Zaří 2010

Agent Sedmička odhalen ve Vídni

Luděk Navara

Rakouská televize vypátrala bývalého špičkového agenta československé komunistické rozvědky. Agent Sedmička, devětaosmdesátiletý Alfred Petrovič, žije ve Vídni. Za špionáž pro Prahu mohl získat řádově miliony korun. Je také podezřelý z podílu na vraždě maďarského uprchlíka. Jeho spis v Praze je však stále tajný.

Je to opravdu napínavé natáčení: po čtyřech dnech dobře utajeného sledování televizní štáb rakouské televize ORF překvapuje na vídeňské ulici starého muže. Ten však jen zamumlá nějakou frázi, ale o své pozoruhodné minulosti neřekne nic. Není se co divit, tím starým mužem je bývalý špičkový agent československé komunistické rozvědky Alfred Petrovič. Ten, který je v Praze dávno považován za mrtvého.

Ano, ten Alfred Petrovič, jehož svazek uložený v pražském archivu Úřadu pro zahraniční styky a informace je přísně tajný ještě dnes, jedenadvacet let po pádu železné opony. Reportáž o něm odvysílala ORF v úterý.

„Byl to špičkový agent, dokázal zajistit seznamy příslušníků rakouské státní policie i s daty narození, což je pro každou rozvědku poklad,“ říká badatel Radek Schovánek z Ústavu pro studium totalitních režimů. Takže ta otázka zní: Jak je možné, že devětaosmdesátiletý Petrovič, tedy agent Sedmička či Seven, unikal až dosud odhalení?

Milionová Sedmička

Petrovič začal svou špionskou kariéru na jaře 1954. Pozoruhodné je, že jej pro tuto činnost získal Adolf Püchler, bývalý pracovník ministerstva vnitra v Praze, který se už před únorem 1948 podílel na nelegálních finančních transakcích ve prospěch československých komunistů. Když mu třiatřicetiletý Petrovič sliboval spolupráci, zdálo se, že jde o rodinnou záležitost: byl totiž Püchlerův synovec. Petrovič se ovšem ocitl na správném místě a ve správnou dobu. Jako vysoký úředník ministerstva vnitra měl přístup ke klíčovým informacím a jménům. Navíc v hlavním městě Rakouska, což bylo mimořádně důležité: do Vídně mířily stovky uprchlíků z Československa i Maďarska, operovali tam agenti ze Západu i Východu. Petrovič posílal do Prahy fotografie vysokých důstojníků rakouské státní policie, ale dokázal zajistit i mobilizační plány rakouské armády či čísla aut, která používala rakouská sledovačka. Jeho specialitou byly fotografie z večírků s prominentními úředníky – ke každé tváři na fotce připsal jméno.

„Jeho odměny za tyto služby se dají předpokládat v řádech statisíců až milionů korun. Řídil ho Josef Mudroch, krycím jménem Mácha, který byl na tento úkol několik let připravován a byl používán pouze pro něho. Mudroch je již po smrti,“ popisuje Schovánek. Zprávy Petrovič předával na osobních schůzkách, dopisy psanými tajným písmem nebo přes mrtvé schránky. Pro jeho utajení byla použita řada zastíracích manévrů a měněna jeho krycí jména. „Jeho řízení se účastnila i sovětská KGB,“ dodává Schovánek.

Vražda na objednávku?

Petrovičova mimořádně úspěšná špionská kariéra trvá až do začátku šedesátých let. Osm let má Petrovič plnou důvěru svých rakouských nadřízených a současně plní úkoly z Prahy. Jenže 9. května 1962 utíká přes železnou oponu do Rakouska čtyřiadvacetiletý důstojník maďarské komunistické tajné policie Béla Lapusnyik. Je to dramatický útěk, na hranici zní střelba, ale Lapusnyik se dostane v pořádku do Vídně. Samozřejmě, chce k Američanům. Má prý skvělou paměť, mohl by Západu nabídnout úžasné informace. Jenže skončí napřed v rakouské ochranné vazbě. Moc ho neochrání. Než si ho Američané stačí vyzvednout, bude tam Lapusnyik nalezen mrtev. Pravděpodobně otráven. Oficiálně jeho záhadná smrt nebyla nikdy vyšetřena. Ale podle některých teorií byl za vraždu odpovědný právě Petrovič.

Bezprostředně po vraždě je totiž Petrovič přeřazen na jiné, méně významné místo. A pražská centrála pro jistotu s Petrovičem přerušuje na celé dva roky spojení. Ale jsou i jiné náznaky: československý agent Josef Frolík, který přeběhl na Západ, se ve své knize v souvislosti s vraždou zmiňuje o špionovi jménem Seven. „Zcela jistě by takovou akci musela schválit Moskva, už jen proto, že se čekalo podrobné vyšetřování, a to by mohlo ohrozit i jiné agenty, o kterých Praha nevěděla,“ říká Schovánek. Každopádně Petrovičovo sesazení z funkce na vídeňském ministerstvu vnitra bude klíčové. Nejen proto, že Petrovič ztratí část vlivu a důvěry. O mnoho let později tento kariérní sestup totiž přivede na stopu ty, kteří se jej budou snažit odhalit.

Výkřik ve vídeňské knihovně

Vlastně každý, kdo po Sedmičce pátral, se od počátku potýkal s mimořádným nedostatkem informací a tajemnými záměnami jmen. Již od poloviny devadesátých let se o Pavloviče zajímal badatel Radek Schovánek, který však hned na začátku narazil: Úřad pro zahraniční styky a informace v Praze odmítl spis agenta Sedmičky zpřístupnit. Navíc nebylo jasné, jak se Sedmička správně jmenuje: Alfred Fridolin Petrovič totiž původně používal příjmení po matce: Hechtl. Psal se někdy Fridolin Hechtl, později však všude uváděl Alfred Petrovič, což bylo zřejmě příjmení po nevlastním otci.

O agentovi Sedmičce píše spisovatel Karel Pacner ve své unikátní obsáhlé knize o československé špionáži: tam je však uveden jako Petrowitsch s tím, že je už po smrti. „Tyto informace jsem získal od lidí z rozvědky. Nemyslím, že byly záměrně zavádějící, ale spíše to bylo tím, že v polovině devadesátých let v tamním archivu nebyl nejlepší pořádek a ne vše bylo zpracované,“ popisuje Pacner.

Teprve před rokem začal po Sedmičce pátrat pracovník rakouské televize Dalibor Hýsek, ve Vídni žijící český emigrant. A ten se sešel s rakouským spisovatelem Lutzem Lischkou, který o Lapusnyikovi napsal román. „S Lischkou jsem se osobně setkal. Řekl mi, že při rešerších kdysi mluvil i s jistým bývalým špičkovým úředníkem ministerstva vnitra, kterého podezříval, že Lapusnyika mohl mít na svědomí. Ten úředník byl pro Lischku zajímavý především z toho důvodu, že byl po smrti Lapusnyika přeřazen do jiného oddělení,“ vypráví Hýsek. Jenže Lischka si nevzpomněl na to podstatné: jak se onen úředník jmenoval.

Přesto to byla důležitá stopa. V ročenkách rakouských úředníků Amtskalender jsou všechna důležitá jména uvedena. „No a tak jsem šel do národní knihovny ve Vídni, abych tam srovnal jména všech špičkových zaměstnanců ministerstva vnitra. Hledal jsem jméno, které se v roce 1962 v záznamech vyskytovalo a v roce 1963 již ne. Trošku se mi třásly ruce, když jsem odhalil, že hledaný je Alfred Petrovič. Pamatuji si, že jsem tam do ticha badatelny nadšením zakřičel. Bylo jasné, že tohle je náš mister Seven,“ popisuje Hýsek.

Hýsek v té době už spolupracoval se Schovánkem, který zjistil řadu informací v českých archivech. Vznik reportáže pro ORF navíc už před rokem podpořil ve Vídni žijící spisovatel Jiří Gruša. Zbývalo jen Petroviče najít a pokusit se s ním udělat rozhovor. „Nejdříve jsme zjistili, kde bydlí, jaký má životní rytmus, kdy vychází ven. Potom jsme ho sledovali. Asi po čtyřech dnech jsme se rozhodli mu položit několik otázek, když šel do svého auta. Překvapili jsme ho s kamerou a televizním štábem, ale neřekl nic,“ popisuje Hýsek. Upozorňuje, že na svůj věk je Petrovič velmi čilý a vypadá asi o dvacet let mladší. Řídí normálně auto. „Měli jsme všichni tak trochu strach, že na nás vytáhne nějakou pistoli,“ říká Hýsek.

Spisy jsou stále tajné

Pozoruhodné je, že svazky k případu „Petrovič“ jsou stále veřejnosti nepřístupné. A to ve Vídni i v Praze. „Skutečně zajímavé svazky jsme si nemohli ani v Praze, ani ve Vídni prohlédnout. Ve Vídni ujišťoval Rakouský státní archiv, že svazek k případu Lapusnyik mu ještě nebyl předán, ministerstvo vnitra tvrdilo, že už žádný nemá,“ popisuje Robert Wiesner, šéf televizního magazínu ORF Report (obdoba Reportérů ČT), který případ Petrovič zpracovával. Přístupná je sice část materiálů v Archivu bezpečnostních složek v Praze, ale svazek uložený v Ústavu pro zahraniční styky a informace je nedostupný. „Tím důvodem je přetrvávající zájem České republiky,“ říká mluvčí úřadu Bohumil Šrajer. Nevyloučil, že jeho úřad svazek v budoucnu odtajní.

Ačkoli to nejspíš nikdo nepotvrdí, jedním z důvodů utajování je možná Petrovičova práce pro dvě strany současně: pro Západ i Východ. Po vraždě Lapusnyika či později na konci šedesátých let totiž mohl být získán americkou tajnou službou a pracovat jako takzvaný dvojitý agent. „Obecně se dá říci, že odtajnění některých svazků by se mohlo dotknout zájmů jiných zemí. A to se týká i těch materiálů, kterými prochází jména příslušníků zpravodajských služeb států, které jsou dnes našimi spojenci,“ vysvětluje Šrajer. „Jinak by mohlo dojít k prolomení důvěry mezi partnery. Ve zpravodajské komunitě platí určitá pravidla,“ dodává.

Bez trestu?

Navzdory svému prozrazení může být Petrovič v klidu. To, že by za svou minulost mohl být pohnán k odpovědnosti, totiž nejspíš nehrozí. „Špionáž – tajná zpravodajská činnost proti Rakousku – je zřejmě již delší dobu promlčena a pro teorii, že měl podíl na smrti Lapusnyika, jsme neviděli jediný důkaz,“ upozorňuje Wiesner. Každopádně by takové vyšetřování musely zahájit rakouské instituce a požádat Prahu o právní pomoc. Pravděpodobnější však je, že případ po krátké době zase upadne do zapomenutí a veřejnost se o něj přestane zajímat. „Špionáž pro komunistické režimy – to bylo velké téma v desetiletích studené války, ale v současnosti hraje menší roli, s výjimkou případů týkajících se prominentů, jako například Helmut Zilk. V Rakousku se snahy o vyrovnání se s minulostí zaměřují na dobu nacistické diktatury,“ dodává Wiesner.

(MF DNES)