Zaří 2010

Z žabí perspektivy

Jiří Franěk

On sám si kdysi takto posteskl: „Jako Čech se cítím vykořeněný mezi Rakušany, jako Rakušan mezi Němci a jako Žid všude na světě.“ Z této sentence lze vyvodit leccos, jisté se však zdá, že se cítil být Čechem. Sebeurčení se tomu učeně říká. Dopřál jsem si však v okruhu svých známých malý soukromý průzkum. Nejprve jsem je požádal, aby vyjmenovali nejslavnější české skladatele, pak jsem položil doplňující otázku: „A co Gustav Mahler?“ Všichni se shodně podivili, že je tohle jméno „tak nějak“ nenapadlo.

O té včerejší trachtaci v Jihlavě (07. 07. 2010 - pozn. red. CS-magazínu) a v Kalištích se příliš rozepisovat nechci. Václav Klaus zůstal svůj, když řekl: „My dobře víme, že významnou část života prožil jinde, ale kořeny byly tady.“ Tak se o těch rodácích s „cizí příměsí“ tradičně mluví. Ale na oficiálním hradním webu jsem si s potěšeným údivem přečetl o slavnosti „u příležitosti 150. výročí narození tohoto světoznámého českého skladatele a dirigenta“. Vážně.

Mahler má tedy svůj parčík a pomníček, jeho Jihlava si ho uctila. Podstatně hůř je na tom s naší přízní jeden z nejslavnějších světových básníků Rainer Maria Rilke. Například v Americe, která nemá zrovna nejdokonalejší školství, ho znají všichni středoškoláci. V Čechách skoro nikdo. Narodil se sice v pražské Jindřišské ulici, ale psal německy, tak co je nám po něm! Totéž by ale, nebýt Eduarda Golstückera, asi dodnes platilo i o Kafkovi.

Nejde však jen o pomníky nebo o pojmenování parků a ulic. Jde zejména o to, co dlužíme významným rodákům, kteří nebyli zcela „čistokrevní“ Češi nebo Moravané, ale ještě víc sami sobě. Je trapné nevědět, že se za rohem narodil někdo, koho uctívá celý „zbytek světa“. Zrovna tak trapné, jako když si o těch řádně prokádrovaných „ryze českých“ tvůrcích namlouváme, že všechno jejich umění pochází z tuzemských zdrojů. Krásný nesmysl! Alfons Mucha se stal tím, čím je, díky Paříži. Nemáme tedy důvod dělat si šprťouchlata z Francouzů, kteří ho považují za svého a říkají mu „Myša“. Mají na to právo. My bychom měli uvažovat spíš o tom, proč Praha dodnes nesplnila smlouvu o pořízení důstojného stánku pro tu nešťastnou Slovanskou epopej.

Tak jsem si tedy trochu ulevil od české politiky. Vlastně neulevil, stále mi straší v kebuli. O české politice se říká, že jí chybí rozhled, že je provinciální. Ale ona přece ta její malost a omezenost musí mít nějaký zdroj v nás samých. Zkusme si třeba říci: „Antonín Dvořák byl velký americký muzikant.“ Nějak to nejde přes pysk, že? V tom to asi je.

(Právo)