Zaří 2010

Něco víc než pouzí zámořští chamberlainové

Otto Ulč

Autor, Dr. Peter Hammond v knize s názvem Slavery, Terrorism, Islam: The Historical Roots and Contemporary Threat - tedy o kořenech a současné hrozbě - zdůrazňuje, že islám není pouhé náboženství či nějaký kult, ale systém veškerého životního počínání, s mnohými tématy - náboženským, právním, politickým, ekonomickým, sociálním, vojenským. Islamizace začne v okamžiku, kdy je ve společnosti dostatečný počet muslimů, kteří přijdou s požadavkem všelijakých výhod, zprvu převážně náboženské povahy. Jejich zamýšlený úspěch je podmíněn a posléze zaručen politicky korektní, tolerantní společností, ochotné privilegia poskytnout. Tím se začínají otevírat dveře k dalším, množícím se požadavkům. Ty zejména začnou přibývat, na intenzitě získávat s rostoucím počtem a procentem přívrženců islámu.

Pokud nedosáhnou dvou procent celkové populace, prezentují se jako mírumilovná menšina, neposkytují důvod, aby ji většinová společnost pokládala za celonárodní hrozbu.V procentech do této kategorie prozatím patří USA (0,69 %), Austrálie (1,5 %), Kanada (1,9 %), Čína (1,8 %) a z evropských států Itálie (1,5 %) a Norsko (1,8 %). Ve státech s počtem muslimů mezi 2 až 5 procenty se výrazně projevuje snaha o získávání nových stoupenců, na správnou víru je obracet (to proselitize). Úsilí se zaměřuje především ke kruhům nespokojenců, s pocitem křivdy autentické či smyšlené. Úspěšně se tak daří v různých ghettech, u uličních gangů a zejména mezi vězni za mřížemi kriminálů. To je případ Dánska (2 %), Velké Británie (2,7 %), Německa (3,7 %), Španělska (4 %).

Po dosažení pěti procent se pak muslimům zpravidla daří uplatňovat svůj vliv v míře neúměrně přesahující dosaženou demografickou hranici. Například při požadavku přípravy stravy podle islámských předpisů (tzv. halal) a tím také dát k dispozici zaměstnání příslušníkům jejich víry. Tlak na maloobchodní síť, aby se supermarkety podřídily, a výhrůžkami donutit váhající. Rovněž se vykonává ne vždy příliš šetrný tlak na státní orgány, aby souhlasily s uplatňováním zákonů šaría ve vyznačených komunitách. (Ovšem ultimální záměrem islamistů je povinné zavedení šaríi na celém světě.) Jak frustrace, tak požadavky, dosažitelné či zcela nereálné, se případně prosazují násilím. Například zapalováním automobilů v Paříži. Procentuální to případ Švédska (5 %), Holandska (5,5 %), Francie (8 %). Nejen ve Francii již vznikly enklávy se stoprocentním složením obyvatelstva výlučně muslimské víry.

Když se docílí 20 procent - což dosud není případ ani jedné západoevropské země - v takovém prostředí se tvoří a řádit začínají džihádisté, jejich ozbrojené tlupy. Zapalování křesťanských chrámů, židovských synagog, s občasným zabitím. Taková je například nynější zkušenost Etiopie (32,8 %).

Ve státech s muslimským obyvatelstvem nad 50 procent (Malajsie - 60 %; Súdán - 70 %) se prosazuje totální aplikace šaríi, s občasnou genocidou a zvláštním zdaněním pro přežívající zbytky nevěrců.

V současné době na světě je jeden a půl miliardy muslimů - což je trošku víc (22%) než jedna pětina všeho lidstva. Zásluhou značné - v průměru údajně dvojnásobné - porodnosti se muslimům koncem tohoto století podaří dosáhnout absolutní početní většinu na této planetě.

Takové perspektivy aby leckoho zkrušily - však kam by se pak dalo emigrovat, do kosmu ke vzdáleným galaxiím? Jsou však jedinci, kteří se nevzdávají, což mi potvrzuje zkušenost z exilu, že soukromou iniciativou se zpravidla dalo stihnout víc než schůzováním, akcemi spolků, výborů, domáháním se asistence u vládních úřadů. Zasalutovat si například zaslouží C. Holland Taylor, o němž se právě dočítám (In Defense of Moderation, The Weeekly Standard, 26. 7. 2010): Multilingvální magnát v oboru telekomunikací, který mnoho svých mladých let strávil v mohamedánském prostředí, v němž se vyzná a jehož současné změny ho netěší. V dětském věku v Egyptě jen zřídkakdy potkal zabalenou ženu a pokračující radikalizace v Pákistánu, Íránu, Afghánistánu, údajné dychtění po džihádu, rovněž nelze přehlédnout.

Spolu s bývalým prezidentem Indonésie (Abdurrahmannem Wahidem) založil nadaci LibForAll, svou činností zaměřenou proti islámskému terorismu, ve prospěch nikoliv krvelačných následovníků Mohameda. Tato LibForAll zaznamenala prozatím největší úspěch v Indonésii proti džihádistům , wahábbistům Saúdské Arábie, snažícím se vyvážet svou verzi radikálního islámu.

Islám ovšem není výlučně arabská záležitost. Však státem s největším počtem příslušníků muslimské víry je Indonésie. Islám do tamějších končin doputoval už v 7. století, ale cestou slevil ze svých přísných principů. (Vysvětlující osobní poznámka: vyženil jsem čínské příbuzenstvo na mnohých místech světa - včetně Indonézie. Jedna teta za jednoho z četných protičínských pogromů přišla o kaučukové plantáže, nikoliv o život. Zbytky rozkulačeného klanu přežívají v Medanu. Co je Medan, neměl jsem tušení. Přece třetí největší město Indonésie, obyvatel má dva miliony. Vida, kdo by to byl tušil. Jak bych se asi tvářil na místního vzdělance, který nikdy neslyšel o Praze poloviční velikosti?) V restauraci nám tam bez okolků servírovali vepřové a mohli jsme popíjet alkohol bez obav, že nás někdo bude bičovat. Ženy tam nenosí škrabošky, nehrozí jim segregace, muž nesmí mít čtyři, ale pouze dvě manželky a k přivedení druhé musí mít souhlas té první. I žena smí zažádat o rozvod - takovéto novoty. Nebylo nic snazšího než s dívčinou navázat kontakt pohledem. Trošku se na ně usmát, reagovaly úsměvem, což by u zarputilých mohamedánů hrozilo nebezpečím ukamenování.

"Ideologie je nebezpečnější než bomby, tvrdí Taylor. Jeho nadace vydala knihu Ilusi Negara Islam (Iluze islámského státu), již víc než šest milionů výtisků se prodalo a přispělo ke zdárnému ovlivnění politického klimatu v zemi. Tato veleužitečná LibForAll iniciativa se musí potýkat s řadou překážek. Jednak je to nadace se skromným rozpočtem, v porovnání s fondy wahábbistů, fundamentalistů, ultraradikálů s žoky petrodolarů k dispozici - peníze z kapes nevěřících psů, lačných konzumentů dovážené ropy. Úspěšně si počínající LibForAll iniciativě Evropská unie přislíbila podporu, dokud se ale tamější chamberlainové své odvahy nezděsily. Načež se začaly vykrucovat odvoláním na své demokratické principy: jestliže jejich muslimské menšiny dávají přednost zavedení středověké šaríe, bude přece demokratické jim vyhovět.

Taylorova zkušenost s Obamovou administrativou rovněž není důvodem k jásotu. Obama jmenoval dva pobožné (devote) muslimy do významných fukcí ve vrcholném úřadu Homeland Security (Domácí bezpečnost), oznámil jmenování Arifa Alikhana, rovněž devote muslim, do funkce Assistant Secretary for Policy Development. Nikdy se ale nestalo, že by jakékoliv jiné jmenování doprovázelo adjektivum "pobožný“ katolík, protestant nebo žid. John Brennan, nejvyšší činitel v Obamově administrativě s odpovědností za úspěšné prosazování counterterrorism, prohlásil, že "naším nepřítelem není terorismus", a prezident zakázal v úřední komunikaci používat slova muslim extremist nebo jihadist. Taylor při jednání na State Departmentu s představiteli u Counterterrorism Office se tito naježili a snažili se ho umlčet, kdykoliv užil tak nevhodné výrazy.

Však byrokracie na všech rovnoběžkách a polednících dává přednost rutině před reformou, je v jejím eminentním zájmu vyhnout se konfliktu za každou cenu - i za cenu předstírání konflikt nevidět. Zdroje užitečných iniciativ jako je Taylor jsou jejich překážkou.

"Jsme u blbejch?" byl jsem otázán.

"Jsme spíš u předposranejch," takto ohleduplně jsem zpřesnil ultraopatrnost v mnohém převleku - odvolávání se na sensitivitu, citlivost ultraháklivých radikálů, jen se jich trošku dotknout a hrozí nebezpečí exploze. Naše multikulturní racionalizace, rozumné ústupky, kapitulace, konejšení, dodávání dalších důkazů dobré vůle vyhovět, se přizpůsobit, ovšem dodávají kuráž, sebejistotu radikálům, fanatikům o správnosti jejich kauzy, nevyhnutelnosti úspěchu, ultimálního triumfu.

Současný stav západního uvažování a jednání ilustrují dva příklady z opačných konců amerického kontinentu, oba potvrzující oprávněnost Leninova pohrdavého rčení o nepřátelích, ochotných opatřit si oprátku k vlastnímu oběšení. Tentokrát i s ochotou vlastní šibenici si postavit a do oprátky pošetilou hlavu strčit.

Napřed příklad kalifornský, o němž informuje Stephen Schwartz, autor knihy The Two Faces of Islam, v pojednání History Corrupted (The Weekly Standard 9. 8. 2010). Je to hodnocení nové učebnice s názvem History Alive! The Medieval World and Beyond pro žactvo sedmé třídy v kalifornských školách. Kniha se zabývá dějinami světa od pádu římského imperia po dobu osvícenství. Ze všech 35 kapitol zdaleka nejpodrobnějších je pět kapitol zabývajících se islámem – zeměpisem Arábie, životem Mohameda, učením islámu, jeho obohacováním světové civilizace. Ač je to učebnice o středověku, též ale obsahuje sedm fotografií současných muslimů při náboženských úkonech v nynější době: islám ten permanentní, neměnný.

Prorok Mohamed je ta jediná historická osobnost, jíž je věnována celá kapitola. Mnoho je v ní psáno o jeho první manželce (Khadijah), ale ani slovo o těch dalších deseti manželkách či kolik jich skutečně bylo, s nimiž se po její smrti vdovec oženil.

Ježíši, nikdy ženatému, není věnována ani jedna kapitola. Nezasloužil si pozornost ani jednoho separátního odstavce. Všeho všudy je mu věnována věta: “Křesťané jsou následovníky Ježíše, jenž, podle tvrzení křesťanské bible, byl o život připraven na římském kříži v prvním století.“ Nikde zmínka, že údajný rok Kristova narození je předělem v kalendáři západní civilizace. Kalifornské žactvo se ale dozvídá o okolnostech počátku muslimského kalendáře začínajícího rokem, v němž Mohamed prchl z Mekky do Mediny. Válečné vřavy, dobývání mečem s přemnohým krveprolitím se řeší poklidnou větou, že „Mohamed přesvědčil jiné kmeny, aby se připojily k muslimskému společenství.“ Mohamed je prezentován jako unikátní morální hrdina středověku, jenž prosazoval rovnost a snášenlivost. Nikde dobrého slova o Ježíši a křesťanství.

O džihádu (jihad v anglické transkripci) se dozvídáme, že slovo znamená snažení, usilování (to strive), v původním mínění fyzický boj s duševním významem. Též se zpřesňuje se sdělením, že „Korán praví muslimům bojovat, aby se ochraňovali před těmi, kteří jim míní ubližovat. Muslimové zabývající se džihádem tak činí stát se lepšími lidmi, měnit společnost, zbavovat se nepravedlnosti.“ Jménem džihádu radikálové ospravedlňují sebehrůznější teroristické počiny, včetně útoku 11. září 2001.

Krutým předpisům šaríi se dostává velebení jako těch nejspravedlivějších, nejsprávnějších předpisů pro každé společenství, i když tedy s veřejným utínáním hlav provinilců, s amputacemi, bičováním, k smrti kamenováním.

Summa summarum: nehorázný paskvil. Odpovědní znalci učebnici odmítli se slovy falsifications and distortions, corrupt, pseudohistorical, vividly sectarian, vividly promotional, amounting to illegal religious indoctrination.

Tenhle druh dějepisu rovněž nemohl potěšit většinu muslimů. Tou přece nejsou Arabové a pseudoučebice presentuje pouze arabocentrickou jednostrannost s optikou sunnitů, opomíjením šíitů, role Persie, nynějšího Íránu, kulturního dopadu perštiny.

Takže sečtěno a podepsáno, ideálním vůdcem světa a ideálem vůbec pak pouze zbývá saúdský král. A z jeho žoků byl takový paskvil financován. Jednou z nejvlivnějších lobby v Americe je radikální fundamentalistická ISNA (Islamic Society of North America) – darling čili tuze vlídně považovaná v kruzích Obamovy administrativy.

Proč a jak, proboha, mohly kalifornské schvalovací úřady něco takové schválit? Znamenitě politicky korektní odpověď: prosazované všeobecné úsilí podporovat, podněcovat sebevědomí (self-esteem) menšinových studentů, takže v tomto případě ti mohamedánští se budou cítit líp. Takoví myslitelé by si vskutku zasloužili, aby Lenin z mauzolea povstal šel je pohladit.

K druhé příležitosti aby Lenin z mauzolea přispěchal do New Yorku k pohlazení a blahopřání značnému počtu významných, politicky korektních idiotů. Po přečtení informace, že v intimní blízkosti onoho groud zero na Manhattanu, kde stály dva mohutné mrakodrapy, v nichž 11. září 2001 zahynulo 2750 lidí, muslimové míní vystavět velikánskou mešitu, nevěřícně jsem zareagoval židovským chutzpa či chutzpe, různě psáno, vyjadřujícím frajerskou odvahu. Jako se třeba vykálet na rohožku u cizích dveří, zazvonit a požádat o toaletní papír.

Jenže v tomhle případě jsem to nedovedl pokládat za pouhou frajeřinu, ale za vyjádření potupy, výsměchu nenáviděnému nepříteli tam na místě, kde se islámu podařilo zasadit satanovi pořádnou ránu. Tehdy ulice, zejména v arabském světě, se naplnily jásajícími davy. Tentokrát zasažený potupený zbabělec aby kapituloval.

Na adrese 45-51 Park Place je v plánu projekt jménem Cordoba House, výstavba ze skla a oceli, v rozsahu 100.000 čtverečních stop, s megamešitou o patnácti poschodích, k tomu auditorium pro 500 posluchačů, výstavní prostory, knihovny, knihkupectví, restaurace, plavecký bazén. Odhadované výlohy prozatím na 100 milionů dolarů. Sponzory jsou tzv. Cordoba Initiative a ASMA (American Society of Muslim Advacement), obé spojené s jménem Imam Feisal Abdul Rauf, v Kuvajtu narozeným. Sledoval jsem jeho vystoupení v televizi: prohlašoval se za antiteroristu, ale odmítal se o Hamasu vyjádřit jako o teroristické organizaci. Rovněž odmítal poskytnout jakékoliv informace o financování projektu – symbolu převahy islámu, přece to kýženého cíle al-Kájdy. Tento imám se inzeruje jako „budovatel mostů“, projekt charakterizuje slovy community center. Na otázku, proč tedy na místě vedle mešity neměl by také stát křesťanský chrám a židovská synagoga, ale neodpověděl. Rovněž se nezmiňuje o rodinné konexi své manželky se strýcem Farooqem Khanem, bývalou hlavou mešity ve Westbury (Long Island), centra islámských radikálů napojeného na polovojenskou ICNA (Islamic Circle of North America), v USA fungující jako front Jamaat e-Islami pákistánských džihádistů. (The Weekly Standard, 26. 7. 2010). Imám rovněž nezareagoval na zmínku o provokativní nepatřičnosti volby lokace projektu, porovnatelného třeba s iniciativou Japonců něco monumentálního si vytvořit v sousedství Pearl Harboru. Proč si obří svatostánek nepostavit v Jižním Bronxu? Proč ne v Severní Dakotě, dodal bych otázku. Tam na prázdných prériích je dost místa pokrýt koberci na modlení, hlavou se jich dotýkat ve směru Mekky.

Nepominutelným zdůvodňováním muslimských postojů, požadavků, stížností je údajná sensitivity – citlivost, háklivost. Nárok na takové pocity má snad být nemuslimům odepřen,jak měly reagovat rodiny, jejichž manželé, otcové, děti zahynuli v troskách zasažených mrakodrapů? Příslušně předposrané zdroje jako například televizní kolosy CBS a NBC odmítly vysílat několikaminutové záznamy rozhořčení.

Tato kauza důkladně rozkmotřila politickou komunitu. Proti projektu snad nejostřeji vystoupil republikánský kongresman Peter T. King, v jehož volebním okrsku značné množství voličů přišlo o život. Vehementně se ze vzdálené Aljašky ozvala bývalá guvernérka Sarah Palin, která Cordoba Project charakterizovala jako desecration of graveyard. Vesměs to ale byly hlasy konzervativců. Velkou výjimkou bylo jednoznačně negativní stanovisko liberální židovské organizace ADL (Anti-Defamation League). Jí se pak dostalo důkladného zatracení z politicky přísně korektních míst, včetně dosud stále vlivných The New York Times.

Tento politicky tolik korektní projekt se 3. srpna 2010 podařilo prosadit. Příslušná devítičlenná Landmarks Preservation Commission hlasovala jednomyslně. Vítězství velebil nejen Sharif El-Gamal, hlavní developer, šéf firmy SoHoProperties – slovy, že to je „americký sen, který se teď může stát skutečností“. Mohutnou pochvalu též vyjádřil newyorský primátor Michael R. Bloomberg. Tento velmi schopný, populární židovský miliardář v prohlášení k nashromáděným náboženským hodnostářům rozhodnutí velebil jako triumf uplatněné náboženské svobody. Se sochou Svobody v pozadí potvrdil své uspokojení, že se podařilo odolat převažujícím veřejným náladám, čímž se zabránilo vítězství teroristů. (Tato logika doslova: „To cave to popular sentiment would be to hand a victory to the terrorists.“) „New York je to nejsvobodnější město na světě,“ tvrdil primátor. Ne tedy třeba Las Vegas.

The New York Times jásaly ve svém úvodníku onoho 3. srpna 2010. Započaly větou o svém zklamání z nesouhlasných projevů (vitriol and outright bigotry), ale velkým uspokojením z jednomyslného rozhodnutí komise jako důkazu, pilíře demokracie - čímž je náboženská tolerance. Nenásledovala však zmínka o případném dopadu a ocenění islámem, o němž není známo, že by byl tolerancí příliš posedlý. NYT zdůraznily, že útok 11. září přece nebyla náboženská událost, čili s islámem neměla nic společného. Sarah Palin a Newt Gingrich obdrželi nálepku, že jsou „ideologové“, a nejvíc zatracení se dostalo postoji Anti-Defamation League, přirovnanému k nejhorším dnům v době Ku Klux Klanu.

Autoři úvodníku se k rodinám obětí 11. září vyjádřili takto: „Některé z rodin z obětí útoku, které si zaslouží náš respekt a sympatie, mají o mešitě nesnadné pocity. Ale bylo by větším ublížením (disservice) památce milovaných, abychom propadli strachu, který teroristé chtějí vyvolat, a my odhodili principy svobody a tolerance.“

Ultrachamberlaini, Lenin z mauzolea s pohlazením, oprátka a výstavba vlastní šibenice, pokračující rozklad Západu, je snad třeba víc důkazů pro fanatiky, s novou, další oprávněnou kuráží se znovu pustit do útoku? Přece pravda je na jejich straně, Alláh je bude chválit, Alláh budiž chválen.

A četbou těchto New York Times, 700 stran textu, jsem prozatím trávil každou neděli.