Říjen 2010

Podivný Američan

Luděk Frýbort

Obama stojí nad státem, nad celým světem. Je to svým způsobem Bůh. (Evan Thomas, vydavatel týdeníku Newsweek, v televizní debatě 5. června 2009)

Není známo, zda prezident H. B. Obama vykrákal pana Thomase pro jeho nestydaté pochlebnictví za uši, ale měl by. Neměl by si dát líbit, jakým figurám ho proslulý žurnalista postavil na roveň; však si my starší ještě vzpomeneme, kdo všechno už také byl opentlován božskými přívlastky, že ano. Velký Josif Visarionovič, kapesní diktátor Ceauçescu, dodnešní slunce korejského lidu Kim Čong-il… to není zrovna společnost, která by byla demokratickému státníku ku ozdobě. Ale třeba to tak nevidí Američan postrádající naší zkušenosti s všelijakými bohy, jasnými slunéčky a milovanými vůdci. Ostatně je to také jedno. Půldruha roku Obamovy vlády uběhlo a božská záře, zdá se, vybledá. Konkrétněji řečeno, stal se někdejší lidstva spasitel terčem pochyb a výsměchu v době tak rekordně krátké, v jaké to nestihl ani jeho zatracovaný předchůdce G. W. Bush. Proč? Čím si nedávno ještě do úpadu slavený miláček davů vysloužil tak strmý pokles popularity?

Určitou jasnozřivost nelze Obamovi upřít. Bystře odhadl, jaký potenciál moci se skrývá v otrávenosti velkého dílu americké i světové veřejnosti vleklým, zdánlivě bezvýhledným bojem proti původcům islámského terorismu. I ohlásil, že on, Hussein Barack Obama, přivodí změnu. Jakou že změnu … no, bude dělat všechno jinak než ten trouba Bush. Horlivě přitakajícím zástupům to tehdy stačilo, ale byla to povrchnost. Stejně povrchní a polovičaté byly skutky, jež následovaly. Místo svědomitě vypracovaného programu nabídl rozjásanému publiku mlhavé, leč optimisticky znějící fráze (jeho yes, we can by zasloužilo vytesání v žulu). Právě tak naivní a nedomyšlené byly jeho představy konkrétních kroků. Nepopulární válčení tuhle a tamhle… nu což, rozkaz vydáme, vojska odvoláme, ona se ta patálie pak jistě už sama sebou vyřeší. Po Leninovi, Hitlerovi a jiných takových přišel další mor na ten hříšný svět, tentokrát v podobě islámského radikalismu … snadná věc, s darebáky si za stůl sedneme, příjemnou tvář ukážeme, pochopení vyjádříme, ústupeček nabídneme, což darebák jistě ocení, vstříc vyjde, dohodu podepíše. Nejsou zde ovšem jen orientální darebáci, jež je třeba vlídným slovem ukonejšit, nýbrž i americký lid. Jak na něj… jak jinak než tím, co tak skvěle zabírá na jiné lidy: slibem životních jistot. Tadyhle pro vás zřídím povinné nemocenské pojištění, milí Američané, a vy si od nynějška budete moci dle libosti marodit, ani půl dolaru vás to stát nebude, všechno za vás zaplatí milosrdný erár. A tak dále.

Každý, kdo hodlá zachránit lidstvo geniální, přitom jednoduchou, všechny patálie jedním vrzem řešící myšlenkou, by si měl položit otázku, proč na ni nepřišel už někdo před ním. Měl by mít dost pokory, aby vedle předpokládaného zdaru vzal v úvahu i variantu dalekosáhlého průšvihu, neboť i takové – a většinou – bývají výsledky geniálních idejí. Zatřetí by měl mít dost rozumu i poctivosti, aby uznal své chyby a poučil se z nich. Žádnou z těchto podmínek H. B. Obama nesplnil. Iráckou patálii vyřešil navzdory řečem o druhém Vietnamu trouba Bush ještě předtím, než přenechal prezidentský šrajbtyš svému oslavovanému nástupci, vypáliv mu tak rybník. Nadějnější a lépe prodejná patálie afghánská se vleče Obamovi za patami jako postřelený pes, konce jí žádného není, a jak se zdá, hned tak nebude. Nelze popřít, že na konci Bushovy éry situace pod Hindúkušem tak gordicky nevypadala; a jest otázkou, nakolik se o dnešní neřešitelnost zasloužil jmenovaný hrdina svým chlácholením darebáků, svou ústupností tváří v tvář těm, jimž je podání ruky k smíru známkou zbabělosti a signálem k útoku. Už vyjednávají, křižáci, jen do nich! Obamovy chyby jsou arci jiného rázu než Bushovy; na rozdíl od něj se ale nezdá, že by se z nich chtěl nebo byl schopen poučit.

Na poli domácím se projevil jako pokud možno ještě horší odhadce. Neuvážil, zdá se, do čela jakého národa se dal zvolit; nepochopil jeho z průkopnické tradice vyplynuvší kredo: I´ll keep my God, my freedom, my gun and my money – přidržím se svého Boha, své svobody, své zbraně a svých peněz. Což se může zdát divné nám v staré Evropě, jejíž způsob uvažování zůstal navzdory mnoha revolučním ideám v jádře poddanský Ve své tradici zakotvený Američan však smýšlí jinak a po svém. Nechte si svou svrchu naordinovanou starostlivost, říká, I can care for myself - já se o sebe dovedu postarat sám. A kde potřebuji pojistku proti nenadálým pohromám, uzavřu ji raději také sám a ne prostřednictvím milostivého státu. Neboť veškerá státní péče neznamená nic jiného než stále těsnější sevření v chapadlech byrokracie, stále vyšší zadlužování, zaopatření v případě nutnosti pak spíš mizernější, jak je už dostatečně znát na příkladě přesocializované Evropy. Podivný Američan H. B. Obama se zdá být překvapen bouří nesouhlasu, jaká se na něj teď ze všech stran žene. Možná se cítí být nepochopen a viní své přespříliš svobodymilovné krajany z nevděku. Měl to vědět. Měl vědět, jakému lidu se chystá být prezidentem, a raději se do toho pokusu nehrnout. Taková je Amerika, svobodná v myšlení, samostatná v rozhodování. Až taková přestane být, nebude to Amerika. Byla by jí škoda. Beránků, poslušně si nechávájících stříhat vlnu nůžkami všemocného státu, je plný svět.

Vícekrát už prezident Obama prokázal, čím není: člověkem Západu. Co naplat, vyšel z jiných kořenů, z jiného rodinného prostředí; civilizační vlákna, poutající Ameriku na jedné straně s Evropou, na druhé třeba s Austrálií, mu neříkají mnoho, necítí se jimi být vázán, Nicméně jsme si až potud mohli myslet, že je dobrý Američan. Stala se ale věc, zpochybňující i to. Usmysleli si newyorští muslimové, že by jejich městu slušela mešita, a ne jen tak nějaká. Stavení náramné, mnohapatrové, zahrnující krom modlitebny i mnoho kulturních, společenských a jiných středisek, to vše v přímém sousedství místa, kde stávala dvojice věží Světového obchodního centra; proč už nestojí, o tom netřeba se šířit. Prezident Obama, otázán na svůj názor v té věci, jen suše odvětil, že muslimové mají na svůj svatostánek ústavou zaručené právo, ať už má stát kdekoliv; o něco později pod tlakem protestů dodal, že stavět mešitu zrovna vedle pozůstatků islámského teroru není zrovna chytré, ale právo je holt právo.

A možná že i je. Práva jsou věcí advokátů. Hlava státu, má-li za něco stát, by měla povědět něco víc. Že stavba mešity na tak citlivém místě může znamenat jen dvojí: buď naprostou nevědomost, což je vzhledem k okolnostem nepravděpodobné, nebo záměrnou provokaci. Jelikož je otcem celé záležitostí jistý Fajsál Abd-ar Raúf, radikální imám s bratrskými vztahy k palestinskému Hamásu, není nesnadno odhadnout, co je jejím cílem. Ukázat – hle, nevěřící, už nyní vám dáváme pocítit sílu našeho odhodlání v Iráku a v Afghánistánu, poznenáhlu vás vytlačujeme z Evropy, obrátili jsme proti vám nikoli nepatrnou část světového veřejného mínění… teď nadešel čas rozvinout zelený prapor Prorokův i nad tímto hnízdem křižácké pýchy! Ještě to nechápete? Přece proto jsme dali projektované mešitě jméno Cordóbská, aby připomínala islámský chalífát na území jakéhosi dočasného Španělska! Proto je jiným mešitám udělováno jméno Ayasofya, aby připomněly triumf islámu nad východním křesťanstvím! Tehdy bral vítězný islám stále se zužující svět nevěřících do kleští; z určitých příčin nastala v jeho dobývání přestávka, ale nyní jej sevřeme pevněji a definitivně. Neboť jak praví súra Sevřeného šiku, verš třináctý: Dána vám bude pomoc vítězná od Boha a brzké vítězství. Oznam věřícím zvěst radostnou!

Nechce se mi věřit, že by Husain Barack Obama, dvěma muslimskými jmény opatřený (baraka = arabsky požehnaný) a v islámu aspoň zčásti vychovaný, smysl a význam zmíněného verše neznal, ani že netuší, čím zavání Cordóbská mešita. Jestli ale zná a tuší, pak.… Ale nic, ponechme tu starost Američanům. Nezdá se, že by si chtěli dát newyorskou provokaci líbit. V listopadu se v USA konají parlamentní volby a je víc než pravděpodobné, že v nich Obamova politika nebude právě sklízet vavříny úspěchu. Stejně nepravděpodobnou se jeví být možnost, že by, až ta chvíle nadejde, podruhé zasedl do křesla prezidentského. Kdyby se to přesto stalo, znamenalo by to, že je Západu jednoho poučení málo. Že potřebuje dalších let a možná desítiletí pod pantoflem sebezničující ideologie politické korektnosti, bez níž by islámský radikalismus byl protivnou blechou v jeho kožiše, nedokázal by jej ale rozvrátit. Je otázka, jestli by Západ – a my s ním - takovou kúru přežil.

Vysmát se přiboudlému bolševikovi bylo snadné. Odsoudit uřvaného nacistu, který se svým násilnictvím ještě pyšnil, bylo stejně snadné. Zavrhnout slovní ušlechtilostí jen tak překypující diktát politické korektnosti je a ještě bude po čertech nesnadné. Snad se k tomu schyluje už nyní; snad dá postobamovská Amerika světu znamení, že věk omlouvavé ústupnosti, věk vlastního hřbetu bičování a popele na vlastní hlavu sypání se blíží svému konci. Zda i v naší staré, dobré Evropě, toť otázka. Jsou známky nervozity v politicko-korektním táboře, které se tomu zdají naznačovat: docela nedávno se řádka jeho čelních zástupců vyjádřila v tom smyslu, že lidé jsou příliš hloupí a demokracie příliš slabá, než aby zabránila sbírce pohrom, hrnoucích se na neposlušný svět. A že jest tudíž třeba nahradit demokracii vládou nějaké vlídné, avšak pevné ruky. Probůh! Až tam jsme dospěli? Nic, jak se odněkud ozvou řeči o vlídných, avšak pevných rukou, je záhodno vzít do ruky klacek a připravit se na nejhorší. Čímž jsem se ovšem poněkud odchýlil od slov pana žurnalisty Thomase, dle nichž je prezident Obama svým způsobem bůh. Jelikož však v tomto zglobalizovaném světě víc než kdy jindy všechno souvisí se vším, lze nalézt souvislost i zde. Nadchází čas snímání masek, kočka je z pytle venku, lidé bděte, jak to říkal ten… teď honem nevím kdo.