Zaří 2010

Zapomenutý kraj

Jiří Topinka

Během zhruba dvou let po skončení druhé světové války se v českém pohraničí odehrávaly historicky zcela mimořádné demografické, hospodářské a sociální procesy, které daly do pohybu masu pěti milionů lidí. Okupace, válečné operace, odsun téměř tří milionů Němců a následné osidlování, to všechno poznamenalo tvář pohraničních území na dlouhá desetiletí. Současná historiografie se široce věnovala odsunu, poněkud méně již osidlování. Co však zatím, až na drobné výjimky, zůstává stranou zájmu, je ekonomický a sociální stav pohraničí po ukončení osidlování, tedy v padesátých letech minulého století.

Tato studie se pokouší v hlavních obrysech nastínit proměny, kterými české země ve vymezeném údobí prošly. Vzhledem k enormnímu rozsahu problematiky chce autor podchytit jen základní vývojové tendence, které život v pohraničí ovlivnily nejvíce. Velká část zde popisovaných dějů zatím stále čeká na podrobnější zpracování. Studie se zaměřuje v prvé řadě na velký odliv osídlenců po skončení hlavní osidlovací fáze a na akci jejich opětovného získávání. Odtud také pramení její poněkud netradiční časové vymezení. Vzhledem k nepříliš početné literatuře o pohraničí v padesátých letech vychází spíše z dosud neznámých a nevyužitých archivních pramenů jak celostátní, tak regionální provenience.

1. Výsledky hlavní vlny osidlování (1945 - 1947)

Odsun německého obyvatelstva i osidlování pohraničí, tedy historické děje vzájemně se prolínající, se uskutečnily z velké části do poloviny roku 1947. V obou případech se jejich provádění zmocnila komunistická strana, která do nich vkládala své specifické představy a sledovala jimi i vlastní politické cíle. Zatímco odsun byl výsledkem celonárodního konsenzu, způsob osidlování prosadili komunisté bez ohledu na kritiku ostatních politických stran sdružených v Národní frontě. Zvolený postup jim přinesl první politické ovoce již v parlamentních volbách v květnu 1946, kdy právě v osidlovaných oblastech dosáhli přímo drtivého vítězství. To posílilo optimismus v řadách vedoucích funkcionářů Osidlovacího úřadu, ovládaného rovněž komunisty. Výsledky osidlování v polovině roku 1947, kdy se prováděl první poválečný soupis obyvatelstva, úspěch vládní politiky zdánlivě potvrzoval.

Od počátku května 1945 do 22. května 1947 se do pohraničí přistěhovalo 1 365 557 lidí. Celkem žilo v okrajových částech státu po skončení hlavní osidlovací fáze 2 229 485 lidí, z toho třetinu představovalo původní obyvatelstvo, včetně asi sto šedesáti tisíc neodsunutých Němců. Ani díky reemigraci zahraničních Čechů, z nichž se většina (tj. přes sto dvacet tisíc osob) do roku 1950 usídlila v pohraničí, a dalším osídlencům se tím však nepodařilo splnit příslušný bod programu Gottwaldovy vlády, který hovořil o zalidnění pohraničí dvěma a půl miliony obyvatel slovanského původu. Skutečnost, že hustota obyvatel na kilometr čtvereční v pohraničí klesla v letech 1930 až 1950 ze sto dvaceti sedmi na pouhých osmdesát dva, tedy na třiašedesát procent původního stavu, nepokládal Osidlovací úřad za rozhodující. Počítalo se totiž s tím, že v pohraničí díky přesunu pohraničního průmyslu do jiných míst, rozšiřování již existujících pastvinářských družstev a zalesňovacímu programu nebude zapotřebí ani v průmyslu, ani v zemědělství již tolik pracovních sil. Negativní hospodářské i sociální důsledky odsunu Němců i některých stránek osidlovacího procesu ovšem především komunističtí představitelé podceňovali a bagatelizovali.

Základní problém, se kterým se ústřední úřady po ukončení hlavní vlny osidlování musely vypořádat, vězel v poměrně nevyrovnané zalidněnosti pohraničí. V zásadě platilo, že ta území, která měla průmyslový charakter a relativně větší českou menšinu, se osidlovala rychleji a úspěšněji (zejména severozápadní a severní Čechy) než oblasti víceméně zemědělské, i když samozřejmě existovaly regionální výjimky. Nejhorší osidlovací bilanci tak vykazovaly západní a jižní Čechy, kde počet obyvatel dosáhl pouze 51,7, respektive 59,7 procent oproti stavu z roku 1930, přičemž v některých okresech této oblasti žila pouhá třetina předválečného obyvatelstva (například Aš, Kraslice, Kaplice). Své sehrála i velká rozloha těchto dvou regionů, ze kterých museli Němci odejít, a v neposlední řadě vysoký podíl obyvatelstva závislého na zemědělství ve srovnání s ostatními pohraničními kraji. Velké vylidnění postihlo i pohoří Hrubý Jeseník na severní Moravě, především okres Bruntál, kde ještě v květnu 1948 zůstávaly neosídleny více než tři čtvrtiny usedlostí. Dalším zásadním problémem osidlování - bez ohledu na geografické oblasti - se stalo to, že zatímco města se zalidňovala vcelku rychle a snadno, na venkov se vzhledem k těžším životním podmínkám noví osadníci většinou nehrnuli.

»Nesrovnalosti« a mezery v dosídlení hodlali komunisté v brzké době napravit, přičemž jako nástroj k řešení geografických odchylek jim měl sloužit připravovaný první pětiletý plán. Počátkem roku 1948 vyslovil vedoucí plánovacího oddělení Osidlovacího úřadu optimistický odhad, že do deseti let bude rozdíl mezi vnitrozemím a pohraničím vyrovnán. Sám přednosta pražského Osidlovacího úřadu Miroslav Kreysa se vyjádřil ještě pregnantněji: »Lidé se cítí v osidlovaném území doma. Mezery v sociální skladbě jsou postupně zaplňovány. Nevýhody oproti vnitrozemí, jako jest tomu například v zásobování, zdravotní a školské péči, jsou postupně odstraňovány. Ve většině krajů rozlil se nový český život širokým a klidným proudem... Nedošlo k hospodářskému rozvratu, ani v našem, ani v polském pohraničí neporoste po odsunu Němců více kopřiv než kdekoliv jinde.« Tato charakteristika již v roce 1947, kdy byla vyslovena, měla k pravdě daleko a »prognóza« o kopřivách se záhy ukázala jako velmi pochybená. Jasně to potvrdila následující léta.

2. Krize roku 1948

Odliv osídlenců

V roce 1948 mimořádně zesílil odliv osídlenců z pohraničí, především z venkova. Toho roku podle některých údajů odešlo z pohraničí 17 455 z celkového počtu 106 619 rodin zemědělských osídlenců. A útěky pokračovaly i v dalších letech. Tento exodus způsobilo hned několik faktorů. Základní příčina odlivu lidí tkvěla v charakteru pozemkových reforem po osvobození, jejichž provádění si uzurpovali komunisté prostřednictvím ministerstva zemědělství pod vedením Julia Ďuriše. Zájemci mohli získat ze zkonfiskovaného majetku maximálně třináct hektarů, většinou však příděly dosahovaly jen několika hektarů, a taková rozloha v horské oblasti mohla jen s obtížemi stačit na obživu vícečetné rodiny. Do pohraničí přicházely vesměs malorolnické a proletářské vrstvy, které měly s vedením usedlostí jen malou nebo vůbec žádnou praxi. Právě sociální složení osídlenců a jejich nezkušenost s hospodařením v horách a podhůřích způsobily trvalý pokles výroby. Osídlenci z nížinných či odlišných výrobních oblastí totiž po svém příchodu do pohraničí začali pěstovat plodiny, na něž byli zvyklí, jež se ale nehodily do horského prostředí. Přitom tento nevhodný způsob obhospodařování pozemků se udržoval v rozpisech ročních plánů až do druhé poloviny padesátých let. Problémy v zemědělství kromě toho prohloubilo ještě velké sucho v roce 1947.

Výsledky postupu při osidlování usedlostí na sebe nenechaly dlouho čekat. Ministerstvo zemědělství koncem čtyřicátých let odhadovalo, že v pohraničí jen deset procent osídlenců hospodaří dobře, polovina průměrně a čtyřicet procent špatně. Získání nemalého majetku mělo na mnohé dříve chudé zemědělské deputátníky a dělníky špatný vliv, jelikož si začali hrát na sedláky a bezhlavě utrácet. Během dvou tří let se to projevilo ve vyčerpání podstaty po německých hospodářích a hlubokém prodlužení mnohých nově osidlovaných usedlostí, což pak z velké části vedlo k exodu osmačtyřicátého roku. Stavy hospodářských zvířat se snížily asi o třicet procent, zčásti také následkem velkého sucha. Není tedy divu, že až dvě třetiny těchto odchodů lze přičíst hospodářským důvodům. Nejhorší bylo, že z pohraničí odcházeli nejen kořistníci a neúspěšní rolníci, ale i poctiví zemědělci, kteří trpěli nedostatkem provozního kapitálu a postihla je buď politická perzekuce nebo neustálé zvyšování přídělové ceny za usedlosti ze strany Národního pozemkového fondu, někdy až na dvojnásobek.

Své však sehrály i politické pohnutky a »kádrové čistky« poúnorového režimu. Počátkem roku 1949 začala socializace živností, z níž rolníci vyvozovali, že stejně se bude postupovat i v zemědělství. V západních Čechách zase někteří lidé opouštěli pohraničí ze strachu před případným válečným konfliktem s Německem. Teprve během roku 1949 únik osídlenců z pohraničí zpomalil pod tlakem administrativních opatření a hrozby trestního stíhání. Pocit majetkové nejistoty v roce 1948 dále prohlubovaly akce místních rolnických komisí, akčních výborů i národních výborů namířené proti zemědělcům. Akční výbory, ustavené již během převratu, prováděly v letech 1948 až 1950 z podnětu komunistické strany rozsáhlou akci vysidlování režimu nepohodlných a údajně neschopných přídělců, kteří dali najevo nesouhlas s politikou KSČ anebo odmítli plnit vyměřené dodávky potravin. Na návrh místního akčního výboru Národní fronty a po doporučení okresní rolnické komise a okresního akčního výboru rozhodovaly o nuceném vysídlení rolnických rodin tříčlenné komise krajského akčního výboru Národní fronty. Na základě jejich rozhodnutí pak Národní pozemkový fond odebral příděl, který většinou ještě ani nebyl zaknihován. Rozsah celé akce v pohraničí není dosud znám, řádově se jednalo o stovky takto postižených rodin. K obavám z takovéto perzekuce se nadto připojily pověsti o blížící se kolektivizaci. Je logické, že za těchto okolností mnozí i dobře hospodařící rolníci odmítali platit splátky za své příděly a přestali se o usedlosti starat. Podle zprávy ministerstva zemědělství z dubna 1949 se »pocit majetkové nejistoty nepodařilo dosud odstraniti a stále škodí drobné samozvané akce národních a akčních výborů proti zemědělcům. Majetková nejistota způsobuje to, že velmi četní přídělci se nedívají na přidělený majetek jako na vlastní, hospodaří kořistným způsobem...«

Špatné hospodaření značné části osídlenců i horských pastevních družstev spolu s neúrodou v roce 1947, a tím že rozsáhlé plochy půdy v pohraničí zůstaly ležet ladem, pak výrazně přispělo k zásobovací krizi na podzim 1948, na kterou režim reagoval zostřením represí.

Ekonomická a sociální situace v pohraničí

Města v okrajových částech republiky se s tak velkou vlnou odchodů vypořádat nemusela. Narozdíl od venkova, kde odešlé dosídlence s výjimkou reemigrantů, přicházejících sporadicky až do roku 1950, téměř nikdo nenahradil, průmysl netrpěl natolik kritickým nedostatkem pracovních sil. Nadto část odcházejících rolníků mířila právě do průmyslu. Chyběli spíše odborníci, takže podniky byly nuceny přijímat velké množství nekvalifikovaných pracovníků, kteří po krátkém čase zase odcházeli. Průmysl se proto na konci čtyřicátých let potýkal s obrovskou fluktuací i absencí zaměstnanců, zejména ve velkých podnicích v severních a severovýchodních Čechách, na severní Moravě a ve Slezsku. Tyto negativní trendy, nepřímo živené politikou plné zaměstnanosti, se projevily již během dvouletky (1947-1948) v celé republice, v pohraničí pak tento proces zhoršila obrovská migrace lidí, kteří zdejší kraj nepovažovali za svůj domov. V některých okresech byla fluktuace zaznamenána až u osmdesáti procent všech pracovníků v průmyslu. Značnou část fluktuantů tvořili Slováci, kteří měli v českých zemích nahradit úbytek pracovních sil způsobených odsunem Němců. Odhad plánovačů se však ukázal jako chybný: Slováci se postupně vraceli zpět na Slovensko, když poznali, že mzdy ve zdejších podnicích nejsou takové, jaké si představovali. Tento důvod ke změně zaměstnání spolu s bytovou nouzí, špatným zásobováním a podobně koneckonců nacházíme i ve stížnostech českých zaměstnanců z tehdejší doby.

Střední a malý pohraniční průmysl utrpěl kromě války a odsunu většiny německých pracovníků další dvě rány. Nejprve celou řadu původně německých továren zabavila Rudá armáda a převezla je do Sovětského svazu jako válečnou kořist. Ve faktické likvidaci části pohraničního průmyslu pak pokračovala sama československá vláda, když v letech 1945 až 1948 nechala přesunout stovky podniků na průmyslově zaostalé Slovensko. Přemísťovaly se nejen podniky bez pracovních sil, ale i takové, jež zaměstnávaly stovky českých dělníků, kteří se proti tomu marně bránili. Přínos akce pro Slovensko byl sice velký, když se celkově podařilo přestěhováním dvou set sedmdesáti dvou závodů vytvořit asi čtyřiadvacet tisíc pracovních míst. Brzy se však ukázalo, že šlo o vytloukání klínu klínem. V padesátých letech tyto průmyslové provozy v pohraničí zoufale chyběly a musely být později znovu budovány za nemalé finanční prostředky, aby do nedoosídleného pohraničí bylo možné vůbec nějaké lidi přilákat.

Ekonomické a sociální problémy, které sužovaly české pohraničí, se v roce 1948 ještě více prohloubily. Jedním z hlavním impulzů tohoto zhoršení bylo opět politické rozhodnutí. Na jaře téhož roku totiž komunistický režim zintenzivnil, údajně z bezpečnostních důvodů, takzvaný rozptyl neodsunutých Němců probíhající od roku 1947 do počátku roku 1949, kdy byla akce, především kvůli hospodářským ztrátám, zastavena. Rozptyl Němců přivodil v pohraničí další ekonomické problémy, protože mnozí rolníci, stejně jako státní statky přišli o spolehlivé pracovní síly. Řada průmyslových závodů musela dokonce načas pozastavit výrobu. Ukázalo se, že tvrzení komunistické propagandy o nepotřebnosti Němců pro splnění dvouletého plánu je jen chimérou a že němečtí dělníci pracují často lépe než dělníci čeští a slovenští. Některé osady po takzvaném rozptylu, podobně jako po hlavní vlně odsunu, zůstaly již neosídleny a zanikly.

Také bezpečnostní situace v pohraničí měla po ukončení hlavní migrační vlny do ideálu hodně daleko, byť nejhorší výstřelky »divokého« poválečného osidlování a zlatokopectví mělo pohraničí v roce 1948 již víceméně za sebou. V hlášeních místních velitelů Sboru národní bezpečnosti se objevují často stížnosti na morální úroveň osídlenců. Například podle hlášení SNB v Chebu »valná část obyvatelstva, která přišla do pohraničí, jest trestána«. Byť se zřejmě jedná o subjektivní, a snad i přehnaný odhad, přesto v pohraničí míra kriminality dosahovala daleko vyšších hodnot než ve vnitrozemí. Údajně ji měli na svědomí především mladí lidé, kteří za války odvykli práci a naučili se vykrádat usedlosti po Němcích. To však byla jen část pravdy. Přicházeli sem také lidé s negativním přístupem k práci, kterých se ve vnitrozemí samozřejmě rádi zbavili. Pro většinu obyvatel pohraničí se staly postrachem rychle migrující skupiny slovenských Romů, proti nimž zasahovaly bezpečnostní orgány zvlášť tvrdě. Další skupinu pachatelů tvořili odsunutí Němci, kteří se ilegálně vraceli přes hranice do svých domovů, aby zachránili z bývalého vlastního majetku, co se dá.

Kromě kriminality komplikovala poměry v některých částech pohraničí velmi pestrá národnostní skladba obyvatelstva. Zatímco před odsunem zde žila většina Němců a malá část Čechů, nyní se tu sešli, především díky reemigraci, představitelé mnoha národností a národnostních skupin. V roce 1950 sice patřilo dvanáct a půl procenta obyvatel pohraničí k jiné národnosti než české, jenže někde tvořily tyto menšiny téměř třetinu obyvatelstva, přičemž mnoho příchozích bylo do pohraničí přesídleno nedobrovolně. Zdaleka největší část osídlenců představovali Slováci, ať již ze Slovenska či ze zahraničí. Ti zároveň také po roce 1947 nejvíce migrovali, většinou zpět na Slovensko. V roce 1947 žilo v pohraničí přes sto deset tisíc Slováků, přičemž nejvíce byli zastoupeni v severozápadním a západním pohraničí. Kromě Slováků a zbytku Němců se v pohraničí usadili volyňští, polští, rakouští, rumunští a jiní reemigrovaní Češi, Maďaři, slovenští Romové, rumunští Slováci a jiní.

Nově příchozí osídlenci se museli velmi často vyrovnávat s rasovými předsudky starousedlíků či českých a slovenských osídlenců. A když už se s nimi mnozí vcelku bez problémů sžili, setkávali se zase s neporozuměním ze strany místních orgánů lidové správy. Jejich podstatně nižší životní úroveň, jiné sociální zvyky a návyky, náboženské a politické přesvědčení (nezřídka antikomunistické), neznalost češtiny i negramotnost nemalé části reemigrantů, jmenovitě rumunských Slováků, to vše je většinou izolovalo od zbytku místní populace. Předsudky, lhostejnost státních úřadů a povýšenecké chování vůči reemigrantům ze strany části českých osídlenců, kteří sami před lety přišli do pohraničí bez jakéhokoli majetku, přispívaly někdy k tak nepřekonatelnému odporu, že jakákoli mezietnická spolupráce nebyla možná. Reemigranti si vytvářeli své vlastní uzavřené komunity a trvalo velmi dlouho, než splynuli s okolním prostředím. K nacionálním rozmíškám docházelo i mezi Čechy a Slováky, a dokonce i mezi českými starousedlíky a osídlenci občas vznikalo napětí. Národnostní, či spíše etnická diverzita pohraničí, mnohem větší než před válkou, tak přispěla svým dílem ke komplikovanému vývoji pohraničí po roce 1948.

K relativnímu uklidnění rozháraných poměrů dočasně přispělo, když počátkem roku 1948 Fond národní obnovy konečně přistoupil k převádění živnostenských a jiných provozoven do majetku národním správcům, kteří v nich hospodařili často již od května 1945. Nicméně i zde docházelo v roce 1948 v rámci »třídního přístupu« k záměrnému přeceňování živností ze strany fondu o desítky procent směrem nahoru, což některé národní správce tak pobouřilo, že se raději živností vzdali a odešli do průmyslu. Ani ti, kteří své přidělené živnosti zaplatili, se z nich dlouho neradovali. Již o několik měsíců později, koncem roku 1948, zahájil komunistický režim »omezování« soukromých živností a obchodu, spojené zároveň s personálními zásahy proti nepohodlným národním správcům. Socializace postupovala v pohraničí velmi rychle, družstva zde dokonce přebírala živnosti určené původně pro převod do soukromého vlastnictví. Během let 1949 a 1950 zmizela z osidlovaných krajů převážná část soukromých řemeslníků a živnostníků. Napomohly tomu nepochybně také nedobrovolné i dobrovolné odchody národních správců živností a obchodů, za které se již nepodařilo sehnat náhradu. Mnohé obce tak nakonec zůstaly bez obchodů a služeb. Situace byla o to bolestnější, že přibližně třetina živností se neobsazena, respektive úřady s jejich přidělením vůbec nepočítaly, a tudíž zanikly. V jednotlivých regionech bychom nalezli ve stavu neobsazených živností velké výkyvy, například na Svitavsku jejich počet koncem roku 1947 poklesl o třicet až šedesát procent ve srovnání s obdobím před odsunem Němců. Tento proces pak vedl k dalšímu podstatnému snížení životní úrovně v pohraničí. V dalších letech čekal podobný socializační proces i rolníky.

Všechny výše uvedené problémy, které jsou zde jen stručně nastíněny, velmi brzo vyústily do hospodářského a sociálního úpadku dosud nepoznaných rozměrů. Je třeba zdůraznit, že nástup komunistického režimu v roce 1948 nebyl původní příčinou tohoto úpadku, jeho podhoubí je staršího data. Poúnorové razantní změny ve společnosti zaostávání pohraničí »pouze« prohloubily na nejnižší možnou úroveň.

3. Doba nejhlubšího úpadku (1949-1953)

Zadrhávající kolektivizace venkova

Pohraniční venkov v roce 1948 skýtal nepříliš útěšný obraz. V následujících letech, v období prvního pětiletého plánu, se veškeré systémové chyby vyplývající z povahy komunistického režimu a plánovaného hospodářství projevily v pohraničí dvojnásob hůře. Nejednou za to mohla i mizivá kvalifikace a nevalné osobní kvality odpovědných státních a stranických činitelů v regionech. Situace se nekonsolidovala, jak doufali komunističtí představitelé, ale právě naopak. Novou těžkou ránu pro pohraničí znamenala kolektivizace zemědělství. Ta sice od jara 1949 probíhala na celém území republiky, ale právě v pohraničí, s ohledem na odlišný vývoj spojený s pozemkovou reformou a sociální skladbou venkovského obyvatelstva, měla dosti odlišný průběh.

Na zemědělství a lesnictví v pohraničí existenčně záviselo přes půl milionu osob, tedy více než pětina tamního obyvatelstva. Kolektivizační kampaň zasáhla jak starousedlíky, tak ty osídlence, kterým se dařilo a hospodařili na větší výměře. Na zvlášť velký odpor naráželi agitátoři v místech, která osídlili volyňští a polští Češi, jako bylo třeba Mariánskolázeňsko nebo Podbořansko. Ti totiž přesídlili právě s vidinou získání soukromého majetku a nehodlali se jej vzdát. Někteří rolníci opouštěli pohraničí i svou profesi a raději odcházeli do průmyslu, než aby vstoupili do družstva. Komunisté přitom často používali při zakládání jednotných zemědělských družstev hrozbu, že kdo se postaví proti, bude vysídlen. U mnoha rolníků to však vůbec nebylo zapotřebí. Skutečností zůstává, že většina zemědělských osídlenců v pohraničí naopak družstva přivítala jako spásu před hrozbou hospodářského úpadku. Podle zpráv instruktorů ministerstva zemědělství a Ústředního výboru KSČ vstupovali v pohraničních oblastech do JZD právě hůře hospodařící zemědělci, někde zase všichni rolníci z vesnice, jen aby nepřišli o finanční výhody, včetně slevy z přídělové ceny za půdu, kterou osídlenec vložil do družstva. Právě s přísliby těchto výhod agitátoři pravidelně operovali a tak se jim podařilo získat i nerozhodné zemědělce, kteří kolektivnímu hospodaření nevěřili. Sliby se pak časem rozplynuly jako pára...

Kolektivizace postupovala pohraničními vesnicemi velmi rychle. Zatímco ve vnitrozemí došlo k přelomu v první fázi kolektivizace až v roce 1952, v pohraničí se tak stalo již o dva roky dříve. Jeden z důvodů této odlišnosti je nasnadě. V roce 1950 rozhodlo vedení komunistické strany, že podpoří vznik družstev vyššího typu tím, že osídlenci, kteří do nich vstoupí, se již nebudou muset starat o poměrně tíživé břemeno splátek za příděl z pozemkových reforem. V jednotných zemědělských družstvech třetího typu přebíralo splácení dluhu za svého člena družstvo, v družstvech čtvrtého typu již rolník podle rozhodnutí předsednictva ÚV KSČ z 31. října 1950 neplatil prakticky nic. Právě tento důvod, který přinesl těm méně úspěšným velkou finanční úlevu, stál za mohutným rozvojem družstev v pohraničí. Ostatně státu nic jiného nezbývalo, protože osídlenci se oprávněně domnívali, že je nelogické platit za půdu, o kterou časem během kolektivizace stejně přijdou. Většina z nich si kromě toho nestačila vypěstovat vztah k půdě, jaký se u vnitrozemských sedláků formoval po celé generace, a tak se osídlenci zadlužených pozemků s lehkým svědomím zbavovali. Že byl mezi nimi vyšší podíl členů komunistické strany, při vzniku družstva nehrálo příliš významnou roli. Do konce ledna 1951 tak v českých krajích vzniklo dva tisíce devět set devadesát JZD druhého až čtvrtého typu, z nichž tisíc pět set šedesát čtyři připadaly na pohraniční okresy. Nejvíce se zmíněná tendence projevila ve srovnání počtu družstev nejvyššího typu: ze sto čtyřiačtyřiceti se jich sto devět ustavilo v pohraničí. Socializaci půdy zde kromě toho vydatně podporovaly státní statky, které přebíraly obrovské množství neosídlené půdy a půdy po odešlých osídlencích. Okresní národní výbory dokonce musely uměle brzdit snahu osídlenců přejít do státních statků, kde měli narozdíl od jednotných zemědělských družstev alespoň garantovanou pevnou měsíční mzdu. Na Karlovarsku tuto touhu vyjádřila dokonce většina osídlenců. Ostatní obce, kde nevznikla družstva, dostihla kolektivizace stejně jako ve vnitrozemí ponejvíce v roce 1952, a to v podobě ekonomického zruinování soukromých rolníků uvalením nadměrných povinných dodávek, odebíráním osiva, vysokým zdaněním a podobně. Není tedy divu, že do konce roku 1952 vykazovaly největší podíl půdy v takzvaném socialistickém sektoru (to je v JZD a státních statcích) kraje Ústí nad Labem (78,9 procenta) a Karlovy Vary (71,8 procenta), které byly po válce prakticky celé znovuosídlovány.

Za fasádou statistických úspěchů dosažených při kolektivizaci se ve skutečnosti skrývala rychle postupující hospodářská krize, která ve většině pohraničních okresů vypukla naplno již během roku 1951, tedy o dva roky dříve než ve vnitrozemí. Příčiny tohoto stavu spočívaly v první řadě ve špatném hospodaření, kterému se velká část osídlenců nestačila naučit. Ovšem i ta JZD, kde osídlenci pracovali dobře, se po čase dostala do krize. Závazky funkcionářů vůči vesnici z počáteční éry zakládání družstev se vytratily, družstva se zadlužovala rozsáhlými investicemi, výnosy na půdě, neudržované od odchodu německých osadníků, rychle klesaly, chybělo krmivo pro dobytek. Krutě se vymstil násilný způsob ustavování družstev, kam se až příliš často přijímali špatní hospodáři, zatímco ti dobří dostávali nálepku takzvaných kulaků a museli odejít. Na vině byl také systém povinných dodávek, v němž nízké výkupní ceny vůbec nekryly výši nákladů a přispívaly tak podle sovětského vzoru k financování rozsáhlé industrializace. Tyto dodávky se předepisovaly také z rezervní půdy, tedy z půdy bez hospodáře, přidělované nuceně družstvům, státním statkům anebo soukromníkům; v posledním případě se jednalo o oblíbenou metodu funkcionářů, jak úspěšného rolníka donutit ke vstupu do družstva. Půda bez hospodáře či taková, která sice hospodáře měla, ale nebylo možné ji se stávajícím počtem pracovníků obdělat, dosahovala v první polovině padesátých let ohromující rozlohy; často zabírala polovinu výměry družstva, u státních statků byla situace ještě horší. V pohraničí zkrátka zoufale chyběli lidé, kteří by ji obdělali. Zemědělští osídlenci tak neměli pocit pracovní úlevy, kterou jim straničtí funkcionáři slibovali, ale právě naopak. Nízké nebo nulové výplaty družstevníkům vyvolávaly automaticky spory o peníze, které navíc často zpronevěřili vedoucí funkcionáři družstva a způsobili tak jeho rozvrat.

K poklesu zemědělské výroby přispěl velkou měrou i systém plánování shora, který vůbec nebral ohledy na přírodní specifika pohraničí a nedostatek pracovních sil. Nejméně dosídlený kraj Karlovarský každoročně dostával ze Státního úřadu plánovacího největší kvóty brambor, chmelu a lnu, jejichž pěstování vyžadovalo množství namáhavé ruční práce. Podobně pohraničí uškodil celostátní úkol rozšířit v roce 1951 plochy orné půdy o desetitisíce hektarů. Volné plochy se nalézaly především v pohraničí, kde je neměl kdo obdělávat; přesto z nich byly zemědělcům předepsány povinné dodávky, jejichž splnění nebylo v lidských silách. Za nesplněné kontingenty pak národní výbory trestaly rolníky tím, že jim odmítaly vydávat potravinové lístky, lístky na cukr a mýdlo, povolení k mletí mouky a k domácím porážkám, čímž zhoršovaly již tak neuspokojivou životní úroveň na vesnici.

Další vlna odchodů a rušení průmyslu

Špatný systém spolu s mizivou pomocí ze strany státních orgánů a takřka nulovou mechanizací přivedl mnohé osídlence k životní rezignaci. Většina z nich sice v družstvech setrvala, věnovali se však spíše svým záhumenkům, přivydělávali si těžbou dřeva v lesích, či dokonce sběrem lesních plodů, které se slušným ziskem prodávali na tržišti. Práci na družstevních pozemcích, která je za stávajících podmínek nemohla uživit, se věnovali jen občas, nebo ji vůbec ignorovali a ponechávali ji na brigádách z průmyslových podniků. Kvůli platbám brigádníkům se pak jednotlivá družstva ještě více zadlužovala. Přitom do vylidňujícího se pohraničí musela být každoročně vysílána armáda statisíců brigádnických sil. Další část osídlenců volila raději útěk do vnitrozemí. Na pohraničním venkově vznikal začarovaný kruh, kdy z nedosídleného pohraničí prchali stále další osídlenci a nové sem za stávajících finančních a životních podmínek nebylo možné dostat.

Rozetnutí tohoto gordického uzlu by si vyžadovalo množství investic, jenže ty stát neměl. Celé československé hospodářství se od roku 1950 začalo militarizovat a orientovat na těžký průmysl, kam plynula valná část prostředků. Nešlo však jen o peníze, totální přestavba československého průmyslu si vynucovala mimořádný příliv pracovních sil. Jejich potřebu režim saturoval z největší části právě náborem z řad zemědělců, protože Státní úřad plánovací předpokládal, že díky rychlé mechanizaci zemědělství bude možné odčerpat z tohoto odvětví statisíce pracovníků. Tato společenská objednávka rozhodujícím způsobem ulehčila snaze zemědělců vymanit se z tíživých sociálních poměrů. Týkalo se to zvláště slovenských osídlenců, kteří se po stovkách vraceli na Slovensko, často tajně v noci, přičemž na místě zanechávali dobytek i část osobního majetku. Podle zpráv z Krumlovska v některých případech dokonce úmyslně ničili své usedlosti, aby získali záminku k rychlému odchodu. Překotná industrializace Slovenska jim totiž poskytovala nesrovnatelně lepší životní podmínky, než jaké nabízel pohraniční venkov. Po návratu pak vyzývali své příbuzné, aby je následovali. Navíc si mohli být jisti beztrestností, protože slovenské národní výbory je za svévolné opuštění usedlostí v Čechách netrestaly, ba naopak byly rády, že se jim díky utečencům podaří bez problémů naplnit vysoko stanovené kvóty pro organizovaný nábor do průmyslu.

Ze stejného důvodu projevovaly velkou benevolenci i ty okresy v českém vnitrozemí, kam odcházeli zemědělští osídlenci českého původu. Často v průmyslu zůstávaly tisíce rolníků-brigádníků, kteří sem odešli původně jen na několik měsíců v době vegetačního klidu. Podniky, svázané vysokým plánem výroby, neměly zájem na tom, aby se tito zaměstnanci vraceli zpět do zemědělství. Únik zemědělských osídlenců byl o to vážnější, že se z velké části jednalo o mladé pracovníky, děti družstevníků i soukromých rolníků, takže venkov nezadržitelně stárnul.

Z pohraničních okresů neutíkali jen zemědělci, ale i lidé z jiných odvětví. Tento proces se projevil hlavně v průmyslu těch oblastí, které měly víceméně zemědělský charakter. Zatímco velké průmyslové podniky v industrializovaných krajích, například na Liberecku, Ústecku či Ostravsku, zaměstnance přitahovaly, v jihozápadním pásu podél hranic republiky, kde se průmysl omezoval již před válkou na střední a menší provozovny, z nichž mnohé po odsunu Němců zanikly či byly převezeny na Slovensko, nastal opačný proces. Přestože místní průmysl poskytoval cenné pracovní příležitosti pro osídlence, od počátku padesátých let byl hromadně rušen. Jeho likvidace začala již po únoru 1948, kdy se malé podniky koncentrovaly do velkých trustů, a vyvrcholila aplikací tuhého systému centrálního plánovaní podle sovětského vzoru po roce 1951. V jeho rámci jednotlivá oborová ministerstva prostřednictvím plánu nutila podniky k maximálnímu snižování vlastních nákladů. Podniky, které řídily své vedlejší provozy v pohraničí, zareagovaly z ekonomického hlediska logicky: začaly tyto pobočky hromadně rušit (akce takzvaného slučování výroby). Při všemožných reorganizacích docházelo dokonce k přesunům sídel podniků z pohraničí do filiálek ve vnitrozemí. Procesy tohoto typu se odehrávaly prakticky v celém pohraničí, nejcitelněji se však dotýkaly právě okresů nejméně industrializovaných a nedosídlených. »Normativy hospodárnosti« se tak sice podařilo dodržet, ovšem s tragickými sociálními důsledky pro pohraničí.

Za rušením pohraničního průmyslu se skrýval již zmíněný všeobecný nedostatek investičních prostředků, které proudily vesměs do takzvaných prioritních závodů těžkého průmyslu a do armády. Přestože 31. března 1953 vydala vláda nařízení, které tyto likvidace omezovalo, podniky je obcházely tím, že zaměstnanost v těchto provozech odbourávaly etapovitě až do jejich úplného zrušení. Tato, vlastně druhá (poúnorová), fáze likvidace malého pohraničního průmyslu ve venkovských sídlech vyústila v odchody pracovníků i s celými rodinami do vnitrozemí, většinou do mateřských závodů. Od roku 1945 do konce roku 1950 tak ve třiceti pohraničních okresech ubylo v průmyslu 193 288 pracovních příležitostí, tedy 63,7 procent ve srovnání s předválečným stavem. Zdaleka na tom neměl vinu jen odsun Němců.

Úpadek životní úrovně a sociálních poměrů

Redukce provozoven v pohraničí se neomezovala jen na průmysl. Úsporná opatření se neblaze projevila v rušení autobusových a železničních spojů, v uzavírání nevýdělečných restaurací a obchodů nebo kulturních zařízení. Centrální plánování namísto pomoci zaostalým oblastem přispělo k jejich dalšímu ekonomickému a sociálnímu propadu. Z pohraničí se doslova stala bohem (či spíše stranou a vládou) zapomenutá země. Nebyly to totiž jen špatné výdělkové možnosti v zemědělství, co nutilo osídlence hledat nové živobytí ve vnitrozemí. Lidé odcházeli také, a někdy především, kvůli celkově mizerným životním podmínkám, které zde v první polovině padesátých let panovaly.

I ti obyvatelé pohraničí, kteří si relativně dost vydělali, si za své peníze v místě nemohli takřka nic koupit. Zásobování fungovalo, a to ještě nevalně, jen ve městech. Stávalo se pravidlem, že se venkované jeden den v týdnu místo práce vydali nakupovat základní i jiné spotřební zboží do nejbližšího okresního města. Do mnoha obcí se vůbec nedovážely potraviny, případně jen jednou týdně, pokud se do nich vůbec dostal vůz spotřebního družstva. Některé prodejny se kvůli nesjízdnosti či neexistenci silnic musely v zimě předzásobovat až na pět měsíců dopředu. Volné bezlístkové zboží občané nemohli v místě sehnat, státní obchod ani spotřební družstva je nerozvážely z obavy, že by zisk nepokryl režii. Prodejny, pokud se neuzavíraly z důvodů manka (a to bývalo často), skýtaly velmi omezený sortiment zboží. V hraničním pásmu převzaly zásobování vojenské Army, které ale nevedly některé základní spotřební zboží jako sůl, tuky a podobně.

Jen alkoholu byl všude dostatek, a tak nekrytá kupní síla zdejšího obyvatelstva směřovala právě tímto směrem. Alkoholismus se v pohraničí stával obrovským problémem. Lidé, kteří neměli sílu odejít pryč, utápěli své problémy v lihovinách. Tento negativní jev se vyskytoval u všech sociálních a národnostních skupin, nejvíce ale u reemigrantů a slovenských Romů, kteří se se zdejším prostředím sžívali velmi obtížně. Nebylo žádnou výjimkou, že si kořalku nosily i děti do školy. S alkoholismem pak přímo souvisela vysoká kriminalita, rodinné rozvraty a úpadek morálky.

Úroveň bydlení korespondovala s celkově zanedbaným stavem pohraničí. Většina domů a bytů po hygienické stránce nevyhovovala, na jižní Moravě domky stavěné z vepřovic utrpěly mnoho škod v důsledku válečných operací. Materiál pro opravy osídlenci sháněli s nesmírnými obtížemi. Na údržbu stávajících bytů nezbývaly peníze, natož pak na stavbu nových (výjimku tvořila výstavba pro armádu a bezpečnost). Dlouho neudržované domky po Němcích trpěly vlhkostí, někdy chyběla i podlaha. Od toho se odvíjel i špatný zdravotní stav obyvatelstva, zejména dětí. Zoufalé hygienické poměry vládly v mnoha rodinách reemigrantů, v některých pohraničních okresech ještě v druhé polovině padesátých let propukaly lokální epidemie dětské obrny, záškrtu a často se vyskytovala tuberkulóza. Její výskyt přímo souvisel s podvýživou dětí. Někteří zemědělští reemigranti na Rýmařovsku v Olomouckém kraji nemohli kvůli vysoce stanoveným povinným dodávkám a následným rekvizicím, nikoli vlastní vinou, své děti řádně nasytit; hlad je doháněl dokonce k tomu, že se dobrovolně nechávali trestat vězením, kde o ně bylo postaráno, a po vypršení trestu se někdy odmítali vrátit domů. I když tyto případy se pravděpodobně vyskytovaly jen místy, přesto dokládají hloubku sociálního úpadku života v odlehlých pohraničních vesnicích v padesátých letech. Děti musely pomáhat při zemědělských pracích, takže školní docházka, zejména dětí jiných národností, měla k pravidelnosti hodně daleko. Přispěl k tomu i havarijní stav školních budov a nedostatek učitelů, jež sem úředníci překládali často za trest nebo hned po absolvování školy, takže pak v pohraničí nevydrželi ani jeden školní rok.

Zdravotními problémy netrpěly samozřejmě jen děti. Ministerstvo zdravotnictví muselo v roce 1954 přiznat, že zdraví pohraniční populace rozhodně neodpovídá proklamovaným frázím o »socialistické péči«. Přímo tristní, nicméně symptomatický, byl vysoký výskyt pohlavních chorob. S tímto neblahým důsledkem nízké kulturní úrovně, alkoholismu a častého střídání brigádníků, kteří byli nuceni v pohraničí pobývat dlouhou dobu bez rodin, se potýkali lékaři ponejvíce na Karlovarsku, kde 0,85 procenta žen bylo nakaženo syfilidou. Pohraniční venkov charakterizovala vysoká kojenecká úmrtnost (na Tachovsku 124 promile v roce 1951, což byl trojnásobek celostátního průměru) zrovna tak jako častý výskyt břišního tyfu. Ten zase souvisel s akutním nedostatkem kvalitní pitné vody. Vodní toky a zdroje v průmyslových oblastech trpěly silným znečištěním, vlivem rozsáhlé důlní činnosti se voda v řadě obcí ztrácela a na Jáchymovsku doly volně vypouštěly i použitou radioaktivní vodu z plavíren. Ani na relativně čistším venkově nebyla pitná voda z bakteriálního hlediska v pořádku. Na druhou stranu se zde díky velmi malé hustotě obyvatelstva příliš neobjevovaly běžné epidemie (například chřipka).

Pokud již někdo onemocněl, poměrně obtížně se domáhal lékařské péče. Nedostávalo se lékařů, zdravotních sester ani porodních asistentek a v některých pohraničních okresech chyběla nemocnice. I kdyby zdravotnického personálu byl dostatek, k pacientům by se mnohdy stejně nedostal, stejně jako vozy se zásobováním. Okresní silnice se od roku 1945 neudržovaly, za dešťů se stávaly nesjízdnými, nehledě na to, že některé obce zůstávaly zcela bez silničního spojení. Na Kaplicku v Českobudějovickém kraji do čtyřiadvaceti obcí z šestaosmdesáti nevedla žádná silnice, podobně na tom bylo Toužimsko či Tachovsko. Zdejší lidé se potom ani nemohli dočkat zavedení nových autobusových linek. Původní obyvatelstvo moderní silnice nepotřebovalo, bylo víceméně soběstačné, avšak osídlenci po likvidaci obchodů a živností již nikoli. Kromě toho ještě koncem roku 1953 zůstávaly stovky obcí a osad v pohraničí zcela bez elektrického proudu.

Kultura v takových obcích spočívala pouze v návštěvě hostince, pokud zde nějaký vůbec zůstal. Kdysi bohatá spolková činnost německých i českých starousedlíků, která garantovala relativně vysokou kvalitu kulturního života, ustala, stejně tak zanikly lidové tradice, jež nahradilo časté schůzování. Ještě hůře vypadal náboženský život. Dříve se duchovní a zčásti i kulturní ruch na vesnicích soustřeďoval kolem kostela, jenže drtivá většina osídlenců víru postrádala, nehledě na to, že k církevním památkám přistupovali často jako k vhodnému zdroji stavebního materiálu. Téměř dokonalá »materializace života«, patrná hlavně u členů JZD a zaměstnanců státních statků v pohraničí, se projevovala honbou za hmotnými výhodami, což byl trend, který se později víceméně prosadil i na venkově ve vnitrozemí.

Ani vyšší pracovní nasazení části osídlenců jim automaticky nezajišťovalo lepší životní standard. Vesměs ubohé životní poměry samozřejmě nezůstaly bez vlivu na sociální vztahy mezi osídlenci, i když je dobré znovu připomenout, že narušení těchto osobních vztahů mívalo v řadě případů národnostní podtext. Mnozí Češi, včetně funkcionářů národních výborů, přehlíželi či ignorovali reemigranty, Slováci zase Čechy. Nejednou se tyto problémy v soužití řešily násilně nebo odchodem do vnitrozemí.

Nucené vysídlování obyvatel

Bezútěšné poměry na pohraničním venkově ještě umocnila rozsáhlá akce při vzniku takzvaného zakázaného a hraničního pásma v roce 1951. Tento typický produkt studené války měl znemožnit stále častější útěky československých občanů do Německa a Rakouska a vytvořit ze západní a jižní hranice »hráz míru a socialismu«. Týkal se krajů Karlovy Vary, Plzeň, České Budějovice, Jihlava, Brno a Bratislava. Za železnou oponou tak vzniklo území, do kterého občané nesměli vstoupit, nebo jen na zvláštní propustku. Podle tajného nařízení ministerstva národní bezpečnosti z 28. dubna 1951 zakázané pásmo vedlo dva kilometry hluboko od státní hranice. Na něj přímo navazovalo hraniční pásmo o hloubce dalších dvou až šesti kilometrů (místy i více) směrem do vnitrozemí s omezeným pohybem osob.

Podle směrnic nesměl v zakázaném pásmu nikdo bydlet, což znamenalo pro stovky rodin smutný fakt nuceného vysídlení. Totéž se týkalo i takzvaně státně nespolehlivých (rozuměj režimu nepohodlných) osob z hraničního pásma. Počátkem roku 1952 začalo vlastní vysídlování všech rodin ze zakázaného pásma a některých rodin z hraničního pásma podle výběru příslušných služeben Státní bezpečnosti a po schválení takzvanou trojkou. Celá akce postihla především zemědělce, na Karlovarsku pak ve větší míře i dělníky jáchymovských dolů a jiných průmyslových závodů, které tím ztrácely drahocenné pracovní síly. Veškeré protesty ze strany vedení těchto podniků vyzněly naprázdno. Některé rodiny se o plánovaném vysídlení dozvěděly skutečně na poslední chvíli, protože ministerstvo národní bezpečnosti akci úzkostlivě tajilo, dokonce i před krajskými národními výbory. Někteří starousedlíci se tvrdě bránili a v několika případech museli být vystěhováni násilím (obec Rapšach ve Vitorazsku). Tímto způsobem mocenské orgány do konce dubna 1952 vysídlily 1249 rodin, z toho čtyři sta čtyřicet tři ze zakázaného pásma a osm set šest z hraničního pásma, což činilo přibližně čtyři tisíce tři sta osob.

Ani domovy vystěhovaných lidí nesměly zůstat na svém místě, aby nemohly sloužit jako úkryt údajným diverzním skupinám ze Západu. Na základě usnesení politického sekretariátu z května 1952 se začaly v zakázaném pásmu postupně bourat všechny objekty, které jinak nemohly sloužit vojenským a bezpečnostním účelům. Z mapy tak zmizely stovky opuštěných vesnic a samot, ať již těch, které museli lidé nedobrovolně opustit, nebo těch, jež se po odsunu Němců nepodařilo dosídlit. Celkem bylo srovnáno se zemí dva tisíce osm set budov, včetně tak rozsáhlých vesnic, jako býval Pavlův Studenec v Českém lese s více než tisíci obyvateli. Po těchto obcích nezůstala jediná památka, jejich intravilány státní statky zrekultivovaly na pastviny. Stejně dopadly obce, které se nacházely ve vojenských prostorech a posloužily jako cvičné dělostřelecké cíle. Z krajiny také začaly mizet drobné sakrální památky, jako křížky a kapličky, aby nemohly sloužit jako »orientační cíle kapitalistických diverzantů«. Demoliční akce v hraničním pásmu po krátké přestávce pokračovaly i v druhé polovině padesátých let.

Existence zakázaného pásma měla dlouhodobý negativní vliv na ekonomiku pohraničních okresů ve všech směrech. Restriktivní opatření a zřizování vojenských prostorů s sebou nesla zabírání tisíců hektarů zemědělské půdy. Nesměl se tu pást dobytek, půda se zprvu vůbec neobdělávala, případně jen občas za pomoci brigádníků, kteří museli být ubytováni mimo pásmo a speciálně prověřeni. Někteří pohraničníci odmítali pouštět do pásma i brigády. Vznikaly tak velké ztráty, které se podepisovaly na stále se tenčícím množství krmiv a následně vedly k nedostatku potravin. Teprve počátkem roku 1953 uložila vláda ministrovi národní bezpečnosti, aby umožnil brigádám přístup do pásma. Ještě horší důsledky přivodil svévolný postup některých příliš horlivých pohraničníků, kteří zpočátku do navazujícího hraničního pásma nepouštěli občas ani lékaře a zásobování. Takové excesy, byť dočasné, jen prohlubovaly touhu tamních lidí odejít co nejrychleji pryč.

Neúspěšný program pomoci pohraničí

Stále se zhoršující situace a sílící proud uprchlíků nakonec přiměly komunistické představitele, aby se kritickou situací v pohraničí konečně začali zabývat. Fakt, že se odtud v letech 1947 až 1952 vystěhovalo přibližně sto jednadvacet tisíc lidí, byl alarmující. Migrace v pohraničí nabrala takovou dynamiku, že v některých okresech, například na Toužimsku, se od roku 1945 vlastně dvakrát vyměnila veškerá populace. Hustota obyvatelstva se zde snížila na minimum. Již zmíněné Toužimsko na Karlovarsku spolu s Kaplickem na Českobudějovicku a Tachovskem na Plzeňsku držely primát nejřidčeji osídlených oblastí. Bylo tedy nanejvýš žádoucí zastavit útěky, omezit vysokou migraci a stabilizovat osídlení. Jeden z prvních návrhů na zlepšení situace podal již v říjnu 1950 plánovací referát Krajského národního výboru v Plzni. Během příštího roku pak ministerstvo vnitra i jednotlivé KNV provedly podrobné průzkumy ekonomického a sociálního stavu pohraničí. Na jejich základě pak ministerstvo vnitra připravilo pro Ústřední výbor KSČ počátkem července 1952 definitivní verzi »Návrhu na řešení situace v pohraničních úsecích krajů Karlovy Vary, Plzeň a České Budějovice«. Politický sekretariát ÚV KSČ tento materiál schválil a v návaznosti na něj vláda přijala 2. září 1952 usnesení o pomoci pohraničí. Krátce nato se na ministerstvu vnitra uskutečnila série porad zástupců dotčených krajských národních výborů a jednotlivých ministerstev. Na jedné z nich náměstek předsedy vlády Zdeněk Fierlinger musel konstatovat, že za kritickou situací pohraničí je »lhostejnost našich ústředních úřadů vůči pohraničí ... tím nám vznikly velké škody hospodářské, ale zejména morální«.

Nikdo se nezmínil o tom, že jedním z hlavních viníků je ve skutečnosti zavedený rigidní plánovací systém - ten nesměl být zpochybněn. Mylná analýza příčin pak vedla k nevhodné volbě prostředků, jež měly sloužit k nápravě, a ty byly ještě navíc zredukovány. Vládní usnesení se tudíž omezilo na dílčí pomoc, která ve stávajících poměrech neměla šanci na úspěch. Vláda jednotlivým ministerstvům uložila získat dostatečný počet tajemníků národních výborů, zvýšit počet lékařů a zdravotnických zařízení, obnovit lesní hospodaření, zúrodnit půdu ležící ladem, zajistit přednostní zásobování pohraničních obcí, obnovit po roce 1948 rušené prodejny, založit obecní knihovny a jiná kulturní zařízení, otevřít uzavřené školy a přivést do nich dostatečný počet učitelů, provést elektrizaci, telefonizaci, zavést autobusové linky. Ministerstvo pracovních sil jednak zodpovídalo za to, že v pohraničí se již nadále nebude provádět volný ani organizovaný nábor pracovních sil, jednak se mělo pokusit o nábor pracovníků ve vnitrozemských okresech. Průběžná hlášení o plnění usnesení vláda předkládala ke kontrole přímo Politickému sekretariátu ÚV KSČ.

První pokus o zlepšení poměrů v pohraničí však ztroskotal, a nemohlo tomu být ani jinak. Zásadní příčina totiž spočívala v tom, že celá řada investičních akcí, které by pohraničí opravdu pomohly, neměla finanční krytí. Peníze spotřebovával především těžký průmysl, armáda a bezpečnost. Ani systém plánování nedovoloval nějakou zásadní změnu, komunisté by totiž museli přistoupit k další revizi pětiletého plánu, a to nepřipadalo v úvahu. Proto veškeré finanční požadavky, kterými kraje bombardovaly Státní úřad plánovací a ministerstvo financí, zůstaly pouhými čísly. Stát nutil kraje, aby k dílčím investicím v pohraničí použily výhradně svých vlastních prostředků, pochopitelně na úkor vnitrozemských okresů.

Snahy o dosídlení pohraničí odborníky a dalšími pracovníky v této době vyšly víceméně naprázdno. Velká část lidí, ať již učitelů, lékařů či příslušníků jiných profesí, se sem stěhovala nedobrovolně, čerství vysokoškoláci na takzvanou umístěnku odborů pracovních sil okresních národních výborů. Tito lidé zde vydrželi často jen několik měsíců, hlavně kvůli nevyhovujícímu ubytování. Jakkoli se to zdá paradoxní, v pohraničí zoufale chyběly vhodné byty. Od poloviny čtyřicátých let se mnoho nezměnilo. Domky po Němcích, pokud je rovnou nerozebrali okolní obyvatelé, po léta bez jakékoli údržby chátraly, chyběl materiál na opravy, ale také vůle, zkušenosti nebo peníze nuceně přemístěných lidí k opravám jejich nových domovů. A tak časem odcházeli. Totéž platilo pro nově dosazené tajemníky národních výborů. Ani zásobování nedoznalo tolik potřebných zásadních změn. Obchodní síť obohatilo pouhých devatenáct prodejen a ministerstvo vnitřního obchodu přednostní zásobování pohraničí nadále opomíjelo. Nejhůře dopadlo v plnění úkolů ministerstvo zemědělství, protože se nepodařilo sehnat dobrovolníky, kteří by za tak špatných podmínek chtěli do pohraničí přesídlit, obzvlášť do živořících jednotných zemědělských družstev. V některých okresech se i přes vládní usnesení situace permanentně zhoršovala, například v okrese Tachov dva měsíce po jeho vydání úředníci uzavřeli dvě národní a dvě mateřské školy - chyběli učitelé.

Mnohé státní instituce a úřady braly vládní usnesení o pomoci pohraničí jako jedno z dlouhé řady - buď je ignorovaly nebo plnily jen formálně, a hlavně liknavě, bez spolupráce s ostatními kompetentními orgány. Již tehdy se ukázalo, že bude zapotřebí zvláštního vládního zmocněnce, který by celou akci koordinoval. Pomoc pohraničí totiž z vlastní iniciativy zastřešovalo ministerstvo vnitra, jenže naprosto nedostatečně. Také okresní národní výbory a okresní výbory KSČ, pověřené faktickou realizací, respektive dohledem, příslušné vládní usnesení projednaly, navrhly způsob řešení - a tím pro většinu z nich celá věc skončila. Akce pomoci pohraničí z let 1952 a 1953 tak vyzněla do ztracena a mimo jiné přivodila další pokles státní autority v očích místních obyvatel.

4. Pokus o nápravu: české pohraničí v éře dosidlování (1953—1960)

Ohlas politického uvolnění

Jistou naději na zlepšení poměrů v pohraničí přineslo jaro 1953. Po Stalinově a Gottwaldově smrti nastalo citelné politické uvolnění, které se odrazilo i ve snaze režimu provést určité dílčí korekce. Červnové protestní hnutí v Německu a Maďarsku začali zdejší lidé vnímat jako velkou šanci také pro sebe. Především v zemědělských oblastech, které na tom byly ekonomicky nejhůře, se tento proces začal projevovat rychlým rozkladem jednotných zemědělských družstev. Zatímco ve vnitrozemí se družstva rozpadávala většinou až v létě 1953, v pohraničí se začala hroutit již v zimě a předjaří onoho roku. Situační zprávy Pohraniční stráže pro potřeby úřadu vlády z ledna až března 1953 podávají žalostný obraz zanedbaného venkova, přičemž některé z nich nezastírají, že k tomu valnou měrou přispěl naprostý nezájem státních orgánů. Koneckonců i to byl přímý důsledek sovětské koncepce ekonomiky, její militarizace a orientace na těžký průmysl, která přesahovala možnosti Československa. Sociální situace v pohraničí se ještě více zhoršila po červnové měnové reformě, režim tedy musel provést alespoň částečné ekonomické a sociální úpravy. »Nový kurz«, který zahájilo po Stalinově smrti nové sovětské vedení, se záhy rozšířil i do ostatních zemí socialistického bloku. V Československu se snaha o dílčí reformu vtělila do takzvaných srpnových tezí, které ovšem korigovaly jen ty nejhorší výstřelky socialistické ekonomiky a podstatu systému zachovávaly nedotčenu. Hlavní úpravy spočívaly v dočasném ústupu od kolektivizace zemědělství, částečné orientaci na spotřební průmysl a zvýšení životní úrovně obyvatel.

Politické uvolnění nalezlo největší ohlas právě na venkově a projevilo se hromadným vystupováním z násilně zakládaných a špatně hospodařících družstev. Nejčastěji se přitom rozpadala JZD právě v horských a podhorských regionech. Nebylo divu, vždyť hodnota produkce pohraničních družstev byla v průměru asi jen poloviční ve srovnání s vnitrozemskými družstvy. V letech 1953 a 1954 se na Liberecku rozpadlo sto padesát tři jednotných zemědělských družstev, čímž jejich stav poklesl o čtyřiatřicet procent, na Karlovarsku zaniklo šestapadesát JZD (pokles o 17,8 procenta) a na Plzeňsku sto patnáct družstev (pokles o devět procent). Ne vždy se vystoupivší členové vraceli k soukromému hospodaření, raději přecházeli do průmyslu, kde se jim naskýtal mnohem vyšší příjem. Takřka ve všech případech způsobila rozpad družstev velmi nízká životní úroveň jejich členů, která hraničila mnohdy s chudobou. I když vystupování z družstev v pohraničí se stalo opravdu masovým jevem, většina družstevníků v JZD nakonec zůstala. Ani ne tak z přesvědčení, ale prostě proto, že samostatně hospodařit by již nedokázali anebo na jakoukoli změnu už rezignovali. Šlo především o osídlence, kteří v družstvu viděli jedinou záchranu před úpadkem. V těch družstvech, kde hospodářská situace nebyla až tak zoufalá, setrvávali i zkušení hospodáři, kteří sice s kolektivizací nesouhlasili, zároveň si však uvědomovali, že jako soukromí rolníci by se stejně časem pod nátlakem režimu (vysoké povinné dodávky a daně, případně přidělení rezervní půdy) o pár let později museli nuceně vrátit.

Nápravu družstevního hospodaření v pohraničí ztěžovala především obrovská výměra rezervní půdy po Němcích a »kulacích«, kterou neměl kdo obdělávat. V některých okresech připadalo na jednoho rolníka dvacet až třicet hektarů půdy, a dlužno dodat, že většinou bez jakékoli mechanizace. Vrcholní představitelé režimu si tváří v tvář neradostné realitě uvědomili, že bude zapotřebí nejprve zastavit exodus osídlenců z pohraničí, který stát dosud přímo podporoval, jelikož odtud cíleně odčerpával pracovní síly do protežovaných průmyslových aglomerací. Tato politika se nyní komunistické straně vracela jako bumerang. Měla-li se vyrovnat ekonomická a životní úroveň pohraničí a vnitrozemí, bylo nejprve zapotřebí oživit přílivem nových obyvatel vylidněný pohraniční venkov.

V historii dosídlování se dají celkem zřetelně rozeznat dvě základní periody, přičemž mezník tvoří rok 1959. Od následujícího roku se zásadním způsobem změnila pravidla i rozsah dosídlovací akce, která sice i nadále pokračovala, avšak s mnohem menší intenzitou. Zde je předmětem zájmu především první období, v závěru jsou pak načrtnuty obrysy změn, ke kterým došlo v roce 1960.

Geneze akce dosídlení

Záměr vlády provést podobnou akci byl poprvé zveřejněn ve vládním prohlášení z 15. září 1953, kde se hovořilo o »zvláštní péči«, kterou bude třeba věnovat pohraničnímu zemědělství, a o zastavení organizovaného náboru z pohraničí a jeho následném dosídlení. Celá akce se pohříchu omezovala pouze na zemědělské dosídlování a již v tom se skrýval zárodek neúspěchu. Stav pohraničí vyžadoval mnoho dalších profesí a odborníků. Právě tyto limity později vyústily v další chronické potíže.

Krátce po schválení vládního prohlášení, počátkem října 1953, se sešla na ministerstvu zemědělství porada funkcionářů krajských a okresních národních výborů krajů Karlovy Vary, Plzeň a České Budějovice za přítomnosti předsedy vlády Viliama Širokého a ministra zemědělství Jindřicha Uhra. Vládní představitelé seznámili předsedy okresních a krajských národních výborů s programem, který připravilo ministerstvo zemědělství. Scénář akce vypracovala v září 1953 Hlavní správa jednotných zemědělských družstev ministerstva zemědělství a navrhla v něm zásady pomoci, které v lednu 1954 odsouhlasilo předsednictvo ÚV KSČ. Specifikovala v něm hlavní zásady dosidlování. Ministerstvo zemědělství jako hlavní garant určilo také jeho rozsah; na základě demografických a zemědělských statistik vybralo dvacet sedm okresů s nejhoršími výsledky, kterých se akce měla týkat. Okolnosti právě takového omezení přesně neznáme, zdá se, že akci limitovala hlavně výše použitelných finančních prostředků. První odhad hovořil o téměř čtvrtmiliardě korun na investice jen v prvním roce, což několikanásobně přesahovalo možnosti tehdejšího národního hospodářství. Počítalo se totiž s tím, že před dosídlením bude třeba provést velmi nákladné adaptace zničených domků a usedlostí po Němcích, aby se daly vůbec obývat. Právě tyto adaptace spolykaly nejvíce peněz. Další výdaje potom směřovaly na nejrůznější finanční výhody.

Vzhledem k tomu, že režim počítal s dobrovolnými dosídlenci do zemědělství, připravil pro ně systém určitých dotací a úlev, který měl alespoň zčásti vyrovnat zhoršení životní úrovně většiny dosídlenců. Každý dosídlenec měl právo na přidělení domku či usedlosti za velmi nízkou přídělovou cenu a maximálně třinácti hektarů půdy, kterou ovšem musel vnést do družstva. Právě v revitalizaci JZD viděla vláda hlavní cíl dosídlovací akce. Pokud dosídlenec nevlastnil žádný dobytek, obdržel zdarma jednu krávu, dále mohl žádat úvěr u banky na nízký úrok, novomanželé pak dostávali i nábytek v určité ceně a všem dosídlencům se hradily náklady spojené s přestěhováním. To vše pod podmínkou, že vydrží v pohraničí nejméně tři roky. Podobné výhody se vztahovaly dokonce i na soukromé zemědělce, jenže pouze v tom případě, že přesídlovali do obce, kde nebylo JZD. Právě v jejich případě se nejlépe projevil dvojí metr, který režim uplatňoval. Soukromí rolníci neměli právo na žádný mrtvý ani živý inventář a limitní úvěrová částka patnáct tisíc korun nestačila na vybavení, nákup osiv a výživu rodiny v počátcích. Tato skutečnost spolu s rychle postupující kolektivizací měla za následek, že dosidlování soukromých rolníků nikdy nenabylo větších rozměrů a omezilo se víceméně na léta 1954 a 1955.

Koncem roku 1954 vláda systém výhod částečně rozšířila i na dosídlence do státních traktorových stanic, státních statků a na zemědělské odborníky, kteří nastoupili jako zaměstnanci v JZD. Vláda pro ně zavedla náborové příspěvky, mzdové vyrovnání a odlučné. Později se tyto výhody vztahovaly na všechny zemědělské dosídlence bez rozdílu a od roku 1956 je požívali i lesní dělníci a cestáři. Zmíněný systém se pro dosídlence v zemědělství a lesnictví měnil až do konce padesátých let jen nepatrně, v principu zůstával stejný.

Souběžně připravoval Státní úřad plánovací další dokument, který předložil Politickému sekretariátu ÚV KSČ koncem ledna 1954. Šlo o návrh vládního usnesení k plánu rozvoje hospodářství pohraničních okresů pro rok 1954, který měl zajistit přednostní péči státních orgánů o tato území. Přesně ve stylu centrálního plánování určoval procentní kvóty, kterých je třeba dosáhnout ve zvýšení zemědělské výroby, v náboru dosídlenců a ve zlepšení životní úrovně obyvatelstva. Politický sekretariát ÚV KSČ tento dokument schválil, a tak 26. ledna 1954 návrh plánu vyšel v podobě vládního usnesení.

Organizace dosídlení

Koordinace celé akce se ujala Vládní komise pro otázky osídlení pohraničí v čele s dosavadním poslancem, nyní vládním zmocněncem Josefem Janoušem. Skládala se ze zástupců osmi resortních ministerstev (náměstků ministrů), zástupců Státního úřadu plánovacího, zemědělského oddělení ÚV KSČ, Ústřední rady odborů a také Československého svazu mládeže. Odbory dostaly za úkol postarat se o bezproblémový přechod zájemců z průmyslu. Ředitelé podniků ve vnitrozemí neprojevovali velké nadšení pro tuto akci, odebírala jim totiž pracovníky, a tím ohrožovala splnění plánu a výplatu prémií. Svaz mládeže plnil podobnou úlohu mezi mladými lidmi, od nichž si straničtí činitelé slibovali nejvíce (takzvaná Akce mládeže). Problémem zůstávaly poměrně malé kompetence vládní komise, protože neobdržela žádnou přímou pravomoc, jen kontrolovala a koordinovala plnění plánu. Zároveň se podílela na jeho sestavování a iniciovala několik vládních usnesení o pohraničí, případně intervenovala v jednotlivých centrálních a regionálních úřadech a podnicích.

Nejobtížnější úkol připadl jednotlivým krajským a okresním národním výborům (odbory zemědělství a pracovních sil), které zajišťovaly dobrovolné přesídlení pracovníků a organizovaly »všestrannou pomoc přesídlencům«, v prvních třech letech ještě ve spolupráci s ministerstvem pracovních sil, než bylo v roce 1956 zrušeno. Při pohraničních krajských a okresních národních výborech vznikly krajské a okresní dosídlovací komise, které plnily analogické úkoly jako vládní komise, především prováděly vlastní nábor pracovníků a staraly se o adaptace domů. Sešli se v nich pracovníci odborů zemědělství, pracovních sil, místního hospodářství, výstavby a zástupci státních statků, státních traktorových stanic a stavebních podniků.

Nábor dosídlenců však byl úkolem především pro vnitrozemské kraje. Největší zodpovědnost ležela na okresních národních výborech, konkrétně na odborech pracovních sil, které po prověření zájemců vydávaly takzvané dosídlenecké průkazy. Jejich kopii pak zaslaly příslušné okresní dosídlovací komisi, která se postarala o ubytování (pokud si je zájemce již předem nevybral přímo na místě) a další formality. Přitom veškeré náklady na prohlídky budoucího bydliště dosídlenců platil stát. V Praze a dalších krajských městech otevřely již v roce 1954 krajské národní výbory zvláštní náborové kanceláře, které se zároveň staraly o náležitou publicitu akce. V pozdějších letech se úředníci pohraničních okresů vydávali osobně na nábor do vnitrozemí a také na Slovensko.

Každý pohraniční kraj dostal od ministerstva pracovních sil přidělen takzvaný družební vnitrozemský kraj, ze kterého mohl provádět nábor. Toto nesmyslné omezení, typické pro direktivní plánovací systém, vedlo k tomu, že lidé, kteří by chtěli přesídlit do jiného než jim určeného kraje, by přišli o veškeré výhody, nebo je rovnou náborový úředník příslušného národního výboru vyhodil s tím, že by se mu takto získané »duše« stejně nezapočítávaly do plnění plánu dosídlení. Podobné paradoxy se během dosídlování vyskytovaly poměrně často.

Straničtí tajemníci, kteří plnili funkci vrchního dohližitele, se optimisticky domnívali, že akce proběhne vcelku dobře a rychle. Mnohem menší dávkou nadšení oplývali ti členové vládní komise, kteří měli detailní informace o dění v pohraničí a řešili nekonečnou řadu problémů přímo na místě. Je sice pravda, že mnoho okresů i krajů uzavřelo, jak bylo tehdy zvykem, »socialistické závazky« na předčasné splnění náboru, kompetentní úředníci však celou akci pojímali jen jako jednu z mnoha a příliš se jí nevzrušovali. Nejenže uvedené závazky zůstaly většinou na papíře, ale nepodařilo se splnit ani státní plán náboru. Úředníků z odborů pracovních sil, kteří zároveň pracovali na dalších úkolech, bylo málo na to, aby se mohli dostatečně věnovat dosídlení, nemluvě o průběžné péči o dosídlence, jak to požadovala vláda. Ještě horší situace panovala na nedostatečně obsazených odborech zemědělství pohraničních národních výborů, které pak odpovědnost za neúspěchy přehazovaly na odbory pracovních sil jako horký brambor. Zčásti se na tomto stavu podepsala také vysoká fluktuace odpovědných úředníků v pohraničních okresech, ale spíše platilo, že příslušné odbory národních výborů v prvních letech dosídlování většinou přenechávaly průběh a kontrolu celé akce krajským, respektive okresním dosídlovacím komisím, čímž se mimoděk zbavovaly pocitu odpovědnosti.

Znovu a znovu vyplouval na povrch základní problém, a to nepružnost systému direktivního plánování. Úředníci ministerstva zemědělství a Státního úřadu plánovacího přistupovali k akci stejně jako k plánování výroby kteréhokoli závodu. Vládní zmocněnec si nejednou stěžoval, že se tyto úřady »dostatečně nepoučily z chyb a disproporcí v plánech minulých«. Skutečné potřeby pohraničí plánovači příliš nezkoumali a stanovovali počty osídlenců a adaptací domků nahodile od stolu. Na jedné straně státní plán vyčleňoval pro zemědělskou investiční výstavbu poměrně značné částky, na druhé straně se velkou část těchto investic vůbec nepodařilo uskutečnit kvůli chybějícím projektům a malé kapacitě stavebních podniků.

»Budovatelské nadšení« a také nereálné požadavky stranických funkcionářů se promítly do sestavení normy náboru pracovníků hned v prvním roce, kdy se pohraničí mělo zalidnit 11 897 dosídlenci. Plán se podařilo naplnit z pouhých čtyřiceti procent, takže v roce 1956 se kvóta náboru rychle scvrkla na polovinu a v příštích letech se plán sice mírně, leč neustále snižoval. I tak se jej podařilo splnit pouze jedenkrát, v roce 1958. Není to nijak překvapující zjištění, vždyť dosídlování jen vyostřilo problémy s všeobecným nedostatkem pracovních sil.

Většina institucí přistupovala zpočátku k celé akci laxně, ne-li lhostejně. Poměrně velké zklamání stranickým funkcionářům způsobila malá aktivita krajských národních výborů v prvních dvou letech dosídlování. Několik krajů nejprve vůbec nereagovalo, a když už ve druhé polovině roku 1954 schválily nějaká usnesení, většinou je nijak nekontrolovaly. Během celého dosidlování se kromě toho velmi často projevoval další typický neduh komunistického režimu - úzký rezortismus. Vládní komise s ním zápasila takřka po celou dobu své existence. Většina odborů pracovních sil národních výborů si stěžovala na mizivou či nulovou spolupráci ze strany státních úřadů i mezi nimi samotnými, na jejich špatnou práci a snahu vyhnout se odpovědnosti, přičemž v první řadě to platilo o ministerstvu zemědělství. Pro ministerstva představovalo pohraničí ve skutečnosti přítěž - jednak z omezených rezortních rozpočtů vysávalo velké investice, které se okamžitě nevyplácely, jednak volalo po nepřetržitém přísunu lidí z vnitrozemí. Noví pracovníci se odčerpávali ze stále omezenějších zdrojů, a tak se plnění předepsaných kvót dosídlenců stávalo předmětem sporů a řevnivosti mezi regionálními a centrálními úřady i mezi jednotlivými ministerstvy. Není divu, že pasivní postoje centrálních úřadů časem vyústily i v rezignaci některých okresních a místních činitelů.

Zprvu také neexistovala nebo se zadrhávala spolupráce mezi dosídlovanými a náborovými okresy. Pohraniční kraje se nenamáhaly informovat vnitrozemské úřady o ubytovacích možnostech a životních podmínkách, na druhé straně vnitrozemské okresy zase zájemcům podávaly neúplné informace a posílaly je do míst, kde pro ně nebylo připraveno ubytování. Stejně jako během pozemkové reformy i nyní se neúměrně protahovaly lhůty pro vydávání dosídleneckých dekretů, takže rodiny žily dlouho v právní nejistotě a mnoho z nich neobdrželo přídělovou listinu ani po třech letech, ač to vládní usnesení přímo ukládalo. Kamenem úrazu byl rovněž vztah místních národních výborů vůči dosídlencům. Například na Plzeňsku většina z nich zaujala postoj zdrženlivý, někdy přímo negativní.

V dalších letech, zejména od roku 1957, se organizace dosidlování poněkud zlepšila, k ideálu měla však stále daleko. Ukázalo se, jak snadno se vydávala vládní usnesení, a přitom jak těžko se v tehdejším mocenském systému prosazovala. Ačkoli by se neinformovaný pozorovatel mohl domnívat, že právě systém založený na plánování téměř všeho zvládne z organizačního hlediska podobné akce velmi rychle a bez potíží, opak byl pravdou.

Adaptace domů

Pomalý průběh dosidlování z velké části ovlivňovaly probíhající adaptace opuštěných domků po Němcích. Aby se pohraničí mohlo zalidnit, bylo zapotřebí dosídlence ubytovat v alespoň relativně přijatelném prostředí. Bytový fond v pohraničí, a to jak ve městech, tak na venkově, velmi rychle chátral. Jen v některých místech tyto škody způsobilo spojenecké bombardování a ústupové boje německé armády. Avšak bez údržby a následkem rozkrádání vypadalo mnoho obcí, které válka zcela minula, bez nadsázky tak, jako by tudy před nedávnem prošla válečná fronta.

Hned v roce 1954 se proto vláda chystala opravit dva tisíce pět set domků v pohraničí. Záhy se však ukázalo, že jde o stejně nereálný plán jako v případě náboru pracovníků. Výsledky tohoto roku nezavdávaly příčinu k oslavám; plán se podařilo splnit na necelých čtyřiašedesát procent a ani v dalších letech se realizace tohoto základního předpokladu pro dosídlení nepřiblížila k původním záměrům. Výjimkou byly moravské kraje, ale těm vláda stanovila nejnižší úkoly. Při organizaci stavebních adaptací se projevila veškerá nemohoucnost centralizovaného systému řízení společnosti a ekonomiky. Na opravách se podílely jak podniky státní, podřízené ministerstvu stavebnictví, tak regionální, spadající pod okresní národní výbory. Kámen úrazu spočíval v tom, že státní podniky stavěly spíše velké investiční celky a o víceméně prodělečné adaptace nejevily valný zájem, případně jim chyběly potřebné pracovní kapacity. A pokud kraje pracovníky zajistily, stavební podniky je stejně »načerno« převáděly na zcela jiné stavby (například na přehradu Lipno). Po roce 1956, kdy v důsledku decentralizace státní správy kraje a okresy získaly více pravomocí, převzaly většinu adaptací pohraniční i vnitrozemské okresní stavební podniky.

Stavební podniky z vnitrozemí nicméně neprojevovaly žádné nadšení nad renovacemi domků kdesi u hranic, které jim nepřinášely velký a rychlý zisk. Koneckonců i socialistické firmy se posuzovaly podle plnění plánu a podle výsledků se vyplácely odměny. A tak záměrně předražovaly práci i materiál, běžně vyplácely černé mzdy. Tyto praktiky zvyšovaly celkovou cenu, která přitom podle nařízení vlády nesměla překročit částku jedenatřiceti tisíc korun na jeden domek. Z výše uvedených důvodů adaptace trvaly příliš dlouho a tak se stávalo, že plán na rok 1954 podniky dodatečně plnily ještě o rok později. Kvalita provedených prací byla nevalná - stavební podniky se hodnotily za kvantitativní plnění plánu, nikoli za kvalitu - takže řada domků se nedala bezprostředně po adaptaci obývat. Kromě špatné organizace práce stavební podniky kupodivu trpěly i lokálním patriotismem, takže odmítaly přebírat úkoly v sousedních okresech nebo tak činily záměrně s velkým zpožděním. Je příznačné, že zmíněné chyby se opakovaly každoročně, prakticky až do skončení akce.

Velmi často domky opětovně zchátraly, protože úředníci provedli chybný výběr a zařadili do plánu i samoty bez jakékoli infrastruktury, elektřiny a podobně, a potom už zůstaly neobývané. Zrovna tak plánovací komise nedokázaly sladit adaptace domků s náborem pracovníků. Dosídlenci, kteří nepočítali s trvalým pobytem v pohraničí a později odešli, do oprav neinvestovali ani korunu. Častokrát si zdejší lidé neobsazené adaptované domky postupně rozebírali, takže se musely znovu nákladně renovovat do původní podoby.

Samostatnou kapitolu představovalo obstarávání stavebního materiálu. Jeho všeobecný nedostatek se projevil samozřejmě i v pohraničí. Stavební podniky odmítaly podepsat smlouvy na adaptace, dokud jim národní výbory nezajistí materiál; úředníci jej proto občas sháněli i velmi pokoutním způsobem. Chybělo i dřevo, což by se v krajích, kde lesy pokrývaly většinu plochy, mohlo zdát nepochopitelné - nešlo však o materiál, nýbrž o jeho zpracování. Řadu soukromých pil komunisté v uplynulých letech zrušili a kapacita současných jednoduše nestačila krýt poptávku.

Pokud se opravu podařilo dovést do zdárného konce, ještě zdaleka nebylo vyhráno. Adaptované domky, které okamžitě neobsadili dosídlenci, se po ukončení prací často stávaly »kořistí« státních statků, jež je neoprávněně zabíraly pro své zaměstnance. Mnozí zaměstnanci státních statků totiž žili v nevyhovujících, ba děsivých podmínkách a vedení statků si je chtělo tímto způsobem udržet. Statky zabíraly některé domky jako skladovací prostory, v jiných si dokonce zřídily drůbežárny, dalších se zmocnily kvůli nedostatku ubytoven pro brigády mládeže, na nichž byly existenčně závislé. Tyto způsoby se rozšířily nejvíce na Plzeňsku a na Hradecku. Neúspěšné snahy, aby se v adaptovaných domcích usadili noví obyvatelé, souvisely také se sklonem starousedlíků a původních osídlenců z let 1945 až 1947 izolovat se a nepřijímat do obce nové dosídlence, v čemž je někdy podporovali i úředníci národních výborů. V roce 1958 se tak počet neprávem obsazených domků vyšplhal až na pět set dvacet. Vládní zmocněnec rozumně prosazoval, aby jistou malou část adaptovaných domků národní výbory přidělovaly i původním osídlencům a starousedlíkům, což se později skutečně dělo, byť spíše výjimečně.

Od roku 1955 počet adaptovaných domků klesal, přičemž náklady se neustále zvyšovaly. Statistika koncem roku 1959 vykazovala 10 325 adaptovaných domků, poté v důsledku změny systému pomoci pohraničí toto číslo rapidně pokleslo a v roce 1962 akce definitivně skončila kvůli vysokým cenám, špatné kvalitě provedených prací a také kvůli nařízeným demolicím. Do té doby se příslušným národním výborům podařilo opravit jen malou část opuštěných domů a usedlostí v pohraničí.

Další demolice

I přes řadu provedených adaptací venkovských domků zůstával stav bytového fondu podstatnou, navíc velmi dobře viditelnou vadou pohraničí. Komunistické vedení se ji rozhodlo odstranit opravdu energicky, a tak nedosídlené budovy čekal stejný osud jako kdysi domy v zakázaném pásmu, které musely být srovnány se zemí z politických pohnutek. O demolici v takzvaném hraničním pásmu, kde zůstával největší počet opuštěných domů a rozvalin, rozhodlo politbyro ÚV KSČ v květnu 1957, a to nikoli z bezpečnostních důvodů, nýbrž z pohnutek mnohem prozaičtějších - příliš malý počet dosídlenců a chybějící peníze na opravy. V odůvodnění návrhu však nechyběl ani politický prvek: ruiny jsou údajně dobře viditelné přes hranici, při návštěvách zahraničních turistů vyvolávají »rozpačité až stísňující pocity«, a tudíž »nevytvářejí dobrý obraz o socialistickém Československu«. V této fakticky druhé etapě demolic zmizelo do poloviny roku 1959 z pohraničí 5631 objektů. Akce se však neúnosně protahovala a zatěžovala rozpočty národních výborů, proto stranické vedení rozhodlo o urychlení a výrazném zlevnění akce. Svěřilo ji výhradně armádě a složkám ministerstva vnitra. Závěrečná třetí etapa měla pro pohraničí nejtěžší důsledky, protože brigádníci z řad bezpečnosti a vojáci do října 1960, kdy celá akce skončila, srovnali se zemí 37 698 objektů v pohraničí. Jen na Tachovsku zaniklo do roku 1960 přes třicet obcí a osad. Mimo tuto celostátní demoliční akci, bezprecedentní svým rozsahem, probíhalo další bourání nebo postupné rozebírání »nepotřebných« staveb. Objektem zájmu demoličních čet se staly mnohé budovy hluboko za hraničním pásmem. Z kdysi zalidněného příhraničí zmizely stovky celých vesnic a osad včetně staletých kulturních památek církevního a šlechtického charakteru. Postupně chátraly a zanikaly i kapličky, křížky, sochy a další atributy, které po dlouhou dobu utvářely ráz krajiny a její duchovní charakter.

Nedostatek kvalitních bytů se tím samozřejmě neřešil. Zničené budovy alespoň částečně nahrazovala od roku 1960 zvýhodněná družstevní i státní výstavba, ale ani ona nedokázala uspokojit mimořádný zájem zdejších lidí o nové bydlení. Navíc přinášela do pohraničních vesnic často architektonicky bezcenné sídlištní budovy, které hrubým způsobem narušovaly tvář venkova.

Chátráním bytového fondu netrpěl jen venkov, ale i většina pohraničních měst. Právě větší sídla do značné míry doplatila na adaptace venkovských domů a výstavbu sídlišť v průmyslových centrech, protože tyto činnosti spotřebovaly většinu investic a na opravy starších městských bytů již nezbývalo. I zde se přistupovalo k rozsáhlým demolicím jako k častému řešení, pokud domy samy od sebe nespadly. Vyloženě odstrašujícím příkladem se v tomto směru stala města Cheb, a zejména Aš. Následky vysídlení Němců, ochrany státních hranic, likvidace většiny průmyslu i elektrárny a chátrání dosáhly ve svém souhrnu v Aši takových rozměrů jako v žádném jiném městě v republice. Na hlavním náměstí domy ze tří čtvrtin zely prázdnotou. Do roku 1958 se ve městě zřítilo nebo bylo zdemolováno tisíc tři sta bytových jednotek, takže bytový fond se v Aši celkově snížil o více než třetinu. Bezútěšná situace ve městě se přitom nedala přehlédnout. Na Ašsku žily v té době asi čtyři tisíce neodsunutých Němců, které občas navštěvovali příbuzní. Příchozí se mockrát podivovali, že Aš, ačkoli nedotčena válkou, vypadá hůře než některá vybombardovaná města v Německu. Je tedy evidentní, proč se zdejší dosídlenci snažili odtud při nejbližší příležitosti dostat pryč. Ještě v roce 1961 se ve městě vyměnila osmina obyvatel a Aš spolu s Chebem držela jedno z předních míst ve statistice kriminality a rozvodů v rámci republiky. Tragickou situací v Aši se dokonce zabývala vláda, přesto město ještě dlouho připomínalo sídlo duchů. Až do sedmdesátých let komunistickému režimu trvalo, než v pohraničí obnovil předválečný rozsah bytového fondu, zničeného během osidlování a v padesátých letech.

Průběh dosídlování a jeho bilance do roku 1959

Od neefektivní organizace dosídlování a pomalých adaptací domků se odvíjelo i nepříliš úspěšné získávání zájemců o trvalý pobyt v pohraničí. Svědčilo o tom vysoké procento těch, kteří se odtud vrátili zpět do vnitrozemí; do konce padesátých let tak učinilo třicet procent dosídlenců. Statistiku zhoršovala skutečnost, že řada dosídlenců, kteří v pohraničí přece jen zůstali, přešla ze zemědělství do jiných oborů. Za tímto stavem se skrýval celý komplex systémových nedostatků. V první řadě nedostatečné prověřování zájemců a váznoucí spolupráce vnitrozemských a pohraničních národních výborů umožnila v jistém smyslu opakování negativ z první éry poválečného osidlování. Jistěže velká část těch, kteří se do pohraničí přestěhovali, patřila k poctivým lidem a chtěla s příspěvkem od státu začít nový život. K nim se počítali obyvatelé nájemních domů, kteří toužili po vlastní střeše nad hlavou, nebo dokonce ti, kteří odcházeli do pohraničí z čistě ideových důvodů, tedy se snahou nezištně pomoci. V těchto případech se jednalo většinou o komunisty, kteří vyslyšeli výzvu své strany k dosídlení.

Zásadní problém dosídlenců zůstával stále stejný - drtivá většina z nich neměla žádné zkušenosti se zemědělstvím, což bylo na pováženou, pokud si uvědomíme, že se jednalo právě o zemědělské dosídlování. Podle původního povolání totiž pocházeli převážně z průmyslu, státní sféry, dopravy a podobně. Jinou volbu v té době však režim ani neměl. V důsledku kolektivizace a organizovaného náboru do těžkého průmyslu rolníci od půdy utíkali a celkový stav zemědělských pracovníků radikálně poklesl i ve vnitrozemí. Nezbylo tedy než dosídlovat zemědělská povolání lidmi bez náležité praxe. Mnoho dosídlenců zvyklých na městský způsob života si přes veškerou snahu prostě nezvyklo na těžkou práci ani na zdejší venkov s drsnými klimatickými poměry a nízkou životní úrovní. Jako zaměstnanci měli nejrůznější sociální požitky, například dávky na děti, nárok na dovolenou, důchodové zabezpečení a podobně. O tyto výhody jako členové jednotného zemědělského družstva většinou přišli. Družstva měla sice povinnost se o své členy postarat z vlastních sociálních fondů, jenže velká část z nich toho z finančních důvodů nebyla schopna. Dosídlenci proto raději nastupovali do práce u státních statků, kde zůstávaly všechny tyto výhody zachovány, a navíc dostávali stálý plat nezávislý na výsledku hospodaření. Ovšem ani přístup některých státních statků k dosídlovací akci neodpovídal zrovna ideálu, protože jim mnohem více vyhovoval nábor sezónních pracovníků.

Nedostatečné sociální a platové podmínky, především nízký příjem v družstvech na jednu pracovní jednotku, podněcovaly k odchodu jako první ty dosídlence, kteří nedokázali uživit své vícečetné rodiny. Vyvinula se tak paradoxní situace: režim potřeboval dosídlit nejvíce právě obce s těmi družstvy, která vykazovala nízké příjmy kvůli nedostatku pracovních sil, jenže právě nízké příjmy dosídlence odrazovaly. Příliš nepomáhaly ani nemalé dotace ze strany státu těmto družstvům a mimořádné dávky dosídlencům, případně sociální pomoc rodinám. Takové dosídlenecké rodiny se pak časem dostaly pod hranici životního minima, takže vystěhování se pro ně stávalo prakticky jedinou alternativou.

Na zpětných odchodech poctivých dosídlenců se podílely i jiné faktory než finanční. Jak už bylo řečeno, střetávali se nejednou s nezájmem jak ze strany národních výborů, tak původních osídlenců z let 1945 až 1947. Zkoumáním příčin tohoto poměrně rozšířeného jevu nelze dospět k jednoznačným závěrům. Mezi osídlenci z první vlny se leckdy vytvářela averze vůči novým »přivandrovalcům« z vnitrozemí: někdy kvůli neochotě přijmout do své komunity někoho nového, kvůli špatným vztahům v obci, které se přenášely i na dosídlence, nebo prostě proto, že původní osídlenci a starousedlíci přidělovali dosídlencům špatně honorované pomocné práce, které nikdo nechtěl dělat. Velká část konfliktů pramenila z vyšší morálky dosídlenců ve srovnání s původními osídlenci. Mnozí přistěhovalci odmítali přistoupit na obvyklý systém »přilepšování«, tedy hromadné rozkrádání družstevního majetku a další nešvary, které nesly vinu na špatných hospodářských výsledcích. Tím se dostával do velmi ostrých sporů s místními, které končily někdy fyzickou inzultací a časem vyústily v předčasný odchod. Někteří předsedové jednotných zemědělských družstev a místních národních výborů dosazovali do dalších funkcí své příbuzné a chovali se vůči ostatním jako diktátoři; stížnosti dosídlenců na tyto způsoby docházely hlavně z Karlovarska. Kvůli zášti ze strany původních osídlenců vystupovali lidé i z lépe situovaných JZD i v jiných krajích. Ani ve státních statcích nebyla nevraživost výjimkou. V první řadě se obracela vůči mimořádně pracovitým dosídlencům, které vedení statku a místní odbory nakonec neváhaly vyštvat pod nějakou lživou záminkou. Obávaly se totiž, že kvůli těmto výkonnějším pracovníkům příště úřady statku zvednou úkoly státního plánu. Svou úlohu sehrával zřejmě také pocit narušení uzavřené komunity s jejími zvyky a zlozvyky. U družstevníků se za podobným postojem velmi často skrývala obava, že po příchodu dosídlenců budou muset družstva vyplácet více na mzdách a naturáliích a původním osídlencům se tak sníží životní úroveň. Stejný jev se později vyskytl i v mnoha družstvech ve vnitrozemí. Časem se vztahy původních osídlenců a dosídlenců přece jen normalizovaly, přistěhování nových lidí v řadě obcí pomohlo zlepšit tamní pracovní morálku, a někdy dosídlenci dokonce stanuli v čele družstev.

Vinu za napjaté sociální vztahy v některých pohraničních obcích však nelze svalovat jen na jednu stranu. Nutno dodat, že apriorní odpor původních osídlenců, popřípadě starousedlíků, vůči dosídlencům vyrůstal i z nepěkných zkušeností s některými z nich, a poté se přenášel na všechny přistěhovalce z vnitrozemí. Bohužel až příliš velké procento dosídlenců tvořily »nezodpovědné živly, narušující pracovní morálku a demonstrativně vymáhající hlavně poskytování úvěru ... aniž by řádně pracovaly«. Lví podíl odpovědnosti na tomto stavu nesly především vnitrozemské národní výbory, které se řídily plánem náboru a bylo jim zpočátku lhostejné, koho pro přesídlení získají. Takto postupovaly téměř všechny okresní národní výbory. Na Tachovsko a Stříbrsko, tedy okresy vůbec nejméně dosídlené, přicházela podle dobových odhadů celá polovina »nevhodných« lidí. Akci dosídlení navíc využívaly vnitrozemské podniky k tomu, aby se zbavily problémových zaměstnanců a fluktuantů. Prospěcháře táhlo do pohraničí především množství výhod, které hodlali vyčerpat a rychle zmizet. Jejich trestní stíhání se pak táhlo velmi dlouho, v prvních letech je prokuratura kolikrát ani nezahájila. Kočovní slovenští Romové pak pojali celou akci jako výhodnou možnost zajištěného přezimování, na jaře pak z českého pohraničí opět odtáhli. Přestěhování do pohraničí jako formu azylu využilo také mnoho milenců, kteří neměli ukončený rozvod se svými bývalými partnery. Pak se stávalo, že se pod vlivem náročné životní reality rozešli a řada mužů musela platit alimenty.

Příchod vyloženě kriminálních živlů do pohraničí zhoršoval beztak už špatnou bezpečnostní situaci na venkově i ve městech. Podhoubí trestných činů přiživovaly i rodinné rozvraty nebo bezvýchodná materiální situace. Úroveň zdejší kriminality se však dostane do poněkud jiného světla, pokud si uvědomíme jednu zásadní věc: nemalou část stíhaných dosídlenců představovali ti, jejichž jediným prohřeškem proti zákonu byl odchod z pohraničí před uplynutím stanovené lhůty, a to výhradně z vážných sociálních důvodů. Mnozí totiž ani nemohli zaplatit kvůli své chudobě, a přesto byli trestně stíháni. Prokurátoři v rámci zvýšené represe mezi těmito nešťastníky a skutečnými podvodníky příliš nerozlišovali.

Přestože nepoctivci naštěstí netvořili mezi dosídlenci většinu, přispěli k degradaci celé akce a jejímu výraznému prodražení. Z reprezentativního průzkumu, který provedl Státní úřad statistický v roce 1957, vyplývá, že »špatný morální profil«, případně nulová pracovní morálka dosídlenců figurovaly na prvním místě mezi příčinami odchodů (celkem 31,1 procento) - ovšem jen podle mínění okresních dosídlovacích tajemníků, kteří tak často ospravedlňovali svou špatnou práci. V odpovědích dosídlenců se naopak na prvním místě vyskytoval nízký příjem - drtivá většina dotázaných brala méně než osm set korun měsíčně, což na obživu početných rodin, které žily právě v pohraničí, prostě nestačilo. Na dalších místech se jako příčina odchodu uváděly nemoc, alkoholismus, nízká životní úroveň. Závěry z tohoto šetření potvrdil i rozbor z roku 1959. Vládní zmocněnec Janouš pak upozorňoval na další závažný motiv, totiž mizivou péči o osídlence ze strany národních výborů.

Vlna odchodů viditelně zesílila po roce 1957, i když paradoxně právě od tohoto roku po všeobecné kritice začaly národní výbory konečně provádět přísnější výběr dosídlenců. Důvod byl jednoduchý, tehdy totiž uplynula tříletá lhůta, po jejímž uplynutí nemusel dosídlenec vracet finanční výhody. Spolu s tím odcházelo stále více původních osídlenců a starousedlíků z venkova, protože se nemohli podílet na výhodách akce. Jejich děti se snažily sehnat pracovní místa kdekoli, hlavně mimo zemědělství. Docházelo tak k nepochopitelné situaci, kdy zkušeným starousedlíkům národní výbory povolovaly odchod, a zároveň se věnovaly náboru nezkušených dosídlenců. Tím se přínos dosídlování rapidně snižoval.

Do konce roku 1959 se podařilo v rámci akce dosídlit 30 189 lidí, z nichž zhruba třicet procent odešlo zpět, takže skutečný přírůstek činil 20 967 osob, nepočítaje v to rodinné příslušníky. Z nich část (přibližně čtvrtina) sice v pohraničí zůstala, opustila však zemědělství a našla si práci v průmyslu. Navíc je třeba si uvědomit, že celá akce byla jen malou součástí tehdejších migračních procesů v pohraničí - připadá na ni zhruba třicet procent odchodů z pohraničí a dokonce jen patnáct procent příchodů. I když připustíme přece jen nezanedbatelný přínos dosídlovací akce, dojdeme k závěru, že očekávání v žádném případě nesplnila. Poměrně vysoký přirozený přírůstek obyvatelstva v pohraničí totiž z větší části jen nahrazoval úbytek populace způsobený odchody. K nim, jak jsme uvedli, přispívali v druhé polovině padesátých let nejvíce původní obyvatelé pohraničí právě proto, že se na ně nevztahovaly výhody dosídlovací akce.

Zvýšení počtu obyvatel přibližně o sto tisíc osob, ke kterému došlo v letech 1954 až 1959 ve vybraných padesáti osmi pohraničních okresech, se týkalo většinou měst a větších sídel. Dokazuje to mimo jiné i fakt, že v některých převážně zemědělských okresech západních a jižních Čech i přes dosídlení počet obyvatelstva stagnoval nebo se zvýšil jen mizivě. Zrovna tak počet osob zaměstnaných v zemědělství nedoznal zásadních změn; v Karlovarském kraji, kde bylo zemědělských dosídlenců zapotřebí nejvíce, dokonce jejich počet poklesl. Dosídlení v druhé polovině padesátých let tak pouze brzdilo všeobecný trend vylidňování venkova, očekávaný obrat rozhodně nepřineslo.

Ekonomika pohraničí během dosídlování

Hospodářský vývoj v pohraničí v podstatě kopíroval základní tendence socialistické ekonomiky se všemi jejími nešvary, které se v těchto regionech s malou hustotou obyvatelstva projevovaly dvojnásob. Patrné je to opět hlavně v zemědělství.

Československým venkovem se v druhé polovině padesátých let přehnala další vlna nucené kolektivizace. V letech 1954 až 1959 se v osmapadesáti vybraných pohraničních okresech zvýšil počet JZD o 521 a 47 957 členů. I když během druhé vlny se již nevyskytovaly drastické excesy typické pro první fázi kolektivizace, přesto rychlé združstevnění zemědělství příliš nepomohlo. Díky státní pomoci se sice jeho stav poněkud zlepšil, očekávání socialistických plánovačů se tím však nesplnilo. V roce 1957 se v Československu nacházelo třiačtyřicet procent zaostávajících a úpadkových družstev právě v horských a podhorských oblastech. Vůbec nejhorší situace panovala na Ústecku, kde se jedenašedesát procent družstev řadilo mezi zaostalé. Na vině byl hlavně nedostatek pracovníků a naprosto nevhodné zaměření výroby. Teprve v roce 1957 se po letech sovětských experimentů pohraničí opět pomalu vracelo ke svým tradicím, tedy k dobytkářství, pastevectví a lukařství. Tento posun však přinášel až do konce padesátých let problémy, protože výkupní systém značně zvýhodňoval chov prasat, který se rozmohl i v pohraničí, přestože tento druh hospodářského zvířectva je citlivější na drsnější podnebí a často zde hynul. Stavy dobytka se v relativním srovnání ani zdaleka nepřibližovaly poměrům ve vnitrozemí a chov ovcí se podařilo během padesátých let víceméně zdecimovat. Ani rozsáhlé investice a reforma výkupní politiky v roce 1959 nepřinesly zásadní obrat. Jak přiznávaly i dobové úřední zprávy, »bylo sice dosaženo dílčích úspěchů v řadě zemědělských odvětví, avšak je nutné zdůraznit, že přes značnou pomoc v investicích nebo odbornou pomoc nebylo docíleno žádoucího celkového zlepšení«. Ještě v roce 1963 existovalo v horské části pohraničí českých krajů 22,2 procenta jednotných zemědělských družstev, která nebyla schopna z výsledků vlastní práce zajistit svou základní existenci.

Komunističtí funkcionáři si po roce 1959 hodně slibovali od procesu takzvaného slučování družstev do větších celků, jenomže tento proces se v pohraničí příliš neosvědčil, kolikrát přinesl i opačné výsledky. Celostátně uskutečněný převod mechanizace ze státních traktorových stanic do JZD zase zatížil mnohá pohraniční družstva dluhy. Vleklé ekonomické potíže nemalé části družstev nakonec odpovědní funkcionáři národních výborů vyřešili vskutku radikálně - jejich hromadným převodem do státních statků. Likvidace JZD, v padesátých let ojedinělá, se nápadně zrychlila v roce 1960, kdy okresní národní výbory v rámci reformy státní správy převzaly na zhruba tři roky pravomoc nad státními statky. Tuto příležitost okamžitě využily k tomu, aby se problémových družstev zbavily, a to na státní útraty, protože každý hektar převzaté půdy zvyšoval beztak vysoké ztráty státních statků asi o čtyři tisíce korun. Jen v roce 1960 převzaly státní statky v Západočeském kraji šestačtyřicet družstev a v Severočeském devětašedesát. O rok později se Tachovsko stalo vůbec prvním okresem bez jednotného zemědělského družstva, když zde hromadně zaniklo všech pětapadesát družstev, třebaže ne ve všech případech se jednalo o zaostávající JZD. Je třeba dodat, že tyto převody si ve většině případů vynutili sami družstevníci, v některých případech dokonce odmítáním práce. Kromě jiného je k tomu vedla i změna výkupního systému, kvůli které mohli počítat s výrazně menšími příjmy ze svých záhumenků, a absence sociálních dávek, na jejichž výplatu velká část družstev stále neměla finance. Členové družstev nejvíce záviděli pracovníkům státních statků jejich o něco vyšší životní úroveň. Sociální situace bývalých družstevníků se totiž přechodem do státních statků radikálně zlepšila, jelikož se z nich stali státní zaměstnanci s pevným platem a všemi sociálními výhodami, byť za cenu ztráty záhumenku. Některé okresní výbory KSČ se těmto převodům zprvu snažily zabránit restriktivními opatřeními, ta však měla za následek častější útěky mladých lidí z pohraničí. Postupně v šedesátých letech zanikala i další družstva v pohraničí, takže kolektivizace ve smyslu združstevňování zde skončila víceméně nezdarem.

Průmyslová výroba nezaznamenala oproti stavu před dosídlováním žádné dramatické změny. Vzhledem k tomu, že celá akce byla až do roku 1959 zacílena výhradně na zemědělství, není ani divu. Index osob zaměstnaných v průmyslu se ve třiceti sledovaných pohraničních okresech mezi lety 1950 a 1956 zvýšil jen o 11,4 procenta, a to víceméně v okresech, které měly průmyslový charakter již předtím. Prakticky ve všech zemědělských okresech, jež zoufale postrádaly výrobní provozy, se téměř nic nezměnilo, dokonce tu pokračovala zhoubná tendence koncernových podniků rušit nevýdělečné provozovny. Vláda sice vydala v dubnu 1956 další usnesení, které opakovaně zakazovalo rušení pracovních příležitostí v pohraničí, nicméně podobné případy občas nastávaly i potom. Také oblast místního hospodářství, která v celém pohraničí disponovala v roce 1958 pouze šesti sty výrobními družstvy se třemi tisíci pracovníky, prostě nestačila pokrýt obrovskou poptávku. Teprve na přelomu padesátých a šedesátých let tu začaly pomalu vyrůstat nové závody. Přes tyto přírůstky však zůstávalo charakteristickým rysem pohraničního hospodářství silné zastoupení místního spotřebního průmyslu s vysokým procentem zaměstnanosti žen a z toho vyplývajícími nižšími platy.

Nová etapa - takzvané komplexní dosídlování

Na základě dosavadního vývoje v pohraničí a problémů v dosídlování se stranické vedení posléze odhodlalo k výraznější změně systému pomoci pohraničí. Již na svém listopadovém zasedání v roce 1958 politbyro ÚV KSČ přiznalo, že »přes dosažení dílčích výsledků je stav hospodářského rozvoje pohraničí i nadále neuspokojivý«. Při hledání cest k nápravě se členové komunistického vedení nakonec usnesli na dvou opatřeních. První z nich zavádělo takzvanou komplexní pomoc, protože akce jednostranně orientovaná na zemědělství nepřinesla očekávané výsledky. Státní orgány se tedy pomalu zaměřovaly na všechny oblasti zdejšího života v souvislostech a také začaly poskytovat výhody i dosídlencům z jiných oborů. Přitom tento systém navrhovali již v listopadu 1954 zástupci Plzeňského kraje a poté opakovaně, avšak marně, i vládní zmocněnec Josef Janouš. Teprve v roce 1957 na jeho návrh subkomise ÚV KSČ došla k závěru, že komplexní přístup k dosídlování je nezbytný.

Jelikož vláda neměla tolik prostředků, aby dokázala investovat do všech pohraničních okresů, rozhodlo politbyro na návrh Státního úřadu plánovacího o takzvané kategorizaci pohraničních okresů. Do první skupiny plánovači zařadili okresy, ve kterých se měla podpořit jen zemědělská výroba, u okresů druhé kategorie, které tvořily užší výběr z první kategorie, šlo navíc o posílení průmyslové zaměstnanosti a konečně do okresů třetí kategorie (analogicky vybraných z druhé kategorie) směřovala komplexní pomoc ve všech sférách hospodářství. Tuto poslední skupinu tvořilo pouhých deset okresů s nejvíce zaostalým hospodářstvím a nejnižší hustotou obyvatelstva.

Krátce poté, v červenci 1959, vláda zrušila po více než pětileté existenci komisi pro otázky osídlení pohraničí. Její pravomoci převedla z menší části na krajské národní výbory, většinou pak na Státní úřad plánovací, při kterém vznikla Dočasná komise pro otázky pohraničí. Vláda se totiž domnívala, že tento úřad s poměrně velkým vlivem zajistí koordinaci dalšího dosídlování lépe než komise bez pravomocí. Hodně si také režim sliboval od takzvané Rozsypalovy reformy řízení národního hospodářství z roku 1958, ta však nesplnila očekávání a roku 1961 definitivně skončila, aniž by se v pohraničí nějak osvědčila. Pouhá organizační reforma dosídlování by však k zalidnění pohraničí nestačila, mnohem více pro přicházející obyvatele těchto končin znamenalo rozhodnutí vlády z února 1959 o nové úpravě materiálních výhod, které se poprvé týkaly i nezemědělských dosídlenců, a to ve formě náborového příspěvku a přidělení domu či bytu. Směrem k hranicím se tak posléze vydávali také pracovníci z dopravy, průmyslu, komunálních služeb, obchodu, potravinářského průmyslu, učitelé a výchovní pracovníci.

Ironií osudu se zmíněná opatření ani nestačila projevit, když právě v roce 1959 zažilo pohraničí vůbec nejvyšší úbytek obyvatel za celou dosídlovací akci. Stěhováním se »ztratilo« šest tisíc tři sta osob, nejvíce pak právě v deseti komplexně doosídlovaných okresech. Neradostný výsledek se pravděpodobně promítl do dalších změn v organizaci dosídlování a pomoci pohraničí, které následovaly v roce 1960. V dubnu 1960 vláda zrušila původní kategorizaci okresů a zavedla novou, přičemž dotčené okresy rozdělila jen do dvou skupin. U skupiny »A« šlo o »komplexní rozvoj území«, u skupiny »B« pouze o růst zemědělské výroby a zlepšení služeb. Nehledě na omezení kategorií se tím obsah pojmu pohraničí rozšířil.

Dosídlování se v šedesátých letech nadále zaměřovalo především na pracovníky v zemědělství, jejich příliv však pomalu slábnul. Přitom důvodem této poměrně radikální změny pomoci nebyl jen nedostatek peněz; režim si konečně uvědomil, že je účelnější věnovat prostředky na udržení obyvatel, než na jejich získání. Během let 1960 až 1963 v pohraničí sice zůstalo dalších 14 643 dosídlenců, ovšem procento odchodů nespokojených dosídlenců se snižovalo velmi pomalu, v zemědělství stále zůstávalo přibližně o polovinu vyšší než v ostatních profesích.

Reputaci nové éry dosídlovací akce poškozovaly hned dvě staronové skutečnosti: zaprvé, nejvíce odchodů připadalo počátkem šedesátých let stále na pohraniční venkov; zadruhé, migrační bilance v pohraničí končila v mínusu, přičemž nejhorší výsledky zaznamenaly právě okresy kategorie A. Náborové akce přesto pokračovaly i nadále, byť už jen v některých odvětvích, okresech a v omezené míře - v podstatě až do konce osmdesátých let.

Závěrem

Od konce padesátých let se přece jen projevovaly některé pozitivní změny v infrastruktuře, službách, školství a celkové životní úrovni obyvatel v pohraničí. Podařilo se postupně elektrifikovat všechny pohraniční obce a pokrýt spotřebu vody a energie ve městech několika vodními díly, kohoutkem si však lidé mohli doma otočit stále jen v šestnácti procentech obcí. Průmyslově zaostalé regiony oživilo několik nových podniků. Jenomže úpadek tohoto území po válce dosáhl takové hloubky, že to zdaleka nestačilo k vyrovnání tamní životní úrovně s vnitrozemím, jak si režim předsevzal. Kromě toho chronicky přetrvávaly problémy se službami, zásobováním a veřejnou dopravou, nemluvě o kultuře. Další nečekaná rána přišla počátkem šedesátých let. Tehdy se tu negativně projevily důsledky československé hospodářské krize z let 1961 až 1963, která ještě více snížila omezené investice určené pro tyto regiony.

Za dlouhodobou stagnací okrajových území státu se však skrývají i faktory obecnějšího rázu. Část pohraničí, ponejvíce západní, ve srovnání s vnitrozemím již dávno před válkou ekonomicky pokulhávala. Tehdejší starousedlí Němci byli houževnatí a zvyklí na nižší životní úroveň ve srovnání s většinou nových osídlenců z vnitrozemí Čech. Pokud režim nechtěl, aby se z pohraničí stalo zaostalé a vylidněné území, musel do jeho rozvoje vložit o to větší množství investic, aby sem lidi přilákal. Kde je však měl vzít? Zatímco v demokratických zemích se na poválečné obnově podílel z velké části soukromý sektor, v Československu po jeho likvidaci tuto úlohu převzal všudypřítomný stát a plánovací byrokracie, které však utápěly obrovské prostředky v sovětizaci a militarizaci ekonomiky.

Vrcholné stranické a vládní orgány se k problematice pohraničí vracely ještě několikrát a neměly přitom mnoho důvodů pochvalovat si dosažený pokrok. Jako obvykle odsouhlasily další z řady nekonečných usnesení, jako například v roce 1964 a poté v roce 1967. I tentokrát se údajně jednalo o »zásadní řešení pohraničí«. Diametrální rozdíly mezi okrajovými regiony státu a vnitrozemím však nezanikly ani dvacet let po odsunu Němců.

Vysídlení německé menšiny je dodnes předmětem diskusí mezi historiky i veřejností. Zaznělo v nich mnoho argumentů pro i proti, ale jen málokdo se zabýval jeho dlouhodobými ekonomickými a sociálními důsledky. Nikdo, ať má na odsun jakýkoli názor, ve světle pramenů nemůže popřít, že velkou část německého i jiného zkonfiskovaného majetku se podařilo »úspěšně« prohospodařit, přičemž lví podíl na tom náleží bezesporu komunistické straně. Nešlo přitom jen o deficit materiální, ale v nemenší míře o úpadek kulturní a duchovní. Nejsmutnější je, že »odsunové« ztráty znásobilo samo fungování režimu, hlavně v padesátých letech. Poválečný stav pohraničí tak zůstával především nepřehlédnutelnou vizitkou politiky KSČ, stejně jako dlouhý a málo účinný způsob jeho nápravy.

(Soudobé dějiny)

Zpátky