Říjen 2010

Mausoleum

Bohumil Doležal

V „papírových“ Lidovkách v pátek vyšla zpráva o tom, že v Ústí n. L. vznikne muzeum, mapující dějiny „německy mluvících obyvatel Česka“. Má prý znamenat přelom v česko-německých a v česko-rakouských vztazích. Poukaz, jakého druhu průlom to má být, vzbuzuje jakési podezření.

Nechci zpochybňovat dobrou vůli lidí, kteří na výstavě pracovali. Nepochybuji, že taková iniciativa (lépe řečeno i taková iniciativa) má smysl. Má ovšem smysl s jistým „ale“. Expozice má „zmapovat historii Němců v Česku od 13. století po současnost“. Ředitelka Collegium Bohemicum, které projekt vypracovalo, Blanka Mouralová, k tomu řekla: „Opravdu chceme tímto způsobem vrátit německy mluvící obyvatele do české historie .“ Jde prý o jeden nejnákladnějších muzeálních projektů dnešní doby. Je ovšem velmi těžké zbavit se podezření, že jde o to, srovnat česko-německé vztahy tak říkajíc od Přemysla Otokara II. po Edvarda Beneše na úhlednou hromádku a uklidit je do šuplíku s nápisem „historie“. Je mi líto, ale na to je trochu brzy. Nebo lépe řečeno, dělá-li se toto, není to zdaleka všechno, co by se dělat mělo.

Jednak dosud žijí ti „německy mluvící obyvatelé Česka“, kteří měli to štěstí, že se jim závěrečnou etapu soužití podařilo na té či oné straně železné opony přežít. Strčit je do šuplíku historie znamená pohřbít je zaživa. Měli by tam být nejspíš „uloženi jako databáze“ (termín jsem si vypůjčil z jednoho docela zajímavého dílu seriálu Star Trek). Pohřbívat zaživa, byť i jen obrazně, je ohavné. Je jich už málo: aby jejich řady působením zubu času prořídly, se postarali všichni čeští ministři zahraničí od Zieleniece až po toho dnešního metodou, která se ve sportu nazývá „zdržování hry“. Měl by se s nimi někdo bavit, někdo jiný než zřízenci pohřebního ústavu. Nemyslím, že by to musel být zrovna pan Schwarzenberg, jen si myslím, že by v tom mohl udělat přece jen o něco víc, než já – a třeba by ho pak v Die Presse nemohli obviňovat z vyčůranosti.

A pak jsou tu ti mrtví, o jejichž kosti někdy zakopáváme při našich procházkách přírodou. Občas to vyvolá skandál: byli to členové NSDAP? (ty je možné bez dalšího vraždit, jinak jde o politováníhodný omyl, daný ovšem krutou dobou). Kosti by měly nějak prokázat svou nevinnu, pak mohou být pohřbeny (taky do šuplíku s nápisem „historie“), jinak nemají nárok. Budou v muzeu umístěny s pietou, jaká náleží archeologickým nálezům v Mikulčicích? Nebo bez piety, jako tomu bylo v případě výstavy Bodies? Nebo se vezme v úvahu, že to nebylo zase až tak dávno a že k vraždě patří taky vrah, i když i ten je pravděpodobně po smrti?

ČR zatím nebyla schopná starat se ani o živé, ani o mrtvé. Péči o mrtvé velkoryse svěřuje iniciativě občanů, v lepším případě jim aspoň nehází klacky pod nohy. Živé ignoruje. Na víc jsme se dvacet let po znovunabytí svobody nezmohli.

(www.bohumildolezal.cz)