Říjen 2010

Dobronín - „Hnusná hra prosudetských aktivistů“

Adam Drda

V polovině devadesátých let se v Česku vedla dosti vypjatá diskuse na téma poválečného vyhnání, okradení a vraždění místních Němců.

Slovo diskuse je ovšem třeba brát s jistou rezervou: pokud se dobře pamatuji, texty, které byly k vyhnání kritické, tehdy bez obtíží tiskly jen jedny české noviny, jinak dokonale fungovala jakási jednotná národní fronta tuzemských historiků, politiků a politických komentátorů, nasměrovaná proti „sudetoněmeckým revanšistům a jejich pomahačům“ a narušovaná velmi občasným otištěním příspěvku opačného vyznění – aby to vypadalo, že se debatuje svobodně.

V následujících letech se média od politiky emancipovala, dnes už se pro vyhnání nemusí používat eufemismus „odsun“ a dokonce můžete v novinách kritizovat i Benešovy dekrety. Časy se mění – a člověka to občas vede k unáhleně optimistickým obecným závěrům. Pak se objeví něco, jako masový hrob poblíž Dobronína na Jihlavsku, a hned se ukáže, že jsme sice o kousek dál, než jsme bývali, ale ne o moc.

Následující pasáž zaznamenávám podle internetového časopisu Parlamentní listy. Píše se tam, že předseda německých vyhnanců Berndt Posselt ocenil snahu České republiky objasnit zločiny spáchané na Němcích – a vyzval Nečasovu vládu, aby podpořila vyšetřování poválečných zločinů. Na to reagoval europoslanec a člen grémia ODS Jan Zahradil slovy: „To jsme si zas vyrobili problém. Prosudetští aktivisté zase dobře rozehráli hnusnou hru s tím německým hrobem v Dobroníně. Je mi z toho českého ohýbání hřbetu a vlastního kydání na hlavu zas na blití. Jsme to ale ošklivá svoloč. Němci nás okupovali pro naše vlastní dobro a my po válce takhle."

Čili aby se dobře rozumělo: když se objeví hrob, pravděpodobně plný povražděných Němců, o němž se nota bene léta tvrdilo, že neexistuje, je to „hnusná hra prosudetských aktivistů“. A nedej Bože, aby si člověk myslel, že je na místě projevit lítost nad mrtvými, nejen z Dobronína, ale z Loděnice, Nového Boru, Postoloprt, Ústí… To už zrazuje národ, ohýbá hřbet a riskuje zdraví pana poslance Zahradila.

Ve stejném článku prohlašuje historik Eduard Stehlík, že sice poválečné vraždy odsuzuje, ale hned dodává: „pokud říkáme A, je nutno říci i B. Tyto věci by se nikdy nestaly, kdyby sudetští Němci nerozbili první republiku a kdyby systematicky sedm let nevyvražďovali český národ.“

Zahradil a Stehlík si vlastně docela notují – a jejich názory působí, jako by Češi po válce neměli na vybranou: za okupace nás několik let masakrovali Němci, pak jsme zase my masakrovali Němce. Jedno vyplynulo z druhého, jen ti vyhnaní a příbuzní mrtvých to nechápou.

Stehlík sice říká, že odsuzuje vraždy, ale chování sudetských Němců za nacismu považuje – aspoň tomu tak rozumím, za polehčující okolnost pro vrahy. Ve skutečnosti tady žádná polehčující okolnost není. Hitlerovské barbarství automaticky nijak neospravedlňuje fakt, že se někteří naši předkové chovali po válce jako zvířata. Ty vraždy nevzešly z žádného odboje, staly se po porážce Německa. A z faktu, že příslušníci nějakého národa mučili a týrali mé spoluobčany automaticky vůbec nevyplývá, že mám právo se sebrat a jít umlátit příslušníka téhož národa lopatou. Civilizovaná země se pozná podle toho, že v ní o vině a nevině rozhoduje soud, nikoli zdivočelí pseudopartyzáni.

Po desítkách let od konce války by to snad mohlo dojít i českým historikům a politikům. Zvlášť když se už asi nic jiného než projevit lítost udělat nedá, protože poválečná politická representace schválila zákon, který vraždy na Němcích prohlásil za beztrestné – a že ten zákon nebyl přijat jen kvůli odbojářům, ale i na obranu lynčerů, je zjevné z hraničního data: nikoli 9. květen, ale teprve konec října 1945.

(ČRo Rádio Česko)