Zaří 2010

Protektorátní prezident

Pomnichovská politická reprezentace poměrně dlouho hledala osobnost, která by vystřídala v prezidentském úřadě odstoupivšího Edvarda Beneše. Nakonec volba padla na Emila Háchu, vynikajícího právníka, znalce umění a poctivého katolíka, ale hlavně člověka bez politické příslušnosti. 66letý Hácha přitom roli prezidenta, kdy měl být víceméně pouze loajální figurkou bez vlastní politiky, přijal především jako oběť. K naplnění tohoto "pojetí" došlo během nacistického protektorátu. A i když se Hácha zpočátku snažil různým intervencemi zachránit některé zatčené a vězněné, postupně, i s jeho dramaticky se zhoršujícím zdravotním stavem, spíše jen apaticky přihlížel děsivé národní pohromě. A právě vzhledem k jeho zdravotnímu stavu je pak minimálně diskutabilní jeho zatčení na konci války, kdy umírá v nedůstojných podmínkách v pankrácké vězeňské nemocnici.

Emilu Háchovi se věnovala Historie.cs z 15. dubna. Moderátor pořadu Vladimír Kučera se na prezidenta druhé republiky a protektorátu ptal historiků Jana Němečka (JN) z Historického ústavu Akademie věd a Josefa Tomeše (JT) z Masarykova ústavu Akademie věd a právníka Jana Kuklíka (JK) z Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Ironie

Do háje starého Satyra

Nymfa jak laňka se vhoupla.

Satyr víčka hned zavírá,

Satyr oči si protírá.

Láska mu do srdce vstoupla.

Poskočil kozlími kročeji.

Révu na rohatém čele

netoužil nikdy prudčeji,

nepískal nikdy sladčeji

na flétně rozechvělé.

Laškujíc v houštinu běžela.

Nad navou zapomněl nohu,

rozhrnul jívu jen ne zcela

a zahlíd ji, jak ležela v náruči

mladému bohu.

Autor básně?

JT: Emil Hácha, prezident pomnichovské Československé republiky a státní prezident Protektorátu Čechy a Morava. Tak ho mají diváci ve většině zafixovaného. Ale jak vidno, měl také jiné dimenze a nejen tuto kulturní. Je třeba připomenout jeho "předpolitický" přínos do českých dějin před rokem 1938. A to je především jeho vklad na líše praktického práva i právní vědy. Hácha totiž patří ke spoluzakladatelům a budovatelům československého správního soudnictví. Byl dlouholetým prezidentem Nejvyššího správního soudu meziválečného Československa a byl také mezinárodně uznávanou autoritou v oblasti veřejného práva. Mimochodem od roku 1924 byl soudcem Stálého rozhodčího soudu v Haagu.

Je tedy vidět, že to byla v podstatě renesanční osobnost. Psal básně, byl to vynikající právník, pokud vím, byl vyznavačem anglosaské kultury v užším i širším slova smyslu, s bratrem přeložil Tři muže ve člunu Jeroma Klapky Jeroma. Chodil rád na pivo, v tom byl český. Nicméně lidé ho mají zafixovaného jako pana prezidenta, kterému se v té době říkalo "Hácha, Hitlerův brácha", byť to nebylo z nenávisti, ale s takovou švejkovskou ironií. Jak se k tomu prezidentování dostal?

JK: Hácha se dostal do funkce prezidenta za druhé republiky, když se hledala alternativa poté, co abdikoval Eduard Beneš. Druhá republika totiž zůstala docela dlouhou dobu bez hlavy státu a rozpředla se složitá jednání, kdo by měl stanout v jejím čele. Objevily se nejrůznější návrhy, ale jeden z nich zaujal novou politickou reprezentaci právě tím, že šlo o nepolitickou osobnost, tedy o Háchu. Hácha ovšem neměl být aktivním politikem, měl být jen jakousi reprezentativní hlavou státu. A předpokládalo se, i podle slov ministerského předsedy, že by ani neměl nikdy zásadně rozhodovat. Jenomže Háchovi, jak jsem se dočetl, se do toho moc nechtělo. To je známá historka: Když ho volili, čekalo se, že jeho volby zablokují slovenští ľuďáci, trvalo to nějak dlouho a Hácha během toho čekání říkal Josefu Klimentovi, sekretáři Nejvyššího správního soudu, "Tak mě Slováci přece zachránili, půjdeme to zapít na Slamník." Pak se ovšem ukázalo, že ho nezachránili.

JT: Vtom na nádvoří Nejvyššího správního soudu vystřelili 21 salv, přijíždělo auto s ministerským předsedou Syrovým a předsedou parlamentu Malypetrem, kteří mu přijeli oznámit, že byl právě zvolen prezidentem Československé republiky. Hácha to komentoval slovy, která leccos vysvětlují: "Je mi 66 let, připravoval jsem se na odpočinek. Místo toho mám být prezidentem republiky v těžkých dobách, v nichž se neví dnes, co všechno může být zítra. Je to velká oběť, ale přinesu ji, je-li to nutné v zájmu národa a státu."

On to tedy vnímal od začátku jako oběť?

JN: Hácha byl právě v této době ve složité životní situaci. V únoru toho roku mu zemřela manželka, krátce předtím se rozvedla jeho dcera. A to pro něj jako katolíka byl dost velký problém, který ho do značené míry ovlivnil.

Ano, to jsme zapomněli připomenout. Podstatná součást jeho osoby je, že byl věřící. Velmi srdcem věřící.

JN: A z tohoto pohledu bychom měli posuzovat všechno – to, co předcházelo, i to, co následovalo, všechny skutky, které konal. On je totiž konal jako katolík. To je velmi důležitá věc.

Vnímal to tedy i z katolického věroučného hlediska tak, že přináší "Kristovu oběť" za národ, za stát, když jde do toho v tak těžké situaci?

JK: Jedna věc je vidět to z pohledu osobního, tedy jako oběť, kterou přináší on osobně. Jenže na druhou stranu Hácha byl také právník a jako právník dobře věděl, že jako prezident republiky na sebe přece jenom bere i jistou odpovědnost za rozhodování ve státě. A jistě si dobře uvědomoval velmi významnou symbolickou roli hlavy státu.

JT: Hácha byl asi jediným československým a českým prezidentem, který nejen o funkci nestál, ale on se jí i velice důrazně bránil, a nejenom on. I jeho dcera (paní Milada Háchová-Rádlová) se velice snažila, aby prezidentský úřad nevzal. Z mnoha důvodů. Už se necítil dobře, od roku 1937 na tom byl špatně i po zdravotní stránce, začaly se u něj projevovat první příznaky arteriosklerózy. A zejména po smrti své ženy, což pro něj byla událost přímo fatální, protože jejich manželství bylo velmi harmonické, se těšil na to, že odejde do důchodu a bude se věnovat svým literárním zálibám (mimo jiné byl také znalec a sběratel výtvarného umění a vlastnil velkou kolekci obrazů, soch, plastik, výšivek).

Hovoří pamětnice Alena Hladká - Zatloukalová: „Můj otec byl šéfem Lesní správy na Lánech. Pana prezidenta Háchu jsem poznala poprvé v roce 1939, možná 1940, ale pak jsem ho poznala velice dobře. Jezdila jsem s paní Rádlovou a s ním na Pilský rybník plavat. Musím říci, že jeho úcta k Masarykovi byla cítit ze všeho. Paní Rádlová mi třeba řekla, že každý den přišel do Masarykovy pracovny, postál potichu u dveří a čerpal z toho prostředí sílu pro příští den.“

V jakém vztahu byl Emil Hácha s Benešem a předními československými politiky té doby?

JN: Co se týče vztahu s bývalým prezidentem Benešem, během první republiky do kontaktu takřka nepřišli, ačkoli byl Hácha v poměrně vysoké funkci jako předseda Nejvyššího správního soudu. Do kontaktu s prezidentem přišel až v osudných dnech okolo Mnichova 1938, kdy Hácha navrhoval jisté politické řešení, která ovšem Beneš neakceptoval. (Hácha navrhoval cestu československého ministerského předsedy do Berlína k přímému řešení problémů.) Ale co se týká jejich dalšího vztahu, je třeba zmínit věc, která zafungovala až v letech okupace. Jde o vzájemnou výměnu dopisů po zvolení Háchy prezidentem republiky. Tehdy mu Beneš posílá blahopřejný dopis, v kterém mu přeje vše nejlepší v jeho nové funkci. Hácha mu na to posléze odpovídá. Tento dopis nemá ani tak velkou relevanci pro období druhé republiky, ale až pro období následující. Za protektorátu se ho totiž snažili využít nacisté k vyzdvižení Háchovy pozice v době, kdy už jeho autorita začínala klesat. A protože ji potřebovali nějakým způsobem podepřít, znovu vytáhli Benešův dopis a snažili se tímto vynuceným způsobem (Hácha vydal dopis nacistům až pod nátlakem) udržet Háchovu osobnost na výši.

JT: Vrátil bych se ještě k druhému dopisu, tedy k Háchově odpovědi Benešovi. V ní vlastně zaznívá to, co potom bude Hácha různě opakovat svým spolupracovníkům a vzkazovat Benešovi do exilu. A sice to, že se považuje za jakéhosi jeho místodržícího. Že celou tu dobu považuje za provizorium a už se těší na to, až nastane situace, kdy bude moci toto břímě předat opět svému nástupci. V tomto případě tedy navrátivšímu se Benešovi.

Hovoří pamětnice Alena Hladká - Zatloukalová: „Vím to jen z vyprávění paní Rádlové. Ta byla nešťastná a přála si, aby Emil Hácha všechno předal do rukou prezidenta Beneše, až se vrátí. Jednou mě pozvala do zámku a vodila mě od jednotlivosti k jednotlivosti, od koupelny přes pracovny. S ničím se nesmělo hnout, směl se jedině utřít prach. A ona se těšila, jak to budou předávat. Že je to přesně tak, jak to pan prezident opustil.“

JT: Hácha byl po celou dobu první republiky, což se někdy neprávem zpochybňuje, nejen loajálním, ale i upřímným představitelem prvorepublikové administrativy. Plnil své povinnosti a měl i velice pozitivní vztah k prezidentu Masarykovi, velmi si ho vážil. A vážil si i Beneše. Ve svém okolí, a to i za války, zdůrazňoval, že si jich mimo jiné váží i pro jejich vědeckou činnost. Ta u něj totiž byla jednou z podstat osobnosti vedle praktické jurisdické činnosti a činnosti politické, do které byl vmanévrován řízením osudu.

Jak se Hácha choval za druhé republiky? Tehdy už se přece objevovala řada autoritářských až totalitních tendencí a on byl hlavou státu.

JN: Byl hlavou státu, ale musíme vycházet z toho, s čím ho politická reprezentace druhé republiky do této funkce navrhovala. Tedy s tím, že bude jakýmsi čestným prezidentem, který nebude zasahovat do politických záležitostí. Bylo to vidět v podstatě už na jeho první větší cestě, která vedla na Slovensko. Šlo o víceméně přátelskou návštěvu, která ukázala, že Hácha opravdu nebude zasahovat do vnitropolitických záležitostí. Došlo tam i k různým kontroverzím, třeba že ho na Slovensku nepřivítala československá jednotka, ale jednotka Hlinkovy gardy, která ho pozdravila "Na stráž!" Čili Slováci ho v podstatě nebrali za člověka, s kterým by měli nějakým způsobem jednat.

JT: Je ovšem pravda, že tato cesta měla určitou politickou relevanci. A to v tom, že Hácha byl na Slovensku přijímán právě proto, že nebyl z první republiky nijak zatížen příslušností k té či oné straně nebo politické skupině. Nadto uměl velmi dobře slovensky, takže své projevy tam pronášel slovensky. Mimochodem své štědrovečerní poselství v roce 1938 pronesl česky, menší část slovensky a dokonce rusínsky. Ostatně Hácha ovládal řadu jazyků, protože se jazyky velmi dobře učil – uměl výborně německy a anglicky, což v jeho generaci nebylo běžné, francouzsky, italsky, polsky, rusky, slovinsky a slovensky.

Pak ale přichází 15. březen a konec samostatné republiky?

JK: To, co se stalo v Berlíně 15. března je konec polosamostatnosti druhé republiky. Dokument, který Hácha nakonec podepsal, totiž vkládal osud českých zemí do rukou Vůdce a říšského kancléře. Bylo to prohlášení, které bylo koncipováno zvláštním způsobem a Hácha se domníval, že podepisuje jakési prohlášení pro tisk. I samotná příprava toho dokumentu vyvolává ještě dnes několik otazníků. Nicméně text pak Hitler celkem jasně využil, když vydal známý výnos o Protektorátu Čechy a Morava. Tím tedy opravdu skončila existence Československa. Předtím byl též vyhlášen Slovenská republika, čili Česko-Slovensko tak, jak bylo vytvořeno v roce 1918, se definitivně rozpadlo.

Hovoří pamětnice Alena Hladká - Zatloukalová: „Hitler pana prezidenta honil kolem stolu a řval na něho, že jestliže to nepodepíše, a to hned, tak nás dá vyvézt, já nevím, jestli na Sibiř, nebo do plynu. A on by to byl schopen udělat. A pan prezident jako vynikající právník si to (vyhubení národa) nemohl vzít na svědomí.“

JK: Pro Háchu to musel být opravdu velký šok a velmi tragická situace. Jako právník si určitě velmi dobře uvědomoval, že podepisuje dokument, který by mohl z nějakého právního hlediska později prohlásit za vynucený nebo právně neplatný, ale na druhou stranu si určitě uvědomoval, že politické důsledky by byly nedozírné. Také mohl mít zpočátku ještě nějakou malou naději na to, že jakási přislíbená autonomie protektorátu i samotný pojem protektorát by mohly poskytnout jakýsi prostor pro český národ. Ale jinak to byla skutečně jedna z nejsmutnějších a nejtragičtějších událostí.

JT: Já bych podotkl jednu věc: Někdy si lidé neuvědomují, že Háchovým podpisem v Berlíně protektorát ještě nevznikl založen. Protektorát byl jednostranně vnucen Hitlerem, Ribbentropem v Praze až 16. března 1939. Hácha i celá česká politická reprezentace tak byli postaveni před hotovou věc. Hácha se do Berlína vypravil v situaci, kdy se druhá republika fakticky rozpadla. Zbývaly okleštěné české země a on doufal, že se mu podaří u Hitlera dohodnout vznik nějakého podobného státu, jako vznikl na Slovensku. Že se mu podaří vysvětlit, jak to v tom česko-slovenském konfliktu ve skutečnosti bylo. Přijel ovšem do Berlína a byl postaven před situaci, kterou netušil.

Bylo to v Berlíně skutečně tak tvrdé a násilné?

JT: Bylo to velmi tvrdé. Bylo to nelítostné. Myslím, že kdyby byl na Háchově místě kterýkoli i opravdu zkušený politik nebo diplomat pravděpodobně by v takové situaci postupoval stejně nebo podobně.

Úryvek z projevu Emila Háchy z března 1939: „Cítím však, že je naše povinnost, abychom to přijímali s mužným klidem, ale také s vědomím vážného úkolu učiniti vše, abychom to, co nám z našeho snad příliš bohatého údělu zbylo, dochovali neztenčeně našim příštím generacím.“

Měl Hácha nějaký plán?

JN: Nemyslím, že by měl konkrétní plán. De facto se musel podřizovat vývoji situace a víceméně vždy byl stavěn před hotové věci. Do Berlína jel vyřešit otázku samostatného Slovenska, a najednou na něj vyskočí úplně s něčím jiným – s okupací českých zemí. Hácha je překvapen a v podstatě zahnán do kouta na základě naprosto tvrdého a nelítostného nátlaku. A upřímně řečeno takto to pokračovalo i v době protektorátu.

Za několik měsíců po vzniku protektorátu dochází k prvnímu lámání chleba, probíhají demonstrace k 28. říjnu, později k 17. listopadu, a přichází první brutální zásah okupační moci vůči českému národu. Jak se zachoval pan prezident Hácha?

JK: Byl v situaci, která byla samozřejmě velmi obtížná. Myslím ale, že to byla doba, kdy ještě dokázal určitým způsobem formulovat částečně nějakou politiku. Jeho politikou byly totiž právě intervence v konkrétních případech (zadržených a vězněných) a jakési pokusy využít i to, že má v protektorátu nějakou funkci a postavení, které bylo chápáno jako loajální vůči říši. A skutečně se mu podařilo v některých případech dosáhnout pozitivního výsledku. Také bych řekl, že na začátku existence protektorátu lze vystopovat (není to jen Háchova osobní politika, ale i jeho okolí) snaha, v souvislosti s vytvořením Národního souručenství, vytvořit organizaci, která bude hájit české zájmy. Tedy zkusit využít protektorát k zachránění základních atributů existence českého národa.

JT: To byla myšlenka Háchova a jeho okolí, především docenta Havelky, a byl to určitý úspěch. Háchovi se podařilo po 16. březnu rozpustit parlament, což bylo také důležité, protože parlament neschválil nic z toho, co nastalo, a vzniklo Národní souručenství jako organizace, která měla především stmelit český národ na národně-obranné bázi. A vzhledem k tomu, že se 97 % mužské populace stalo členy Národního souručenství a že koncem roku 1939 mělo Národní souručenství 4 miliony členů, je vidět, že se podařilo tuto masovou základnu vytvořit.

Pokud vím, Němcům se ale tyto národnostní věci docela líbily a nebyli příliš proti, že vzniká cosi na bázi národa.

JT: Myslím, že ve skutečnosti dobře cítili, a byli tím možná do jisté míry i zaskočeni, jaký je vlastní smysl Národního souručenství. Vždyť Národní souručenství převzalo dokonce aparát bývalých politických stran, Strany národní jednoty a Národní strany práce, tedy někdejších agrárníků a sociálních demokratů. Jako by stará rudo-zelená koalice zde měla jakési nouzové pokračování. Ostatně Hácha říkal, že protektorát je nouzovým mostem, po kterém bychom se měli vrátit do lepší budoucnosti.

Vraťme se ovšem od Národního souručenství k vývoji protektorátu a jeho prezidenta. Jaké byly jeho vztahy k vládě? Nejprve tedy Eliášově vládě?

JN: Volba nového ministerského předsedy protektorátní vlády, generála Eliáše, nebyla prosta určitých problémů. Sám generál Eliáš, když ho Hácha oslovil, zda by převzal tuto funkci, napsal Háchovi osobní dopis, ve kterém mu vysvětluje, jaké problémy může jeho osoba pro budoucnost přinést. Vysvětluje, že byl přívržencem francouzské vojenské doktríny, že patřil ke svobodným zednářům, což všechno byly věci, které ho mohly coby ministerského předsedu negativně poznamenat. Přesto si ho Hácha vzal k sobě v podstatě jako jednoho ze svých nejbližších. Když potom sledujeme celý vývoj za okupace, tak se Hácha opíral o své spolupracovníky a nacistická politika víceméně spočívala v tom, že se jich snažila nějakým způsobem zbavit. To je případ Eliáše, zatčeného, popraveného. Je to případ zatčeného ministra Havelky. I když tam zrovna Háchova intervence pomohla a Havelka přežil.

Eliášovi to ale nepomohlo.

JN: U Eliáše to nemohlo pomoci, tam šlo o rozhodnutí na nejvyšší úrovni, to znamená na úrovni Adolfa Hitlera. To nešlo o rozhodnutí zastupujícího říšského protektora.

Hovoří pamětnice Alena Hladká - Zatloukalová: „Generál Eliáš byl spojkou mezi prezidentem Háchou a Benešem, který už byl v exilu. A když tenkrát popravili generála Eliáše, úplně se zhroutil, nechtěl žít, protože byli přátelé, a pořád jen opakoval: ,Vždyť mi slíbili, že ho nepopraví, a nedodrželi slovo.´"

JK: Součástí první fáze protektorátu byly také nepřímé kontakty s exilem. Osoba Háchy byla samozřejmě důležitá nejen pro vnitřní situaci v protektorátu, ale samozřejmě začala hrát i významnou mezinárodní roli. A to i z toho důvodu, že dokud existoval Hácha jako prezident a protektorátní vláda, bylo například pro Velkou Británii a Francii obtížné formulovat politiku vůči vznikající exilové reprezentaci. Po té samozřejmě chtěli, aby se nějakým způsobem vyrovnala se situací v protektorátu. Pro Beneše bylo proto nesmírně důležité, že mohl především Britům říci, že je v kontaktu s Háchou, s protektorátní vládou a reprezentací. A také že může říci, že v zájmu situace v protektorátu je právě jít cestou exilové vlády, která bude uznána velmocemi. Ovšem z hlediska Beneše jistý přelom nastal tehdy, kdy Velká Británie začala Benešovi říkat, že styky mezi Háchou a exilem jsou překážkou uznání exilové reprezentace.

Tedy: jestliže Beneš uznává Háchu jako prezidenta, těžko může sám mezinárodně vystupovat jako prezident.

JK: Beneš tak musí říci, že ho přestane uznávat jako alternativu, musí říci, že Hácha začíná škodit exilovému hnutí, že je překážkou uznání Beneše jako exilového představitele a exilové vlády.

Jaký byl vztah lidí v protektorátu k Háchovi jako k představiteli protektorátní moci? Jak už jsem tady předeslal, říkalo se "Hácha, Hitlerův brácha", ale to bylo opravdu spíš takové švejkovské.

JT: Některé ty věci také vznikaly ex post. Je ale pravda, že převážná většina českých obyvatel protektorátu chápala těžkou Háchovu pozici a zejména v prvním období rozuměla tomu, že je Hácha představitelem určité národně-obranné linie, že to je upřímný český vlastenec. A že se v mimořádně těžkých podmínkách, tváří v tvář diktatuře v českých dějinách dosud nepoznané, snaží dělat spolu se svým okolím, Eliášem, Havelkou a dalšími, co dokáže. Nejhorší na tom ovšem bylo to, že se nejen Hácha, ale celá politická reprezentace (na vrcholných místech, ale i na okresech a jinde) takřka každodenně dostávala do dilemat mezi menším a větším zlem – mezi národní ctí a přežitím.

Odpusťte, ale to se táhne českými dějinami jako červená nit. Stejně jako známá věta: "Když to nebudu dělat já, bude to dělat někdo horší."

JK: Vnímání Háchovy osobnosti se promění v průběhu války. Hácha se postupně od jakéhosi pochopení, nakonec stává tragikomickou postavou a docela výrazným terčem jadrného humoru. Byly připomínány aspekty vysokého věku, senility, jakési loutky v rukou Hitlera.

Tedy už vysledujeme to, že Hácha překročil hranici, kdy to lidé ještě chápali.

JN: Ten "sešup" bychom mohli vidět ve zlomovém období od června 1941 do června 1942. První je červen 1941, vstup Sovětského svazu do války a z toho vyplývající konsekvence pro náš zahraniční odboj. Tedy definitivní uznání československé exilové vlády, potažmo direktivy z Londýna (směrované jak Eliášovi, tak Háchovi): "Opusťte svoje funkce!" Druhá věc: nástup Heydricha, zatčení Eliáše. Třetí věc: Heydrichova politika vůči Háchovi. Hácha se bál Heydricha. Heydrich byl člověk, který k němu přistoupil rázně, tvrdě, nadiktoval mu svoje podmínky a neptal se ho na nic. (To nebyl Neurath, který s ním mluvil jako rovný s rovným.) A další důležitá věc: změna v protektorátní vládě v lednu 1942 a nástup Emanuela Moravce jako bezohledného aktivního kolaboranta. Nakonec je to atentát na Heydricha a všechno, co z něj vyplývalo. To byl definitivní zlom. Hácha jede do Berlína, kde ho Hitler setře jako malého školáka, kdy říká v podstatě zcela jasně, "Jsou tady dva národy a hádejte, který to asi vyhraje."

Hovoří pamětnice Alena Hladká - Zatloukalová: „Byla neděle dopoledne, někdo zvonil, šla jsem otevřít. Stál tam doktor Škarvan, vysoký štíhlý pán. Vítala jsem ho vesele, pojďte dál, a on mi řekl velice vážně, slečno, pan prezident si přeje navštívit vaše rodiče. Teprve v tu chvíli jsem si všimla Háchovy skrčené postavy za panem doktorem. Vedla jsem je do jídelny, kde se Hácha víc zřítil na židli, než usedl, a řekl tatínkovi: ,Pane rado, půjčte mi nějakou vaši zbraň, já se zastřelím, aby si Západ konečně všiml mých protestů.´ Tatínek mu na to energicky řekl: ,To rozhodně ne! Kdybyste tohle udělal, tak nám sem dají Emanuela Moravce nebo ještě někoho horšího, a to by byl náš konec. My na vás spoléháme!´"

Je tu ještě další věc, která k tomu přináleží, a to jeho stále se zhoršující zdravotní stav. Říká se, že už se nemohl pořádně ani najíst, že po sobě nechával zašpiněný ubrus, že mu museli dávat vidličku do ruky.

JT: V posledních dvou letech byl obraz jeho života opravdu tristní. Působil velmi apaticky. Jeho okolí (v té době víceméně pouze jeho dceři, paní Miladě Rádlové, občas i kancléři Popelkovi) se tehdy různými intervencemi podařilo leckomu zachránit život, šlo to do stovek, což myslím, že není zanedbatelné. Byť to už to bylo v době, kdy je Hácha opravdu tragickou osobností nejen objektivně v dějinné konstelaci, ale i lidsky. Paní Rádlová třeba vzpomínala, že seděli s otcem v Lánech, kam se po heydrichiádě uchýlil vlastně natrvalo, mimochodem u lánských obyvatel byl velmi oblíbený. V té době na tom byl ovšem fyzicky i psychicky velice špatně. Třeba seděl se svou dcerou na zahradě v Lánech, před nimi seděla oblíbená fenka paní Rádlové Mišula a Hácha se pětkrát zeptal, kde je Mišula, přitom byla před ním. Z toho plyne, že v této době už ani nebyl zodpovědný za to, do čeho byl vmanévrován.

JK: Svou funkci už de facto nevykonával. A myslím, že Háchovi opravdu ublížilo, že zůstal formálně ve funkci v takovém stavu až do konce války. A to je třeba znovu připomenout: Přesto, že nebyl schopen sám za sebe příliš rozhodovat, zůstal ve funkci a byl symbolem.

JT: Hácha tak tímto obětoval svou pověst, ale zároveň pomohl tomu, aby v prezidentské funkci byl někdo, kdo může zabránit nejhoršímu. Představme si, že by tam byl seděl Emanuel Moravec, představme si jeho aktivity s nasazením vládního vojska.

JK: Spíš bych to chápal na začátku války, v prvním období do roku 1941. Potom už nebylo co ztratit.

JN: Klíčové období bylo v okamžiku, kdy protektorátní vláda po zatčení Eliáše začíná uvažovat o demisi a dochází k hlasování. Hácha v okamžiku, kdy vláda hlasuje, má na stole dva papíry, jeden s napsanou demisí a druhý je potvrzující dopis. (Oba dokumenty existují.) Nicméně čeká na to, jak se rozhodne vláda. A ta se nerozhodla, protože hlasování dopadlo 4 : 4 a jeden, Dominik Čipera, se zdržel hlasování. Zřejmě na základě tohoto hlasování Hácha zůstává ve funkci. To je z zlomový okamžik. (Je to vlastně stejný případ jako Beneš v únoru 1948 – mám podepsat, nemám podepsat.) Hácha to nepodepsal a pak už nic podobného nepřišlo. I když máme spoustu dokladů o tom, že chtěl odejít i za cenu sebevraždy.

Háchova pozice po osvobození, po roce 1945 nejen Edvardu Benešovi, nejen vládcům této země, ale vlastně celému národu nedělá zrovna dobrou pověst. Co se s ním stalo?

JT: Je to v podstatě skandální historie. Hácha byl ve stavu totálního fyzického a psychického zhroucení zatčen 13. května 1945 v Lánech, dopraven na Pankrác, kde byl umístěn ve vězeňské nemocnici. Tam posléze 27. června 1945 v tomto stavu, ale i v nedůstojných podmínkách umírá. Prezident Beneš byl o této věci informován při svém návratu do Prahy Prokopem Drtinou, svým tehdy ještě politickým referentem. Drtina ho vítal s tím, že Hácha je na Pankráci, a ve svých Pamětech pak zaznamenal, že Beneš se rozčílil: "To je chyba, to se nemělo stát."

Proč proti tomu ale něco neudělal? Vím, to je otázka dost těžká.

JN: Uvědomme si širší situaci po osvobození: Ano, situace v pankrácké věznici byla zcela jistě neúnosná. Ale o pár desítek kilometrů dál byla osvobozena Malá pevnost v Terezíně, kde umíraly desítky osvobozených politických vězňů, ale i ošetřovatelé a další na epidemii tyfu. A podívejme se, jak jinde postupovali vůči kolaborantům, třeba do Francie. Téměř 90letý maršál Pétain (hlava vichistického režimu ve Francii, hrdina od Verdunu a legenda z první světové války) je zatčen a odsouzen k trestu smrti. Jen díky milosti de Gaulla je odsouzen k doživotnímu žaláři. Čili upřímně řečeno na jednu stranu je lidský postup vůči Háchovi něco, s čím určitě lze souhlasit. Ale na straně druhé je jeho politická odpovědnost za to, že stál v čele protektorátu až do konce války, takže musel zcela logicky zodpovídat za to, co se v protektorátu stalo.

JK: Zrovna v té době probíhaly velké diskuse v londýnské exilové vládě a státní radě o podobě retribucí, jak to bude s osudem londýnského dekretu o potrestání válečných zločinců a domácí kolaborace. To se pak dostalo do souvislosti s Košickým vládním programem, kdy vláda jedná o této normě znovu. A co se týká právního posouzení, myslím si, že pokud by byl Hácha zdráv, dostal by se před Národní soud a bylo by možné provést nějaký proces. Ale vzhledem k situaci, v jaké se nacházel, to byla chyba – spravedlnost nemá jít za určité hranice. Člověk má přijmout odpovědnost jen, pokud je opravdu schopen ji nést. A to Hácha v této situaci nebyl.

JT: Osobně to považuji za jednu z národních ostud. A myslím si, že Háchův konec předznamenal do jisté míry i to, co se dělo potom nejen v letech 1945, 1946 a dále v souvislosti s retribučním soudnictvím a některými jinými neblahými procesy, ale především po roce 1948. Koneckonců příkaz k Háchovu zatčení dal komunistický ministr vnitra Nosek.

(www.ct24.cz)