Zaří 2010

Zážitek s českou demokratickou událostí

Otto Ulč

Z takového názvu je patrno, že text je psán pro zahraničního zájemce a domorodec se moc objevného nedozví. Koncem letošního května jsem ve velké výši nad Atlantikem pílil do rodné země být svědkem finále kampaně voleb nové poslanecké sněmovny. Úsilí finančně nákladné, nejvíc milionů utratili sociální demokraté, jejich ČSSD. A s kýmkoliv jsem pak mluvil, zdál se být smířen s nevyhnutelností, že hlavní velitel Jiří Paroubek, v dobách normalizace loajální oficiál Restaurací a jídelen, se znovu ocitne v premiérském křesle a pak hupky na Hradčany na vbrzku se uvolnící vrcholný trůn. Tucty, veletucty jeho portrétů krášlí či hyzdí vábenou zemi.

Fotografuji takové vábničky. V ulici od Rudolfína směrem ke Klementinu jsem neodolal zvěčnit plakáty, na nichž mně neznámý kandidát odvážně tvrdil NELŽU! NEKRADU! – takto s vykřičníky. Tak ctnostné tvrzení lze nejsnáze uvěřit Karlu Schwarzenbergovi, nejbohatšímu Čechovi, takže je nepodplatitelný (vzdor jemu přisuzovanému potutelnému ujišťování „Hlavní věc je zdraví – to ostatní si nakrademe“).

Masové sdělovací prostředky sdělovaly prostořece, s nepozorovatelným respektem pro majestát. Týdeník REFLEX 20. května svou obálku okrásnil malovánkou připitoměle se tvářícího tvora a otázkou končící slovy „Toto je prvovolič – kdo ho první zprzní?“

Noblesní nepodplatitelný kníže pán se značným smyslem pro humor, nyní v roli předsedy nového politického seskupení s mně nepochopitelným označením TOP O9, se zdá být tím nejpopulárnějším tvorem ve státě. To však neohrožovalo očekávání suverénního vítězství sociálních demokratů - 35 až 40 procent hlasů podle předpovědí výtečně placených expertů. („Ti pak s lidovci, se Zelenými, dokonce snad i s komunisty půjdou do koalice – a co pak, jedině do emigrace, ale kam?“ strachoval se nejeden panikář.)

K volbám jsem na Barrandově-Slivenci doprovázel přátele Jana Kačera a Ninu Divíškovou za předpokladu, že opatřen cestovním pasem ČR také mi dovolí volit. Leč se tak nestalo: musel bych mít ještě jinačí oprávnění, to bych si musel obstarat v Plzni. Takže jsem se spokojil s okolním demokratickým počínáním veřejnosti. Každý volič přišel s modrou, poštou mu doručenou obálkou, obsahující tucty hlasovacích lístků, 20 cm x 14 cm. Z ní vyňal ten jím zvolený, vsunul do připravené urny, a oné modré obálky obsahující lístky se seznamem pominutých stran se na místě zbavil. Jedné odhozené obálky jsem se zmocnil a po obědě se pustil do důkladné inspekce.

Volebních krajů v republice je 14. Politických stran pro pražský kraj jsem napočítal 39 a politických hnutí (bez vysvětlení rozdílu) 12. Mezi nimi cosi s iniciálkami HNHRM – Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj obcí a měst, a z obrodného roku 1968 s lidskou tváří povědomá písmena KAN – Klub angažovaných nestraníků. Rovněž cosi bez zkratky a sice DOKTOŘI (za uzdravení společnosti). Též SEVEROČEŠI.cz. Hlasovací lístky obsahovaly seznam kandidátů: pořadí, jméno, věk, povolání, adresa (bez podrobností), politická příslušnost.

Například strana Koruna Česká (Monarchistická strana Čech, Moravy a Slezka) s vylosovaným číslem 7 a na 15. místě figuroval Ondřej Nathaniel Filip, 24 let, povoláním burzovní makléř. STRANA ZELENÍ nabízela 36 kandidátů, na 34. místě kandidátka Mgr. Silvie Kratochvílová, 32 let, povoláním odborný garant pro čtenářskou gramotnost. DĚLNICKÁ STRANA SOCIÁLNÍ SPRAVEDLNOSTI nabízela 34 kandidátů, mezi nimi noční auditor, portýr, obsluha parkoviště, několik řidičů a jeden dělník. KSČM – KOMUNISTICKÁ STRANA ČECH A MORAVY s 35 kandidáty, z nichž 6 manuálně pracujících (2 šoféři, 2 zámečníci, 1 soustružník, 1 truhlář – s jménem Gottwald, nelze se pak divit). Převažovali vzdělanci – ekonomové, analytici, novináři, učitelky, ředitelové, předsedové a též jeden kapitalista podnikatel.

Jako nejbizarnější se mi jevila prezentace VOLTE PRAVÝ BLOK, hlasovací lístek s číslem 18. Na jeho první straně totiž nebyl seznam kandidátů jak tomu bylo ve všech ostatních případech, ale výkřiky typu ČESKÉ totalitní FÍZLOKRACIE a jejich likvidační protinárodní politiku ČÍM HŮŘE, TÍM LÉPE!!! Nevěříte-li na pokoru u popravčí káry, zdá-li se vám naše kandidátka málo dokonalá nebo postrádáte-li na ní zástupce své obce nebo města a přitom MÁTE ODVAHU v této válce Lidí Dobra s vládnoucími Lidmi Zla povstat z jimi naordinovaného občanského bezvědomí, kterým nás ničí a dnešní DEMOKRATURU, SKRYTOU TOTALITU a OTROKÁŘSTVÍ VYŠŠÍHO ŘÁDU zásadním způsobem změnit, KANDIDUJTE ZA NÁS !!! Teprve poté se objevují jména 36 kandidátů, jako první Petr Cibulka, 59 let, pětinásobný politický vězeň komunismu, vydavatel seznamů StB, nezávislý novinář, politický analytik. A jako poslední Zdeněk Biak, 49 let, obkladač.

Státní statistický úřad se vyznamenal: za pouhé čtyři hodiny po skončení voleb už oznámil 99 % dosažených výsledků v zemi: 300.000 hlasů postačilo k dosažení potřebné pětiprocentní hranice a dostat se do parlamentu. To se ale podařilo jen pěti stranám.

Na prvním místě sociální demokraté (ČSSD), s 22,08 procenty hlasů, obdrželi jich 1,1 milionu, zvítězili v 9 krajích ze 14. Nicméně v porovnání s předchozími volbami oslabili o 600.000 hlasů. Jako druzí se umístnili Občanští demokraté (ODS), s 20,22 %, vítězstvím ve 4 krajích a s největší ztrátou hlasů (800.000). Třetí bylo ono nové uskupení TOP 09 (16,70 %)jež se ale v Praze umístnilo jako zcela první. Čtvrtí byli komunisté (11,27 %) a pátí nová formace jménem Věci veřejné (10,88 %).

O zvolení do 200 členného parlamentu usilovalo přes 140 předchozích zákonodárců a víc než polovině (86) se to povedlo. Téměř dvě třetiny jsou nováčkové a celkem 44 žen tam zasedne.

Úspěšně se uplatnil systém tzv. preferenčních hlasů, totiž práv voliče zakroužkovat až čtyři kandidáty na listině a tak je popostrčit před jiná jména. Tak došlo k přeházení kandidátů ve většině krajů, s výsledkem, že do parlamentu tak došlo ke zvolení 45 jedinců na původně nezvolitelných místech. Je-li takových vítězů, musí být i poražených, na což zejména doplatil bývalý ministr Ivan Langer, kandidát číslo 1 za ODS v Olomouckém kraji.

Debakl s nedosažením pětiprocentní hranice postihl bývalé vládní strany – Lidovce a Zelené. Jejich předsedové rezignovali na funkce, stejně tak učinil Miloš Zeman, jeden z dřívějších předsedů vlády, při svém pokusu o návrat do vrcholné politiky.

V Praze, jak dobře známo, se i narodil Franz Kafka, jehož dopad se znovu projevil rezignací Jiřího Paroubka, předsedy sociálně demokratické, sice vítězné strany ČSSD, ale důkladně ochuzené o téměř polovinu předpokládaných hlasů, s výsledkem, že pozbyla schopnost vytvořit vládnoucí koalici. Vysvětlování neúspěchu se ubíralo několika cestami – od přílišného sebevědomí sebejisté strany, ke konkurenci nových stran, přespříliš populistické rétorice těchto socialistů, varovnému precedentu kolabujícího Řecka v dosahu či aspoň v doslechu, a také pramálo přitažlivá osobnost papaláše Paroubka.

Po návratu zpět doma v prostředí se svými porcemi problémů - od Obamy do Arizony, Afghánistánu a kdoví kam dál - mě navštívil americký přítel, tam s hlubokými kořeny po řadu generací. V mezinárodní situaci se ale dovede dost orientovat, ba ani česká politická scéna mu není zcela neznámá.

„Tak jaký to bylo, ještě tam mají Stranu piva“? započal. „Nejenom to. Už ani nemají Erotickou inciativu,“ chmurně jsem dodal, načež dál pokračoval zmínkou o nepřímé úměře, že čím menší stát, tím víc partají a ne jako v Americe, pouze s Demokraty a Republikány, soupeřícími o koryta. Neopomeňme nové uskupení jménem Česká pirátská strana, jež národu nabídla třináct kandidátů, v čele s třemi třicátníky (programátor analytik, supervizor a gamemaster, takto uvedeno), a v týmu též pět mladičkých studentů. Snažil jsem ho potěšit zprávou, že se v Praze připravuje vydání Slovníku komunistické totality, jak tehdejší mocipáni spolu komunikovali, už tehdy nebylo snadné jim rozumět a sdělené dešifrovat a v příští generaci se to stane beznadějným nesrozumitelnem. Na takový skvost se obzvláště těším. Návštěvník přikyvoval, aniž by mohl pochopit.