Zaří 2010

Klub stoletých

Martin Uhlíř

Chcete vědět, zda se dožijete stovky či ještě požehnanějšího věku? Možná vám to brzy prozradí genetický test. Zajímavý výzkum amerických vědců naznačuje, že lidé nad 90 let vděčí za dlouhé a zdravé stáří hlavně svým genům, nikoli například zdravému životnímu stylu.

Celý život strávila ve francouzském městě Arles. Ve třinácti letech se tu setkala s Vincentem van Goghem. Když jí bylo 117, přestala kouřit a ke svým 121. narozeninám namluvila CD, na němž její hlas podbarvuje rap a hip hop. Pochovala dceru i vnuka. Francouzka Jeanne Calmentová zemřela v roce 1997 ve věku 122 let a dodnes neznáme nikoho, kdo by se prokazatelně dožil vyššího věku.

Není pochyb o tom, že tajemství dlouhověkosti spočívá do značné míry v genech. Nové poznatky, které nedávno publikovali vědci z Bostonské univerzity, však stavějí celou věc do překvapivého světla; tak překvapivého, že podle některých odborníků to kolegům prostě nemohlo vyjít správně.

Vedoucí týmu, který výzkum uskutečnil, matematička a specialistka na biostatistiku Paola Sebastianiová tvrdí, že našla způsob, jak s pravděpodobností 77 procent rozpoznat, zda vzorek DNA, který právě studuje, náleží sto- a víceletému seniorovi, nebo běžnému člověku z ulice. Každý z nás si tak brzy bude moci nechat zjistit, zda má genetické předpoklady pro to, aby se dočkal požehnaného věku. Není to však jediný výsledek studie, která vzbudila velké spory a zatím čeká na potvrzení.

Jak žít do devadesátky

Paola Sebastianiová a její spolupracovníci analyzovali dědičnou informaci zhruba tisícovky minimálně stoletých seniorů a porovnali ji s DNA obdobného počtu obyčejných lidí. Nalezli asi 150 bází, „písmen“ dědičné abecedy, jimiž se století mohou lišit od běžné populace.

Sto padesát odlišností je přitom překvapivě malý počet. Představa, že mezi třemi miliardami „písmen“ dědičné informace člověka je pouhých 150 odchylek, jež mohou být klíčem k dlouhému životu, je velmi zajímavá. Tyto odchylky jsou sice rozprostřeny po celé dědičné informaci a najdeme je zhruba ve 30 až 70 genech, což není zase tak malý počet; souhra několika desítek genů může být stále velmi komplikovaná, představuje nicméně konkrétní problém, který může farmaceutický výzkum začít rozplétat, aby lépe pochopil mechanismy stárnutí a snad i objevil nové léky, jež mohou stárnutí zpomalit či oddálit příchod nemocí souvisejících s věkem.

Mimořádně dlouhý život totiž s sebou zpravidla nese i pevné zdraví do vysokého věku. „Řada lidí by se mohla ptát: kdo by měl chuť dožít se stovky? Myslí si, že století musejí mít každou myslitelnou chorobu na světě, v každém případě Alzheimerovu, a smrt jim klepe na dveře,“ říká další vůdčí postava výzkumného týmu, bostonský profesor medicíny Thomas Perls, a připomíná, že naprostá většina stoletých se v průměru až do 93 let těší relativně dobrému zdraví. U těch, kteří se dožijí 110 let, pak přicházejí závažné nemoci ještě později. Ostatně zmíněná Jeanne Calmentová se v 85 letech začala věnovat šermu a jako stoletá ještě stále jezdila na kole.

Až dosud se vědci domnívali, že lidé dožívající se extrémně vysokého věku nemají v genech mutace, které zvyšují riziko onemocnění Alzheimerovou chorobou, některými druhy rakoviny, cukrovkou a dalšími nemocemi souvisejícími s věkem. Jenže tým Paoly Sebastianiové, badatelky italského původu žijící v Bostonu, nic takového nezaznamenal. Sto- a víceletí měli v genech zhruba stejný počet nebezpečných mutací jako kdokoli jiný. Zdá se tedy, že dlouhověkost nezpůsobuje absence „genů nemoci“, ale naopak přítomnost dosud neznámých ochranných prvků v DNA, které svému majiteli propůjčují klíč k dlouhému a spokojenému stáří.

To je další překvapivý poznatek, k němuž bostonští vědci dospěli. Vyplývá z něj, že délka našeho života je pevně stanovena v DNA a pro zdravou životosprávu nezbývá místo? Ne tak docela. Thomas Perls připomíná Církev adventistů sedmého dne, jejíž příslušníci nejedí maso, pravidelně cvičí, nepijí alkohol a snižují stres prostřednictvím víry v Boha a velkého množství času stráveného s rodinou. V průměru se dožívají 88 let, což je o osm let více než běžná populace v USA. Ale lidé, jimž se dostane oněch deset, patnáct roků života navíc, za hranici necelé devadesátky, skutečně dle Perlse mohou za dlouhověkost vděčit především své dědičné informaci.

Jeden ze šesti tisíc

Autoři výzkumu nyní připravují webovou stránku, na níž si bude moci kdokoli nechat zjistit, jaké má genetické předpoklady pro dlouhověkost. Přesněji – zjistí to zájemce, který bude znát svoji DNA v oněch 150 důležitých bodech, tzv. markerech, kde se genetické písmeno „dlouhověkých“ a „obyčejných“ lidí může lišit. Takové údaje není těžké získat. Ze vzorku slin či krve je dokáže vyčíst zařízení zvané genetický čip. Čip nedokáže rozluštit celou dědičnou informaci (to je stále ještě dost komplikovaný a drahý proces), přečte však najednou řádově milion genetických „písmen“ – těch, k jejichž luštění byl zkonstruován.

Některé současné čipy již informaci o oněch 150 důležitých markerech nabízejí. Komerční firmy tedy mohou „kalkulátor dlouhověkosti“ snadno nabídnout na trhu. Právě proto chtějí bostonští vědci přispěchat s webovou stránkou, která by výsledek, jenž kalkulátor „vyplivne“, alespoň uvedla do správného kontextu. Osud nikdy není stoprocentně zapsán v genech a odpověď kalkulátoru „nemáte předpoklady dožít se stovky“ může vést člověka ke zbytečné pasivitě: k tomu, že přestane běhat a začne pít a kouřit, protože žít zdravě „beztak nemá cenu“. A stejný efekt hrozí i tehdy, je-li odpověď pozitivní. „Proč bych se měl namáhat se zdravým životním stylem, když jsem od přírody dostal genetickou propustku do klubu stoletých?“ může se šťastlivec vybavený „geny dlouhověkosti“ ptát.

Fakt, že bostonští vědci přenechali vlastní výsledky komerčním firmám, se může zdát překvapivý. Vědcům však o žádné kalkulátory nešlo, ostatně vyhlídky na dlouhé stáří si každý může poměrně spolehlivě zjistit i jednodušeji: vyplněním dotazníku, který zkoumá výskyt různých chorob v rodině, životní styl a podobně. Výzkumníkům šlo hlavně o to, aby lépe porozuměli genetice stárnutí. Otázka je, zda jsou na správné cestě – řada expertů o tom pochybuje.

Podezřelé je například to, že genetický otisk dlouhověkosti studie zaznamenala také u 15 procent „obyčejných“ lidí z kontrolní skupiny. Přitom je očividné, že 15 procent běžné populace se stovky nikdy nedožije – ve vyspělých zemích se tohoto požehnaného věku dočká jen zhruba jeden člověk z šesti tisíc (do 110 let pak žije pouze každý sedmimiliontý). Proč by tedy tolik lidí s vhodnými geny umíralo dříve? Možná je řada z nás naprogramována k dlouhověkosti, stovky se však dožijí, jen pokud – jak říká Tom Perls – „je nesrazí autobus, nezahynou ve válce nebo se nestanou obětí nějaké další nehody“, případně nezemřou na infekční chorobu. Rozdíl mezi počtem lidí, kteří mají „dlouhověké geny“, a počtem stoletých je přesto v bostonské studii podezřele vysoký. Existují však i jiné, silnější důvody, proč se řada vědců domnívá, že výzkum obsahuje skrytou chybu

Jestliže výsledky potvrdí další nezávislá studie, otevřou cestu k mnoha dalším zajímavým výzkumům. Které geny a které kombinace markerů chrání před chorobami stáří nejúčinněji? Lze jejich účinek napodobit pomocí léků? Není to úplné sci-fi – známe už chemické látky, které život prodlužují laboratorním myším a jiným zvířatům (například sloučenina resveratrol nebo lék rapamycin používaný v transplantační medicíně). A existuje nějaká hranice, které se člověk už zkrátka nemůže dožít, protože k tomu není biologicky naprogramován? Na všechny tyto otázky může genetika hledat odpověď.

Teprve deset let

Souvislosti bostonského výzkumu jsou zajímavé i v jiných ohledech. Pokud v DNA některých lidí mohou existovat dosud neznámé ochranné mechanismy, co nám to říká o současných genetických testech, které si může každý z nás nechat udělat? Vlastně jen to, co už dávno víme: programovacímu jazyku života vědci zdaleka nerozumějí dokonale. Informace, které nám genetické testy dávají, musíme brát obvykle s velkou rezervou.

Jsou samozřejmě případy, kdy má genetický test smysl: cystická fibróza je dědičná nemoc postihující řadu orgánů v těle, způsobená mutací v jediném genu. Jedním z jejích nejvážnějších symptomů jsou problémy s dýcháním, někdy pacienta zachrání jen riskantní transplantace plic. Jestliže se třeba dechové obtíže projevují u dítěte a nemoc se v rodině vyskytuje, genetický test se přirozeně nabízí. Dědičné předpoklady tu lze spolehlivě odhalit. Rodiče, u jejichž příbuzných se cystická fibróza vyskytla, se nechávají testovat už v době, kdy potomka plánují; mohou pak počít dítě ve zkumavce a nechat embrya otestovat před jejich vložením do těla matky.

Na vzniku některých dalších nemocí se sice podílí více genů než jeden, přesto jsou genetické mechanismy, které chorobu způsobují, docela dobře známy. Například mutace ve dvou genech označovaných BRCA1 a BRCA2 signalizují 82procentní pravděpodobnost propuknutí rakoviny prsu a 42procentní pravděpodobnost rakoviny vaječníku. O nebezpečí je dobré vědět, nositelka těchto mutací by měla co nejčastěji chodit na vyšetření, které může začátek zhoubné nemoci včas odhalit. Některé ženy ve Spojených státech se dokonce rozhodly pro radikální řešení: nechaly si odejmout a poté plastickou chirurgií rekonstruovat prsy. Někomu to může připadat jako zbytečná opatrnost – pacientka přece nemá jistotu, že nemoc skutečně dostane. Jenže obavy z rakoviny jsou někdy tak silné, že dané ženě doslova zničí život. Rozhodnout se pro operaci a vyhnout se tak stresu může proto skutečně být tou nejméně špatnou volbou.

Zdaleka ne vždy je však výsledek testu tak jednoznačný. Většinu nemocí způsobuje komplikovaná souhra celého genetického orchestru, jehož fungování dosud příliš nerozumíme. Různé studie podobné té, kterou uskutečnili bostonští vědci (připomeňme, že v ní porovnávali DNA dvou různých souborů lidí, stoletých seniorů a běžné populace), sice našly jistou souvislost mezi určitým genetickým markerem a danou chorobou, není však moc jasné, co to vlastně znamená, jakým mechanismem choroba vzniká a u koho se může projevit. „Jestliže mi najdou genetickou odchylku, která zvyšuje o jedno procento riziko kardiovaskulárních chorob, neznamená to, že zemřu na infarkt. Můžu totiž mít také dvacet jiných odchylek, které mě chrání, ale my o nich nevíme,“ říká český biolog Jaroslav Petr.

Ani genetik Stanislav Kmoch z Ústavu dědičných metabolických poruch VFN a 1. LF UK v tyto testy příliš nevěří. Mnohem více informací lékařům prozradí rodinná historie: jestliže otec i strýc zemřeli před padesátkou na srdeční selhání, pak nemusíme znát výsledky genetických zkoušek, aby bylo jasné, že by měl daný člověk chodit na pravidelná a častá vyšetření srdce. Potíž je podle Stanislava Kmocha také v tom, že studie přiřazující genetickým markerům zvýšené riziko různých chorob nebyly zpravidla dělány na Středoevropanech, takže by firmy v Česku vůbec neměly nabízet testy, které na jejich základě vznikly. Poznatky totiž nejsou z různých důvodů volně přenosné po světě. Jestliže například australská studie odhalí souvislost mezi určitou odchylkou v dědičné informaci a rakovinou kůže, k čemu jsou její výsledky ve Skandinávii, kde zdaleka tolik nesvítí slunce, a nalezená genetická odchylka tu proto vůbec nemusí zhoubné onemocnění spouštět?

Tři miliardy „písmen“ v lidské dědičné informaci zkrátka ještě skrývají řadu záhad. Nezapomínejme ovšem, že od jejich prvního přečtení uběhlo pouhých deset let. Za další dekádu můžeme být mnohem dál.

(Respekt, www.respekt.cz)