Zaří 2010

Tajemný původ Přemyslovců

Bára Procházková

Prozradí DNA, odkud přišla první česká panovnická dynastie?

Deseticentimetrový kousek lidské kosti se nastrouhá na kousíčky velké jako nehet na malíčku. Ty se pak na několik měsíců ponoří do chemického roztoku, aby se z kostí odstranily všechny nežádoucí látky – například kyseliny z půdy. Poté se nastrouhané kousky usuší, rozemelou na jemný prášek a opět ponoří do tekutiny. Tím se rozpustí obal buněčného jádra a genetik dokáže z prášku vytáhnout čistý vzorek DNA.

Určitě existuje uctivější způsob, jak zacházet s tisíc let starými ostatky zakladatelů našeho státu, nicméně právě pomocí této metody zjistili například Švédové, která ze dvou lebek v relikviáři by mohla patřit jejich svaté patronce Birgittě. A teď bychom se pomocí analýzy DNA mohli dozvědět více o své historii i my.

Každý Čech zná pověst o tom, jak si Libuše nechala přivést do Prahy Přemysla Oráče, a asi každého zajímá, jak se to seběhlo ve skutečnosti. Nedávno probleskla v médiích zpráva, že dynastie Přemyslovců nutně nemusela přijít z Velké Moravy nebo se zrodit ve středních Čechách, ale je prý možné, že pochází ze severoněmeckého Oldenburgu – rodiště řady dalších evropských panovníků. Evropské národy mají neustále potřebu zkoumat své kořeny, a jestli sen o středověkém Bruselu je, nebo není reálný, teď mohou rozhodnout genetici. Projekt výzkumu a analýzy DNA přemyslovských králů je připraven ke spuštění, kosti jsou hlídány v hrobkách i speciálních krabicích a čeká se na startovní výstřel grantové agentury.

Dvě princezny na výběr

Z močálů a divočiny, z nichž před tisíci lety vznikala dnešní Evropa, vystupuje na severu Německa obraz v českých učebnicích zatím neznámého hradiště Oldenburg. Se jmény tamních panovníků se totiž později setkáváme nejen na významných německých, ale i dánských nebo ruských královských dvorech. Existence starověké kolébky evropské identity je samozřejmě lákavá, a o to víc možnost, že bychom byli přes svou první panovnickou dynastii její součástí. Nicméně historici a archeologové varují: při myšlence na Evropu kolem roku 1000 nelze myslet v zajetých kolejích našich národních států, ale je nutné se přenést do dynamického prostoru charakterizovaného především neustálým pohybem.

Tehdejší dynastie vládců rozprostřených po divoké, řídce osídlené Evropě udržovaly navzájem úzké kontakty a například podle německého výkladu dějin měl franský král Karel Veliký ovlivnit všechny Slovany natolik, že se jeho jméno stalo předlohou pro pojmenování jejich vládců: král, król či koról. „Tehdejší panovníci měli ve srovnání s dnešními politiky daleko osobnější vztahy, nebylo jich tolik, a navíc byli většinou spojeni sňatky,“ říká vedoucí archeologů na Pražském hradě Jan Frolík. Vládnoucí elita udržovala styky přes celou Evropu a nejvýrazněji je to vidět nejen na vzájemné inspiraci při stavbě reprezentativních domů, na způsobu vládnutí, ale především při výběru manželek. Například první císař svaté říše římské Ota I. si měl vzít za manželku anglosaskou princeznu, a aby si mohl vybrat, poslali mu rovnou dámy dvě. Jednu z nich si vzal za ženu a existují domněnky, že ta druhá nezůstala na ocet, když už přijela do střední Evropy, stala se manželkou našeho Boleslava I.

Ačkoli pohyb po Evropě nebyl určitě tak jednoduchý jako dnes, byli tehdejší vládci stále na cestách. Kontrolu nad svým územím totiž drželi především neustálým pohybem z hradu na hrad. „Také vybírali poplatky často ve formě naturálií, proto bylo jednodušší posunout se s celým dvorem a tři týdny se někde nechat hostit než převážet desítky prasat a pytlů mouky,“ popisuje tehdejší svět profesor středověkých dějin na univerzitě ve Vídni Walter Pohl. Navíc církevní i světští představitelé uměli latinsky, a proto byla komunikace s představiteli jiných říší jednodušší.

Sem, anebo opačně

Že tedy kontakty s ostatními pěstovali i Přemyslovci, je vzhledem k poloze jejich státu více než pravděpodobné. „Když se nějaký rod tehdy dokázal tak výrazně prosadit, musel mít určitě nějakou pomoc a podporu franské říše,“ vyslovuje svůj laický názor antropologa Petr Velemínský z Národního muzea. Nicméně podle českých historiků je teorie o příchodu Přemyslovců z německého Oldenburgu nesmyslná. „Území ve středních Čechách bylo příliš malé, než aby tam nějaká dynastie někoho extra vysílala. Navíc žádné prameny nenaznačují, že by Přemyslovci nebyli místní Slované,“ říká profesor Petr Sommer z Centra medievistických studií Akademie věd ČR. Podle něj i podle dalších zdejších akademiků tak neexistuje žádná zpráva o tom, že by si Přemyslovci třeba těžko zvykali na nové prostředí, což by asi u cizinců bylo nevyhnutelné.

Jenže stará pravda je, že dějiny často nejsou úplně jednoduché. Téměř tři sta kilometrů od germánského Oldenburgu, který byl mimochodem tou dobou bezvýznamným sídlem a musel si na svou největší slávu pod dánským vedením počkat ještě několik set let, se na pobřeží Baltského moře v době vlády našich Přemyslovců nacházelo významné slovanské hradiště se stejným názvem Oldenburg (Starigard). A ať už genetické výzkumy potvrdí germánský původ Přemyslovců, nebo ne, ve své době mohli mít klidně kontakty i na 700 kilometrů vzdálený slovanský Oldenburg (v germánském místě stejného jména by totiž tou dobou ani neměli koho kontaktovat). A samozřejmě všechno mohlo být také úplně jinak. „To už si můžeme rovnou myslet, že naopak Přemyslovci odešli z našeho území a u Baltu založili Oldenburg,“ říká ironicky Petr Sommer na otázku, jestli je možné, aby Přemyslovci přišli z daleka.

Podle současného historického výkladu vládli Přemyslovci ve středních Čechách v jednom z řady několika rovnocenných regionálních knížectví a začali své území postupně přetvářet v podobu státu a ostatním dominovat. Důležitou roli v tom hrál přechod ke křesťanství, protože Západ tím raný český stát začal brát jako partnera. Ostatně je docela možné, že Přemyslovci měli opravdu kontakt se slovanským hradištěm v Oldenburgu, ať už byl jakkoli intenzivní. Jak ve středních Čechách, tak v severním Německu najdeme totiž stejný způsob pohřbívání zesnulých z předkřesťanské doby, a to v rakvích z jednoho vydlabaného kmene stromu, stejně jako zvyk přidávat do hrobů skořápky a zvířecí kosti. Ve slovanském Oldenburgu také archeologové našli kosti, které pocházely odjinud, a proto případný nález ostatků, které by podle genetiků pocházely z dalekých míst, nemusí hned znamenat náš neslovanský původ, ale prostě skutečnost, že tu zrovna někdo byl „na návštěvě“.

Teorie o středověkých čilých kontaktech napříč Evropou se dá ostatně doložit i při četbě českých legend. Kněžna Ludmila, babička svatého Václava, udržovala na přelomu 9. a 10. století kontakty s křesťanským Saskem, zatímco její snacha, pohanka Drahomíra, sympatizovala spíše s bavorskými sousedy. Když se společně nepohodly kvůli výchově potomků rodu a zahraniční politice státu, odešla Ludmila do vyhnanství na tehdy pohraniční hrad Tetín blízko dnešního Berouna. To ale Drahomíře nestačilo, a proto poslala nájemné vrahy Gommona a Tunnu, aby Ludmilu sprovodili ze světa. Zabijáci měli sice germánská jména, ale podle způsobu vraždy (uškrcením) se podle historiků buď inspirovali na Kyjevské Rusi, nebo z ní rovnou pocházeli. Podle východního rituálu se totiž ženy, tedy především vdovy, škrtily, aby je bylo možné bez potíží zahrabat do hrobu k zesnulým manželům.

Mobilita samozřejmě neznamenala pouze inspiraci a kontakt, ale i válečné výpady. Připomeňme na tomto místě například loupežnou výpravu na rozkaz Břetislava, který chtěl pro Čechy získat vlastní arcibiskupství, a vyslal proto družinu k hrobu svatého Vojtěcha do polského Hnězdna. Arcibiskupství nebylo vázáno na město, ale vyhlášeno nad hrobem, takže Břetislav věřil, že když ostatky světce převeze, přemístí tím automaticky i arcibiskupství.

Naše evropská DNA

A o ostatky jde i teď v nejžhavější současnosti. Zatímco historické prameny nám už k teoriím o původu Přemyslovců moc nových informací nenabídnou, šancí je moderní vědecké odvětví – genetika. Zmínění Švédové to však měli se svým úspěšným pátráním po svaté Birgittě a její dceři Kateřině v podstatě lehké: vědci měli v rukou dvě lebky, genetika mezi nimi odhalila příbuzenský vztah a pak logicky musí být ta starší právě Birgitta. Jenže i tam byl háček, vědci nakonec datovali lebky o dvě století dříve, než jak o světici mluví všechny dobové prameny, takže stejně nakonec není jasné, jestli lebka patří Birgittě, nebo ne. Ovšem český výzkumný tým kolem genetika Daniela Vaňka čeká ještě daleko tvrdší oříšek. Otázkou totiž stále zůstává, jestli je vůbec reálné pomocí DNA tak komplikované historické puzzle složit.

Dozvědět se „pravdu“ o základech Evropy zní sice lákavě, historici, antropologové i archeologové mají ale k metodě své výhrady. Úspěch projektu totiž závisí na mnoha faktorech: na zachovalosti tisíc let staré DNA a na počtu kostí nejen samotných Přemyslovců, ale především někdejší populace, protože výsledky je nutné porovnat v kontextu doby. Aby byly výsledky reprezentativní, mají se zkoumat kosti až 80 lidí. Ostatky čtyř významných Přemyslovců se musejí kvůli projektu vyzvednout ze svých hrobek na Pražském hradě; kosti dalších osmi vládců i běžné populace jsou už vyzvednuty z pohřebišť své doby a uschovány tamtéž, jenže v depozitáři v papírových krabicích. Problém metody je v její – úvodem popsané – ničivosti, takže části vzácných kostí vezmou nadobro za své. „Než se pustíme do tak vzácného materiálu, měli bychom je nejprve řádně otestovat. Až bude věda dál, už bychom pak nemuseli mít co zkoumat,“ říkají oba antropologové Viktor Černý a Petr Velemínský.

Odborníci se také obávají, že z kostí kvůli jejich stáří nebude možné vytáhnout kvalitní vzorek DNA. A i kdyby se to povedlo, není jasné, o čí DNA jde. „Jsou to částečně kosti světců, a proto se jich dotýkala spousta lidí, a jejich stopy na kosti zůstaly. Některé kosti dokonce naši předkové několikrát přenášeli z hrobu do hrobu. Chtěli je také co nejdéle zachovat, a proto je mazali tukem a dalšími mastmi, což kosti kontaminovalo,“ varuje historik Petr Sommer. Není také vůbec jasné, zda kosti patří právě tomu, komu je dnes připisujeme. Když například antropologové před osmi lety zkoumali v katedrále svatého Víta hrobku knížete Břetislava II., našli tam nejen kosti dvou mužů, ale i kostry ženské, dětské a zvířecí.

A poslední námitka – i kdyby se nakonec opravdu podařilo izolovat DNA konkrétních Přemyslovců, nedá se podle antropologa Viktora Černého určit žádná příbuznost: „Evropa se osidlovala před čtyřiceti tisíci lety a jednotlivé národy vznikaly z jedné genetické masy teprve před tisíci lety. Je tedy vysoce pravděpodobné, že DNA Přemyslovců bude podobná jiným rodům, které také pocházejí z Oldenburgu, ale jen protože všichni prostě žijeme ve střední Evropě.“ S tím souhlasí i historik Walter Pohl: „Zatím máme ze středověku málo vzorků DNA. Není dostatek materiálu pro srovnání, a nedají se proto dělat všeobecné závěry.“

Na druhou stranu je třeba říci, že novátorský výzkum Přemyslovců není terčem kritiky poprvé. Když v 70. letech minulého století představil paleoantropolog a lékař Emanuel Vlček svůj atlas kosterních pozůstatků Přemyslovců, v akademické obci se strhla podobná vlna nesouhlasu. Jeho výsledky na základě určení stáří podle opotřebování chrupu znamenaly ve vědě revoluci, protože neodpovídaly známým historickým pramenům. Vlček například určil, že svatému Václavovi bylo v době jeho smrti 45 let, historici do té doby předpokládali, že mu bylo 18 až 33 let. Proto Vlčkovými historickými závěry nebyli nadšeni. Nicméně nikdo nemůže dokázat, že zkoumaná lebka opravdu patří Václavovi, a tak i nadále podle historických pramenů předpokládáme, že byl mladíkem. I přesto jsou dodnes Vlčkovy výsledky i přes kritiku považovány za nejrozsáhlejší antropologický výzkum o našich prvních panovnících.

Možná i proto genetik Daniel Vaněk, který má zkušenosti se zjišťováním identity pomocí DNA z masových hrobů jugoslávské Srebrenice, zůstává navzdory pochybám vědecké obce optimistický. Se svými kolegy i nadále metodu testuje s cílem, aby pro účely výzkumu zničil co nejmenší část kosti, a říká, že povrchové kontaminace je možné odstranit a že mu k analýze nakonec stačí i neúplné stopy DNA. A i kdyby nakonec nebylo možné odpovědět, jestli máme příbuzenské vztahy s Germány, nebo ne, určitě zaplníme alespoň některá bílá místa naší historie. Geneticky by se dalo zjistit, jestli existující kosti opravdu patří jedné rodině, nebo vysvětlit některé příbuzenské vztahy. Dnes například známe hrob svatého Václava, máme ale dva možné hroby, kde by mohl ležet jeho bratr Boleslav. Pomocí testu DNA by tedy bylo možné zjistit, jestli jeho bratr leží v bazilice svatého Jiří, nebo v rotundě svatého Víta. Zároveň budou všechny použité kosti počítačově dokumentovány tak, aby už vědci při všech budoucích výzkumech nemuseli porušovat klid mrtvých, ale mohli pracovat s počítačovými 3D kopiemi.

Letos naposled

I když to historikové neradi otevřeně přiznávají, je i dnes možné učebnice dějepisu přepsat. Vědci v současné době například diskutují o tom, jaký měli Přemyslovci vztah k majetku. Jestli tedy knížeti patřilo vše a to pak poddaným propůjčoval, nebo jestli existovalo dědické právo přenášené na děti. Také uznávaný odborník na přemyslovskou dobu Dušan Třeštík přišel s myšlenkou, že svatý Václav nebyl svým bratrem zavražděn úmyslně kvůli náboženským sporům nebo kvůli neshodám v uspořádání státu, nýbrž nešťastnou náhodou. Podle Třeštíka se vše seběhlo ráno po večerní hostině uspořádané Boleslavem na Václavovu počest, kdy se oba bratři potkali na nádvoří, poškorpili se a začali se přetahovat o meč. Když to Boleslavova (po večeři přiopilá) družina viděla, chtěla svému pánovi přispěchat na pomoc a Václava usmrtila omylem. Ani „státotvorná“ vražda, ani náhodná smrt samozřejmě nejdou dokázat a výklad závisí na kreativitě historiků.

A na závěr jedno upřesnění. I když se v médiích píše o projektu zkoumání DNA Přemyslovců jako o v podstatě už hotové věci, není tomu tak. Podobné zprávy jsme četli už během posledních let několikrát. Tým archeologů vedený Janem Frolíkem a firma forenzního genetika Daniela Vaňka totiž projekt za sedm milionů korun podává už potřetí. Teď je to však naposled. „Jedním z argumentů proti výzkumu je i jeho cena. Už jsme to stáhli na minimum a níže už jít nemůžeme,“ říká Vaněk. Pokud tedy ani tentokrát agentura nedá výzkumu zelenou, musíme se na nějakou dobu smířit s tím, co už o svých kořenech víme z učebnic dějepisu.

(Respekt, www.respekt.cz)