Zaří 2010

Slovanská epopej, příběh krve a barbarství

Miroslav Václavek

"Slovou-li se Slované od slávy, či od slova?" Nikoliv milý Dobrovský, slovou se od otroka.

"Chceme jen něco málo pověděti o tom, jaký byl onen první věk. Byl přešťastný, spojený se skromnými výdaji a nenadýmající se hrdou pýchou. Darů Cereřiných a Bakchových neznali, protože jich ani nebylo. K pozdním obědům požívali žaludů nebo zvěřiny. Nezkalené prameny poskytovaly zdravého nápoje. Jako sluneční záře nebo voda, tak i luhy a háje, ano i manželství jim byla obecná. Neboť každou noc vyhledávali nové styky a s východem jitřenky přetrhávali svazek tří Grácií a železná pouta lásky. Kde koho zastihla noc, tam si lehl do trávy a v stínu košatého stromu spal sladkým spánkem. Neznali užitku vlny nebo lnu ani oděvu, v zimě užívali za šat koží z divoké zvěře nebo ovčích." Kosmas v jedenáctém století o předcích. Tedy o Slovanech.

Když Pražský magistrát pojal myšlenku, že z moravskokrumlovského zámku převeze do matičky stověžaté, která je bajkajlaj všech Čechů ráj, Muchovu Slovanskou epopej, začaly se dít věci. Moravské spolky téměř vytáhly na Prahu v plné zbroji jihomoravských krojů. Plačící zástupy zakomplexovaných roduvěrných s plakáty, které jako by popisoval sám Uljanov vulgo Lenin, obviňujícími Prahu z touhy po imperialistickém mamonu, tedy zisku. ODS, ČSSD a Komunistická strana Čech a Moravy obsažené v zastupitelstvu Moravského Krumlova, spojené v novodobou Národní frontu vydávaly jedno prohlášení odsuzující akt pražské zvůle spáchané na Moravanech za druhým, v tempu a stylu sovětského TASSu. A nakonec i Václav Klaus vycítil možnost poněkud si napravit svoji pošramocenou pověst Pražana a též se postavil na moravskou stranu barikády s kastrůlkem své vlažné polívčičky, kterou si přihřívá nad ohýnkem moravského národovectví. Jako by Praha provedla jakýsi nálet na Pearl Harbor číslo dvě. Tomu se říká uplést z hovna bič.

Ovšem to největší upletl sám tvůrce oné národně obrozenecké zhovadilosti vymalované na megalomansky velikou plochu. Secese, jindy milá v Muchově pojetí na jeho plakátech, které nepostrádají ducha a radost ze života, se v tomto případě stala propagandistickým nástrojem k vylíčení údajné historie kmene Slovanů. Tančící, spoře oděné, étericky pojaté postavy holubičích Slovanů, zobrazené v především ušlechtilých polohách těla i duše, připomínající Elfy z Pána prstenů, vypovídají o panslavistickém třeštění doby, kdy epopej vznikla. Jedině v tom je možné historii spatřovat. Protože pochopitelně, že jinak s historií Slovanů, vzešlých společně s Germány a Kelty z jednoho indoevropského tyglíku, za níž je dodnes oficiálně vydávána, nemá společného vůbec nic. Pokud by pan Mucha totiž maloval skutečnou historii Slovanů, byl by to horor, proti němuž je Texaský masakr motorovou pilou jemný, školou povinný film.

Slované, kteří přišli z východu a kmen Čechů, vyhnaný z dnešního Chorvatska kvůli hrdelnímu zločinu jejího stařešiny nazývaného praotcem Čechem, rozhodně nebyli tím, jak je chtěli vidět místní nacionalisté. Tedy krásní, ztepilí, kulturní a mírumilovné lidé, daleko převyšující pečlivě vymyšlený mediální obraz krvežíznivého Germána. Pokud by tomu tak nebylo, tak by jistě Germáni nebo Keltové, kteří patřili rovněž do společné rodiny barbarských středoevropských národů, neopustili českou kotlinu dobrovolně. Odpověď je tedy nabíledni. Slované tyto kmeny prostě vytlačili vojenskou silou. Čemuž se není proč se divit. Jednalo se totiž o prvotřídní násilníky, lupiče a zdatné bojovníky, kteří chodili oděni nikoliv do bílých říz jak je zpodobnil Mucha, ale do zvířecích kůží, žijící v létě na stromech, v zimě v zemljankách a pářící se mezi sebou jako v Sodomě a Gomoře. Viz Kosmas. Veškerá údajná kulturnost byla obsažena v kyji, kterým byl Slovan vyzbrojen a jímž rozbíjel hlavy příslušníků sousedních vesnic, kdykoliv se s nimi potkal.

Slovany vůbec předcházela příšerná pověst. Když si zamanuli vyplenit Byzantskou říši, neodvážila se armáda Byzance vstoupit s nimi do boje a Slované tak za sebou zanechali její významnou část v troskách a vypálenou. S obyvatelstvem naraženým za živa na kůly, nebo přivázaným za ruce a za nohy, s lebkami roztříštěnými na kaši kyji. Teprve až o něco později si začali uvědomovat hodnotu, jakou člověk má, začali se o civilní obyvatelstvo zajímat a prodávat je do otroctví. Se šípy napuštěnými jedem a přepady ze zálohy, kdy splynuli se stromy, bylo Byzantinci doporučeno světu, aby v případě slovanské agrese s těmito raději bojovali až v zimě, kdy jsou stromy bez listí.

Pozdější hojně provozovaný obchod otroky v Praze v době Boleslava I. dal Slovanům i jejich pojmenování v cizích jazycích. Tedy to, že slovo Slave znamená v angličtině jak Slovan, tak i otrok a má příčinu v tehdejším mezinárodním obchodu s tímto zbožím. Dá se tedy říci, že sláva toho města se opravdu hvězd dotýká. To se ti, bájná kněžno, splnilo.

Tedy pokud by chtěl pan Mucha ve své době namalovat historii, měl by mimořádnou spotřebu červené barvy na krev prolitou Slovany. A taky černé. Protože historie Slovanů není zářivou epopejí, nýbrž temným pohanským barbarstvím beze známky toho, co dnes nazýváme civilizací nebo kulturou. Pokud jde o již zmíněné Germány a Kelty, mohou si všichni dohromady podat ruce. Římané pochopili, že civilizace práva, vodovodů, měst, ústředního topení a výtahů, končí na Dunaji a Hadrián dobře věděl, proč staví svůj val. Pokud bychom chtěli Římu vyčítat jeho chléb a hry, pak vězme, že dnešní takzvaný sport změkčený křesťanstvím, má rovněž počátky v gladiátorských kláních.

Je vcelku jedno, kde bude strašit tento výplod panslavistů vzdychajících po životě pod ruskou knutou. Po umělecké stránce se nejedná o nic mimořádného. Spíše o krok zpět. Pokud jde o historickou hodnotu, ta se rovná nule.

Měřeno geneticky je to naprostá hovadina.

Mýty o slovanství obyvatelstva žijícího na území české republiky padly již loni. Ovšem někteří jsou pravděpodobně negramotní jako Slovani na Muchově plátně

(http://vaclavek.blog.idnes.cz)