Zaří 2010

V mokasínech minulosti

Luděk Navara

Jeho rodinu pronásledovali nacisté i komunisté. I proto se Daniel Herman ucházel o post šéfa Ústavu pro studium totality. Úspěšně. Bude dál zpřístupňovat svazky StB, ale chce minulost více vysvětlovat. „Kdo nenosí mokasíny toho druhého, nepochopí ho,“ připomíná indiánské přísloví. Jde se mnou chodbou a zpaměti odříkává přesné informace o historii budovy. „Neorenesanční dům postavený v roce 1873,“ popisuje a je jasné, že by takhle mohl mluvit ještě dlouho. Historii evidentně miluje. Shodou okolností je jeho současná kancelář hned vedle toho šedivého domu v pražské ulici Politických vězňů, ve kterém sídlí čeští komunisté. „Ne, nikdy jsem tam nebyl,“ říká. „I když v tom domě má kancelář agentura, do které jsem si měl jít vyzvednout nějaké lístky, nešel jsem tam a raději si je vyzvedl jinde,“ dodává.

* Proč?

Mám ke komunismu a komunistické straně velké výhrady a z principiálních důvodů tu ideologii odmítám. Tím neříkám, že odmítám člověka. S ním je potřeba mluvit, ale ideologie je zločinná. To, co se někdy označuje slovem excesy, pokládám naopak za logické vyústění. Nepřekvapuje mne, že všude tam, kde mohly tyto ideologie uchopit moc, dopadlo to vždy špatně. Včetně současnosti.

* Vraťme se ještě k tomu domu.

Ano, nešel jsem tam, protože bych se tam cítil špatně.

.

* Vyhýbáte se i komunistům?

Když potkám někoho staršího, kdo je členem KSČM, pozdravím jej samozřejmě klidně jako první. Jsem rád, že jsem se dožil doby, kdy komunismus nevládne a je zde prostor, aby tato idea byla poražená v demokratické soutěži. Což se děje, vidíme, že 90 procent voličů tuto ideologii odmítá.

* Kdy jste si poprvé uvědomil krutost komunistického či nacistického režimu?

Velmi brzy. Velký vliv na mne měla babička, která mne hodně vychovávala. Prošla za německé okupace Malou pevností Terezín. Ale také jsem z první ruky věděl, co znamená bolševická revoluce. Babiččin strýc byl profesorem na gymnáziu v Petrohradě a v roce 1917 při Říjnové revoluci byla celá jeho rodina vyvražděna bolševiky. Babička ho měla velmi ráda, on přijížděl a ona mu ukazovala Prahu. Po první světové válce ale nepřijel. Přes Červený kříž zjistili, že je celá rodina vyvražděna. Tímto způsobem jsem se dozvěděl o revoluci v Rusku a samozřejmě jsem potom nevěřil tomu, co se o ní říkalo ve škole.

* Rozlišoval jste nacismus a komunismus?

Odmala jsem vnímal, že oba systémy jsou špatné. U strýce a pratety jsem na rukou viděl vytetovaná čísla z koncentračních táborů. Babička se vrátila po válce jako vdova, ale po roce 1948 ji komunistický režim nechal vyhodit z bytu, přestože byla sama se dvěma dětmi. Já sám jsem byl vyšetřován pro „závadné“ kontakty s takzvanými sionisty, západoněmeckými revanšisty a církevními strukturami. Část mé rodiny byla vyvražděna, protože to byli německy mluvící Židé. Jiná má příbuzná měla za manžela říšského Němce, který se s ní odmítl rozvést, čímž jí zachránil život. Ale po válce byli vyhnáni z Československa jako Němci.

* To vypadá, že žádná z těch velkých katastrof 20. století se vaší rodině nevyhnula.

Ano, rodina pro mne byla studijním materiálem. A nasměrování bylo naprosto zásadní. Pamatuji si, že mi bylo deset let, když jsem začal poslouchat zahraniční rozhlas. Maminka byla náruživou posluchačkou, takže při jeho vysílání jsem se každé ráno probouzel. O rodinném prostředí jsem napsal i do motivačního dopisu radě, která mne vybrala do čela ústavu.

* Co jste si říkal, když jste poprvé začal vyvozovat závěry z těch rodinných tragédií?

Uvědomil jsem si brzy, že je špatné dávat rovnítko mezi etnickou a politickou identitu. Jestli je někdo Vietnamec, Čech, Žid nebo Němec, to o něm nic nevypovídá. Jeho život o něm vypovídá.

* Co váš život?

Vždy říkám, že sami komunisté svým přístupem ze mne vychovali ne-přítele. Neříkám nepřítele. To slovo samo o sobě je zlé. Ale já přítelem komunistů nejsem. Tak se označuji slovem ne-přítel.

* Ale podepsal jste slib věrnosti komunistické republice.

Aby mohl duchovní vykonávat svou práci,musel mít státní souhlas. A k tomu musel složit takzvaný slib věrnosti. To byl problém a já jej skládat nechtěl. Byl jsem ale postaven i před druhý problém: vstoupit do kolaborantské církevní organizace Pacem in terris. Což jsem odmítl rovnou. O slibu jsem mluvil s církevními představiteli a nakonec jsem se rozhodl jej složit. Kdybych to neudělal, znemožnil bych si další působení a ničemu bych nepomohl. Tuto informaci jsem uvedl do svého životopisu.

* Proč jste později kněžskou dráhu opustil?

Byl jsem vysvěcen na kněze v létě 1989 a tehdy jsem v církvi viděl platformu odporu proti režimu. Vlastní náboženská činnost nebyla tím hlavním. Později mi ta společenská angažovanost byla bližší, takže jsem se nechal uvolnit ze služby, což jsem pokládal za férové řešení. Členem církve jsem stále.

* Pomůže vám zkušenost s minulým režimem při práci v čele ústavu?

Nastupující generace má velmi dobré přístupy a pokládá zdravé otázky. Ti, kteří minulost zažili, se tak třeba neptají, protože jim některé věci přijdou jasné. Na druhé straně si myslím, že v čele instituce, která se zabývá nedávnou minulostí, by měli být lidé, kteří tu realitu zakusili. Jedná se potom o dobrou symbiózu svědků a nastupujících generací, aby byla zachována kontinuita.

* Na Slovensku a předtím i v Československu udělal velmi mnoho pro poznání minulosti Ján Langoš. Znal jste ho?

Na začátku 90. let jsem s ním byl hodně v kontaktu. V sekretariátu kardinála Vlka jsem totiž měl na starosti část církevních lustrací. Tuto otázku jsem řešil s ním, on tuto problematiku pomohl dobře otevřít. Cením si, že jsem měl čest jím být inspirován. Pokládám ho za jednoho z těch, kteří byli důležití pro mé rozhodnutí kandidovat na místo ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Také jsem měl možnost poznat pana reverenda Joachima Gaucka, jehož přístup mne také ovlivnil.

* Archiv bezpečnostních složek, který patří k ústavu, disponuje tisíci svazků tajné policie, které možná skrývají stále ještě řadu tajemství. Jaký je váš názor: zpřístupnit vše?

Je třeba zpřístupnit maximum. Na druhé straně nejde vytrhávat jednotlivé případy z dobových souvislostí a nemůžeme zapomínat, že se jedná o materiály represivních složek. Takže je musíme nestranně hodnotit a umožnit široké veřejnosti, především mladým lidem, aby se s materiály v určitém kontextu seznámili. I když je asi těžké optikou roku 2010 pochopit padesátá léta. Indiánské přísloví říká, že ten, kdo nenosí mokasíny toho druhého, nemůže ho pochopit.

* Ale některé informace mohou i ublížit. I ty mají být veřejně přístupné?

Zpřístupňování je jedním z úkolů ústavu a je třeba postupovat padni komu padni. Ale nevytrhávat z kontextu. Je potřeba vědět, jestli někdo něco podepsal z ideových důvodů, z přesvědčení, či po brutálním výslechu.

* Jedním z nejkritizovanějších kroků bylo zveřejnění informací o minulosti Milana Kundery. Jak jej hodnotíte dnes?

Chci se s tím případem obeznámit, protože jej neznám zevnitř natolik, abych jej mohl analyzovat. Ale tento způsob zveřejňování informací šťastný není.

* Cítíte jako výhodu, či nevýhodu, že jste studoval teologii? Nebudete příliš smířlivý?

Chápu toto vzdělání jako plus, je širokospektrální. Pokud té smířlivosti rozumím ve smyslu „ne lynč“, tak je to v pořádku. Ale na druhé straně není možné odpuštění bez pokání. Tezi „padouch, nebo hrdina, všichni jedna rodina“ odmítám.

* Jste bývalým knězem. Jak se díváte na tolik diskutovaný případ bratří Mašínů, jejichž odboj stál lidské životy?

Je třeba označit za zločinný režim, a ne ty, kteří proti němu bojovali. Můžeme diskutovat o vhodnosti metod, ale ne vytrhávat z dobových souvislostí. Ten režim má na kontě desetitisíce obětí, statisíce zničených rodin. To je důležitý parametr.

* Na co se zaměříte po nástupu do funkce?

Nejsem badatel. Musím stabilizovat prostředí, aby se mohlo pracovat. To je absolutní priorita. Také stabilizace rozpočtu, najít místa, kde se dá ušetřit. Co se týká témat, je zde aktuální třetí odboj. A za jedno ze zásadních témat pokládám spolupráci se školami.

* Jak se postavíte k lidem, kteří z ústavu odešli či byli vyhozeni a chtějí spolupracovat?

Vím, že jsou tu určité skupiny, ale vím, že bez problémů umím komunikovat se všemi. Jsem nad tím a jednám bez předsudků. Budu spolupracovat s těmi, kteří budou chtít. Kam kdo patří, není pro mne důležité.

* Co kdyby se třeba chtěl vrátit pan Žáček?

Ke jménům se nyní vyjadřovat nechci. Ale v této chvíli nevím o nikom, kdo by byl předem nepřijatelný.

Daniel Herman Narodil se 28. dubna 1963 v Českých Budějovicích, tam studoval pedagogickou fakultu. Z ideových důvodů ji opustil a pracoval jako průvodce na zámku Hluboká. I odtud musel odejít, byl nařčen, že zde provádí ideologickou diverzi. Později pracoval jako dělník, studoval teologickou fakultu a v červnu 1989 dosáhl kněžského svěcení. Po revoluci jej za svého sekretáře povolal budějovický biskup Miloslav Vlk, který jej vzal později s sebou do Prahy. Devět let byl mluvčím České biskupské konference, později požádal o laicizaci a kněžskou dráhu opustil. Od roku 2008 je šéfem kanceláře ekonoma a kandidáta na prezidenta Jana Švejnara. Do funkce ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů jej vybrala rada ve čtvrtek 12. 08. 2010.

(MF DNES)