Zaří 2010

Trapiči sedláků unikají trestu

Petr Zídek

Ze stovek případů násilné kolektivizace, které šetří ÚDV, se před soud dostaly jen dva. Násilná kolektivizace v padesátých letech je dnes s výjimkou stěhování rodinných příslušníků odsouzených sedláků právně nepostižitelná. Ti, kteří se před šedesáti lety na vyhánění rodin zemědělců podíleli, však již až na pár výjimek nežijí.

Josef Kašpar (84) hospodařil na přelomu čtyřicátých a padesátých let na rodinném hospodářství o výměře zhruba třicet hektarů v obci Kladina v rovinatém kraji mezi Pardubicemi a Kunětickou horou. Šlo o největší statek ve vsi, takže se na něj zaměřili komunističtí kolektivizátoři. Perzekuce rodiny začala v roce 1950 nuceným výkupem zemědělských strojů. „Tím každého odrovnali. Mysleli si, no když jim sebereme stroje, tak musí do družstva,“ říká Josef Kašpar ve svém pardubickém bytě. Jeho tatínek, tehdy již šedesátiletý výměnkář, se neudržel, a když dva referenti místního národního výboru přišli kontrolovat, jak jsou na tom Kašparovi s výmlatem, prohlásil: „Byla nám ukradena mlátička a teď nám ukradnou všechno obilí. A ty pacholci z úřadu, kteří to nařizují, ať si to jdou udělat sami, my je poslouchat nebudeme.“ O několik týdnů později byl za to odsouzen na šest měsíců. Trest si Jan Kašpar celý odseděl a několik měsíců po návratu z vězení zemřel. Tím však perzekuce rodiny zdaleka nekončila.

Případ rodiny Kašparových je jednou z 327 kauz násilné kolektivizace, v níž zahájil Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) v posledních letech trestní řízení. Jeho výsledky jsou doposud velmi skromné: ve čtyřech kauzách bylo sděleno konkrétním osobám obvinění a dva z nich se již dostali před soud. 165 šetření bylo skončeno v důsledku úmrtí pachatele.

Po otcově smrti se jeho syn Josef snažil odvrátit další pronásledování zbytku rodiny. „Ptal jsem se na okresním úřadě, jak se mám zachovat, abych neohrožoval plnění hospodářského plánu, protože bez strojů jsme nemohli s maminkou hospodařit,“ říká. Podle rady z okresu pak dal svůj statek do povinného pachtu národnímu výboru (družstvo se v obci stále nedařilo založit). Oba na svém statku nadále pracovali jako zaměstnanci, byť jim národní výbor nevyplácel žádný plat.

Ani tímto způsobem však Kašpar další perzekuci neunikl. Přestože na statku již nehospodařil, byl v září 1952 za neplnění hospodářského plánu odsouzen na šest měsíců nucených prací, propadnutí veškerého jmění a současně mu byl vysloven zákaz pobytu v obci na pět let. Vzhledem k tomu, že byl souzen na svobodě, mohl se s maminkou odstěhovat k tetě do Chrudimi. Tam jim však byl na konci března 1953 doručen výměr pardubického národního výboru, který jim nařizoval, že se oba 13. dubna 1953 musí přestěhovat do obce Dolní Kamenice v okrese Kralupy nad Vltavou.

Když byli v určený den matka se synem pod dohledem příslušníka StB eskortováni nákladním autem do Dolní Kamenice, zjistilo se, že byt pro ně určený je již obsazen. Nakonec skončili v náhradním bytě v Budihosticích u Velvar. „Byt byl velmi studený, nebyla tam žádná kamna, pro vodu jsme museli na dvorek,“ vzpomíná Josef Kašpar. Bytu si však dlouho neužil, protože již o dva dny později musel nastoupit do vězení k výkonu trestu.

V táboře nucených prací Křižanovice-Práčov budoval Josef Kašpar několik měsíců přehradu. Po propuštění zůstal nějaký čas na stavbě jako civilní zaměstnanec a později bydlel tajně v Chrudimi u manželky, s níž se oženil na počátku roku 1953. Teprve po několika letech intervencí u nejrůznějších úřadů se mu podařilo vymoci, aby se matka mohla přestěhovat z Budihostic do okresu Chrudim. „Strašně mě mrzí, že moje matka trpěla za to, že byla mojí matkou,“ říká dnes.

Tak jako mnohé další projevy komunistické zvůle nezačala násilná kolektivizace 25. února 1948, ale má své kořeny v předcházejícím desetiletí. Soukromý majetek zemědělců omezil již nacistický okupační režim, který zavedl státem řízený a povinný výkup zemědělských produktů. Vláda „národní fronty“ od roku 1945 tento systém přejala, a navíc omezila volné nakládání s půdou: pokud sedlák podle mínění národního výboru zanedbával výrobu, bylo možné dát jeho pole do nuceného pachtu.

Jedním z výrazných impulzů pozdější kolektivizace bylo vyhnání německého obyvatelstva. Během několika měsíců ztratila asi třetina zemědělské půdy své vlastníky. Přestože podle dobových představ měla být půda rozdělena mezi „slovanské“ malé a střední rolníky (příděly až do výše 13 ha), ve skutečnosti zůstaly obrovské rozlohy ležet ladem nebo byly nedostatečně obdělávány málo kvalifikovanými novými vlastníky. Zásluhy za rozdělení půdy po Němcích si obratně přivlastnila komunistická strana, která tím získala na venkově, jenž se po zákazu agrární strany nacházel v politickém vakuu, pevné pozice.

V měsících po převzetí moci komunistické vedení ujišťovalo zemědělce, že se žádná kolektivizace nechystá. Klement Gottwald řekl 29. února 1948 na sjezdu rolníků: „Jednoduše chceme, aby vám už nikdo nemohl lhát o tom, že se u nás budou dělat kolchozy. Napříště pamatujte, že každý, kdo k vám přijde s takovým šuškáním na vesnici, patří k záškodníkům a rozvratníkům.“ Podobně mluvil Gottwald ještě v říjnu téhož roku. Ve stejné době však již aparát ÚV KSČ vypracovával plán „socialistických přeměn v zemědělství“. Vycházel z bukurešťské rezoluce Informbyra komunistických stran, která v červnu kritizovala Jugoslávii za „chyby“ v zemědělské politice. Cílem „třídního boje proti kapitalistickým živlům na vsi“ se stali vesničtí boháči označovaní též z ruštiny přejatým výrazem „kulaci“. Definice tohoto termínu byla čistě politická a za kulaka mohl být označen každý, kdo vlastnil pozemky již o rozloze osm hektarů, nebo dokonce ještě menší, pokud provozoval zároveň nějakou živnost.

K perzekuci sedláků mohl režim využít řady zákonů a nařízení přijatých ještě za prezidenta Beneše - například zákona o „stíhání černého obchodu a podobných pletich“, podle nějž mohl být ten, kdo prodával za přemrštěnou cenu, potrestán dlouholetým vězením, nebo dokonce trestem smrti. Proti sedlákům byly namířené i nové zákony, třeba ten o mechanizaci zemědělství (č. 27/1949 Sb.), na základě kterého byly „vesnickým kapitalistům“ odebrány desetitisíce traktorů, mlátiček, samovazů, pluhů a dalších pro hospodaření nezbytných strojů.

V únoru 1949 byl přijat zákon o jednotných zemědělských družstvech, v němž žádná očividná diskriminační opatření nenajdeme. Družstva podle něj měla vznikat dobrovolně a jejich členy se mohl stát každý. Útok proti sedlákům byl nadále prováděn podle tajných směrnic přijatých stranickým vedením a represivními orgány.

Bez velké nadsázky můžeme tvrdit, že na počátku padesátých let bylo u nás obnoveno nevolnictví. Likvidaci sedláků režim prováděl podle jednotného scénáře: konfiskace „nevyužité mechanizace“, zákaz zaměstnávat pomocníky, administrativní šikana v podobě vyšších cen hnojiv nebo odepření šatenek a poukázek na cukr a mýdlo, předepisování nesplnitelných dodávek, soudní či správní postih, trest v podobě vězení, astronomických pokut, zabavení majetku a vystěhování celých rodin ze statků do chatrčí někam v pohraničí, doživotní zákaz pobytu v rodné vsi, nucené vykonávaní nejhorších prací v JZD či na státním statku.

Mnozí sedláci se dostali také do velkých politických procesů (Babice, Kluky aj.). Zároveň byla spuštěna brutální propagandistická kampaň, která z hospodářských potíží - v únoru 1951 musely být znovu zavedeny lístky na chleba a další moučné výrobky - vinila právě „vesnické boháče“ a sabotéry. Vrchol represe představovala tajná směrnice ministrů národní bezpečnosti, vnitra a spravedlnosti z 22. října 1951 o „úpravě poměrů rodinných příslušníků odsouzených vesnických boháčů“. Podle ní mohli být členové rodiny odsouzených sedláků, kteří s nimi žili ve společné domácnosti, vystěhováni na libovolné místo a zde přinuceni vykonávat určenou práci. Tato operace dostala v dobových dokumentech represivních složek krycí jméno Akce „Kulak“ nebo zkráceně Akce „K“.

Historici Petr Blažek a Michal Kubálek, kteří analyzovali průběh Akce „K“ na základě dokumentů jednotlivých mocenských resortů, ukazují, že represe byla improvizovaná a chaotická. Podle původních představ měly být deportovány všechny „kulacké“ rodiny, nakonec byli do Akce „Kulak“ vybráni pouze ti, které komunistická moc považovala za úhlavní nepřátele. Nejprve se zvažovalo, že všechny rodiny budou přesunuty do jesenického okresu Rýmařov, z něhož by se tak stala jakási československá Sibiř, nakonec ale byly rozptylovány zejména v pohraničí, které nepřiléhalo k západním hranicím. Jejich umístění na státní statky kolidovalo s paralelně rozběhnutou akcí, v níž měly být státní statky naopak od bývalých kulaků očištěny.

Přestože Akce „K“ byla oficiálně zastavena v druhé polovině roku 1953, stěhování rodin sedláků pokračovalo až do druhé poloviny padesátých let. Svědčí o tom i případ rodiny Jaroslav Maška, která hospodařila na 45 hektarech v obci Krábčice v okrese Roudnice nad Labem. Ten patřil mezi oblasti nejvíce postižené Akcí „K“. Likvidace tohoto „kulaka“ probíhala podle typického scénáře: v březnu 1953 byl Jaroslav Mašek odsouzen na 18 měsíců za neplnění nesplnitelných dodávek, k propadnutí jmění a zákazu pobytu v obci navždy. Stát zabavil i polovinu statku, který patřil jeho manželce, s odůvodněním, že „nelze úspěšně hospodařiti pouze na polovině usedlosti patřící obviněnému“. Jaroslava Mašková měla tehdy pět dětí ve věku jeden rok až pět let. „Maminka všechno táhla sama,“ vzpomíná na své rané dětství její dcera Alena Mašková. „Měla záhumenek, v noci si chodila ke svým kravám krást mléko. Jedni dobrý sousedi nám dávali chleba, jinak bychom snad pochcípali.“

„Když byl tatínek propuštěn z Jáchymova, půl roku vůbec nemluvil, jenom brečel,“ říká jeho syn Miloslav. Domů mohl chodit pouze tajně v noci. V roudnickém okrese vystěhovávání rodin sedláků administrativně nezvládali, a tak na Maškovy došlo teprve na počátku roku 1956. V té době však bylo již možno odmítnout národním výborem určené bydliště v Sudetech a rodina se vystěhovala do nedalekých Horních Počápel, kde rodiče začali pracovat jako nádeníci na statním statku. Paní Mašková byla v červnu 1959 odsouzena na devět měsíců za hanobení spojeneckého státu, které spočívalo v tom, že pronesla větu, že by na trávníku místo pěticípé hvězdy viděla raději prdel (trest jí byl při odvolání změněn na podmínku).

Sedlák Mašek, který zemřel na počátku šedesátých let, zřejmě také na následky ozáření uranovou rudou, se do rodné obce již nikdy nevrátil a jeho občasné tajné návštěvy místního hřbitova jeho bývalí sousedé udávali úřadům. (Také případ rodiny Maškových prošetřoval ÚDV s výsledkem, že všichni pachatelé již zemřeli.) Akce „K“ postihla podle odhadů dva až čtyři tisíce selských rodin. Likvidace selského stavu se komunistům podařila dokonale: v Československu bylo na počátku kolektivizace 35 159 usedlostí o výměře 20 až 50 hektarů, do roku 1957 se jich udrželo jen 1251, tedy 3,5 procenta původního počtu.

Na perzekuci sedláků se v padesátých letech podílely desetitisíce osob: soudci, prokurátoři, příslušníci StB, straničtí funkcionáři všech úrovní, představitelé národních výborů, úředníci ministerstev. Veškerá jejich činnost byla v souladu s tehdejšími právním řádem, a tudíž dnes trestně nepostižitelná, a to s jednou výjimkou, kterou byla právě Akce „K“. Již v prosinci 1953 informoval generální prokurátor Václav Aleš ministra vnitra Rudolfa Baráka, že směrnice tří ministrů z října 1951 je nezákonná, protože je v rozporu s Ústavou 9. května. Je ovšem otázka, zda si to všichni rozkulačovatelé, kteří často neměli žádné formální, natožpak právní vzdělání, byli schopni uvědomit. Směrnice se totiž odvolává na zákon o organizaci veřejné správy z roku 1927, který ve velmi vágně formulovaných článcích 2 a 3 připouští, aby „politické úřady“ v zájmu pořádku, klidu, bezpečnosti a veřejné mravnosti vydávaly „příkazy a zákazy v zájmu veřejném nutné“, a to jak „ve způsobu všeobecných nařízení, tak i pro jednotlivé případy“.

Soudy se doposud zabývaly dvěma případy. Okresní soud v Rakovníku a po něm Krajský soud v Praze dospěly k názoru, že jednání Rudolfa Pavlíčka, který se v roce 1952 jako předseda místního národního výboru v obci Třtice podílel na vystěhování rodiny Karla Horáka, je „morálně i právně zavrženíhodné“, ale dnes již promlčené. Naopak Okresní soud v Olomouci rozhodl, že bývalý předseda národního výboru v obci Brníčko Ladislav Nakládal, který podepsal výměr o vystěhování rodiny sedláka Jiřího Nohavičky, spáchal nepromlčený trestný čin porušení povinnosti veřejného činitele, a odsoudil jej na dva roky s podmínečným odkladem (rozsudek není pravomocný, odsouzený se odvolal).

Zabránit tomu, aby soudy měřily stejné činy dvojím metrem, se v poslední době snaží nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, která zaslala Nejvyššímu soudu dovolání v neprospěch Ladislava Pavlíčka. Podle ÚDV budou v nejbližší době v souvislosti s Akcí „K“ obviněny další dvě osoby, a to bývalí prokurátoři. Po šedesáti letech však nelze počítat s tím, že by trestní stíhání mohlo mít nějaké spektakulární výsledky. Pro budoucnost je možná důležitější podrobná dokumentace stovek šetřených případů, z níž budou moci někdy čerpat i historici.

Článek cituje tyto publikace: Petr Blažek, Michal Kubálek: Kolektivizace venkova v Československu 1948-1960 a středoevropské souvislosti. Petr Blažek, Karel Jech, Michal Kubálek a kol.: Akce „K“.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)