Zaří 2010

V penzi půjdu značkovat turistické cesty

Jan Malinda

Když volám Pavlu Pafkovi s prosbou o rozhovor, zastihnu ho - jak jinak - na kole. „Neříkám ne, ale je k tomu nějaký velký důvod?“ pochybuje. „Slavíte sedmdesátiny,“ říkám. „No jo, na to jsem zapomněl,“ pousměje se.

* Pane profesore, kolikrát jste si jako pacient poležel v nemocnici?

V nemocnici jsem ležel víckrát. V dětství jsem měl spálu, dvakrát jsem prodělal žloutenku, měl jsem také jeden těžký úraz na motocyklu.

* Jak těžký?

To mi bylo asi čtyřicet a jako vysokoškolský pedagog jsem měl dozor nad studenty na chmelové brigádě nedaleko Krušovic. Přejížděl jsem na kontrolu z jedné vsi do druhé a člověku, který mě převážel, se asi v devadesátikilometrové rychlosti zasekla motorka. Letěli jsme padesát metrů a spadli na zem, ale vstal jsem jen se zlomenými žebry.

* Bál jste se tenkrát o život?

Ne. Strach o život jsem jako pacient nikdy neměl.

* Nikdy?

Já si myslím, že pacienti se obecně o svůj život nebojí. Buď jste ve stavu, kdy okolí nevnímáte, anebo jste z toho venku a pak už strach ze smrti nemáte a bojíte se jen toho, aby se to obešlo bez následků.

* To se nebojíte ani nemocí?

Výhoda zdravotníků je, že si skoro nepřipouští, že by sami mohli onemocnět. To by nikdo nechtěl pracovat na infekčním oddělení a lidé na onkologii by se neustále museli bát, kdy se jim objeví někde v těle nádor. Ani policista, který vyšetřuje dopravní nehody, by se nemohl posadit do automobilu, když osm hodin denně fotí bouračky. Ale teď jsem si vzpomněl, že mě přece jen něco vyděsilo.

* Co?

Před časem jsem jel ráno Prahou na kole do práce, uvolnilo se mi přední kolo a spadl jsem. Zlomil jsem si čelist a obratel, naštěstí jsem neochrnul. Klečel jsem na čtyřech, z nosu a pusy mi tekla krev, byl jsem zmatený, nedokázal jsem vstát. Víte, co ale bylo nejhorší? Mával jsem rukou na projíždějící auta a zastavilo až páté, protože ho řídil člověk, který mě poznal. Nejnepříjemnější pocit nevyplýval ze samotného úrazu, ale z toho, že lidé ráno uprostřed Prahy vidí zraněného člověka a nepomohou mu.

* Jak se potom o vás starali v nemocnici?

Starali se o mě perfektně, ale do jisté míry nestandardně.

* Co znamená „nestandardně“?

To je vždycky nebezpečí pro lidi, kteří mají v nemocnici známé nebo jsou společensky známí. Standardní medicínský postup je spojen zpravidla se standardně očekávaným výsledkem. Nestandardní postup může skončit nestandardně. A to jak ve smyslu kladném, tak záporném. Proto největší protekcí pacientů je, když nemají žádnou protekci. Jakmile se začne kolem někoho poskakovat, může to pak skončit komplikacemi.

* A to se stalo i vám?

Stalo.

* Jak se to projevovalo?

S tou zlomenou čelistí jsem ležel na stomatochirurgii, kam mě přišel vyšetřit můj kamarád neurolog. Zapovídali jsme se, on vzal najednou kladívko a chtěl mě bouchat do rtu. Já mu říkám, neblbni, vždyť mám ulomenou celou čelist! Nebýt to můj kamarád, jistě by si to uvědomil.

* Taky jste se bál jako malé dítě doktorů?

Samozřejmě, protože každá návštěva u lékaře byla spojena s nejistotou, co bude. Strašně nerad jsem chodil k zubaři. Vzpomínám si na zubařku, která měla ještě šlapací vrtačku a šlapala jako na šicím stroji. A protože už byla postarší a noha jí umdlévala, vyvrtání zubu od ní bylo velmi nepříjemné.

* Povězte mi něco o mamince a tatínkovi.

Tatínek byl právník, kterého po roce 1948 vyhodili ze státní služby, takže se živil jako dělník a později jako pomocný úředník. Maminka byla vzdělaná osoba, ale i ji zasáhl osmačtyřicátý, a tak šla dělat fakturantku. Maminka byla Češka, tatínek Slovák, který ve třicátých letech studoval práva v Praze, a pak s maminkou odešli spolu do Bratislavy, kde jsem se narodil.

* Jak jste se potom dostal do Prahy?

V roce 1957 jsem dělal přijímačky v Bratislavě a ve schránce se pak objevilo vyrozumění, že jsem byl přijat do Prahy. V té době totiž část slovenských studentů dostávala poukaz do Prahy a Češi naopak na Slovensko. Byl jsem z toho trochu vyděšený, protože doma jsem měl zázemí a najednou jsem se musel stěhovat tři sta padesát kilometrů na koleje.

* A přesto jste v Praze nakonec zůstal. Proč?

Už za rok jsem měl možnost přestoupit zpátky, ale rozmyslel jsem si to, protože jsem navštívil pár přednášek v Bratislavě a zjistil jsem, že v Praze je nejen vyšší úroveň v mém oboru, ale i menší politický tlak.

* Vzpomenete si na svoji první operaci?

Samozřejmě. Byla to vodní kýla u staršího pacienta.

* A jaký to byl pocit, říznout poprvé do živého?

Žádný.

* Neříkejte.

Opravdu. Už dlouho předtím jsem chodil trénovat do pitevny, pak nějaký čas šijete a ošetřujete tržné rány. Když dojde na první operaci, na dobře vedeném pracovišti vždy na druhé straně operačního stolu stojí někdo zkušený, kdo bere riziko za celé podnikání na sebe.

* Zkusme vyjmenovat tři momenty ve vaší kariéře, na které jste nejvíc hrdý.

Po každém chirurgovi zůstávají jen dvě věci. Pacienti, které operoval, a žáci. Pacienti odcházejí generačně s chirurgem. Jediné, co tedy opravdu přetrvává, jsou žáci.

* Jste až příliš skromný. Opravdu se nenajde nic, o čem byste mohl říci: O tohle jsem se zasloužil já?

Asi chcete slyšet o první transplantaci plic v Čechách. Nejsem předstíraně skromný, ale mou filozofií je, že každý člověk by měl k tomu, co dostal od jiných, něco přilepit. Ty krůčky jsou ale v součtu tak malé, že mi nepřijde namístě je zmiňovat.

* Když jste zmínil program transplantace plic, který jste rozběhl v roce 1996, je pravda, že peníze na něj vám tehdy dal Karel Schwarzenberg?

Já jsem tehdy požádal jeho nadaci o stipendium, abych se mohl transplantace naučit ve Vídni. Umožnil mi bydlet ve svém paláci, kde jsem měl pokoj pro služebnictvo, a dostal jsem dokonce kapesné. Nedávno jsem mu za to poděkoval, jsem mu velmi vděčný.

* Abych byl upřímný, nebýt toho, že jste před lety operoval Václava Havla, asi bychom vás dnes o rozhovor neprosili. Nebyl byste tak známý.

To je na tom to smutné. Celoživotní práce se scvrkne na jednu operaci plic, která byla mimořádná jen tím, že pacientem byl prezident. Z odborného pohledu jsou daleko složitější a těžší výkony. Třeba ono rozběhnutí transplantačního programu bylo daleko složitější.

* Lidé to vnímali tak, že osud prezidenta byl v rukách jednoho člověka. Vás.

Je to týmová práce.

* To říkáte často.

Jenže tak to je. Takovou operaci v republice umí udělat pětadvacet třicet lidí - takže žádná velká bomba. My ale děláme plicní chirurgii nejvíc a to asi rozhodlo, proč se obrátili na naše pracoviště.

* Vzpomenete si na moment, kdy vám kvůli prezidentovi zavolali?

Byli jsme na výletě v Divoké Šárce a zazvonil mobil. Řekl jsem, že se na to samozřejmě podívám, a oni pro mne poslali auto.

* Udělal byste dnes něco jinak?

Ne. Nestandardní vývoj, který po operaci následoval, vyplýval z toho, že pacient měl kromě rakoviny i těžce postižené plíce. Proto jsem také bez váhání souhlasil, aby přijel profesor Ginsberg (americký plicní chirurg z New Yorku, pro kterého po operaci prostřednictvím velvyslance v USA Michaela Žantovského poslala Dagmar Havlová - pozn. aut.). Ten konstatoval, že udělat víc nebylo možné.

* A nebyl jste svým způsobem rád, že přiletí, když jste tušil, že žádnou chybu nenajde?

Když se mě ptal ministr zdravotnictví, jestli mi to nevadí, řekl jsem, proč by mi to mělo vadit? Ale pak jsem chvíli přemýšlel, protože víte, že existují lidé, kteří i u dobře odvedené práce rádi upozorní na to půlprocento, které podle nich mělo být jinak. Načež pak strašně záleží na médiích, co s tím půlprocentem udělají. Takže jsem si říkal: Kristepane, jestli ten člověk právě to půlprocento zmíní!

* Když se řekne jméno Dagmar Havlová.

Vím, že byste chtěl slyšel nějakou pikantnost.

* Spíš to, jaký jste k ní měl tehdy vztah a jestli se to změnilo. Z mé strany k ní mám dnes velmi dobrý vztah, a kdykoliv spolu mluvíme, je vstřícná. Tenkrát jsem ji chápal, jako chápu každého příbuzného, když je jeho blízký v ohrožení života. S emocemi se nedá nic dělat.

* Operoval jste někdy někoho ze svých nejbližších?

Jedné ze svých dcer jsem operoval kýlu. A operoval jsem i svou manželku.

* Proč jste se do toho pustil?

V případě dcery mi to připadalo velmi jednoduché a v případě manželky se jednalo o operaci na jiném pracovišti, kam jsem přišel, protože mě pozvali.

* To jste se nebál? Třeba že něco zkazíte a budete zodpovědný za její život?

Když jsem si kvůli té operaci myl ruce, byl jsem zaražený, ale jakmile jsem si navlékl rukavice a oblékl se, viděl jsem pouze nález, který bylo třeba vyřešit, a v tu chvíli jsem úplně zapomněl, že jde o manželku. To je asi tak, jako když profesionálnímu herci zemře odpoledne někdo blízký a on má večer představení. Je vyprodáno a on to musí odehrát.

* Na tom příměru podle mě něco nesedí. Herec, když mu někdo zemře, situaci už neovlivní. Vy jste mohl.

Já mám na mysli ten princip. Když se koncentruji na práci, už nic jiného nevnímám. Ale odpovím vám: Uvidím-li, že se v řece topí dítě, skočím tam a bude přece úplně jedno, je-li to mé dítě nebo cizí. Prostě ho chci zachránit.

* Neznám moc lékařů, kteří by operovali své děti a partnery.

Nedoporučuje se to, protože člověk je emocionálně zaujatý. Vracíme se k tomu, co jsem už řekl - mohlo by dojít k nestandardnímu postupu s nestandardním výsledkem.

* Zmínili jsme vaši dceru. Nemáte jednu, ale tři. Jak vzpomínáte na dobu, kdy byly malé?

Uvědomuji si, že jsem byl při jejich výchově hodně emocionální.

* Co to znamená?

Že jsem je i hodně trestal. Měl jsem na ně strašně málo času. Když se chcete věnovat práci víc než ostatní, někde vám ty síly schází. Mezi mou nejstarší a nejmladší dcerou je jedenáctiletý rozdíl, ale teprve až v případě třetí, kdy už jsem chirurgii trošku zvládal, jsem si její dětství užíval. Ty dvě starší vyrůstaly tak, že jsem je vychovával formou pedagogických záchvatů.

* Popište mi nějaký pedagogický záchvat.

Když něco bylo špatně nebo nastal problém ve škole, což u nich naštěstí bylo vzácné, výchovu jsem řešil různými zákazy. Systematičtější ve výchově byla žena, která pracovala na zkrácený úvazek.

* Často operujete lidi s nádory plic. Kouří některá z vašich dcer?

Nevím o tom.

* Takže jste je nikdy s cigaretou nenachytal?

Jednou. To jsme tehdy odjeli s ženou na víkend, dcerám bylo okolo patnácti, když jsme se vrátili, žena našla za záchodovou mísou krabičku partyzánek. To byly nejlevnější cigarety, které se prodávaly po deseti. V té krabičce jich bylo devět, takže začalo velké vyšetřování, kde je ta desátá.

* A našli jste ji?

Nenašli. Zlobil jsem se strašně. Říkal jsem jim, jak operuji ty chudáky s následky kouření. Dcery koukaly do země, ale nepřiznaly se.

* Teď máme půl páté odpoledne. Co jste dnes od rána všechno stihl?

Vstal jsem v šest hodin, sedl jsem na skútr a přijel sem. Čekalo tu asi pět lidí, kteří potřebovali poradit nebo objednat operaci, potom jsem udělal vizitu, probrali jsme s kolegy nejtěžší případy, pak jsem šel operovat pacienta s rakovinou jícnu. Skončil jsem asi ve čtvrt na dvě, v půl třetí byla předprázdninová schůze přednostů, kterou svolal pan ředitel, poté jsem tu měl paní, která má na starosti duchovní péči, pak jste přišel vy. Takhle vám to stačí?

* Stačí. Chtěl jsem si udělat obrázek o tom, co všechno zvládáte, když slavíte ty sedmdesátiny.

Samozřejmě je třeba se udržovat v kondici. Teď se například sehnaly nějaké peníze na dětskou onkologii, a tak jsme asi v patnácti lidech vyrazili na kolech na symbolickou jízdu od ukrajinských hranic až do Aše a rozdávali jsme na onkologických odděleních šeky. Najeli jsme asi patnáct set kilometrů. A teď jsem jezdil asi čtyři dny v Rakousku kolem Dunaje. Tam je úžasná cyklostezka!

* Podle čeho chirurg pozná, že už nemůže dělat svou práci?

To musí poznat jeho okolí. To je stejné, jako když si arterosklerotický člověk myslí, že mluví k věci a že to, co říká, ještě nikdo neslyšel. Rozumíte mi, co tím chci říci?

* Rozumím.

Jeden kolega, když jsme byli mladí, pracoval na gynekologii a měl hodně starého a sklerotického přednostu. Tehdy mi řekl: „Pavle, já už se na to nemohu dívat. Sedl jsem si a napsal dopis, kde jsem popsal všechny negativní stránky toho přednosty. Až mi bude sedmdesát, ten dopis si přečtu, a jestli to se mnou bude tak špatné, skončím.“ Řekl jsem mu: „Zaprvé je otázka, jestli ten dopis vůbec najdeš, a za druhé, když si to přečteš, určitě si řekneš - se mnou to tak špatné není.“

* Jste s někým dohodnutý, že vám jednou řekne, že už na to nemáte?

Určitě. Ale má to ještě jednu stránku. Než zemřel, měl jsem tu na velmi malý úvazek zaměstnaného svého přednostu. A stejně tu mám i jednoho ze svých učitelů, tomu je už čtyřiaosmdesát, který sem stále dochází, protože vždy může něco zajímavého říci. V chirurgii platí, že dnem odchodu do penze jste ještě nemusel vše poznat, a jen velmi nerozumný člověk si myslí, že to, co umí on, je nepřekonatelné.

* A kdyby vám řekli, že už vás nechtějí?

Mám skončit v září, a kdyby mi dnes řekli: V říjnu už nechoď, budu smutný a budu přemýšlet, že bych se někde nabídl. Ne kvůli penězům, ale abych nabídl své schopnosti. Oni by dnes asi řekli, můžete tady pracovat na plný úvazek dál, ale já to vidím tak, že si k víkendu přidám asi ještě jeden volný den.

* A co byste dělal, kdybyste opravdu odešel do důchodu?

Sportuji, mám i své veteránské motorky. A pak jsem myslel, že bych pomáhal se značkováním turistických cest v okolí Prahy. Buď se to objede na kole, nebo pěšky, člověk je v přírodě a pomůže jiným, aby nebloudili. Zabalíte si chleba a vyrazíte. Může být něco lepšího?

Před 70 lety, 3. července, se narodil v Bratislavě. V roce 1963 vystudoval medicínu. O devět let později dokončil odborné chirurgické vzdělání. 18 let je přednostou III. chirurgické kliniky 1. LF UK v Praze. V roce 1996 provedl první transplantaci plic v Česku. S manželkou Hanou má tři dcery: Barbaru (43), Hanu (40) a Pavlu (32).