signed a “Putin-must-go” Internet petition, half were middle class (traditionally defined in Russia not by income but by education and occupation). Only 8 percent identified themselves as pensioners and 3 percent as pro-democracy activists. Indeed, even as the ranks of the new protesters swell, the established pro-democracy opposition parties and movements continue to draw little support.

Not surprisingly, the issues on the protesters’ minds were different, too. In 2005, the pensioners either wanted more support from the state or refused to settle for what they perceived as the curtailment of their benefits. Today, many, if not most, of the protesters want less from the government: In addition to lower taxes and tariffs, they want less intrusion in their lives and businesses, less corruption, less incompetence, less arbitrariness. Their beefs with the Kremlin, according to an astute Russian observer, reflect the “systemic flaws of power itself.”

Thus, the demonstrators raged at a situation captured by Russia’s only remaining national opposition newspaper, Novaya Gazeta, in the question: What is private property in Russia today, a right sealed by law and contract—or a privilege, which the powers that be grant based on constantly changing conditions and take away whenever they want? As far as “big capital” (the wealthiest entrepreneurs) is concerned, the paper continued, the issue was resolved long ago and the answer is: the state. But now, the commentary concluded, rapacious bureaucrats are taking on small property owners as well.

For the first time, Putin himself became an issue. Up to this point, the former president, now prime minister and de facto regent to President Medvedev, has seemed politically invulnerable. The architect of the current political and economic system, Putin is increasingly held responsible for economic hardship, corruption, and the blatant disregard for ordinary people exhibited by public officials at all levels. To a leading liberal commentator, this was the most notable development of the recent protests: “people overcoming their fear” of opposing the “great and terrible” Putin. “Down with Putin!” “LiLiPut[in] get lost!” “Putin, shoot yourself!” “Tariffs/duties—no; resignation—yes!” read the posters in Vladivostok. “Putin Must Go!” demanded the St. Petersburg protesters. “Russia without Putin!” was a slogan in Moscow. In Siberia, 39 percent of respondents told a pollster Putin was “Siberia’s biggest enemy.” Posted on March 10 on the “Putin must go” website (putinavotstavku.ru), the petition calling for the prime minister’s resignation collected almost 7,500 signatures in the first five days. Of the signatories, 79 percent were not afraid to put down their full name and profession and even their address. A month later, there were 34,655 signatures, and at press time the total was up to 46,133.

Putin has created an “anti-constitutional system of personal rule for life,” the petition reads, and no “turn toward democratic development” can occur as long as he continues to exercise the real power in the country. Putin will never resign: His determination to hold on indefinitely is a result not only of his thirst for power but also his “fear of being taken to task” for what he has done. Yet, the petition concludes, to continue to have a ruler like Putin is “humiliating for the Russian people and mortally dangerous for Russia. The country can no longer carry this cross.”

On April 3, Professor Evgeny Gontmakher, a leading figure at the Institute of Contemporary Development, the think-tank rumored to be favored by the dauphin Medvedev, claimed there is an “active core” among Russia’s citizens: those who believe that “we cannot live like this any longer” and who tie their hopes to the “European choice” of national development. Specifically, Gontmakher continued, these men and women believe that Russia needs real democracy, instead of an “imitation”; a market economy “with just and honest competition,” instead of the present “ultra-monopolized” and “archaic” system, based on the export of raw materials; and a “socially oriented” welfare state, which, Gontmakher added, Russia does not have either. It is too soon to say for sure whether the protests of recent months support this proposition. Those who demonstrate are still a tiny minority of the population. Yet the decidedly middle-class bias in their demographics and in the issues that brought them into the streets or to the Internet sites appears to place them well within the constituency for change identified by Gontmakher. The nature of many of the new protesters’ demands is such that, as a Russian commentator points out, the Kremlin cannot satisfy them without creating an “entirely new system of power”—a system that, unlike the current one, “would not separate the interests of the state from the interests of its citizens.”

Disparate though they were, the political, economic, and social issues raised by the protesters had a powerful unifying theme, a leitmotif: a plea for the restoration of human dignity, which is daily offended by the existing political and economic order. “We are Europeans,” a leader of the Kaliningrad protests told a reporter. “Why should we live like slaves?” “You must take responsibility for yourselves and for your lives,” an activist exhorted the crowd at the March 20 protest in Irkutsk in eastern Siberia. An elderly protester said to a reporter, “We have been on the sidelines for a long time, but we are not going to tolerate this any longer.”

Revolutions have started with less.

Leon Aron is director of Russian studies at the American Enterprise Institute.