Zaří 2010

Primář na kolečkách

Martina Riebauerová

7230 lidí v zemi má příjmení Kříž. Ale jen jeden z nich je doktor, primář a na vozíku. Čtyřicetiletý Jiří Kříž se v pražské motolské nemocnici stará o ty, kteří si těžce pochroumali páteř a míchu -jako před lety on. Nyní za to dostal Cenu Olgy Havlové. Když si podáme ruku na pozdrav, zarazí mě, jak je jeho stisk vláčný, nepevný. Pak mi dojde, že je tetraplegik. Tedy člověk, který ochrnul nejen na nohy, ale i na ruce. A primář! Klobouk dolů.

Toho dne - bylo to 8. února před osmi lety, manželka čekala třetí dítě a do porodu zbývaly dva měsíce - se řítil na nových carvingových lyžích po sjezdovce na Lysé hoře. Řítit se někam, to byl jeho styl. Vždycky měl snížený pud sebezáchovy. „Předtím jsem léta jezdil na snowboardu, na nové lyže jsem nebyl zvyklý. Trefil jsem strom, který se tak nějak připletl do sjezdovky.“ Úder do hlavy, pád. Je doktor, takže věděl, co se stalo. Že jakmile necítí nohy, je průšvih s míchou. Když mu volali Horskou službu, požádal, ať nezapomenou fixační límec, protože má nejspíš zlomené krční obratle.

Bylo mu dvaatřicet, po profesní stránce byl na pomyslném vrcholu. Pracoval jako ortoped, o sto šest operoval, cítil se šťastný a bez hranic. „To jsem uměl dělat nejlíp a to teď dělat nemohu. Na to je těžké si zvyknout.“ Vůbec nejtěžší bylo překonat bariéru, že se ocitl na druhé straně. Pro své kolegy už nebyl doktor, ale pacient. Druhý břeh. A on se musel dostat zpátky. Dokázat jim, že znovu patří mezi ně.

Cit do rukou se mu po čase aspoň trochu vrátil, takže lékařské zprávy na počítači dnes vyťuká bez problémů. Chodí na vizity, vyšetřuje pacienty, přednáší na dvou fakultách. Jen na ten operační sál už se nepodíval, protože kolečka vozíku se nedají sterilizovat.

Ne že by handicap vůbec nepociťoval. Na nic takového si nehraje. „Samozřejmě ho cítím. Na každém kroku. Nemohu pokaždé vyšetřovat tak, jak bych potřeboval. Jemná motorika mi chybí, takže když mám vzít jehlu a někoho píchnout do kůže, abych viděl, co cítí, nebo vyšetřit kladívkem reflexy,musím si zavolat na pomoc kolegy. Nebo kdybych měl zvednout někomu nohu, která váží dvacet kilo, to bych se musel sám držet, abych z vozíku nespadl.“

Pacienti, kteří potkají na oddělení lékaře, co je sám na vozíku, bývají poněkud překvapení. Ale ten vozík sem koneckonců tak nějak patří. I když nikdo z nich na začátku nevěří, že na něm sám skončí. Ani Jiří Kříž nevěřil.

„Člověk to nejdřív odmítá, pak s tím nějak bojuje. Jeden den to má tak, druhý den onak. Dává si ultimáta: když nezačnu do půl roku chodit, skončím to. Taky jsem si tím prošel. Den dva jsem si říkal, že už nechci dál. Pak jsem otočil a začal přesvědčovat okolí, že budu v pořádku, že zase začnu chodit. Moje žena se pak ptala ostatních, zda jsem, úplně vážně, nezešílel. Ale to byla jen moje úzkost, aby to zvládlo okolí.“

A že to opravdu zvládnout potřebovalo. Jiří Kříž má tři děti, z toho prostřední holčička Natálie, dnes čtrnáctiletá, je nevidomá a autistická. Narodila se předčasně, vážila 750 gramů. Vypiplané miminko. „Když šla moje žena potřetí rodit, zatímco já zrovna ležel v nemocnici v Brně nehybný, říkala našemu známému porodníkovi v Podolí: Uvědomuješ si, že to MUSÍ být všechno v pořádku? Že to jinak nejde? Myslím, že to byl jeho nejstresovější porod,“ směje se primář. Pár dní po porodu vzala všechny děti a přijela se ubytovat do Brna. Tehdy tam bylo jediné specializované centrum pro lidi po operacích páteře.

Díky tomu, čím sám prošel, Jiří Kříž ví, co lidé po vážném úrazu potřebují. Jak mají rehabilitovat, jak s nimi pracovat psychologicky. Nějaký čas strávil v Centru Paraple, kde se lidé po úraze učí znovu žít - s vozíkem. Nejdřív tu byl jako klient, pak jako lékař na částečný úvazek. Spoluzakládal Paraplegiologické fórum, pomáhal vytvářet specializovaná centra přímo v nemocnicích, takzvané spinální jednotky. Například právě v Motole, kam se po dohodě s šéfem kliniky, známým fyzioterapeutem Pavlem Kolářem, přihlásil jako primář. „Byť jsme se nejdřív oba báli, jestli to vydržím.“ Z čeho pramenila ona nedůvěra? „Zda prostě plný úvazek zvládnu. Všechno mi trvá dvakrát déle než normálně, včetně ranní hygieny či oblékání. K našim třem dětem jsem čtvrtý do party. Manželka pracuje, a i když má relativně volnou pracovní dobu, musíme vstávat ve tři čtvrtě na šest a ranní režim máme nalajnovaný do minuty.“

Tak například potřebuje, aby ho žena jistila, když si přesedá z vozíku na sprchovou sedačku a zpátky. Nebo aby mu zavázala tkaničky u bot. „Jsou prostě věci, které si sám neudělám. Zvládl bych se obléknout, i kalhoty a ponožky, ale to bych musel vstávat ráno ve čtyři. Takhle to máme doma dobře nacvičené a jde to rychle.“ On a žena pak zamíří do práce, sedmnáctiletá Bára a osmiletý Quido do školy, čtrnáctiletá postižená Natálka taktéž, s osobním asistentem.

Už dva roky po úraze Jiří Kříž vyrazil s nejstarší dcerou na vodu. „Jeli jsme Vltavu, já měl navíc potřebu sedět na lodi vzadu a kormidlovat, i když s ochrnutýma rukama je to obtížné. To se pádlo přiváže k rukám, respektive jen k jedné, aby člověk mohl plavat, kdyby se cvaknul,“ vysvětluje primář Kříž, zatímco já jen fascinovaně kroutím hlavou. „A taky je vždycky na takové výpravě k dispozici choďák (někdo, kdo chodí), aby zasáhl, kdyby bylo potřeba. Jezy jel pro jistotu se mnou.“

V zimě zase vyrazili s celou rodinou do Itálie na hory, opět za doprovodu party lidí z fakulty tělesné výchovy a sportu specializovaných na zdravotně postižené. „Pomohli mi vždycky dostat se na monolyži. Když máte lidi okolo, dá se dělat spousta věcí.“

Třeba taky jezdit na kole kolem Ženevského jezera ve Švýcarsku. „To jede manželka s Natálkou vpředu na tandemu a šlape za ni. A když byl Quido malý, měla na kole ještě sedačku. Teď už je syn naštěstí větší, ale tehdy takhle budili větší pozornost než já za nimi na handbiku,“ líčí lékař, který se prostě a jednoduše s celou svou rodinou rozhodl nezůstat sedět. Handbike, to je kolo na ruční pohon. „Úžasná věc. Tedy dokud nepřijde kopec.“

Ale nějaké řeči o novém smyslu života, nalezeném opravdovém štěstí - to po něm nechtějte. „Vozík není nic, co by přinášelo radost, to opravdu ne. Každý den narazíte na nějakou překážku, i kdyby to měly být jen hračky dětí, co se vám pletou do kol. Občas si večer s ženou řekneme: Je to fakt těžký.“

(MFDNES)