Zaří 2010

Česko je jedinou středoevropskou zemí, kde jsou oficiálně neexistující masové hroby

Marek Kerles

V roce 1994 vykopal Německý spolek pro válečné hroby nedaleko zdi židovského hřbitova v Hluboké nad Vltavou těla dvaatřiceti Němců zabitých krátce po konci druhé světové války. Jednalo se o mladé vojáky zajaté Rudou armádou, členy nacistické mládežnické organizace Hitlerjugend. I když v masovém hrobě leželi vojáci, a ne civilisté, už tehdy se spekulovalo o tom, že Němce ve skutečnosti postříleli a pobili nikoliv Rusové, ale skupina samozvaných mstitelů z řad místních obyvatel – a to v době vyhlášení příměří a kapitulace hitlerovského Německa. „Dokonce vím o člověku, který ještě několik let nosil boty sundané zastřelenému Němci,“ řekl tehdy dnešnímu zpravodaji LN jeden z hlubockých pamětníků, který si ale přál zůstat v anonymitě.

Tento případ, velmi podobný jiným případům odhalení hrobů německých vojáků či civilistů zabitých na území Česka až po konci války, však před patnácti lety nevyvolal v Česku žádnou mediální ani jinou pozornost, natož aby vedl k zahájení policejního vyšetřování smrti mladých členů Hitlerjugend.

Časy se ale změnily. Policie právě nyní na základě objevu masového hrobu německých civilistů na louce Budínka u Dobronína na Jihlavsku vyšetřuje, zda se civilisté nemohli stát obětí vraždy či genocidy. Už loni policisté vypátrali pachatele masakru na Němcích v Postoloprtech. Česká televize zase odvysílala široce diskutovaný dokument Zabíjení po česku.

I nezasvěcený pozorovatel musí nutně dojít k závěru, že se v české společnosti, co se týká vztahu k poválečným událostem, něco významného událo. „Je to to opravdu tak, že se o vraždách německých civilistů více mluví, více píše, dostávám stovky ohlasů,“ říká David Vondráček, autor a režisér dokumentu Zabíjení po česku. Posun vidí především v tom, že na odhalování hrobů Němců v Česku začínají spolupracovat nejen potomci zavražděných žijící v zahraničí, ale i řada mladých lidí z Česku. „Je to už třetí generace, která vyrostla po válce třeba v bývalých Sudetech a intenzivně, bez ideologických předsudků se zajímá o historii svého bydliště, o to, co se v jejich kraji po roce 1945 událo,“ tvrdí Vondráček. Dostává proto řadu nových tipů, kde by mohly být další masové hroby, například ze severních Čech. „Celé roky se paradoxně nikdo nezabýval otázkou, kam ty desetitisíce zabitých německých civilistů vlastně zmizely,“ říká Vondráček. Česko je podle něj prakticky jedinou středoevropskou zemí, která má na svém území masové hroby, ačkoli oficiálně vlastně neexistují.

Vondráček proto připravuje druhý díl svého dokumentu, tentokrát s názvem Řekni, kde ti mrtví jsou, v němž by se chtěl zmínit i o mnoha dalších místech, kde mohou být pohřbeni němečtí civilisté.

Posun v postoji české společnosti k poválečným událostem přitom zaznamenávají i média a politická scéna v sousedním Rakousku či Německu, kde žije většina potomků poválečných vysídlenců z Česka. „Ta změna je vnímána většinou velmi pozitivně, ovšem trochu podivné se mnoha Rakušanům zdá, že se k posledním odhalením masových hrobů a masakrů na německých civilistech vůbec nevyjadřují čeští politici. Jako by o ničem nevěděli,“ říká Manfred Maurer, šéfredaktor lineckého deníku Neues Volksblatt.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)