Zaří 2010

Marijka a čeští výzkumníci

Jiří Peňás

Mimo různé filmové přehlídky existuje také Festival archivních a restaurovaných filmů, který se koná v Bologni. Odtamtud přišla minulý týden zpráva, že v kategorii znovuobjevených filmů získala hlavní cenu Marijka nevěrnice, film z roku 1934.

Přesněji, cenu nezískal ani tak film, nýbrž jeho luxusně opatřené vydání na DVD, které je dílem Národního filmového archivu. Je na něm vše, co si tak asi kinofil v tomto ohledu představuje: vyčištěný snímek, plno bonusových materiálů, mezi nimi i unikátní dokumenty z časů, kdy se z Prahy jezdilo na Podkarpatskou Rus (neboť to je samozřejmě Marijčina vlast) jako někam do africké kolonie, což není snad úplně přehnané přirovnání: za exotikou, za etnografickými pozoruhodnostmi, za neporušeností lidu a přírody, ale také za surovinami a za nekonečně levnou pracovní silou a pak také za konáním dobrých skutků a civilizačních misí.

Tři, vlastně dva spisovatelé Neboť Podkarpatská Rus spadla Československé republice, především tedy jejímu vůdčímu národu, Čechům, do klína zcela nečekaně a bezděčně. Najednou tu prostě kdesi úplně na konci světa byl ještě nějaký neznámý kraj s rusínským venkovem skoro zcela negramotným, s několika městy, kde žili Maďaři, Židé, pár Poláků a Němců, a o Češích tam skoro nikdo nikdy neslyšel, stejně jako Češi se rychle museli učit jména jako Užhorod, Mukačevo, Chust.... A najednou, Čechu vládni a civilizuj! V dnešním zcela scvrklém pozůstatku někdejší československé říše (mnohonárodnostní ČR byla vlastně jakousi miniaturizací habsburské monarchie, včetně symbolického císařpána TGM) dosud proto přetrvává pochopitelná nostalgie po časech, kdy Češi byli oněmi světlonosiči, kteří si sice na malém a pořád ještě evropském koutku zkoušeli, jaké to je, přijíždět z civilizace do chatrčí s udusanou hlínou a obyvatelstvem, které jako by vystoupilo z dobrodružných knih cestovatelů 19. století.

Marijka nevěrnice je plodem těchto romantických sklonů, ale zároveň je to dítě umělecké a myšlenkové atmosféry pražského intelektuálního centra. Aby takový film vznikl, musel ho někdo vymyslet od stolu v Praze, přijet do karpatských kotárů a s nic netušícím, ale nejspíš tou věcí zaujatým a ochotným obyvatelstvem zinscenovat film podle pražských avantgardních představ.

Jde o dílo „tří spisovatelů“, jak se už v době pražské premiéry uvádělo na poutácích, Vladislava Vančury, Ivana Olbrachta a Karla Nového, i když jeho účast byla jen symbolická. Padesátiletý Olbracht právě slaví obrovský úspěch se svým Nikolou Šuhajem loupežníkem, kniha je krátce po vydání tak známá, že v úvodu filmu je upozornění, že děj se odehrává v jeho kraji. Vančura vydal před dvěma lety svůj majstrštyk Markétu Lazarovou, ale možná ještě víc než literatura ho v těch letech přitahuje film, ten nejmodernější žánr doby, syntéza všech ostatních uměn: jím režírovaný film Před maturitou (1932) se stane prvním českým uměleckým filmem a Burianova píseň Chlupatý kaktus šlágrem.

Rudá záře nad Koločavou Olbrachtovy a Vančurovy sklony se kromě povinné levicovosti (ale právě v té době jsou oba z KSČ vyhozeni, Olbracht tam znovu vleze, Vančura už nikdy a popraven je jako bezpartijní) musely protnout na nějakém vhodném neburžoazním a nekomerčním materiálu.

Podkarpatská Rus je tedy nemohla minout. V létě 1933 odjíždí nevelký filmový štáb do Olbrachtovy a Šuhajovy Koločavy a stráví tam několik týdnů, během nichž najde veškeré představitele, všechny „domorodé“, a natočí s nimi podstatnou část filmu. Protože nemají ve výbavě zařízení pro nahrávání zvuku, musí pak v Praze v barrandovských ateliérech postavit imitaci vesnice, do které dovezou své „herce“, pro které to bude událost jejich životů. Jedna z představitelek, stará Olena, se prý do konce života bude domnívat, že tehdy vystupovala v cirkusu. Nechají je mluvit jejich jazyky, díky čemuž vznikne jedinečný dokument i foneticky: slyšíme tam dialekt už zaniklé rusínštiny, Židé mluví jidiš, ozve se tam čeština, někdy nelogicky: česky mluví i mladší generace Židů. V bonusových komentářích vzpomíná Michael Bregant, že když s filmem přijeli na začátku devadesátých let do Koločavy a pustili jej místnímu, mezitím sovětizovanému obyvatelstvu, nikdo mu nerozuměl. Jejich řeč mezitím vyhynula.

Děj filmu je vlastně dosti odbytý a nedá se říci, že by si Olbracht dal s příběhem velkou práci: Petrovi Birčakovi, chudákovi a dobrákovi, který se, jako tam všichni, rád napije, shořela chalupa. Musí si tedy z klád sroubit novou. Pomáhá mu Marijka, jeho žena. Petro má dluhy u Žida Kleina, který krvelačně čeká, až Petro postaví novou chalupu, aby mu ji zabavil a zřídil tam krčmu pro české turisty: ten se tu objevuje jeden, je tlustý a zpocený a dožaduje se piva a cigaret – a je to Ivan Olbracht! Na pomoc při stavění chalupy Petro najme mladého Danila. Protože musí vydělat peníze, odchází s chlapy na práci do lesa. Chlapy odírá místní keron (něco jako štajgr čili předák) Herzán, který je zkorumpovaný českým kapitalistou v dřevařském průmyslu. Petro se dozví, že ho Marijka podvádí s Danilem. Nechá se najmout na vor a jako parťák je mu přidělen Danilo. V proudu divoké řeky ho shodí do vody. Je Danilovými příbuznými obviněn z vraždy, ale čeští četníci to raději nechají být, je lepší se do některých věcí neplést. Petro pak spolu s Marijkou dál roubí z hrubých klád svou chalupu – dokud jim ji Žid zase nesebere. Rekonstruovat dějovou osnovu však divákovi může činit značnou potíž, neboť vyprávění se děje velmi chaoticky, jako by ve skocích a náhlých zvratech, což nebude jen avantgardní technikou montáže, ve které se Vančura zhlédl u ruských konstruktivistů. Vančurovi ve skutečnosti o příběh nešlo a titul Marijka nevěrnice je vlastně jen ne právě férovým komerčním tahákem. Vlastně ani nevíme, jestli ta Marijka opravdu byla nevěrná, koneckonců Marijka ani není hlavní postavou filmu.

Ono se ani o ostatních představitelích nedá mluvit jako o dramatických postavách, jsou to spíše sociální abstrakce, které mají zastupovat jednotlivé skupiny tamního multietnika: primitivní rusínští horalé, na jejichž straně jsou však autorské sympatie, místní Židé, kteří sice přinášejí jistou civilizaci (mají obchody, krčmy, slaví svátky), ale sedí na prsou místního lidu jako upíři, takže není divu, že místní lid vezme jejich krámky čas od času útokem. Ano, je zde nafilmován reálný pogrom, jehož osnovu si Vančura s Olbrachtem půjčili ze slavné scény v Ejzenštejnově Křižníku Potěmkin: tam se jmenuje Lidé a červi, tady by se mohla jmenovat zkažený špek od Žida. Charakteristické je, že samo české četnictvo neví, zda má zasahovat, neboť cítí, že je zde, v té „vlčí zemi“, cizorodým prvkem.

Film Marijka nevěrnice je plný zmatků ve výstavbě děje, o hereckých výkonech se nedá vůbec mluvit, neboť „herci“, kteří sice mají hrát autenticky sami sebe, působí jako indiáni, když je poprvé postavili do fotografického ateliéru: udivení, nejistí, zmatení. Je to film „pokrokově“ tendenční, natočený s úmyslem tak průhledně ideologickým, že mu lze odpustit jen proto, že tehdy byla „hvězda komunismu ještě nová, nová, nová a kromě ní nebylo modernosti“, jak napsal právě Vančura.

Ale právě tak, jako je to film naivní a reálně nepovedený, tak je úžasný a fascinující. Je to jak výjev z dávno už odešlého, ztraceného světa, do nějž pronikne výzkumník a cestovatel, který sám už pochází ze světa, který již dávno vyhořel. Koho tato území lákají a kdo má v sobě naivně romantickou touhu po nevinnosti, musí Marijku vidět.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)