Říjen 2010

Telefonuje Bush Ládinovi

Luděk Frýbort

Ležím pěkně v posteli a čtu si, když vtom vtrhne do ložnice manželka s očima navrch hlavy: „Vstávej! Pojď honem! V televizi dávají něco strrrašně zajímavého!“ Hodím tedy na sebe kus nějakého roucha a jdu, jsa zvědav, co mou drahou choť tak zaujalo, že mě tahá z postele; kvůli nějaké detektivce, co na ně tak po večerech koukává, by to přece nedělala. Vstoupím do zašívárny – to je u nás menší místnost, kde může rodinný příslušník zírat na televizní duchaplnosti, aniž otravuje druhé – a už to vidím. Na obrazovce míjí sled záběrů: ocas letadla, čouhající z mrakodrapu Světového obchodního centra, Světové obchodní centrum v plamenech a dýmu, Světové obchodní centrum hroutící se jako domeček z karet, panika na ulicích, prchající davy… no pravda, co nevidět bude jedenáctého září, a tohle asi má výročí newyorské tragedie připomenout. Přesto mi cosi nehraje. Tyhle záběry, ač dramatické a děs vzbuzující, jsme přece už viděli bůhví kolikrát; proč je z nich ta moje ženská tak vyjevená? Dívám se dál, a začíná mi svítat.

Abych to dlouho nenatahoval: ač nikde slovem nezmíněno, vedl celý pořad diváka k úsudku, že si Američani, potvory, ty dva baráky odstřelili sami. Výpovědi očitých svědků, závěry nezávislých komisí, vědecké posudky, působivé filmové efekty, podmanivá hudba, je nutno uznat, že si tvůrcové počínali s pravou holywoodskou profesionalitou… není divu, že moje choť k řečenému úsudku také došla a stálo mě pak velké úsilí jí jej vymluvit. Že se mi to povedlo… ale abych teď přešel k matce všech důkazů, jíž je nad všechnu pochybnost potvrzena spiklenecká teorie. Z obvykle spolehlivých pramenů se dozvídáme o tajně zachyceném transatlantickém telefonátu, probíhavším přibližně takto:

(Dějiště: jeskyně Tora Bora v afghánském příhraničí). „Crrrrr! Crrrrr!“

(Přispěchá muž v dlouhém bílém hávu, v jedné ruce kalašnikov, druhou zvedá telefon). „Který šajtán zase… co? Usáma bin Ládin? Ano, je tady, ano… předám! Šéfe, chce s tebou mluvit někdo z hnízda Satanova … jo, Washington, tak to říkal ten chlap.“

(Hubená tvář s dlouhým černým vousem, bílé zavinutí hlavy, bere telefon). „Lá illáha ilá ´lláhi wa Muhammadu rasúlu l´láhi… kdo jsi a čeho si přeješ, služebníče ďáblův?“

„To jsi ty, Usámo? Tady George Walker Bush, ale můžeš mi říkat Jirko. Hele … co? Jo, jo, já vím, s nevěřícími se nebavíš, ale pro jednou… koukej, Usámo, měl bych pro tebe kšeftík. Když to vyjde, budeme z toho mít radost oba, a jakou!“

Meč islámu Usáma bin Ládin (drbe se ve vousu): „Hm. Kšeftík, říkáš? To mi smrdí židovinou. Nekecej, že v tom nemá prsty ten starej hajzl Ariel Šaron. Smrt sionistům! Smrt Izraeli!“

G. W. Bush (mává rukama nad hlavou): „Ale ne, kdepak, Šaron nic neví, spolehni se. Já jen úplně sám, diskrétně, rozumíš, napadlo mě…“

„Leze to z tebe jak z chlupaté deky, žroute vepřového. Pospěš si, musím se modlit. Co říkáš, že tě napadlo?“

„Koukej, sám jsi přece říkal, že se Američani mají zabíjet na potkání, protože každej Američan může za to, že je Američan, že jo. Co kdyby… dva, tři tisíce Američanů najednou bys mohl odkrouhnout, kdybychom se dohodli, to ti přece stojí za to. Jak že to chci udělat? No, jsou u nás v New Yorku takové dva veliké baráky, víš, World Trade Center se jim říká. Sklepy jsem už nechal naládovat trhavinami, jistě, všechno je hotové a připravené, ne, ne, nikdo si ničeho nevšiml, to víš, já… ale co jsem to… jo: jakmile moji hoši odpálí ty sklepy, mohli by se tvoji hoši svršku nabourat letadlem. To by byla řacha! Kde že máš vzít letadla? No, můžou tvoji hoši nějaké unést. Podřezat piloty, rozumíš, ale co bych ti radil, v tom se vy teroristi nejlíp vyznáte sami. Co ty na to?“

Usáma bin Ládin (vystřílí nadšením celý zásobník do stropu jeskyně, jak káže arabský mrav): „Ale to je nápad, chlapče zlatej! Že mě to samotného… ale poslyš, Jirko, jedno bych si vymínil: musí se to stát během pracovní doby, aby bylo v těch barákách hodně lidí. Aspoň ty tři tisíce, jinak nehraju. A musí mezi nimi být hodně Židů, nezapomeň. Můžeš mi to zaručit?“

G. W. B. (s potěšením si mne ruce): „Spolehni se. Samej Žid. Tak platí? Řekněme… jedenáctého září, v osm hodin čtyřicet šest minut našeho času se nabourá první letadlo, v devět tři druhé…“

Usáma: „Už si to píšu. To bude mít Alláh radost! Takových zabitých křižáků a Židů… jenom mi, Jirko, řekni… proč ty to vlastně děláš? Co z toho budeš mít?“

G. W. B. (hlas třesoucí, vražedná vášeň v oku): „Co já z toho budu mít? Povím ti to, kamaráde: válku. Já totiž děsně rád válčím. Jak se to pár dní někde ve světě nemydlí, jsem z toho celej přepadlej. Jenže kdybych začal s válkou jen tak, že mě to baví, kongres mi ji neschválí, to je holt ta blbá demokracie. Když ale vyletí do povětří ty dva baráky, můžu vyhlásit válku jedna báseň. Hned vpadnu do toho vašeho Afghánistánu, a bude se to řezat. A pak třeba… no, to je jedno kam… ale možná nejlíp do Iráku, na toho Saddáma. Ujednáno?“

Usáma (pokyvuje souhlasně hlavou): „Na toho chlapa už beztak mám dávno žízeň. Tak jo, ujednáno. Jedenáctého září, osm čtyřicet šest, platí. Jsi kabrňák, Jirko, nikdy bych býval neřek, že jste vy nevěřící psi takoví koumáci. Až budeš v Afghánistánu, zvu tě k nám do jeskyně na šálek čaje. Jo, a kdybys k tomu čaji… flaštičku whisky, rozumíš, ale nějak šikovně, nejlíp pod kabátem, aby ti naši blbci neviděli… As-salamu ´alaikum, mír s tebou!“

G. W. B. (setře slzu dojetí): “Salám, salám! Nejuctivější vyřízení paním manželkám!“

Asi mi řeknete, že je ta scénka praštěná, a já s vámi budu souhlasit. Jenže kruť to jak kruť, tak nějak to muselo být, protože jinak bychom museli prohlásit za pitomost celou teorii, dle níž si Američané zbourali ty dva věžáky sami. Unesené letadlo se tříští o vršek mrakodrapu a v tu ránu explodují někde v podzemí připravené nálože… bez oboustranné domluvy nedá nikdo tak zázračnou synchronizaci dohromady, ani kdyby se pozlatil. Také že tvůrcové zmíněného pořadu tuto kardinální otázku pominuli, ačkoliv jinak odborně vysvětlili a očitými svědectvími doložili všechno.

Či lépe, vysvětlili a dokázali, co dokázat chtěli a potřebovali. Jakožto profesionálové svého řemesla (o něco dál si uvedeme jeho název) věděli, jak se to dělá: rozprostřeli pojednávané téma na tak široký okruh odborností, že se živá duše nemůže vyznat ve všech. Sám jsem během svého pestrého živobytí pracoval mimo jiné na odstřelech objektů, takže vím, jak se takový odstřel provádí a co se u toho děje; i měl bych k řečenému pořadu hrstku ne zcela souhlasných připomínek. Pracovník z jiného oboru může mít zase svou hrstku, jenže jinou; a tak dále. Nenajde se ale ten, aby řekl – pánové, vyznám se úplně ve všem, pročež mi jděte s tou slátaninou do háje. Podobnou výhradu lze mít k výběru očitých svědků. „Paní, když jste tak utíkala po těch schodech Světového obchodního centra, slyšela jste nějaké exploze? Neslyšela? Děkujeme!“ „Paní, když jste… děkujeme!“ „Paní…“ a tak třeba třistakrát, až třista první paní váhavě připustí, že něco takového jako by… „Jako odněkud z podzemí, viďte?“ „No, tak nějak to…“ „Výborně, paní, budete v televizi!“ Co pak se nezávislých komisí a vědeckých institutů týče, i s nimi mám svou zkušenost, ledaže pozdější: nezávislé bývají na lecčem, jen ne na penězích. Přijde zákazník, složí požadovaný obnos a institut vypracuje mnoha měřeními a odkazy z odborné literatury podložený elaborát, dokazující, co bylo žádáno. Přijde jiný zákazník a za týž obnos získá opak předešlého. Přijde prostě na to, co si kdo objedná a jak se co sestaví. Je-li nezávislý institut navíc závislý na některé módní ideologii, jest radno brát jeho elaboráty s obzvláštní rezervou, i kdyby se grafy, rovnicemi a počítačovými modely jen tak hemžily. Vše v celek shrnuto: je třeba si dávat náramný pozor na senzační, v pravý čas – například k výročí 11. září – se vynořivší odhalení, byť i jakkoli přesvědčivé, profesionálně zpracované a podmanivými efekty provázené. Může být, že nepodává informaci, nýbrž její velmi svinský protiklad: dezinformaci. Čímž jsme konečně onu jistou profesionalitu nazvali jménem.

Sledujeme-li tuto nitku, narazíme na jméno francouzského, jak jinak než nezávislého novináře Thierry Meyssana, prvního, jenž ve své knize L´effroyable imposture (Odporný podvod) nabídl světu teorii, dle níž Američané způsobili katastrofu 11. září 2001 sami, aby měli záminku pro své války. Všechny ostatní úvahy, filmy, pojednání a romány na toto téma vycházejí z této základní práce; i bude užitečné uvést něco bližšího o osobě a dílu onoho výtečného muže.

Thierry Meyssan, příslušník krajně levicové strany Parti radical de Gauche, učinil krom odhalení již zmíněného odporného podvodu řadu dalších šokujících objevů. Tak třeba útok na školu v severoosetinském Beslanu 1. září 2004… že jej provedli čečenští teroristé, říkáte? No pravda, nějací u toho byli, ale jen jako loutky USA. Sám vůdce čečenských nacionalistů Šamil Basajev není dle Meyssana nic než tajtrlík, poskakující na nitkách CIA. Proč to všechno – no přece aby si podlí Američané zjednali přístup ke Kaspickému moři. Meyssanovu ostrovtipu neunikl ani papež Jan Pavel II., jejž obdařil titulem „terorista v sutaně,“ ba i sám prezident Francouzské republiky Nicolas Sarkozy je dle jeho zjištění agentem USA. Není známo, zda začalo být nezávislému novináři Meyssanovi ve Francii po tomto odhalení těsno; na každý pád žije nyní v syrském Damašku, což může něco znamenat. Na chléb si vydělává dopisováním do ruského týdeníku Odnako, což také může něco znamenat.

Nenaleťme dezinformaci jen proto, že se tváří odborně a pěkně se na ni kouká v televizi. Spíš si položme právnickou otázku cui bono: komupak se asi hodí do výpočtu newyorské Obchodní centrum, perfidně zničené samotnými Američany? Komu beslanský zločin z dílny CIA a čečenští nacionalisté v roli amerických tajtrlíků? Komu papež (ať už kterýkoliv) co terorista v sutaně a agent USA převlečený za francouzského prezidenta? A především: proč se zvěsti a pořady tohoto typu množí právě nyní? Že by drobátko teklo do bot nástupkyni ztroskotavších ideologií, ušlechtilé myšlence politické korektnosti, a přiživování spikleneckých teorií má vylepšit její reputaci? Nebo také… co vím, mají být zakrátko v USA jakési volby, v nichž asi také silně poteče do bot… Ale to už je věc každého, jak a co si dá dohromady. Kdo věřit chce, uvěří, třeba i telefonátu z Bílého domu do jeskyně Bora Bora. Jiný porovná souvislosti a dojde k výsledku tuto malebnou alternativu vylučujícímu. A třetí možnosti není.