Zaří 2010

Z Vídně do Kremže aneb Žádná hořčice, Egone!

Jiří Peňás

Ve Vídni jsem musel zajít k Hawelkovi Leopoldovi, což je rituál z dob, kdy jsem do Vídně začal jezdit začátkem devadesátých let a žasnul nad tím klamavým výskytem českých jmen, které vytvářejí iluzi, že jste trochu doma. Myslím si, že nejsme, rozdíl mezi Prahou a Vídní se pozná hned, bohužel, tím spíš mezi zbytkem Rakouska a českým venkovem.

To jsou jen takové řeči, jak máme k Rakušanům blízko, že naše mentalita je vlastně totožná, neboť máme stejně špatnou politiku, dobré mastné jídlo a pokryteckou morálku, která na rakouské straně vede až do těch sklepů. Jenže stačí vystoupit z vlaku v květinami obloženého Gmündu, dát si tam v jedné z cukráren a kaváren poslední dobrou zmrzlinu, přejít přes hranici a vstoupit v České Velenici do zóny trpaslíků, bordelů a kasín, kde půl roku nikdo nezametal chodník, kde domy vypadají jako, když někomu něco udělaly, kde plevel roste i na oknech a v zakouřené nádražní hospodě pár chlapů mlčky pije pivo, aniž by zvedlo hlavu, když servírka před ně položí další.

To jsou přece dvě jiné civilizace, dva úplně jiné světy, bohužel. Ale dobře... No, tak ten pan Hawelka.

Panu Leopoldu Hawelkovi bude příští rok sto let. Možná je to vůbec nejstarší kavárník na světě, zcela jistě ve Vídni. Jeho rodiče byli Češi, ale on už se narodil v Rakousku, tehdy ještě naší společné vlasti. Jako mladík se odstěhoval do Vídně, vyučil se v gastronomii, v roce 1936 se oženil s o dva roky mladší Josefinou Danzbergerovou, kterou možná naučil péct české buchty (Buchtln), jež se pak staly velkou atrakcí jeho kavárny v Dorothengasse, v příčné uličce k Příkopům. Paní Hawelková je do lokálu nosila ještě teplé navečer přes ulici, pekla je třeba do dlouhé noci, neboť jejich umělecká kavárna byla vždy plná a hladová. Já jsem ji ještě v devadesátých letech několikrát viděl, byla to taková čiperná paní, zemřela před pěti lety.

Pan Leopold dnes sedí za stolkem na kanapi a klidně hledí do svého způsobně omšelého lokálu. Podobá se tak jiné slavné vídeňské postavě, spisovateli Peteru Altenbergovi, jež však již dávno jen v podobě gipsové sedí u stolku u vchodu neméně pověstného Café Central. Když jsem si objednal melange a rybízový koláč, zeptal jsem číšníka, jestli by nevadilo, že bych pana Hawelku pozdravil, čísník řekl, že naopak, já jsem tedy vstal a šel k němu, on mi hned podal ruku a já mu německy řekl, že ho pozdravují přátelé z Prahy, kde má plno obdivovatelů a že jeho kavárna je nejslavnější kavárna vlastněná Čechem, což jsem myslel trochu s nadsázkou, že ano. Nevím, jestli mi ten starý muž rozuměl, ale říkal danke, danke.

Tak tolik z Vídně, ve které bylo stejné vedro, jako tady v Praze, jen se mi zdálo trochu snesitelnější, což bude těmi parky a tím, že jsem tam nemusel do redakce a dokonce ani nic psát. Toho jsem tedy využil svým oblíbeným způsobem, focením soch a pamětních desek, obhlížením místních žen, prolézáním výstav a muzeí a pak jedním nesmělým koupáním v rameni Dunaje u stanice Donauinsel. Rovněž jsem si zajel na Centrální hřbitov, kde jsem nashromáždil materiál pro dušičkový Fotoblog, máte se na co těšit. Měl jsem totiž prázdniny.

Ty další dny pokračovaly cestou proti směru Dunaje, kterou jsem podnikl vlakem z nádraží Franze Josefa, odkud jedou regionální vlaky směrem severozápadním, tedy do Čech, ale také do Kremže, kam jsem se chtěl již dlouho vypravit. Nejdřív jsem ale vystoupil ve městě Tulln na Dunaji, k čemuž jsem měl dobrý důvod. Významné je tam hned toto nádraží. Tady se totiž 12. června 1890 narodil malíř a erotoman Egon Schiele. Stalo se tak nikoli náhodou, že by to na paní Schieleovou přišlo po cestě ve vlaku, ale spořádaně ve staničním bytě, kde rodina Schieleových bydlela, neboť pan otec Egon byl přednosta stanice. Tady tedy malý Egon spatřil světlo světa, první zvuky, které slyšel, byla otcova píšťalka a supění parních lokomotiv. V Tullnu chodil do obecní školy, na gymnazium jezdil do Kremže, kam taky dojedu. Jak známo, otec mu zemřel, když bylo Egonovi patnáct let (snad na progresivní paralýzu), čímž je asi docela pěkné dětství končí. Jeho matka, za svobodna Soukupová, se pak vrátila do Českého Krumlova, odkud pocházela. Egon tam za ní jezdil, pak si tam i najal ateliér a trochu zvlčel, když si tam začal tahat děvčata, která maloval v pozicích velmi necudných, ale velmi přitažlivých.

Tak proto mě tedy to nádraží zajímalo, pečlivě jsem si ho prohlédl ze všech stran, zeptal se i zřízence, zda tu mají nějakou schieleovskou pamětihodnost, on řekl, že se tu udržuje rodný pokoj, ale klíče od něj jsou na radnici nebo v muzeu. Ale že tu mají po Schielem pojmenovaný kiosek čili Stüberl, ale ten byl také zavřený. Nicméně jsem si bez problémů mohl u přednosty nechat baťoh a tak odlehčen vyrazit do města.

Tulln je malé a jak jsem předpokládal hezké město, plné květin, barev, zářivě čistých fasád, barokních devocionálií a zjevně i blahobytného obyvatelstva. Říkám si vždy, jestli by takhle vypadala naše města, kdyby si obyvatelé na sebe nepřivolali komunismus, ale nevím, to jsem si ještě myslel v letech devadesátých, že to za chvíli bude vypadat, jak v Rakousku, tedy ne úplně, ale přece jen ta malebnost bude podobná, ale teď už dvacet let komunismus nemáme, česká města se těm rakouským nemohou vyrovnat ani náhodou (já vím, že jsou výjimky a obecně se to spíš zvedlo, ale ten rozdíl je stále obrovský a já si myslím, že aspoň za mého života, už také zůstane). A bůhví zda nebyl i před těmi idylickými sty lety. Jestli to totiž nebude v těch lidech, v nějakém základně jiném přístupu k tomu, jak má vypadat ulice, jak má být zameten chodník, kolik květin sluší domu, jak často opravit fasádu, zda házet vajgly po zemi a tak dále. Ale už toho nechám.

Tulln an der Donau leží na místě římského tábora Comagena, po němž tu zůstalo trochu hradeb a socha císaře Marka Aurelia, který na koni ukazuje, že se chystá přes Dunaj. Socha je kopie té slavné sochy, co stojí v Římě na Kapitolu, která už je ale také jen kopií, tak to nemusí být člověku líto.

Možná, sem ten docela sympatický imperátor a filozof zajížděl, z Vindobony to není daleko a Karnunta (Carnuntum), kde většinou bydlel, tak dva dny na koni, a že tady hleděl v zadumání přes řeku na území barbarských Germánů, tady, na pravé straně řeky, byl ještě ve své, tedy římské, provincii Noricum, z níž se potom postupně vyklubalo Rakousko

V Tullnu mají římské muzeum, já tam vlezl, je ta mimo jiné figurina Pragermána s uzlem na hlavě a takové věci. Ale hlavně jsem byl zvědavý na Schieleho muzeum, které je v bývalé šatlavě kousek od dunajské říční promenády. Dole je zdokumentováno dětství a mládí zde narozeného génia, a protože mu těch let nebylo dopřáno víc než dvacet osm (zemřel v říjnu 1918 na španělskou chřipku), tak na to stačí dvě menší místnosti. Také tam je tato posmrtná maska. Hezká tvář i na ní.

Nahoře, kde byly cely, jsou vystaveny jeho práce, mají tam docela slušnou kolekci kreseb a zcela mladistvých prací, (tak kolem roku 1905), motivy z Tullnu, z Kremže, portréty rodiny, ještě žádné gynekologické pozice. Ty ho, jak známo, přivedly na pár dní do asi podobného zařízení, kvůli věcem, s nimiž by měl potíž asi i nyní, ba možná ještě větší. Jednak ty jeho modelky byly skutečně "barely legal" a navíc byl zřejmě mírně ujetý v tom směru, že rád ukazoval své akty dětem, což se i dnes klasifikuje jako ohrožení mravní výchovy mládeže, to se nedá nic dělat. V roce 1912 měl kvůli tomu i soud, soudce dokonce spálil nad svíčkou jednu z jeho kresbu a Egon byl odsouzen na pár dní do vězení.

A pak je tom několik autoportrétů s těma velkýma tmavýma očima. Před muzeem stojí Schieleho socha vytvořená podle té známé fotografie, na níž Egon tak jako podivně prolamuje prsty. Trochu vypadá jako James Dean, dolnorakouský rebel bez příčiny.

Kousek dál stojí toto zvláštní sousoší, kolem kterého tryská voda, do které jsem strčil obě nohy a chladil si je. Docela by mě zajímalo, jestli místní tuší, co to má být za výjev, tahle středověká sešlost, na níž je mimo jiné pozoruhodné, že oběma fouká vítr na opačnou stranu, což je vidět na těch praporcích. Ono to má být setkání burgundské královny Kriemhildy s mocným vůdcem Hunů Attilou, který se literárně jmenuje Etzel a celé je to zachyceno ve druhém díle Písně o Nibelunzích, která je tak komplikovaná, že jsem ještě nepotkal v Německu a v Rakousku člověka, který by se v tom dobře vyznal (ale jistě takoví jsou, především ctitelé Wagnera, který z toho udělal ten celodenní operní seriál).

A k tomu setkání mělo dojít tady, u Tullnu, Attila přijel se s celou partou z Maďarska, vzal i kapely Locomotiv GT a Omegu, Kriemhilda z Německé spolkové republiky, provázeli je pankáči a Nina Hagen, vyměnili si dary, Attila přivezl papriku, uherák a čabajku, Hilda nějaký džíny, žvýkačky a elpíčka, byl z toho velkej mejdan v neutrálním Rakousku na břehu Dunaje.

V dalším díle se ale nějak rozhádali, Kriemhilda byla rozzuřčená kvůli Siegfridovi a Hagenovi, mydlila to hlava nehlava, prostě Němka, to i divocí Hunové koukali vyplašeně a zdrahali zpátky do puszty.

Takhle jsem blouznil pro sebe v tom žáru na břehu Dunaje, do kterého bych i vlezl, ale zdál se mi přece jen trochu zakalený a také studený a navíc tekl i při své šířce dosti prudce, tak jsem šel vyhledat koupaliště.

Moje čtenáře bude mnohem více zajímat tato krásná pozdně románská stavbička (tady si zdrobnělinu můžeme dovolit), která stojí u paty farního kostela sv. Štěpána, který je gotický se dvěma barokními věžemi. Ten pěkný jedenáctistěn z první poloviny 13. století sloužil jako ossarium čili kostnice, německy Karner, teď se tam však už žádná kost, ba ani sanice, dokonce asi ani jediný zub neválel, však je to tu čistotný národ. Vešel jsem dovnitř krásným portálem, který tu v čase kdy ne tak daleko odtud, na Moravském poli u Dornkrut (Suchých Krut, ten název mě od dětství fascinuje, jak když se lámou suché kosti), rozsekli Přemyslovi Otakarovi lebku, stál už padesát let.

A pohlédl jsem na krásné románské fresky, sice žádný Giotto, ale svou působivost to mělo, zvláště tento výjev, jenž bych odhadoval na znázornění toho, co se stane chlípnicím mne zaujal: ty strupaté pazoury jak táhnou tu dívku, která nese vypitý pohár rozkoší, jenž jí bude v pekle pěkně mrzet...

Pak už jsem opustil to pěkné město Tulln, které si budu pamatovat a v příštím životě se tam pojedu zase podívat. Pokračoval jsem v dobrodružné cestě rakouskou železnicí směrem severovýchodním a krajina se počínala měnit, mírně se oblila a tak nabízela jižní svahy pro ušlechtilé vinohrady. Na úpatí úvalovitých hřbetů stály drobné vinné sklípky. Tady to není moc vidět, protože jsem si neuvědomil, že bych je měl vyfotit, pak už bylo pozdě. Ale přijížděl jsem do končin, kde začíná Wachau, pokud se nepletu hlavní vinařský kraj Rakous. Také má něco společného Nibelungy, ale tím se tu nebudu zdržovat. Důležité je, že tam teče Dunaj. Jel jsem do Kremže.

Krems an der Donau je město, který si Čech, pokud vůbec, asociuje s kremžskou hořčicí, ale já jsem si na ni za ty dva dny nevzpomněl, až když jsem byl pryč, tak jsem se plácl do čela, že jsem se ni měl někoho zeptat, jestli ji tady vůbec znají. Ale skutečně odtud ta receptura, ve které hraje důležitou roli vinný ocet, pochází. Ale to je všechno, co jsem ohledně té hořčice tam zažil.

Bylo strašné vedro, dovlekl jsem se z nádraží do první kavárny, hned tam bylo všechno historické, dal si cafe melange a ptal se na nějaký levný a útulný penzion. Penzion se jmenoval Klinghuber a byl aspoň útulný. Jako celé město. Ve slavném cestopisu Dunaj od Itala Claudia Magrice (nedávno vyšel v novém vydání, jí mám staré odeonské z roku 1992) autor píše, že Kremže bývala "kdysi centrem čilého námořního obchodu, devatenácté a dvacáté století ji však nechaly úplně stranou pokroku a průmyslového vývoje (díky bohu, poznamenávám já). Teď je to tichá končina se strmými pustými uličkami, s vystouplými balkónky nad podřimujícími náměstíčky (vida, ty zdrobnělinky), skrytými schody vedoucími nad houštinu střech, se zavřenými hotely a vylidněnými podloubími. Všechno tu mlčí, všechno je nepatrné a mrtvé; ve dvorech je slyšet jenom jemné a nevtíravé šumění deště."

Velký esejista, který líčí Krems pomalu jako město duchů, sem, jak vidno, přijel v dešti. Já v plném letním žáru. Historické centrum bylo skutečně vylidněné, úzké ulice strmě stoupaly vzhůru ke gotickému chrámu, a stály zavalitého poutníka, jímž jsem byl pouze já, mnoho potu.

Pitoreskní domy se k sobě tiskly jak vlaštovčí hnízda, gotika tu kopulovala mírně a s láskou s renesancí a tuto bohulibé počínání korunovaly barokní palice kostelů. Nejdřív jsem se snažil zapamatovat jména kostelů a klášterní řady, ke kterým patřily, pak se mi to slilo do jedné halucinace.

Na místě, kde staré město stálo nejvýše, bylo vidět okolní mírné kopečky krásné krajiny s vinohrady a kostely, které jí dodávaly na vlídnosti. Pomalu začínal podvečer, vedro nepolevovalo ani trochu, snad jen mírný vánek od Dunaje, po kterém pluly lodě s Verneovým lodivodem dunajským.

Scházel jsem tím městem pajdaje na obě nohy, protože moje chodidla se měnila v bitevní pole puchýřů. V touze smočit je v řece, ocitl jsem se na konci ulice, u brány, kde by mohlo město končit. Prošel jsem ještě branou s úmyslem se již otočit a vrátit zpět. Ale čímsi puzen jsem pokračoval dál.

Asi po kilometru parkem a ulicí Pod lipami – Unter den Linden, jsem stál před klášterem, mezitím přeměněným na luxusní vinotéku, který nese jméno Und - A. Až pak mi došlo, jak vtipně tu použili toponymii, neboť ono A je spojovníkem dvojměstí Krems a (und) Stein, jehož druhá část (onen Stein) právě tady začínala. Nemohl jsem nepokračovat dál.

Ještě předtím jsem však šel kolem instituce, ve které strávilo část života už docela slušná řádka českých literátů, kteří tu ale nebyli internováni, nýbrž slušně stipendijně živeni. Toto je tedy dolnorakouský Literaturhaus, kde, pokud si vzpomínám, byli třeba Petr Borkovec, Kateřina Rudčenková, Milena Oda, Jaroslav Rudiš... Určitě ještě další. No, myslím, že to tady neměli špatné.

Jen museli řešit dilema, kam mají jít na procházku, zda do Kremže, nebo do Steinu. Já šel dál do Kamene a byl přes strašnou únavu uchvácen a dojat, tou malebnou a tichou krásou toho města s tichou hlavní ulicí, jež se občas otevírala do pitoreskních plácků, za nimiž se zvedaly zdi kostelů a klášterů, městských paláců s podloubími a arkádami, které už přinášely něco jižního, italského, dantovského a petracovského, a já se divím, že to ten Talián Magris necítil a neocenil a místo toho psal cosi o strnulosti, ospalosti a nehybnosti. Jako by to mohlo někomu vadit!

Ale nakonec jsem se i vykoupal. Když jsem se vracel do Kremže, šel jsem kolem plotu, za nímž bylo krásné koupaliště. Zajásal jsem a pojal úmysl hned ráno se jíti sem vykoupat, když mám ty prázdniny. Šel jsem tedy k hlavnímu vchodu zjistit, kdy otevírají. Zabral jsem za kliku – a bylo otevřeno. Vešel jsem, u kasy nikdo. Šel jsem dál, a stál u bazénu. Zcela sám na celém koupališti. Rychle jsem se svlékl a skočil do vody. Miluji večerní vodu. Přeplaval bazén, tam a zase zpátky, pak ještě jednou, ale raději jsem brzy vylezl. Mokrý jsem šel ke dveřím. Vzal za kliku. Bylo zamčeno.

Jen jsem slyšel, jak jako by odjíždí auto. Stál jsem zcela sám na zavřeném koupališti na kraji města. Čech v Rakousku. Cesi nekrast tady. Plot byl vysoký. Stmívalo se. Jak to dopadlo? Prozradím v příštím díle.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)