Zaří 2010

Kariéra, řemeslo se zaručenou budoucností

Otto Ulč

Vyučit se špionem, samozřejmě. Zajímavé prostředí a poslední dobou ne tak příliš rizikové počínání. Však nedávno lapená jedenáctka v Americe se uhnízdivších Azbuků, teď s urychleným návratem, je tomu důkazem. Místo kulky či šibenice potřást rukou a popřát příjemný let zpět domů na šírou Rus.

Média projevovala značný podiv nad údajnou pošetilostí, zbytečností takové aféry - po skončení studené války, legitimně získatelných informací je přece habaděj. Proč kalit, zobtížňovat mezinárodní vztahy, zbytečně.utrácet plno peněz a při té příležitosti se i zesměšnit, jako v tomto případě. Zesměšňování na jejich adresu se dopouštěly i některé zdroje v někdejším Sovětském svazu, kde se dřív muži a ženy onoho cloak and dagger (pláště a dýky) oboru těšili reputaci patriotických hrdinů, riskujících své životy pro blaho vlasti a jistěže i pro světový mír.

V amerických zdrojích též došlo k přetřásání tzv. disproportionality – nepoměrnosti, asymetrie takových handlů: výměna lvů za králíky, my jim vrátíme deset jejich lidí a oni nám dodají čtyři. (Při zmínce o disproporcích na mysl zejména přijdou praktiky Izraele. Ten například v roce 2004 propustil 435 arabských zajatců výměnou za jednoho svého člověka a tělesné pozůstatky tří vojáků.) Při výměně důležitější než kvantita je přece kvalita dotyčných, též různý zájem na transakci. Stát přece bude daleko víc usilovat o propuštění prominenta, člena vládnoucí rodiny, než o choromyslného pomatence.

Jinou motivací se zabývá pojednání s názvem Spy Swap (Výměna špionů) v The Weekly Standard (19. 7. 2010), kdy zájem státu uchránit si některá tajemství je větší než zájem o osud dotyčného pachatele. Ve zde uvedeném případě to bylo počínání Judith Coplonové, sovětské špionky, v roce 1949 souzené pro krádež dokumentů na washingtonském ministerstvu spravedlnosti a zatčené při pokusu o jejich předání sovětskému diplomatovi. Její advokát se u soudu totiž domáhal předložení ukradených písemností jako důkazního materiálu.

Reprezentanti FBI rozhořčeně protestovali, aby americký soud umožnil sovětskému diplomatovi – špionovi seznámit se s dokumenty, jež se mu špionka Coplonová snažila dodat, a proto je žalována. Námitka jednoznačně zřetelná, pochopitelná, nikoliv však předsedajícímu federálnímu soudci Albertu Reevesovi. Se slovy „Nebyl jsem pověřen odpovědností ochraňovat bezpečnostní zájmy vlády“ nařídil jejich zveřejnění.

V hlavách představitelů americké justice tento druh uvažování bohužel není výjimkou, k jednoznačnému prospěchu odhalených a před soud postavených špionů. V přemnoha případech pak neodsouzených, poněvadž prokurátoři, ve snaze zabránit zveřejnění tajných materiálů a způsobu, jakým došlo k odhalení agenta, raději, se skřípěním zubů, v procesu nepokračují, snahu vzdají a špion takto unikne a domů se pohodlně vrátí. Takové bylo rovněž vyřešení osudu nedávné jedenáctky, aspoň za cenu, že metody jejího odhalení a identitu zdrojů, jež k tomu přispěly, bylo možno zachovat v tajnosti.

Zásluhou amerického přítele v takovém druhu povolání mívám přístup k publikacím s písmeny AFIO. Čítávám jejich Weekly Intelligence Notes. V tomto důkladně podrobném zdroji s mnoha tématy, s datem 13. 7. 2010, jsem se soustředil na názory bývalého pracovníka vojenské rozvědky (GRU – Specnaz), jménem Boris Volodarsky. Právě dokončuje knihu s názvem The Orlov KGB File.

Moskva nasazuje ilegály v obtížných zemích (difficult counterintelligence environment), mezi něž je například počítána Velká Británie, ale zřídkakdy do snadných (soft) států jako Rakousko či Finsko. Na otázku, co se nejméně ví a rozumí o ilegálech působících v USA, a tedy i o právě propuštěné jedenáctce, Volodarsky odpověděl, že vůbec nešlo o rogue operation, jakousi fušerskou, nekoordinovanou akci. Všichni byli pečlivě vycvičení profesionálové, celá akce si vyžádala mnoho času, úsilí a peněz („All done by the book. It is always done this way.“). Rovněž by se neměla podceňovat kvalita FBI, že to již nejsou diletantská léta padesátá. „Mohl bych vyjmenovat tucty příkladů,“ pokračoval, „kdy po důkladném vyškolení ilegálové (tj. zpravodajci bez diplomatické imunity) jsou nasazeni napřed do Evropy, odkud pak skoro vždy do Kanady a posléze přesídleni do USA. V případě této jedenáctky, v roli deep cover sleepers (dlouhodobých, přezimujících, hluboce zavrtaných krtků) se etablovali v předměstích New Yorku, Bostonu a Washingtonu, D.C. Jejich hlavním úkolem nebylo pídit po informacích, ale kontaktovat a kontrolovat v místě již fungující agenty, jimž se již podařilo proniknout do vládních struktur, kteří již mají přístup k důvěrným, tajným materiálům.

Mezi dalšími úkoly je působit jako tzv. talent spotter - vyhledávat, rozhlížet se po vhodných typech k naverbování. Společensky se prosazovat, pěstovat užitečné kontakty. Najímat či i kupovat byty a domy jako safe houses, najít místa pro mrtvé schránky (dead drops). Získat užitečné zaměstnání, obstarat zápis do rejstříku obchodních společností. Též občas organizovat hit operations včetně vražd (případ Alexander Litviněnko), ale na akci se přímo nepodílet – o ni se postarají specialisté z jiného odboru..

Na otázku, proč došlo k zatčení teto jedenáctky právě teď, Volodarsky vyjádřil názor, že důvody byly dva: Jednak Anya Vasilievna Kuschenko (takto v anglické transkripci) s jménem Anna Chapman. Pocházela z rodiny se správným kádrovým zázemím. Její otec se stejnou specializací – dřív KGB, nyní totéž s písmeny SVR (Russian Foreign Intelligence Agency, takto anglicky). V roce 1988 jako šestnáctiletá ukončila střední školu a dostala se v Moskvě na vysoké učení, zde uvedené s jménem People’s Friendship University, snad ona nám kdysi známá Lumumbova univerzita, též známá jako alma mater přemnohých špionů. V roce 2001 Anna poslána do Londýna, kde lapila naivního Angličana, naučila ho jemu neznámým sexuálním hrátkám, do roka byla svatba, za tři roky poté se ho zbavila. V roce 2007 návrat do Moskvy, kde otevřela svou vlastní internetovou firmu, v únoru 2010 rozšířenou o filiálku v New Yorku, s dotací jednoho milionu dolarů z fondů Kremlu. Rusovlasá krasavice, v lepších kruzích New Yorku společensky si výtečně počínající, avšak posléze začala podezírat jednoho svého partnera ze spolupráce jako undercover agent pro FBI. Kontaktovala svého controllera s diplomatickou imunitou ruské mise OSN a dostalo se jí doporučení ze země urychleně zmizet. Což se FBI promptně dozvěděla, jakož i zprávu, že jiný krtek, nyní s jménem Richard Murphy, plánuje náhlou dovolenou v Moskvě, patrně přivézt důležité informace.

Takže učiněno rozhodnutí zasáhnout, klec spadla, přibližně v touž dobu, kdy prezidenti Obama a Medveděv se potýkali se svými hamburgery za přítomnosti televizních kamer.

Nedávno jsem článek s názvem Imigrační bolehlav začal zmínkou, že mezi mými mnohými překvapeními po prvním přistání v Americe byla neexistence občanských průkazů. Báječná to příležitost pro zájemce o anonymitu a všelijaká šizení. Postačilo se kdekoliv prokázat řidičským průkazem v podobě papírku bez fotografie. (K jakési změně však již došlo, aspoň zde ve státě New Yorku , velikost průkazu nezměněna, ale již s fotografií majitele.)

„Proč nemáte legitky, občanky, vy volové?“ vybafl na mě čerstvý návštěvník z české kotliny.

Že by se to prý nezvládlo, však každá třetí americká rodina se každý rok někam stěhuje.

Což je ovšem lichá výmluva. Američané prostě evidenci neradi. Taková je tam pionýrská tradice, pyšní se liberálové a konzervativci ruku v ruce.

Začátkem devadesátých let na půdě Kongresu ve Washingtonu padlo slovo ve prospěch evidence obyvatelstva. Vyvolalo však uragán rozhořčení a přímo apokalyptických prognóz, že občanské průkazy by vedly k totalitnítyranii, že by to bylo jako tetování obětí v nacistických koncentrácích (New York Times, 1. 4. 1990).

Míníte zmizet? Natrvalo, s novou identitou, od starých dluhů, starého manželského partnera, nudného života? Tytéž NYT, s pověstí prý nejsolidnějších novin, ve svém vydání o téměř deset let starším (14. 12. 1980) své čtenáře seznámily s tímto postupem: Začít se má s rodným listem. Vydat se buď na procházku na hřbitov vyhlédnout vhodný náhrobní kámen, nebo postačí číst obituaries – rubriku úmrtí. Účelem je vybrat si nebožtíka vyhovujícího jména, věku, rasy, pohlaví, místa narození. Druhý krok pak zájemce stál jeden dolar a 25 centů. Taková byla cena vládní publikace Where To Write For Birth and Death Records in the United States and Outlying Areas, čili na kterou ze 7.000 úředních registračních odboček se obrátit, aby vydala duplikát dokladu o zrození či úmrtí požadované osoby.

Teď ocituji ze své knížky „Příručka pro zájemce o amerických svět“:

Copak se nemusím na úřadě řádně legitimovat?

Nemusím. Osmdesát procent této agendy – osm milionů případů ročně – se vyřizuje poštou. Některé státy včetně Washingtonu, D.C., se drží předpisu, že vital records, čili záznamy narození, adopcí, sňatků, úmrtí a jistěže i jiných životních událostí jsou veřejné listiny, o jejichž kopii má kdokoliv právo požádat. A úřad má povinnost vyhovět. „Neobjevili jsme jediný předpis v jediném státě, který by opravňoval úředníka listin nevydat duplikát, i když se žadatel odmítne na žádost podepsat,“ zjistilo ministerstvo spravedlnosti (Department of Justice) ve své málo známé zprávě o šizení (The Report of the Federal Advisory Committee on False Identification).

S nabytým křestním listem získáme řidičský průkaz a tzv. social security card, několikacentimetrové papírky bez podobenky, nejběžnější identifikační dokumenty v zemi. Vláda odhaduje, že víc než pět milionů osob má průkazy více než jedné totožnosti

Bezpečnostní úředníci State Departmentu připustili, že každý rok desítky tisíc osob neoprávněně získávají americké cestovní pasy. Jen zlomek případů se vyšetřuje.

Kniha vyšla v pražském nakladatelství Rozmluvy v roce 1992 v obrovském nákladu 10.000 výtisků a chudák nakladatel Alexander Tomský na tomto svém počínání hodně prodělal.

Rovněž by nyní, když ne prodělal, ale zmaten byl čtenář právě citovanou informací, která už – naštěstí - neplatí. Mnohé se od té doby změnilo, tehdy ještě se na Manhattanu tyčila dvojčata mrakodrapů, neexistoval mohamedánský terorismus, který teď už hodně značně existuje.

Americkému lajdáckému kolosu nezbylo než se radikálně změněným okolnostem aspoň trošku přizpůsobit. Již si nelze poštou objednávat rodné či úmrtní listy, jak by se komu zachtělo. Již funguje systém automatické elektronické kontroly porovnávání údajů narození a úmrtí.

Social Security Card se vydává už v době narození, což ovšem komplikuje snahu o její získání v pozdějším věku.

Ze zdroje Stratfor a jeho podrobné informace The Shifting Landscape of Passport Fraud, s datem 15. 7. 2010, se například dozvídám o případech ilegálů, kteří s podvodnými podklady získali autentické cestovní pasy:

Neznáma zůstává skutečná identita ruského špiona s kanadským pasem na jméno Christopher Robert Mestos, v dětství zemřelého. Dotyčný byl na Kypru zatčen, posléze na kauci propuštěn a zmizel do neznáma.

Andrey Bezrukov se prezentoval jako Donald Heathfield.

Elena Vavilova jako Tracey Foley.

Natalia Pereverzeva jako Patricia Mills.

Pod State Department spadá jurisdikce vyšetřování falešných či podvodem získaných autentických pasů. Rovněž tak pátrá personál od CIA, čímž dochází k byrokratickým svárům, k vzájemnému šlapání si do kompetenčního zelí.

Snadněji lze do USA proniknout z evropských zemí bez vízové povinnosti, než je tomu v případě žadatelů z Afriky či Asie. Populární bránou do Evropy se stala Albánie, a do Latinské Ameriky Venezuela. Je řada zemí, kde lze za pár stovek dolarů získat autentický cestovní pas. V místech jako Bangkok či Hongkong – a též New York City – výdaj to spíš bude mnohatisícový.

V Iráku, v jižním přístavě Basra, došlo ke krádeži velkého množství prázdných, nevyplněných cestovních pasů. Jimi se pak na svých cestách prezentovali významní teroristé al-Kájdy. Dochází však k potížím, komplikacím, že údaje, v dokumentu uvedené, se budou rozcházet se záznamy v centrální databázi.

Jak Rusům, tak al-Kájdě se v USA podařilo podplatit zaměstnance v Office of Vital Statistics, aby propašoval do svazků rodných listů příhodně vyplněný formulář.

Pokud by se získal takový kontakt u Social Security Office, stačí pak získat potřebné SSN číslo, jež postačí k získání řidičského průkazu – toho v USA nejvíc používaného důkazu totožnosti.

Kromě pasů osob s falešnou identitou zmínku si též zaslouží případy, kdy stát vědomě vystaví autentický pas na falešné jméno, v úmyslu zatajit totožnost dotyčného. Praxe nikterak ojedinělá mezi zpravodajci.

Rovněž se lze dočíst o praxi v Izraeli, že přistěhovalci bývají požádáni, aby své původní pasy darovali, věnovali státu, který je pak všelijak upraví k užitečnému využití.