Zaří 2010

Nový život lovce mafiánů

Ondřej Kundra

Bývalý šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jan Kubice si může po pěti letech napětí a soudních sporů oddechnout. Sociální demokraté stáhli žalobu, v níž po něm žádali milionové odškodnění za jeho zprávu popisující propojenost špiček ČSSD s organizovaným zločinem. Krátce předtím už podobnou žalobu jejich předsedy jako bezdůvodnou zamítl soud. Jakkoli neoprávněné výhrůžky stranických šéfů byly, jejich účel je splněn: Kubice je pryč od policie a spolu s ním dvě stovky jeho elitních detektivů. Dobrodružný příběh jednoho z nich – Jaroslava Hrušky – ovšem prozrazuje, že éra zdejšího zotročení policie mocnými politiky nemusí trvat věčně.

„Do září máme vyprodáno. Moštovat budeme zase po prázdninách,“ říká do mobilu Jaroslav Hruška a pak vyťukává novou zakázku do svého laptopu. Tento rok si zemědělec Hruška skutečně nemůže stěžovat. Seznam čekatelů na novou várku lahodného moku obsahuje už desítky jmen a jeho plzeňské biofarmě, jejíž srdce tvoří hrázděný dům z 18. století, se vůbec daří.

Z dotací Evropské unie Hruška nedávno nakoupil stroje na výrobu moštu a nyní plánuje vybudovat ekologickou kompostárnu. „Chci být ve výrobě co nejsoběstačnější a zanechávat přitom po sobě co nejmenší ekologickou stopu,“ říká urostlý třicátník ve své roubené pracovně, pod jejímiž okny se prohání několik koz a statný beran.

O sto kilometrů dál a několik hodin později se v jedné z vesnic nedaleko Domažlic právě vrací z odpolední procházky prošedivělý muž. Kousek za ním se loudá mohutný bernardýn, který v letním žáru sotva lapá po dechu. „Ještě pár metrů a dostaneš napít,“ pobízí Miroslav Borník psa a pouští ho na předzahrádku svého malého domku.

„Coby? Jsem v důchodu, chodím na procházky se psem, sem tam něco opravím kolem chalupy,“ říká Borník na otázku, čím se teď ve svém životě zabývá. „Nedaleko odsud jsem začínal sloužit, tak jsem se do kraje svého mládí na konci života zase vrátil. Objasnil jsem tu první případ, mám to tady spojené s hezkými zážitky.“

Ne vždy to ale byla v kariéře obou mužů taková idylka. Před pěti lety se oba stali hlavními aktéry případu, který sliboval přerůst v historicky první odhalení cesty, jak tu organizovaný zločin srůstá s politikou. Tolik očekávané překročení Rubikonu, kdy by tu policie přestala jít mocným na ruku, ale naopak začala nebojácně vyšetřovat jejich korupci a další zločiny, se však nakonec nekonalo. Proč? Význam odpovědi na tuto otázku vzrostl po rocích nehybnosti právě dnes, v době osvobozujícího rozsudku pro policistu Kubiceho a se zcela novým – změny slibujícím – vedením ministerstva vnitra.

Ukaž mi své cesťáky...

Ten přesně mířený výstřel přímo do srdce neuzavřel jen životní osud nekorunovaného vůdce podsvětí Františka Mrázka. Zásadní zlom tato lednová rána roku 2006 znamenala i pro život Jaroslava Hrušky a Miroslava Borníka.

Když tehdejší šéf specializovaného ÚOOZ Jan Kubice nasadil na vyšetření mafiánovy vraždy právě Jaroslava Hrušku, který ho předtím zaujal úspěšným rozpletením velkého gangu severočeských kuplířů napojených na místní politiky, začaly se před mladým detektivem objevovat nečekané souvislosti. Z nasazených odposlechů a z výslechů zjistil, že tady nejde o „běžný mord“, ale že Mrázkova poprava nějak souvisí s miliardovými veřejnými zakázkami, do nichž byli neprůhledně zapleteni tehdy vládnoucí sociální demokraté a jim blízcí lobbisté.

„Hodiny na sledovačkách v autě, desítky schůzek, stále nové a překvapivé informace. Třeba jak se Mrázek se svým společníkem Pitrem tajně scházel v době, kdy vláda rozhodovala o privatizaci Unipetrolu, v jedné z hospod ve Štěpánské ulici s exministrem zemědělství Palasem,“ popisuje Hruška vyšetřování Mrázkovy vraždy, kdy v práci trávil patnáct hodin denně. „Došlo nám, že vraždu nikdy nevyšetříme, když ji nebudeme objasňovat v souvislostech s politikou, korupcí a hospodářskou kriminalitou.“

Přesně toto zjištění však věci nečekaně zkomplikovalo. Měsíc a půl poté, co detektivové v březnu skrze svoji mluvčí veřejnosti oznámili, že spojují vraždu Mrázka s politikou a neprůhlednými zakázkami, zazvonili ráno na plzeňské expozituře ÚOOZ, kde měl Hruška hlavní kancelář, čtyři muži z Inspekce ministra vnitra. Po rychlém představení Hruškovu nadřízenému Jiřímu Egermaierovi oznámili, aby jim okamžitě vydal jeden z pracovních počítačů. „Sdělili mi, že vyšetřují závažné podezření našich pracovníků, že zkreslovali cestovní výkazy a že na počítač, který chtějí, už nesmím sáhnout ani ho vypnout,“ říká Egermaier.

Po tomto odůvodnění Egermaier inspektory udiveně upozornil, že dotyčný laptop slouží jen k připojení všech zdejších detektivů na internet a žádné další informace, včetně dat o Hruškových cesťácích (které byly zaznamenány v k tomu určené speciální knize), v něm nejsou. Na to inspektoři zareagovali slovy, že si ho i tak stejně odvezou, a také s ním odešli. Ačkoli v té době Hruška v kanceláři nebyl, protože zrovna pobýval na služební cestě, už nikdy ho pak nevyslechli. Stejně tak se nikdy nevrátili pro neprohlédnutou knihu cest.

„Když jsem se dozvěděl, že došlo k razii, kvůli čemu a jak proběhla, začal jsem se o Hrušku hrozně bát. Už jednou jsem totiž zažil podobnou účelovou kriminalizaci svých lidí, když rozkrývali propojení ruských mafiánů s politiky. Náš tým byl tehdy rozprášen, detektivové skončili ve vazbě, rozpadly se jim rodiny,“ říká Hruškův bývalý šéf Jan Kubice. „Několik nocí po zátahu inspekce jsem nemohl usnout. Měl jsem hrozný strach, že jsem znovu svědkem stejné kriminalizace.“

Právě tady – s touhou ochránit podřízené a jejich práci – se začala rodit idea později proslulé „Kubiceho zprávy“. V ní šéf ÚOOZ o sedm dní později nejprve šokovaným poslancům a později celé veřejnosti snesl indicie o tom, jak zdejší politická moc srůstá se světem organizovaného zločinu.

...a já ti řeknu, kdo jsi

„O případu Mrázek si nemyslím nic moc. Taková běžná vražda,“ říká před svým domem k mafiánovu srdečnímu průstřelu Miroslav Borník. „A žádné snímky! Nechci, aby mě poznávali lidi, už chci mít jen svůj klid,“ zvyšuje hlas na fotografa chystajícího se k práci.

V době, kdy padla osudová rána, která Mrázka zabila, vedl Borník třetím rokem Inspekci ministra vnitra, která má za úkol vyšetřovat kriminální delikty policistů. Jmenování šéfem inspekce, do jejíhož čela ho v roce 2004 postavil ministr vnitra Stanislav Gross (ČSSD), vzbudilo v médiích překvapení. Šest let před tím totiž musel Borník odstoupit z postu ředitele pražské policejní správy, když vyšlo najevo, že během legendárního „Palachova týdne“, demonstrací proti komunistickému režimu v roce 1989, jako vyšetřovatel legalizoval protiprávní výslechy demonstrantů politickou policií.

Borníkem stvrzené vynucené výpovědi se pak staly součástí obsáhlého spisu, na jehož základě byl tehdy do vězení odsouzen Václav Havel. I proto výběr zkompromitovaného Borníka dobový tisk analyzoval jako tah ministra Grosse dosadit na klíčové místo, odkud lze lehce umrtvit politicky výbušné vyšetřování, sobě loajálního muže.

„Tak to nebylo,“ říká dnes k této verzi Borník s tím, že ve své minulosti nevidí ani „stín pochybností“. „Byl jsem u policie dlouho, znal jsem detailně její fungování, to asi ministra přesvědčilo.“ Jako znalec detailních informací z nitra policie ovšem dnes Borník příliš nevypadá. Na většinu otázek ohledně jejího zneužívání politiky krčí rameny s tím, že „o tom nic neví“ nebo že si to „už nepamatuje“. „Každý dnes říká, že za Grosse a Bublana se policie zneužívala a že tu srůstal organizovaný zločin s politikou… Mně to vždycky přišlo spíš jako takové řeči, policie přece ve všech případech konala,“ říká Borník.

Proč se však při té policejní aktivitě nepodařilo rozlousknout jediný důležitý případ s podezřením na korupci lidí z mocenské sféry – plánovaným nákupem gripenů počínaje a Mrázkovou vraždou konče? „To opravdu netuším a neumím si to vysvětlit,“ říká Borník. „Osobně mám svědomí čisté, svoji práci jsem dělal férově a s plným nasazením.“ Jak se tedy ve světle těchto slov dnes dívá na plzeňskou razii proti detektivu Hruškovi? Proč při ní jeho lidé nezabavili knihu cest, ale jen bezcenný počítač, který jim nijak nemohl pomoci odhalit policistův případný prohřešek? „To je hrozně dlouhá doba, abych si takové detaily pamatoval. Navíc jsem vázán mlčenlivostí, nemůžu k tomu nic říkat,“ odpovídá Borník a hovor ukončuje. „Už musím jít vařit večeři, na shledanou.“

Podobně ze zahraniční cesty reaguje i tehdejší šéf inspektorského zásahu Jaroslav Hlaváč. „O mém působení v inspekci se nebudu bavit,“ říká Hlaváč do telefonu na opakovanou prosbu o rozhovor. „Řada věcí je citlivých, nechci se k nim vyjadřovat.“

Jsou tady a chtějí to, pomoc!

Vyšetřování Mrázkovy vraždy mělo na protimafiánském útvaru od začátku prioritu. Pod Hruškovým vedením na něm ve speciálně zřízeném týmu Poker pracovalo třicet detektivů. „Jednu z prvních věcí, co jsme udělali, bylo obeslání tajných služeb a všech dalších složek policie, jestli o Mrázkovi nemají nějakou informaci, která by nám mohla pomoci,“ říká Jan Kubice. „Během krátké doby odevšad odpověděli, že nic nemají.“ Pak ale došlo k nečekanému zvratu. Detektivům se přihlásil jeden z členů protikorupční policie a v utajení jim doporučil, aby dál trvali na své žádosti s tím, že na „protikorupční nebo na inspekci leží k Mrázkovi bedny odposlechů“.

Šlo o pořádnou trefu do černého. „Bedny“ skutečně existovaly a byly součástí utajovaného spisu Krakatice, v jehož rámci vyšetřovatelé protikorupční jednotky už od roku 1999 mapovali Mrázkovy podezřelé kontakty s politiky (například zjistili, že Mrázek dojednával s Miroslavem Šloufem, hlavním poradcem bývalého premiéra Miloše Zemana, privatizaci bank nebo že se tehdejší místopředseda Poslanecké sněmovny Ivan Langer angažoval ve prospěch jeho ekonomických zájmů). Hruška proto znovu vyzval inspekci a protikorupční policii, aby mu požadované informace poskytly.

„Než jsem si pro Krakatici odjel na protikorupční, volal jsem na inspekci, zda ji nemají oni. Tam mi řekli, že rozhodně ne,“ říká Hruška. Šéfa protikorupční jednotky Miloslava Brycha zastihl na chodbě, právě když se chystal k odchodu z úřadu. „Požádal jsem ho o ty materiály a on mi sdělil, že mi Krakatici nemůže dát, protože si ji před časem odvezla Inspekce ministra vnitra,“ vzpomíná detektiv Hruška. „Pak se ode mne vzdálil s tím, že musí rychle vyřídit neodkladný hovor. Otočil se zády a popošel na opačný konec dlouhé chodby. Akustika ale nesla jeho slova, a tak jsem slyšel, jak do telefonu říká, že je to v háji, že jsme tady a chceme ty spisy,“ říká Hruška. „Sice na to nemám důkazy, ale myslím, že Brych volal někomu z inspekce. Komu přesně, nevím, ale každopádně nám ani on, ani ředitel inspekce materiál nevydali.“

Proč se detektivové nebo jejich šéf nepídili po důvodech takové nevstřícnosti? „Oni byli velitelé jednotek, já jen střední management, kterému nemusejí nic vysvětlovat,“ říká detektiv Hruška. „Nemělo to cenu. Od roku 2002 platí nařízení policejního prezidenta, které říká, že náš útvar sice může vyšetřovat vraždy, ale ne v korupčních a hospodářských souvislostech; to může jen protikorupční jednotka,“ doplňuje ho Kubice. „Dopředu jsem tušil, že právě tím budou argumentovat, co se týká těch informací, a že to neprostřelím.“ Zmíněné nařízení č. 130 bylo přijato za ministra Grosse, podle znalců policejního prostředí především proto, aby se případy dotýkající se politiky, a tím pádem potenciálně nebezpečné i pro kariéru ministra, soustředily jen u jedné jednotky, kterou pak lze mít snadněji pod kontrolou.

S Pavlem slangově

Miloslav Brych nemá zrovna dvakrát dobrou náladu. „Zítra se ženou odlétám na Kanáry, ale spíš bych zůstal doma a jel třeba na Mácháč. Víte, já moře moc nemusím,“ říká znuděně před dveřmi své kanceláře v areálu pražského fotbalového klubu Artima Praha. Pod nohama mu přitom šustí rozpálený umělý trávník. „Tímhle se teď živím,“ říká muž, který už od policie odešel a ukazuje přitom na dlouhé umělohmotné stvoly: „Vynáší to dobře, vydělám si víc než u policie.“

Podobně jako Borníka i Brycha jmenoval do úřadu Stanislav Gross. Jeho jméno se pak u veřejnosti nezapsalo nějakým úspěšně vyřešeným případem, ale především v souvislosti s Kubiceho zprávou. V soudem nařízených odposleších v rámci objasňování Mrázkovy vraždy Kubiceho lidé zachytili, jak Brych informuje Grossova důvěrníka a zároveň tehdejšího šéfa Úřadu vlády Pavla Přibyla, že jeden z policejních spisů je „žiletka“, neboli přeloženo ze žargonu, že na detektivy ÚOOZ, kteří jej chtěli, v něm zbyla jen úplně prázdná složka bez důležitých informací. A že se tedy Přibyl, kterého Kubiceho lidé v té době podezřívali z maření Mrázkova vyšetřování, nemusí bát žádných kompromitujících materiálů na něj nebo na politiky ČSSD.

„S Pavlem se znám roky, když si spolu voláme, bavíme se slangově,“ říká k zachyceným telefonátům Brych. „Žiletku jsem tenkrát použil, ale ne ke Krakatici, nýbrž ke spisu, v němž byla projektová dokumentace k přestavbě fotbalového stadionu, na kterou se mě pan Přibyl ptal.“ Při první zmínce o Krakatici sahá Brych po cigaretách, které pak už neodloží až do konce hovoru.

„Hruškovi jsem ji nemohl dát, protože když si pro ni přijel, tak tady nebyla. Už si nevybavuji, kdy a kdo z inspekce si ji od nás odvezl. Ani proč,“ říká Brych. „Ano, tenkrát na chodbě jsem skutečně někomu volal, detaily si už taky moc nevybavuji, asi jsem říkal, že přijdu pozdě na schůzku. Rozhodně ale odmítám, že bych před Hruškou někoho varoval, a to ani pana Hlaváče, se kterým jsem se znal. A jestli Borník dneska říká, že Krakatici také neměli, tak to je záhada, kterou si neumím vysvětlit.“

V době, kdy Brych převzal vedení protikorupční jednotky, obsahovala Krakatice už několik beden plných odposlechů. Jak si vysvětluje, že pod jeho vedením jeho podřízení nikdy neproměnili výbušné informace v obvinění konkrétních pachatelů? A proč obdobně selhali i u dalších politicky citlivých případů? „Určitě za mého působení ke korupci, i v souvislosti s politikou, docházelo, proč se ty věci nedařily objasnit, vám ale neřeknu. Neanalyzoval jsem si to, takže pro to nemám žádné vysvětlení,“ říká Brych. „Soustředil jsem se jen na reorganizaci své jednotky, přeskupování různých oddělení, to mi zabralo dost času. Na další věci jsem se nezaměřoval.“

Kolik máte aut a kolik mají kol?

Od chvíle, kdy Kubice s Hruškou spojili Mrázkovu vraždu s politickými souvislostmi, se jejich vyšetřování zásadně zkomplikovalo. A to především ze strany nadřízených policistů, respektive ministra vnitra. Nedlouho po prvním odmítnutí vydání spisu Krakatice přišla již zmíněná inspektorská razie. Dvanáct dní nato a tři dny před klíčovými parlamentními volbami, v nichž vítězné šance ČSSD značně ohrožovalo rozjeté vyšetřování, pak na veřejnosti vystoupil ministr vnitra František Bublan (ČSSD) s tím, že Kubicemu podřízení detektivové falšují cestovní příkazy a že on odhaduje nepoctivě vyinkasované peníze „v řádech desetitisíců“. Tuto informaci vzápětí bez jakýchkoli důkazů potvrdilo i Nejvyšší státní zastupitelství a dozorující žalobce Mrázkovy vraždy Martin Omelka.

Bublanovo prohlášení bylo překvapivé. Do té doby totiž ministr všechny otázky novinářů spojené s výbušnými případy vždy odbýval slovy, že nic neví, protože „policisté i inspekce jsou nezávislí“, a on tudíž nemůže do vyšetřování zasahovat, a to ani otázkami.

„Byla to nečekaná rána,“ říká k Bublanovu prohlášení Kubice. „Druhý den jsme měli naplánovaný výslech jednoho z významných podnikatelů, který nám přislíbil dodat důležité informace k objasnění Mrázkovy vraždy. Když ale dorazil, místo aby nám je sdělil, tak se zhroutil. Stále opakoval, že nás ministr obviněním hází přes palubu a že stejně dopadne i on, když nám teď něco konkrétního poví. Že ho zbytek mafiánů, kteří vypovídat nechtějí, zabije a my mu už nebudeme schopní pomoci.“

S podobným argumentem jako dotyčný muž detektivům ÚOOZ v dalších dvou týdnech odmítlo výpověď patnáct lidí. Nešlo přitom zdaleka o jedinou komplikaci. Před vyšetřováním Mrázka proběhla na ÚOOZ třikrát do roka běžná úřední kontrola z policejního prezidia a ministerstva vnitra, která se zaměřovala především na hospodárné nakládání s inventářem. Po zásahu inspekce se ale jejich počet náhle zvýšil: po několik týdnů chodili kontroloři každý den (kdo je posílal, dnes Policejní prezidium ČR nechce sdělit s tím, že jsou tyto informace obtížně dohledatelné).

„Každý den jsme museli několik hodin vyplňovat několik desítek lejster, kolik máme aut, počítačů, jak hodně jsou nahuštěné pneumatiky a podobně. V kombinaci s razií a nevydáním Krakatice šlo o promyšlenou a úspěšnou úřední paralýzu, aby případ Mrázek nešlo nikdy vyšetřit,“ říká Kubice. „To se taky nakonec podařilo. Chyběli nám svědci, neměli jsme přístup k důležitým spisům a tři čtvrtiny denní práce nám místo pátrání zabíraly formality.“

Bublan ví, že (někdy) nic neví

„Myslím, že jim spíš nic nehrozí. O peníze by neměli přijít, jak se mezi nimi šíří,“ komentuje ve své malostranské kanceláři do telefonu bývalý ministr vnitra a dnes staronový šéf bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny František Bublan chystané úspory nově vznikající vlády směrem k policistům. „To už je dneska několikátý podobný hovor v řadě. Normálně bych byl kritičtější, ale jak jsem studoval koaliční návrhy a platné zákony, tohle asi bude jen nějaká fáma,“ vysvětluje poslanec novinářské návštěvě.

Když vzápětí přecházíme k účelu návštěvy, Bublan už tak konkrétní není. „Mrázek určitě nebyl čistý, to je jasné,“ říká Bublan. „V tom, jestli korumpoval politiky, s kým vším se bavil a o čem, se ale nevyznám. Nic o tom nevím, těžko říci, co si o tom myslet.“ Podobně jako Borník a Brych i Bublan připouští, že za jeho působení „tu nějaká korupce spojená s politikou byla, jako je tu i dnes“, a hned důrazně dodává, že „měl vždy zájem, aby se to objasňovalo“. „Jsou to těžko prokazatelné věci, to máte vždy složité,“ říká bývalý ministr na otázku, proč se však za jeho šéfování vnitru nepodařilo obvinit ani jednoho korupčního pachatele.

Zatímco o případu Mrázek exministr neví nic, ve věci inspekční razie vůči detektivovi Hruškovi má naopak jasno. „Na svém tehdejším postupu ani na postupu inspekce nevidím nic divného,“ říká poslanec. „Šéf inspekce mi sdělil, že Hrušku kvůli cesťákům vážně podezřívají, neměl jsem důvod mu nevěřit. Kubiceho lidé předtím očerňovali inspekci a mě, že jim ztěžujeme vyšetřování. Musel jsem se nějak bránit. Skutečný problém byl na jejich straně, neměli zvládnuté své věci.“

Co však Bublan skutečně udělal proto, aby zjistil, jestli detektivové nemají pravdu – ptal se třeba šéfa své inspekce, proč při razii zabavili jen bezcenný počítač a Hrušku pak nikdy nevyslechli? Nebo zjišťoval si to později, když inspekce Hruškovi odpověděla na jeho žádost, jaké důkazy proti němu má, že „nikdy nebyl z ničeho podezřelý“?

„Takhle do hloubky jsem to nezkoumal, neměl jsem důvod,“ říká Bublan. „Že je nakonec nikdo z ničeho neobvinil, je asi tím, že můj nástupce z ODS vyměnil šéfa inspekce a jeho lidé to pak zahráli do autu. Že na nás Kubice útočil, přece pomohlo ODS.“

Tak jednoduché to však není. Výměna hlavního inspektora Borníka za Zdeňka Pelce, kterou provedl Ivan Langer (ODS), do autu rozhodně nic nezahrála. Pelc detektivy prostě na základě nulových důkazů „jen“ z ničeho neobvinil, podezřelý postup svých předchůdců vůči nim však v duchu Bublanovy logiky nijak nezkoumal, respektive nepostihl. Právě za jeho a Langrova působení navíc detektivové ÚOOZ včetně Kubiceho a Hrušky od policie hromadně odešli pro „ztrátu důvěry v nadřízené“, kteří podle nich stejně jako jejich předchůdci nechtěli, aby se cokoli souvisejícího s politikou skutečně vyšetřilo.

„Nebudu to vůbec komentovat,“ říká současný hlavní inspektor Pelc na otázku, co si myslí o podezření, že případ Hruška jasně nasvědčuje, že tu policejní špičky lámou nezávislým detektivům vaz ve prospěch lidí ze sféry politické moci.

John jako vůle a představa

Jisté každopádně je, že počínaje Grossem až dosud se mezi policejními šéfy a ministrem vnitra vytvořil dobře fungující mechanismus, jehož prostřednictvím se dá lehce zastavit jakýkoli případ ŕ la Mrázek. Začíná to již zmíněným předpisem č. 130, který vyšetřování s mocí spojené korupce svěřuje pouze do rukou speciální protikorupční jednotky. Vzhledem k tomu, že podle kuloárových informací z policie její šéfové chodí ministrovi podávat o živých případech zprávy a pak řeší, jak ve vyšetřování dále pokračovat, je to pro úspěšné objasnění kauz zásadní riziko.

Ministr, policejní prezident a šéf protikorupční jednotky sice nemohou vyšetřování přímo zastavit, když toho však udělat chtějí, mají dost pák, jak to docílit jinou a legální cestou. Jak tato praxe vypadá, nedávno ukázalo vyšetřování půlmiliardového neprůhledného tendru na Českém statistickém úřadě. Vedení protikorupční policie rozhodlo, že na jeho objasnění budou pracovat jen tři, později pouze jeden detektiv, který neměl na objasnění složité agendy kapacitu. Výsledek? Případ byl kvůli „nedostatku důkazů“ odložen ad acta.

„Existují ale ještě další cesty, které případ dokonce umožňují zastavit hned na jeho začátku. Opět na to je příkaz policejního prezidia, který říká, že každý kriminalista může zahájit úkony trestního řízení až poté, co mu to výslovně povolí šéf jeho jednotky nebo vedení policejního prezidia,“ říká Jaroslav Hruška. „Řada politicky citlivých věcí se tak zřejmě nikdy ani nemusí začít vyšetřovat. Šéfové odpovědní ministrovi je totiž mohou lehce poslat k ledu.“

Současný stav navíc konzervuje to, že nedávné zvýšení policejních platů, kdy krajští ředitelé a šéfové celorepublikových útvarů, jako je ÚOOZ nebo protikorupční jednotka, mají často přes sedmdesát tisíc jako velmi slušný základ pro vysoký výsluhový příspěvek, což vede ke zvýšení závislosti klíčových policistů na jejich postech. „Bojí se, že by takovou lukrativní jistotu už nikde jinde nezískali, a to snižuje jejich schopnost odolávat politickým tlakům,“ říká Hruška. „Díky tomu pak oslabuje jejich rezistence vůči požadavkům ministra, který přes policejního prezidenta může snadno dosáhnout konce jejich kariéry.“

Jestli tedy bude chtít nový ministr vnitra protikorupční policii a s ní i další jednotky skutečně proměnit v alespoň trochu odvážnější sbor a změnit tak dnešní stav, kdy je právě ona zástěrkou a hlavní příčinou zdejšího masivního bujení korupce, měl by podle Hrušky dosáhnout zrušení všech „omezujících“ předpisů vedení policie a prosadit, aby šéfa inspekce nejmenoval ministr, ale nějaká jiná, od ministra vnitra oddělená instituce. „Zvýšilo by to mimo jiné šanci, že inspekce nebude zneužívána k účelové kriminalizaci,“ říká Hruška.

Pro nastupujícího ministra vnitra Radka Johna (Věci veřejné) je, jak sám říká, případ Mrázek „nebezpečný precedens, který by se už nikdy neměl opakovat“. „Vím o tom to, co se psalo v novinách. Že inspekce po razii nikoho neobvinila a že to naopak zastavilo práci detektivů,“ říká John. „To je nepřípustné, tomu se musí zamezit.“ V tom, jak zastavení policie dosáhla, jak by chtěl zabránit recidivě a proč se tady obecně nedaří vyšetřovat korupční případy, ale už John moc konkrétní není.

„Nebyla tu politická vůle,“ říká ministr velmi obecně na otázku, jak tu podle něj fungují převodové páky paralyzace mezi vedením policie a šéfem vnitra. „Slyšel jsem o tom, že někteří policisté údajně informují o případech ministra, tak to říkám, že za mne tedy nebude.“ To samé ale v minulosti tvrdili všichni jeho předchůdci a nakonec dělali přesný opak. Jak chce John odolat pokušení? „Oni to říkali, ale já chci svá slova opravdu naplňovat,“ říká Radek John. „Konkrétní kroky jak představím do dvou týdnů po svém nástupu.“

Svět podle Mrázka

Už při ohledávání Mrázkova těla našli detektivové v kapse jeho saka půlmilionu korun a mobilní telefon. Z výpisu přijatých čísel vyšlo najevo, že mrtvému ten den sedmkrát volal známý spekulant s pozemky Miloš Červenka. Toto jméno nebylo policistům neznámé. Krátce předtím v rámci vyšetřování jiné dvojnásobné nájemné vraždy narazili na lobbistu ČSSD Františka Vybírala a z odposlechu jeho telefonů zjistili, že Vybíral slíbil Červenkovi, že mu za půlmilionový úplatek sežene kopii spisu, který na Červenku vedla policie prověřující, jak se mu za pro něj podezřele výhodných podmínek povedlo koupit od státního Pozemkového fondu ČR miliardové pozemky v Praze. Při mapování této „banální“ korupce se policie – opět z odposlechů – dozvěděla překvapivou informaci: a sice, že Vybíral za patnáctimilionový úplatek zařizuje u sociálních demokratů pro jednu firmu vydání licence na výrobu lukrativního „paliva budoucnosti“ – biolihu. Nečekaná korupční bomba byla na světě. Ale všem překvapením nebyl zdaleka konec. Zatčený Vybíral detektivům na jaře prozradil, že půlmilion z Mrázkova saka pochází právě od Červenky. Mrázek totiž pozemkovému králi slíbil za stejnou sumu totéž co Vybíral – tedy policejní spis o jeho kšeftech s parcelami. Vše se policistům definitivně spojilo v dubnu. Mrázkovi totiž v den smrti nevolal jen Červenka, ve výpisu přijatých čísel policisté našli další známá jména. Nejdůležitější z nich byla Libuše Barková, přítelkyně rodiny Grossových. V dubnu ji policisté navštívili ve vazbě, Barková popsala své kontakty s Mrázkem a policistům bylo rázem jasné, že se ocitli v nebezpečném světě zkorumpované moci. Barková totiž vypověděla, že jí Mrázek v roce 2004 nabídl nejprve deset a pak čtyřicet milionů korun za to, že mu domluví schůzku se Stanislavem Grossem. Bylo to v době, kdy Grossova vláda rozhodovala o dvou zásadních věcech souvisejících s byznysem s pohonnými hmotami – o privatizaci Unipetrolu a udělování licencí na výrobu biolihu. Mrázek a jeho kolegové měli o tento obchod zájem. O té samé věci, jak zjistili detektivové, proto Mrázek tajně jednal na střední policejní škole v pražských Hrdlořezích s již zmíněným Vybíralem a ministry ČSSD Zdeňkem Škromachem a Jaroslavem Palasem. Téma hovoru, jak informovala televize Nova, byla privatizace Unipetrolu, o niž se v té době Mrázek ucházel. I proto policisté rozplétání Mrázkovy smrti brzy přestali vyšetřovat jako „běžný mord“, ale v kontextu s výše zmíněnými veřejnými zakázkami, o nichž rozhodovali špičkoví politici. Jestli si mafiánovu vraždu objednal někdo z nich, nebo byla součástí vyřizování účtů v rámci podsvětí (při rozplétání biolihu, podivné privatizace Unipetrolu a dalších Mrázkových kšeftů policisté rovněž zmapovali, že s nimi nějak souvisí třicet dalších vražd podnikatelů a mafiánů, které předcházely té Mrázkově; čtyři z nich pak detektivové rozkryli a v několika dalších případech došlo ke sdělení obvinění), už Kubiceho lidé ovšem neobjasnili. Ve chvíli, kdy vyšetřování propojili s politikou, došlo ze strany politiků a policejních šéfů k zásadní paralyzování jejich vyšetřování. Nešlo přitom zdaleka o první podobné odstavení nepohodlných detektivů. První přišlo v roce 1999 vůči veliteli legendárního zásahu policie proti ruským mafiánům U Holubů Zdeňku Macháčkovi, který zdokumentoval řadu indicií prokazujících kontakty ruských mafiánů na významné policisty. Ti sice kvůli tomu museli od policie odejít, když se ale opět za vlády ČSSD dostali k moci, na základě vymyšleného obvinění poslali do vazby Macháčka. Podobně jako on skončil ve stejném roce ve vazbě – opět na základě vykonstruovaného obvinění – i agent BIS Roman Hrubant poté, co zmapoval, že čtyři agenti tajné služby vynášejí špičkám ČSSD tajné informace, které pak strana využívala ke skandalizaci oponentů. Macháčka i Hrubanta o několik let později soud osvobodil jako nevinné. Oni sami ale mezitím museli z bezpečnostních složek odejít a za jejich účelovou kriminalizaci nebyl nikdy nikdo obviněn.

(Respekt, www.respekt.cz)