Zaří 2010

Už dítě máte, další nedostanete

Pavla Kubálková

Rodiny, které chtějí v Česku adoptovat děti, se často potýkají s neochotou úřadů. To se má brzo změnit. Když si manželé Jaroslava a Martin z Prahy podali žádost o adopci, netušili, jaké starosti jim jejich rozhodnutí přinese. Jaroslavě bylo 29 let, Martinovi 42 (redakce jména na žádost manželů změnila). A první potíž byla na světě. „Chtěli jsme miminko, ale protože bylo manželovi přes čtyřicet, sociální pracovnice nám řekly, ať nepočítáme s malým dítětem. Že na něj nemáme vlastně nárok,“ popisuje Jaroslava. Zákon z roku 1963 sice skutečně říká, že „mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl“, nicméně manželé oponují současnou situací a tím, že zákon je již téměř padesát let starý. „Dnes mají ženy první dítě ve třiceti letech a u mužů se na věk nekouká. Nemyslím, že někdo zkoumal, zda Karel Gott zvládne v sedmdesáti péči o mimino,“ myslí si Jaroslava.

Podle Sophie Dvořákové, která má na ministerstvu práce tuto agendu na starosti, by měli úředníci při posuzování případů rozhodovat individuálně. Nikoliv jen podle roku narození. „Musí se přihlédnout ke zdravotnímu stavu. Jestli se třeba postižení žadatelé postarají lépe o miminko, nebo o tříleté dítě,“ řekla.

Kromě standardních požadavků musel Martin kvůli svému „vysokému“ věku předložit i rozsáhlou zdravotní dokumentaci a například doklady o pojištění. Na dítě čekali tři roky. Za tu dobu je ale nikdo na adopci a na to, co je čeká, nepřipravil. Důvod? Manžel Jaroslavy je cizinec. „Nikdo nebyl ochotný mu kurzy zprostředkovat. Ani když jsem řekla, že je budu překládat já,“ popisuje. Kdyby Jaroslava nebyla povoláním speciální pedagožkou, nevěděli by o tom, co je čeká, nic.

Nakonec manželé dostali čtyřleté děvče. Po několika měsících se rozhodli, že si podají ještě jednu žádost o osvojení. „Bylo nám ale řečeno, ať na to rovnou zapomeneme. Že už jedno dítě máme, tak máme být rádi. Že mají přednost prvožadatelé,“ popisuje. Opodobných pravidlech ale zákon nic neříká. Podle Dvořákové by měli být všichni žadatelé posuzováni stejně, ať dítě již mají, nebo nikoliv.

Od podání druhé žádosti už uplynuly čtyři roky. Kdyby čas od času na úřad manželé sami nezavolali, neměli by od nich jedinou zprávu. Žádost sice do dnes nestáhli, nicméně se rozhodli adoptovat dítě bez „pomoci“ českých úřadů. Nyní mají doma chlapce z Konga. Právě adopce z ciziny, převážně z Afriky, se tak u mnohých rodičů stávají jedinou cestou, jak získat dítě.

Ministerstvo práce si uvědomuje, že předadopční péče není všude stejná a že se praxe a přístup v jednotlivých krajích a úřadech radikálně liší. A chce to změnit. „Je to o lidech a je třeba jejich práci sjednotit,“ říká Sophie Dvořáková. Její kolegové proto pracují na standardech, které mají jasně říkat, jaké povinnosti mají sociální pracovníci, jak má předadopční péče vypadat a jak s žadateli jednat. Dalším problémem je, že ne všichni úředníci, kteří tuto problematiku řeší, jsou v oboru dostatečně, pokud vůbec, vzděláni. „I toto by se mělo změnit. Na každém úřadu bude odpovědný a problematiky znalý pracovník,“ slibuje Dvořáková. Standardy a další změny mají být hotové v roce 2011.

Počet podaných žádostí o adopci v tomto roce: 725

Počet nevyřízených žádostí: 2471

V ústavní péči je v ČR až 22 tisíc dětí. Z toho v domovech pro děti se zdravotním postižením jich je až 12 tisíc, v dětských domovech, výchovných a diagnostických ústavech až 7500 a v kojeneckých ústavech a dětských domovech pro děti do tří let zhruba 1500.

Úřady nyní evidují 910 dětí, které splňují podmínky k osvojení (adopci) nebo ke svěření do pěstounské péče. Z tohoto počtu je možné na základě rozsudku o nařízené ústavní výchově umístit do pěstounské péče 651 dětí.

Dětí, které splňují podmínky k umístění do náhradní rodinné péče formou adopce a zároveň je u nich možnost svěření i do pěstounské péče je 237. Jen 22 dětí může být dáno výhradně k adopci. Mezi nimi převažují děti do tří let.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)