Říjen 2010

Z blízka i z daleka bez růžových brýlí 6

Luděk Frýbort

Křižerjo aneb Velikonoční putování krajem obojí Lužice

Bývaly takové časy, že českému cestovateli končil svět jednou stranou na úpatí Šumavy (na hřebeny se nesmělo), druhou v nejlepším případě v Bulharsku na Zlatých píscích. Dnes snad není končiny tak vzdálené, aby tam našinec při jisté trpělivosti nenatrefil na Čecha. Jenom, milí vandrovníci… je jistě krásné, že se vydáváte k pouštím a pralesům exotických zemí, ale chtěl bych pro jednou obrátit vaši pozornost na krajinu mnohem bližší, a pro toho, kdo má duši vnímavou pro kouzlo českých dějin a jazyka, i nadmíru zajímavou. Nazývá se Lužice a rozkládá se hned za humny, jen se tam rozběhnout. Zkuste mě následovat, provedu vás.

1. Ztracená perla Koruny české

Přihodilo se mi nedávno dvojí… teď honem nevím co: Osvícení a vnitřní proměna? Obohacení? Duševní úraz? Nikdy jsem moc nedal na slavnou slovanskou myšlenku a dodnes ji v české historii pokládám spíš za destruktivní prvek. Při vší sbírce smůl a malérů, co nám jich nadrobili naši tatíci a dědové za posledních sto let, můžeme ještě mluvit o štěstí, že se nepovedlo to, o čem sníval dr. Kramář a s ním valný houf slavjanofilských nadšenců: založení Slovanské říše pod žezlem ruských carů, jejíž by Království české bylo poslušnou gubernií. Nicméně jsem zásluhou jistých okolností v sobě objevil sympatii a snad i trochu lítosti vůči nejmenšímu a již zanikajícímu slovanskému národu a jazyku; to tedy zaprvé. Zadruhé pak… vyrostl jsem v poněkud vlažnější víře českobratrské a v pozdějších životních etapách jsem se propracoval k soukromému, žádné církvi nepřináležejícímu náboženském názoru. A troufám si jej rozvíjet i nadále; přesto mi bylo dáno pocítit a ocenit divné, hluboké kouzlo katolicismu, nad nímž nelze mudrovat, jen je vnímat. Dost znepokojivých podnětů ve věku, kdy by člověk vlastně měl být se svým myšlenkovým vývojem hotov a provádět už jen jeho závěrečnou inventuru.

Ale abych začal odjinud: řádka let uplynula od dob, kdy jsem naposledy na svém kole rajtoval Evropou. Přišly jiné a rozsáhlejší cesty světem, napsal jsem řádku knížek a hromadu jiných písemností, na cyklistické výpravy mi v tom shonu jaksi nevybyl čas, ale vrtat hlavou mi nepřestávaly. Ledaže jsem nevěděl, co se mnou těch šest zim udělalo: nezestárl jsem příliš a neubylo mi sil? Nezpupkatěl jsem a nezlenivěl? Byl bych aspoň v skromnější míře schopen cestovat na kole i nyní, ve svých třiasedmdesáti letech? Ne hned dva či tři tisíce kilometrů jako dřív, také ne celý měsíc, spíš jen tak na zkoušku pár dní, volnějším tempem a s úspornou zátěží? Na pomoc mi v tom rozhodování přišla náhoda: jsemť údem exilového PENklubu, kde jsem se seznámil s hrstkou lužicko-srbských spisovatelů, jmenovitě s katolickým knězem msgre. Salowskim, jednou z vůdčích postav etnika, jež nemajíc politické hlavy, tím víc si cení hlav duchovních. Čímž byla inspirace tady a po nějakém přemýšlení a do map koukání i plán: v několika dnech projet na kole krajinami Lužice Horní i Dolní, někdejších zemí Koruny české, tam, kde ještě zaznívá starobylý serbský jazyk, i kde dávno už nezaznívá. A kdy… nejlépe v čase velikonočním, v němž se veškerá katolická Serbija sjíždí k velkolepým oslavám. Nevěděl jsem přesně, s čím se setkám. S dosud živou kulturou a řečí? Nebo se stavem víceméně už muzeálním, horko těžko udržovaným hrstkou nadšenců, jak k němu dospěly i jiné malé, rychle mizící nárůdky Evropy? Nechme si odpověď napotom.

Kolo nacpané do zavazadlového prostoru naší oktávie, přijíždím s manželkou do osady Jiedlitz, kde nám otec Salowski zamluvil nocleh. Navzdory zřejmému původu toho jména ještě obec nenáleží k lužicko-srbské jazykové oblasti, ale její hranice není daleko: hned dva kilometry dál k severu leží první nenápadná vesnička Zejbicy (Siebitz), a odtud už je jen kousek do jednoho z duchovních center kraje, Chrósčicy (Crostwitz), jak lze vyzkoumat z tabule před obcí. Pro pořádek oznamuji, že budu v celém tomto povídání uvádět lužický místní název jako první a jeho německý ekvivalent (neboť jsme přese všechno v Německu) v závorce, a obráceně tam, kde je lužičtina už jen historickou vzpomínkou. O lužickém jazyce mluvím souhrnně, protože je vlastně dvojí, navzájem dosti odlišný: hornolužický a dolnolužický. Ale o tom ještě bude na svém místě řeč. Častěji než v jiných líčeních této knížky také hodlám vkládat do textu jazykozpytné ukázky, abych dal čtenáři možnost pocítit kouzlo starobylé lužické mluvy.

Mimochodem: dožraly mě nedávno české noviny, referujíce o tom, že do Dolní Lužice přivandrovali odkudsi z Polska vlci. Aby čtenář věděl, kde ta divná končina leží a kudy se ty šelmy potloukají, bylo podáno vysvětlení: prý hned za severní českou hranicí v Německu. Ó běda! Co takové redaktorské trdlo dovede naplácat do novin, aniž by se obtěžovalo podívat do Ottova slovníku naučného, když už v něm není kouska zájmu o české dějiny! Uvádím tedy pro pořádek: Dolní Lužice není proto Dolní, že se nachází na mapě dole, nýbrž že se rozkládá kolem dolního toku řeky Sprévy. To na rozdíl od její výše položené hornolužické sestry, která hned za českou hranicí je. Takže ještě jednou pro povrchní novinářské hlavičky: Horní Lužice je na mapě dole, kdežto Dolní nahoře. Rozuměno? No sláva, můžeme pokračovat dál.

Při zběžném průjezdu může návštěvník propadnout mylnému dojmu o rozšíření lužické řeči, soudil-li by podle dvojjazyčných silničních návěští. Najde je všude v kraji mezi Žitavou a Chotěbuzí, nahoře větším písmem německy, pod ním a menším srbsky. Nebo také wendsky, jak se k tomu ještě dostanu. Což ovšem ještě nemusí znamenat, že v takové vesnici žije jediná srbská dušička. Žívala tam snad před stoletím či dvěma, kdy se čeští tovaryši vydávali vandrem do východního Saska, protože se tam často dorozuměli líp než v Liberci. Ale ty časy jsou pryč. Co se dvojjazyčnosti silničních tabulí týče, dá se z velké části přičíst komickému omylu z dob Honeckerova státu dělníků a rolníků: přemýšlelo tenkrát komunistické panstvo, kterak by pozvedlo nevalnou lásku svých poddaných k Sovětskému svazu, až na to přišlo. Lužičtí Srbové jsou přece jacísi Slované a bratrská velmoc je také slovanská; i vyplynulo jim z toho logicky, že Lužičané budou lnout k východnímu dubisku a dávat tím vhodný příklad svému německému okolí. I jali se všemožně podporovat lužickou kulturu, což se však minulo účinkem, neboť srbskému lidu byl mnohem bližší katolický kostel na návsi než nepříliš milované dubisko kdesi pod Uralem. Nicméně lze s hovorů s představiteli lužických Srbů (obvykle jsou to faráři) někdy vycítit trochu nostalgie. Ne po dubiscích a soudruhu Honeckerovi, ale po finančních prostředcích, jež za těch časů štědře plynuly. Dnešek je v tom ohledu mnohem úspornější.

Lepším indikátorem srbství než žlutá tabule před vesnicí je kostel (cyrkej) a hřbitov (kěrchow). Neboť, což si také mohli soudruzi zapsat za uši, cyrkej wostane boži dom, byrnjež so někajke swinjo wo nju pošudrowało (kostel zůstane Božím domem, i kdyby se o něj nějaké prase drbalo). Pohled za dveře prozradí, jde-li o Boží stánek lutherský či katolický; pakli střídmější výzdoba prozradí protestantský kult, lze čekat, že to se srbstvím bude v obci slabší. V tom případě se i hřbitov hlásí jen samou němčinou. Ale ani srbské náhrobní kameny – tu wopočuje w Bohu - nemusí svědčit o přítomném stavu, často spíš jen, že farnost kdysi srbská byla, ale už není. O něco určitější jsou vývěsní štíty na živnostech: je-li krámek označen například nápisem §Bäckerei§§ a hned vedle stojí Pjekarnja, můžeme si být téměř jisti, že bychom se s panem pekařem domluvili po lužicku. Náhodné hovory s lidmi naopak neprozradí mnoho, neboť všichni Srbové mluví německy jako když namaže, a s cizincem to ani jinak nezkoušejí. Jen dá-li člověk řeč se starší ženou (s pány již méně), může někdy v jejím přízvuku poznat melodii mateřské srbštiny.

A ovšem krajina. Není zvlášť strhující; k jihu trochu zvlněná, čím dál k severu rovinatější, pole, borové lesíky, ničím zvlášť rázovitým se nevyznačující vesničky. Ale je to krajina Boží. Kapličky, boží muka, křížky v polích a na rozcestích, a na každém zbožný nápis. Štóž Božu maitr zańč nima a ju tež newopomina, tón nihdy zbóžny njebudže. Ów wspomni wšak to, člowječe! hlásá křížek na nízkém návrší nad obcí Bačoň (Storcha). Zní z něj osten výtky těm luteránským neznabohům z německojazyčného okolí, co Boží mateř za nic nemají a jí ani nevzpomínají. I všelijaké jiné věci protestantismus poněkud opomíjí, smím-li tak soudit; a duch krajiny je jednou z nich. Neboť Bůh ji stvořil divokou a chaotickou; člověku pak uložil, aby ji prací mnoha staletí vzdělal a vtiskl jí svůj cit. Tak vznikla líbezná drobnokresba, jíž divočina nemá; kraj třeba plochý a nedramatický, ale malebný. Katolictví dovedlo malebnosti dodat poslední tah štětcem, jenž krajinám protestantským silně chybí. Vnucuje se mi srovnání: nepřipomíná Horní Lužice něčím tak trochu zamyšlenější kouty Čech? Čím by byly bez křížků pod lípami, božích muk, svatých obrázků a jiných krajinných doplňků? Neubylo by jejich malebnosti? Můžeme si cokoliv myslet o třísetletém Temnu, přísně odsouzeném obrozenskými literáty, ale třeba říci, že na české krajině se katolicko-šlechtické temno podepsalo nad vší pochybnost pozitivně.

Je bílá – Lužičané říkají čicha (tichá) – sobota, a velké slavnosti začínají až zítra. Zbývá čas zajet si kousek dál k jihu a trochu se porozhlédnout po kraji kolem hory Czorneboh. Kdyby někomu to podezřele pohansky znící jméno nebylo povědomo, ohlašuji, že lze její tmavou siluetu uzřít na půli cesty mezi Budyšínem a českou hranicí. Budyšín stojí za delší zastávku; aspoň podle mého soudu je to nejpěknější město ze všech, co jich sjednocené Německo podědilo po někdejší Honeckerově říši. Poutník si může prohlédnout zajímavé a trochu nostalgické srbské muzeum, projít se po romantickém hřbitově v rozvalinách někdejšího kláštera vysoko nad údolím Sprévy a postát nad jeho náhrobky. Hovoří z velké části srbštinou, ale už jen jako památníky zašlého času. Kromě muzea má Budyšín ještě srbskou hospodu Wjelbik a snad i hrstku srbsky mluvících obyvatel, jinak je celý kraj až po českou hranici navzdory dvojjazyčným tabulím německý. Vzpomínám si v té souvislosti na poválečná léta, kdy zazníval požadavek připojení Lužice k Československu. Nebyl to na rozdíl od jiných (koridor k Jaderskému moři například) tak úplně bláznivý projekt, jak se dnes může zdát; měl značnou podporu i z lužické strany a při troše neodbytné vtíravosti, jakou se za toho času vyznačovalo zejména Polsko, se mohl zdařit. Jenže… jeden ostrůvek hornolužické kultury a jazyka o padesáti tisících duších na sever od Budyšína, druhý dolnolužický, sotva dvacetitisícový, málem už před branami Berlína… co si chtěli naši vlastenci počít s těmi čistě německými kusy země mezi tím? Co s jejich nejméně dvacetinásobným počtem obyvatelstva? Také odsunout? Co například… je nedaleko Žitavy obec Herrnhut, po našem Ochranov; tam se po Bílé hoře uchýlili čeští bratří ze severní Moravy, tam měli své duchovní středisko, odtud vysílali své vysoce úspěšné misie do celého světa… Jejich potomci žijí v Ochranově dosud, ovšemže dávno už mluví německy. Takže… odsunout? Nacionalistická vypjatost, určující přítele a nepřítele podle jazykového klíče, se na tomto příkladě ukazuje v celé své nesmyslnosti.

Je ostatně pozoruhodné, že komunistickým převratem v únoru r. 1948 byl těch plánů konec, jako když usekne. Srbská škola ve Varnsdorfu, mající vychovat budoucí elity pro sjednocený stát, byla zrušena, všichni v Československu žijící Lužičané vyzváni k neprodlenému návratu do NDR, jež se už tím časem rodila ze sovětského okupačního pásma Německa. Báli se naši soudruzi něčeho? Snad onoho početně nezanedbatelného podílu německého a patrně nepříliš nadšeného obyvatelstva? Nebo naopak Srbů a jejich vřelého katolictví? Povědí nám o tom jednou něco archivy z časů nedávného temna?

2. Krása a pozvolné mizení jazyka serbského

Za okny se udělalo ráno, neděle velikonoční, po srbsku jutrownička. Kolem chrósčyckého kostela se shromažďuje velký sběh lidí, protože nepotrvá dlouho a na cestě od Ralbicy (Ralbitz) se objeví první jezdci velikonočního průvodu. Křižerjo, říká se tady. I nějaký český autobus vidím v tom chumlu před kostelem, inu, přichadžeja tysaci hošči do Łužicy, zo bychu serbske jutrowne nałožki dožiwili, jak o tom s nemalou hrdostí referuje letáček Jutro w Serbach. Jutro, kdyby hned někdo nevěděl, jsou velikonoce, a citovaná věta praví, že tisíce hostí přichází do Lužice, aby byli přítomni velikonočním obyčejům. Ale čtenář s trochou jazykového citu a fantazie si už ji asi přeložil sám. Na chroščyckém kostele udeřila devátá a dav se zavlní, nad hlavami se zahoupají korouhve a zazní nábožně vážný zpěv: Raduj so, njebjes kralowna, raduj so, Marija! Chryst je stanył, haleluja! Z putow smjerče, ze žałošče, krasny přešoł do radošče, haleluja! Jezdci jsou celí v černém, na hlavách lesklé cylindry, v levé ruce drží otěže a v pravé zpěvník. Vjedou na hřbitov, třikrát obrajtují kostel, nechají si od pana faráře požehnat a stejně slavnostním krokem mizí k další zastávce pouti, do městečka Pančicy-Kukow (Panschwitz-Kukau). Stojí za to vydat se tam také a shlédnout další z duchovních center a nejvýznamnější stavební památku kraje, ženský cisterciácký klášter Hwězda Marijina (Marienstern). Přežil jako jeden ze dvou na celém německém Východě reformaci i komunismus a funguje bez přerušení dodnes.

Ještě cosi mě napadá, jak tak stojím před chroščyckým kostelem a dívám se kolem sebe. Něco… no, ne že by mi zrovna chybělo. Ale jinde by přece takovou slávu nezbytně provázely stánky se suvenýry, s laciným textilem, u nás v Hannoveru se svařeným vínem, v Čechách s buřty a pivem, střelnice, kolotoče… tady ne. Nikdo ani neobíhá s bločky a nevymáhá vstupné; kdo chce, může přijít, v tichosti přihlížet průvodu, případně jej pěšky sledovat k další zastávce. Dochází mi, že křižerjo není folklorní atrakce ani kramářský cirkus. Trochu pošmourné jarní ovzduší je prodchnuto úctou a díkůvzdáním, nepříliš zbožní zvědavci z vnějšího světa jsou trpěni, ale slavnost nepatří jim. Pozoruhodné je, že jezdci v černém jsou bez výjimky muži. Někteří rajtují s kovbojskou elegancí, na jiných je znát, že se mají v sedlech co držet, tamhle se průvod zastavil a vytvořil se jakýsi chumel… aha, to jeden nezkušenec žuchnul na zem. Nic se nestalo, mládenec si oprášil cylindr a hned zase leze na oře, je možno pochopit, že účastníky křižerja chrání od úrazů vyšší moc. Jezdečtí začátečníci jsou dobře k poznání: čela jejich koní zdobí věneček chvojí. Ženský prvek také nechybí, avšak výhradně mezi přihlížejícími. Starší ženy mají na sobě prostý, nezdobný lužický kroj, na záda spadající černý šátek - vypadají v něm poněkud jeptiškovsky - tmavomodrou blůzu, černou sukni až k patám, zástěru. Ostatně: stareho žonišča so sam čert boji - překladu, tuším, netřeba. A dost, kdežpak je slovácká a nebo jiná taková folklorní pestrost. A ještě stále proudí hřbitovní bránou jezdci, průvod je skoro nekonečný, zabírá celou silnici, další a další houfy se vynořují zpoza zatáčky. Šestnáct set jezdců se prý letos sebralo v Horní Lužici, oznamuje s pýchou v hlase pan Salowski. Ubírají se po čtyřech okruzích, jejichž trasy se podle tradice nesmí vzájemně dotýkat. Před mýma očima tudíž míjí něco kolem čtyř až pěti stovek slavnostně vyzdobených koní, což stojí za trochu zamyšlení.

Lužická kultura, nebo spíš to, co z ní do dneška zbylo, je výrazně venkovská. Kde se udělalo městečko, už se jej zmocňuje němčina, a kde je znát zárodek nějakého průmyslu, taje srbský živel jako jarní sníh, vytlačován lidmi, kteří sem přišli za prací. Na západním okraji srbského jazykového území leží Kamenz – Wukresne město Kamjenc, hlásá žlutá tabule. Vyjdeš pěknými starobylými uličkami na vršek ke kostelu, a nic, Kamjenc je sice wukresne město, ale jinak německé jak to poleno. Srbský duch je plachý, v městech se mu nedaří. Ani ryze srbské vesnice nepůsobí příliš selským dojmem: tu a tam stateček, doširoka dodaleka sjednocené družstevní lány dodávají kraji zasmušilé jednotvárnosti, je znát, že komunismus v německém podání dovedl zasadit selství ještě o stupeň těžší ránu než v zemích českých. Po německu úhledné domečky dávají tušit, že se jejich obyvatel neživí orbou, nýbrž zajíždí za chlebem někam do Budyšína, do Zhořelce, nebo až do Drježdžen (pakli čtenář uhodne, která metropole se za tím názvem skrývá)… kde se pak ale nabralo těch šestnáct set koní? Odpověď trochu vyráží dech: ti lidé si je vypůjčili. Kde? Tam, kde se dnes koně vyskytují, v různých komerčně provozovaných jezdeckých stájích. A protože by jich takové množství nevydalo celé Sasko, rozjeli se pro ně Srbové až někam do Bavor a na Rýn, jen aby zase mohli uspořádat své každoroční křižerjo. Uváží-li se, že s koněm je nutno si zapůjčit i příslušný závěs za auto, koně v něm přivézt dejme tomu do Chroščyc, ustájit ve farním dvoře, vykonat slavnou pouť a zase touž cestou zpátky… vychází z toho tak týden. Raději nevědět, nač za tu dobu přijde půjčovné. A těm lidem to stojí za to, vezmou na sebe tu oběť, k níž je nikdo nenutí a půl eura jim na ni nikdo nepřidá. Velikonoční průvod se tak objevuje zase v jiné podobě: jako slavnost bezpříkladné, obdivuhodné věrnosti. Bez ní by dávno byl všemu srbství konec, vždyť proč by ti lidé měli setrvávat někde ve Worklecy nebo v Njeswačidle, když by se snadno mohli odstěhovat blíž k svému zaměstnání, třeba do těch Drježdžen! Bytů je dnes v bývalé NDR všude habaděj, celé okresy se vyprazdňují, mladší a kvalifikovanější lidé houfně odcházejí na Západ, do Stuttgartu, do Augsburgu.

To je druhá z pohrom, přivalivších se na srbský jazykový ostrov. Jako všechny kraje bývalé NDR, i Lužice trpí vysokou nezaměstnaností; a při vší láskyplné snaze, při vší obětavé věrnosti nelze zabránit tomu, aby jejích obyvatel neubývalo. Poznal jsem jistou velmi vzdělanou, vlastenecky zapálenou paní, s velkou energií pečující o srbské dědictví… jenže o ně pečuje z Bonnu. Ze Západu. To už znám a vím, jaké může být pokračování. I u nás, mezi českými exulanty, se v první generaci mluví původní mateřštinou. Čtou se české knížky, abonují se české časopisy, na stěně visí obrázek Hradčan. Druhá generace ještě rozmlouvá česky s rodiči, když staříci jinak nedají, v horším případě odpovídá německy na české dotazy. Třetí generace ještě bude vědět, že dědeček hovoříval jakousi nesrozumitelnou hatmatilkou, a čtvrtá už ani to ne. Lužičtí přesídlenci se na rozdíl od nás nestěhují do žádné ciziny, jen na druhý konec téhož Německa, ale dopadá to s nimi a bezpochyby i dopadne stejně. Co ale jinak? Co si může počít vzdělaný Srb, jak hledat uplatnění své kvalifikaci ve vesnickém prostředí, v němž jediném se udržel jeho jazyk? Leda by vystudoval teologii a stal se farářem v jednom z lužických kostelíků. Jinak… Jakkoli to zní protismyslně, i vyšší vzdělání přispívá k postupnému zániku venkovské kultury. O třetí pohromě, jejíž jméno je hnědé uhlí, si ještě na svém místě povíme.

Po poledni se zatáhlo, studeně poprchává, s chmurami myslím na pozítřek, kdy chci sednout na kolo a vyrazit k objížďce lužických krajů. V Chroščycích už všechna sláva skončila, ale do Bačoně má zbožný průvod dorazit teprve později odpoledne; i naložíme pana Salowského do oktávie a jedeme tam. Podívaná se neliší od chroščycké, zmoklí jezdci hrdinně vyzpěvují, z cylindrů jim kape, koně za sebou nechávají blátivou stopu. Na bočanské faře je ale živo; místní pan farář a vydavatel časopisu Posol je další z vůdčích hlav Serbstva. I jiní lidé té profese a hlouček hostí sedí kolem stolu, a odvíjí se debata. Chvílemi bych měl pokušení do ní zasáhnout, jenže nevím jak; srbsky dovedu při jistém úsilí číst, z mluvené řeči ale vychytávám tu a tam slovíčko, to k velkým diskuzím nestačí. Čeho jsem zde svědkem? Utajené schůze posledního kroužku obětavců? Nebo přece jen něčeho nadějnějšího? Venku před kostelem jsem pozoroval hloučky mladých lidí, smáli se a dohadovali se mezi sebou srbsky; to by tedy nějakou nadějí znělo. Co ale malé děti? Do čeho rostou? Z čeho budou čerpat své srbství?

Je tu přece škola, praví k tomu problému pan Salowski. Opravdu, rozlehlá budova hned přes silnici proti chroščycké faře nese nápis SERBSKA ŠULA, vedle něj srdíčko v srbských národních barvách, červené, bílé, modré. Tam tedy je zřídlo srbské svébytnosti a záruka jejího pokračování. Nu, je-li v obci skutečně tolik školáků, nač ten velký dům vypadá, a hovoří-li srbsky nejen v ní, ale i ve hře a v rodině, není o ně špatně postaráno. Bližší informace ale hned ten dojem upraví, pravda, ne právě optimisticky. Tucet nacistických let zahnalo srbštinu do izolace, neboť Hitler jako každý autokrat miloval jednotu. Jedna říše, jeden vůdce, jedna řeč. A basta. Po válce se srbské školy, spolky a časopisy obnovily, ale už to nebylo docela ono. Dřív děti při zápisu do školy mluvily jen srbsky, teprve v ní se začínaly učit německy. Dnes je to často obráceně: mnohdy se až ve škole seznamují s jazykem předků, protože kolem sebe už jej neslyší. Rodiče je sice posílají do srbské školy v oné obdivuhodné, katolictvím podmíněné věrnosti, ale… Jak dlouho ještě může přežít Serbija? Padesát let, rozvažuje msgre. Salowski s věcností, z níž to nezní velkou nadějí. Jak se tak dívám kolem sebe, ptám se, není-li to příliš optimistický odhad.

Ale vždyť kultura, tradice, svébytnost, se přece nemusí vyjadřovat jen jazykem, namítám. Jiná drobná etnika už také už z nejvalnějšího dílu nepoužívají staré řeči: Irové mluví až na malý zbytek anglicky, Bretoňci francouzsky a Laponci finsky, a přesto jsou to národy, nezaměnitelné s žádným jiným. Irové zůstanou Iry, i kdyby mluvili čínsky, stačí jim jejich životní svéráz, způsob myšlení, tradice, národní povědomí. Neměli by Lužičané také raději řídit budoucnost tímto směrem? Ale ti, jimž se pokouším zprostředkovat tu představu, kroutí pochybovačně hlavami. Srbství bez srbštiny? Ne. To asi nepůjde. Nu, sám chápu. Za další dvě, tři generace… katolický ostrůvek v protestantském moři. A srbské nápisy na náhrobcích. Křížky na rozcestích, zbožné výroky, z nichž se bude odloupávat pozlacení a rozumět jim bude pár badatelů. Staré výtisky Serbských nowin na půdě po dědečkovi. Možná i budyšínské muzeum, ještě dojímavější a už opravdu jen historické. Naděje je ušlechtilý cit, ale někdy je marné se jím těšit navzdory přísloví, pravícímu: štóž so na starosče lehnje a z nadžiju so wodžeje, spi derje - kdo si na starosti lehne a přikryje se nadějí, spí líp.

Přitom je srbština krásný, bohatý a čistý jazyk. Jako by i ona tvořila ostrůvek starobylosti v zběsile pádícím vývoji dneška a je třeba říci, že u řeči starobylost vždy znamená bohatství, čert ví proč se jazyky příchodem moderního času pokaždé jen zjednodušují, zplošťují, chudnou, hrubnou, deformují. Mám před sebou výtisk už zmíněného Posola s prostičkým vyprávěním o tom, jak pan farář přijde na návštěvu, chystá se večeřet, ale hostitelova dcerka ho napomene: nejdřív se přece pomodlíme! Jak už jsem předeslal, uvedu ten kousek textu v originálním znění. Češtináře snad napadnou i jistá zarážející srovnání. Běch k wječeri přeprošeny. Sydnychmy so za blido, hdžež bě słódna wječer spřihotowana. Wzach sej pomazku a chcych započeč jěsč. Tu praji džewječletna Judit: „Ale knježe fararjo, najprjedy so pomodlič!“ Pro lepší pochopení udávám, že blido je stůl, pomazka značí chléb s máslem a knjez není kněz, jak by se zdálo, ale prostě pán. Patrně pozůstatek z pradávných časů, kdy náčelník býval zároveň knězem kmene a divotvorcem, ostatně i naši první přemyslovští vládci byli zváni knížaty. Ale hlavně – všimli jste si těch aoristů? Sydnychmy… běch… wzach… chcych… Aorist je tvar minulého času, jenž z češtiny vymizel už někdy po husitských válkách. Ještě z doby Václava IV se zachoval například v satirickém skládání Podkoní a žák: „Přihodich se jednú k tomu, že nalezech v jednom domu…“ Asi že husitství se svým tolik zdůrazňovaným příklonem k lidovosti přineslo proletarizaci kultury a s ní i jazyka. Nicméně Komenský píše sice bez aoristů, ale krásně a vtipně, aniž by zabředal do hrubostí. Ještě vzdělanci českého obrození, Hanka, Palacký, psali bohatým, ušlechtilým jazykem, jejž Mácha rozvinul do spanilosti, jíž se od té doby nevyrovnal nikdo. Dnes už… nojo. Vytratily se přechodníky, pomalu se ztrácejí pasivní tvary, český slovník chudne, gramatická stavba ještě víc, bez ladu a skladu se přejímají anglické i jiné prvky, aniž jich je skutečně třeba. Jen když to zní parádně, nafoukle, jak si duševní proletář představuje světovost. Druhou stranou téže mince je příkaz psát, jak nám zobák narost, kteroužto moudrost jsem vyčetl z jednoho tuze odborného pojednání… nevím, lidé milí, a je mi z toho smutno. Neboť zobáky narostly všelijak, ale vesměs uboze, chudobně, k pláči pokřiveně. Nedokáži uhodnout, kdo či co je na tom hůř: zda lužická srbština, která sice spěje k svému zániku, ale spěje k němu důstojně, v plné kráse a bohatství. Nebo čeština, neohrožená zánikem tak bezprostředním, ale čím dál víc upadající na křupanskou úroveň, tím hůř, že nositeli toho vývoje jsou nejen dlaždiči a pavlačové báby, nýbrž i na slovo vzatí odborníci novinářští a jiní. Také jazyky mají své začátky a konce, a svého se jednou dočká i čeština; kdoví, kolik staletí v podmínkách zrychlující se globalizace ještě může přečkat. Obávám se, že ve srovnání s lužickou srbštinou bude nesena k hrobu ve velmi zbědovaném stavu. Božo, žehnuj nas!

3. Krajinou Horní Lužice do Kulowa

V úterý ráno vyjdu na zápraží, a hleďme, ono je velikonoční počasí jak vymalované. Sluníčko vysoko nad obzorem už pěkně hřeje, jen dost čerstvý vítr mi dělá starosti: jak se mi pojede? Nechám ale mudrování, připnu rance na kolo, zamávám ještě manželce na dobrou cestu domů, pak už jsem sám v lužické krajině a vydávám se vstříc dobrodružství. Proti bohatýrským výpravám ještě před nemnoha lety sice spíš skromnému, ale co byste chtěli po dědkovi.

Takže kudy teď… Krajinu protíná dálnice Drážďany - Zhořelec, severně od ní se prostírá srbský jazykový ostrov, ale i po její jižní straně čtu z mapy srbská jména. Zkusím to tedy nejdřív tam. Podjezd pod dálnicí mě vede kolem vsi Uhyst, což také zrovna nezní německy, ale jelikož chybí obvyklá dvojjazyčná tabule, jsem ze Serbije bezpochyby venku. Obracím se k východu, jde to z kopečka a do kopečka, občas se pěkně zadýchám, ale tlačit ještě nemusím, kopcovitost se drží v přijatelných mezích. Tady ta osada se už zase jmenuje Coblenz–Koblecy, takže přece jen… Dlouhým svahem sjíždím k větší obci, nějaké obchody, kostel, na žluté tabuli stojí Göda–Hodžij. Postavím kolo před kostelem a jdu se podívat – ovšem. Vnitřek strohý, luteránský, a na hřbitově ani písmenko srbsky. I nějaké babky, co právě ošetřují hroby, spolu brebentí po německu, a že staré ženy užívají zanikajícího jazyka ještě tak nejspíš. Žlutá tabule bezpochyby zvěstuje stav už velmi, velmi minulý. Mohl bych teď objet Budyšín jihem a ještě dál do toho směru, ale stanovil jsem si za cíl průzkum co možná nejvíc vesnic ještě živé, muzeálně nezakonzervované lužické řeči. Otáčím tedy řidítka zpátky k severu, k obci Radwor, po německu Radibor. Je zvláštní, že jméno staroslovanského boha si uchovala v původní podobě zrovna němčina.

Vlevo zůstává bočaňský kostelík s vlasteneckým panem farářem, mírné stoupání mě vede na vršíček, zdobený mohutnou žulovou skulpturou. Na první pohled vypadá moderněji, než je v starobylém Božím kraji zvykem, a také jaksi povědomě… ovšem: dláto umělcovo zde vytvořilo dvojici slovanských věrozvěstů, Cyrila s Metodějem. To už je vliv a patrně i finanční zásluha nepochybně česká, protože s římským katolictvím ti dva nemají moc společného, to sem zpoza hranic pronikl závan novodobého slavjanofilství. Kousek dál v dřevěném přístřešku si pocestný může přečíst příslušné vysvětlivky, srbsky, německy, česky a polsky, což celou věc dotvrzuje. Ostatně tvoří Poláci zpoza Nisy na srbských mších nezanedbatelný díl obecenstva.

Silnici k Radworu mi přeťala objížďka, no, žádné neštěstí. Šlapu pěkně přes Luh (Luga), a odměnou za objížďku je mi dobře zachovalý větrný mlýn na kopečku nad obcí. Z vývěsky s dočítám, že zrovna předevčírem se kolem něj konala soutěž v tradiční velikonoční disciplině kulenje jejka neboli koulení vajíčkem. Děti kutálejí vajíčky k důlku podobně, jako se za mého dětství hrávaly kuličky: kdo dokulil nejdřív, vyhrává jejko. Ne ale ledajaké, nýbrž malované; lužické kraslice si v kráse a pracnosti nezadají se slovenskými. Je zajímavé, že kraslice jako symbol jara, zrození a života se vyskytují právě v slovanských krajích. Musí to být nesmírně starý obyčej, pocházející snad ještě z dob, kdy slovanské kmeny žily ve společném sídlišti na severní Ukrajině, než se z něj rozešly na všechny strany. Z Luhu už je to do Radworu jen kousek, pěkně s větrem v zádech, to je, panečku, jízda. Pro klid duše nemyslím příliš na to, co ji zanedlouho vystřídá.

Radwor je srbská vesnice jak z učebnice: srbské názvy živností, srbské letáčky a oznámení v obecní vývěsce, dokonce i nemravná čmáranice na plotě je srbsky. Jako obvykle opřu kolo o kostel a jdu se podívat dovnitř. Je celý, jak bych to řekl decentně… obkakaný, jak jej dle tradice třikrát dokola objíždělo velikonoční koňstvo. Mimoto stojí za zmínku, že je otevřený, to už je dnes v Německu pomalu zvláštnost. Sjednocování Evropy, otevření Východu… nu, samé pěkné věci. Jenže se tím otevřely brány i bezostyšenému zlodějství, které se nezastaví ani před posvěcenou půdou. Tady v Radworu… od sošek a jiných řezbářských děl vedou jakési dráty, asiže by nebylo snadné jen tak popadnout sošku a zmizet. A kdož ví, třeba i katolický pánbíček si hlídá svůj stánek a nedá jej znesvětit zlodějské holotě. Wulki paduch małemu paduchej ze šibjeňcu hrozy, velký zloděj hrozí malému zloději šibenicí, dumám, jestli bych téhle srbské moudrosti nemohl použít, až zase budu spisovat nějaký článek z prostředí české politiky.

Ještě dál na východ mě vede cesta, k obci Wulka Dubrawa (Grossdubrau). Podle mapky, jak jsem si ji obkreslil u pana Salowského, má také ještě náležet k srbskému území, ale nevím. Srbské nápisy žádné, ani na živnostech, ani kde jinde, srbsky také nikoho mluvit neslyším. Zastavím se na kousek řeči s příjemnou paní, co za plotem pleje zahrádku, ale ani od ní se nedozvím víc. Je přece jen škoda, že neumím aktivněji srbsky. Kdybych tu paní tak oslovil, možná že by to vypadalo jinak. Když začnu s němčinou, jde pochopitelně celý další hovor po německu a já z něj nejsem chytřejší. A třeba by mi nic nepověděla ani ona, třeba celé srbství ve Wulké Dubravě pozůstává z hloučku staříků, kteří scházejíce se kdesi pěstují sami mezi sebou staré zvyky. Kdož ví. Vyptám se aspoň na cestu do Žděru (Sdier), tím směrem poslední údajně srbské osady. Dál až k samé polské hranici je srbských názvů na mapě habaděj, ale věřit se jim nedá, tu zkušenost už mám. Ukáže se, že Žděr je maličké místo, vlastně jen shluk chalup, ani zde se nedá nic určitého vybádat. A za ním… otáčka k západu a tedy protivítr. Protivichr, kdyby takové slovo existovalo. Líbezné frčení s větrem v zádech je pochybné potěšení; stačí obrátka a změní se v svízel.

Kdo nemá tu zkušenost, tomu musím povědět, že cyklista na delší cestě si jen málokdy užije něčeho jiného než protivětru. Plachetnice, jak jsem si také ozkoušel, umí využít i jej, neduje-li z příliš ostrého úhlu; ale kolo tu zázračnou schopnost nemá, takže i vítr ze strany, v němž by plachenice uháněla jako okřídlený oř, se rázem změní v protivné, vysilující probíjení metr po metru vpřed. „Kamž koli se obrátie, vždycky v psotě chvíli krátie,“ praví o komsi středověký básník, jako by už také někdy jel v protivětru na kole. Hodím pohled na řidítka, počítátko rychlosti, do té chvíle setrvale ukazující pětadvacet i víc kilometrů za hodinu, teď slevuje a slevuje, až se cifra za usilovného šlapání ustálí někde kolem dvanáctky, v prudších nárazech větru i pod desítkou. Ó zemi srbská, která jsi vlastní krajinou Boží, slituj se nad starcem a naděl mi bezvětří! Nebo aspoň trochu zmírni ten svůj vítr a dej, ať vane z příhodnější strany! Ale katolický Hospodin asi má jiné starosti, takže jedinou úlevu přinášejí kousky lesa, stromořadí, průjezdy vesnicemi, kde se má vítr oč zbrzdit. Přez chabłanje wětry štom wobtwjerdža, vítr posiluje kmeny tím, že je ohýbá, ale já nejsem štom a raději bych si takové wobtwejrdžání odpustil.

Minakał (Milkel), Lipič (Lippschitz), Königswartha (Rakecy)… píši poslední jméno německým zněním napřed, jelikož srbský živel o sobě nedává vědět, třebaže by zde podle údajů znalců měl nějaký být. Königswartha je větší obec, vlastně už městečko, a narezlé koleje se zdají směřovat k jakési továrně, možná něco vyrábějící, nebo už také dávno nic nevyrábějící, jak tomu na německém Východě zhusta bývá. Vykřičeli si zdejší pracující skvostné západní výdělky při daleko méně skvostné východní produktivitě, domnívajíce se na ně mít právo. A snad i měli. Jenže máme globalizovaný věk a kapitalista se netáže po právech, nýbrž co mu vynesou vložené peníze, pročež mnohamiliardové investice, které mohly směřovat do Saska či do Branibor včetně obojí Lužice, zakotvily v Čechách, v Estonsku, v Mexiku, v Číně. Někdejším pracujícím i s jejich právy pak zbyl sociální výdobytek v podobě vysoké a trvalé nezaměstnanosti. Což nemění nic na tom, že průmysl, ať přítomný nebo dávno už nepřítomný, znamená v tomto kraji migraci; a srbský duch je plachý, prchá z míst, kde se usídlují přišelci odjinud. Je to úkaz společný všem územím, kde přežívají drobná etnika: přistěhuje se jeden anglicky mluvící Ir mezi krajany starého jazyka, a všichni kvůli němu hovoří anglicky, protože on sám nevidí nutnost se učit řeči svého okolí. Fabriční komín nad střechami městečka je výmluvný indikátor a signalizuje zánik.

Kousek dál v Ralbicy (Ralbitz) už je to jiné, z dálky vidím velkou budovu a nápis na zdi hlásá - Srjedžna serbska šula, podívejme se. V Chroščycích mi radili, abych vyhledal pana učitele, že by mě provedl po škole a ukázal vyučování, jenže už je odpoledne a škola se vylidnila, takže zase dál. Tři kilometry k jihu vyhlédá z kraje věžička a tu už znám: je to Rožant (Rosenthal). Kostel Matky Boží stojí trochu netypicky na malém návrší stranou obce a po krátké obchůzce zjišťuji proč: musí tam stát, protože je to svaté místo. Ve svahu k vesnici je kaple, pod kaplí schody do vyzděné prohlubně, a z ní vyvěrá silný pramen čiré, studené vody. Patrně i zázračné vody, protože přijíždějí auta, vystupují z nich lidé s nádobami, běží k prameni a nabírají si. Tomu rozumím. V těch dávných časech, kdy křesťanství bylo ještě mladé, nevznikaly svatostánky jen tak někde, nýbrž na místech starších, pohanských kultů. Kdybych byl v Čechách, tušil bych v té divotvorné studánce něco keltského; byli to především Keltové, jejichž božstva sídlívala v pramenech živé vody. Jestli i v Lužici… nevím, ta znalost mi chybí. Vezmu si tedy v přihrádce lístek s pěkným obrázkem kostela a modlitbičkou – Mači Boža Roženčaňska, před Tobu so sklonju a strowju Če… a ubírám se dál.

V osadě Miłočicy (Miltitz) mě čeká jiný pozoruhodný zážitek. Pěkný selský statek s ozdobnou bránou a nezbytným křížkem by mohl stát… ne, v jižních Čechách ne, tamní selské baroko se nevyznačuje bíločerným hrázděným zdivem, to by spíš mohlo být k vidění někde na Šluknovsku, jestli měl pražský chalupář tolik citu a nezamazal tu krásu omítkou. Není takových stavení v Lužici mnoho, v okolní uniformitě představují dost unikátní pozůstatek někdejšího životního způsobu. Druhou pozoruhodností jsou dva pamětní kameny na rozcestí uprostřed osady: vpravo z první, vlevo z druhé světové války. Čtu vročení: 1914 - 1918… Na polu česče padnychu w Francozkej… řádka jmen… Za was dachmy swoje młode žiwjenje… Jakási vžitá představa se mi zaviklala. Býval bych řekl, že lužičtí Srbové zrovna nehořeli příchylností k císařskému Německu, neboť se v něm cítili národnostně utlačováni. Že tedy chtíce nechtíce museli bojovat v té Francozkej, když císař pán poručil, ale stěží že se tam viděli nacházet na nějakém polu česče. A ti, kteří tam padnychu, mohli mít sotva pocit, že dávají swoje młode žiwjenje za někoho či za něco, čemu by bylo vhodno stavět památníky. A ono to asi bylo jinak. Ostatně mě z toho omylu vyvedl sám páter Salowski: ne, zdejší lidé se necítili a necítí být v žádné slovanské opozici proti Germánstvu, třebaže si s hrdostí pěstují své tradice a svou řeč. Občanská loyalita vůči Německu byla vždy nepochybná, poválečné zakolísání, směřující k napojení lužických krajů na Československo, bylo chvilkové, vyplynulo z bídy v totálně zdevastované zemi, a netýkalo se všech. Což musím přijmout, jak jsem koupil, třebaže mi představa Království českého v rozsahu, jak jej znalo ještě století sedmnácté, zvoní v duši čímsi tklivým. Památníky skýtají i jiné zajímavé srovnání: padlí z drobné osady Miłočicy byli v první válce tři, v druhé jich bylo deset. Což může sloužit za měřítko zhoubnosti obou střetnutí.

Ještě se odvažuji kousek dál k jihu, třebaže se odpoledne nachyluje a pomalu abych hledal nějakou střechu nad hlavou. Odbočka stála za tu časovou ztrátu. Ve vsi Worklecy (Räcklewitz) projíždím velkou vlajkoslávou, jak tu zůstala po velikonočním procesí, jejž si místní lidé dopřáli návdavkem k proslulejšímu křižerju. Prapory dvojích barev vlají u výjezdů z obce i skoro před každým domkem: souběžné červeno-modro-bílé pruhy zdobí vlajku lužicko-srbskou (ještě se pamatuji na poválečný čas, kdy byli lidé v Čechách vybízeni, aby nevyhazovali protektorátní prapory, že se budou dobře hodit Lužičanům), kdežto žlutobílé jsou barvy papežské, obojí stejně významný kus srbské identity. Ostatně titul „papež“ zní v srbštině bamž, jak stojí psáno v chroščyckém kostele, jejž kdysi navštívil sám Svatý otec Jan Pavel II. A černá tabulka v omítce jednoho z domů oznamuje zlatými literami, že byla zasazena k stolětym posmejrtninam wustojneho a pilneho serbskeho spisowačela Tecelina – Měta. Džakowni katolscy Serbja. Nu, je vidět, že si Srbové svých spisovatelů váží. Snad je dokonce i čtou, pakli jim je neznechutila povinná školní četba, spolehlivý zhoubce čtenářského zájmu. Měl jsem se přece jen v těch Ralbicích zastavit a přeptat se na to.

A teď abych už opravdu uháněl k nějakému noclehu. Šest desítek kilometrů a zápolení s větrem se mi začínají vrážet do nohou, a to bych ještě rád dojel až do Kulowa (Wittichenau), než padne večer. Kulow je městečko na severním okraji srbské jazykové oblasti; jestli tam dnes dojedu, mohu ji hned ráno opustit a pokračovat směrem k druhé z někdejších zemí Koruny české, k Dolní Lužici. Ještě chci oznámit, že se v Kulowě vyskytuje zase jedna Srjedžna serbska šula – to tedy snad žijí i nějací Srbové i zde, třebaže se to na pohled nezdá - dále dvě vlídné babky, co mi po nějakém rozkládání rukama ukázaly cestu k domku, kde pocestým pronajímají za rozumný peníz hostinské pokojíky, a po kratším bloudění opravdu i řečený domek v zastrčené vedlejší ulici. Nocleh mě stál osmnáct euro, což je na německé poměry pakatel. A snídaně byla vydatná, dala mi sílu k mnoha desítkám kilometrů truchlivou zemí výsypek a opuštěných uhelných jam. Ale o tom až dále.

4. Pochmurným pásmem zmaru

Kolikrát už jsem se divil, jak dobře mě vede můj orientační smysl v lese a v horách, a jak znamenitě se zamotám v ulicích, třeba jen tak nevelkého města, jako je lužický Kulow. Jedu vlevo, jedu vpravo, tady za ten roh… a k čertu, na tohle květinářství koukám už potřetí, to jsem nejspíš celý Kulow objel dvakrát dokolečka. Ale nakonec přece jen najdu ukazatel s údajem Gross Särcha, sláva. Jedu tím směrem pár kilometrů, pak odbočím zkratkou vlevo, jak mi ukazuje mapa. V tom místě se okolí definitivně mění. Ne už krajina Boží, nýbrž… Nejdřív přijde velká chatová kolonie nad rozlehlou vodní plochou, no dobře. Chataření není zrovna německý zvyk, ale tady na Východě to asi chodilo a snad dosud chodí jinak. Pak se lesní zkratka znovu napojí na silničku, přijde městečko Lohsa, na tabuli u vjezdu stojí i nějaké lužické jméno, už si je ani nezapisuji. Lohsa ještě leží v Sasku, takže tady asi žili Srbové, než… než se stala ta věc.

Snad může práce polidštit opici, o to se nechci hádat, ale zbytečná, megalomansky nafouklá práce může dokonale zničit krajinu. A víc než jen ji; může vyhnat a zničit její tajemnou, po tisíciletí rostlou duši. Ještě míjím malou osadu Weißkolm, a už je tady… řekněme věcně, že oblast rozsáhlého hnědouhelného dolování, jak se jím nestačil honosit Honeckerův komunistický režim. Však tu chloubu známe i my: hle, čeho nedosáhl ten náš socialismus, pohleďte jen na to korečkové rypadlo, co tu trčí jako kostra obrovského brontosaura nad okrajem sirně dýmající jámy! Inu, pokrok, pokrok. Ledaže tady, na rozmezí Horní a Dolní Lužice, se strašidlo pokroku roztáhlo ještě úděsněji, než jak zasáhlo podkrušnohorskou pánev. Široký pás zpustošené, odživotněné krajiny se táhne od hornolužické Hoyerswerdy (Wojerecy) k polské hranici na lužické Nise, zamíří k západu až k Finsterwalde, načež se strašidlo dá do požírání dolnolužické krajiny východně od Chotěbuzi. Ale abych nebyl nespravedlivý a nelíčil všechno v nejčernějších barvách: nějaký rok po pádu berlínské zdi honeckerovské dolování z největší části ustalo, snad že už nebylo tolik třeba hnědého uhlí, snad že korečkové rypadlo nad dýmající jámou přestalo být symbolem pokroku, a snad dokonce že se vládám spolkových zemí Saska a Braniborska zželelo lužické krajiny. Bohužel už dost pozdě. Rozrýpaná, v poušť obrácená krajina se nedá vrátit k někdejšímu stavu, jen něčím překrýt, aby tolik nepřipomínala sírou smrdící předsíň samotného pekla. Poctivou snahu je ovšem vidět: špinavošedé výsypky se zalesňují, někdejší těžební pole pokrývá mladý bor, jámy jako vyříznuté nádory v těle kraje se pomalu naplňují vodou a mění se v jezera. Zatím jsou ještě pustá, lemovaná pásem bláta a kamení, ale už brzy zde má vzniknout rozsáhlá rekreační oblast. Příslušná místa nemají pochyb, že se do ní budou dychtivě sjíždět za zábavou a odpočinkem turisté z Berlína i z Drážďan a z Lipska, ba snad z celičkého Německa, neboť co živi byli, takové krásy nespatřili. Už jsem také viděl letáčky s vyobrazením bělostné pláže, usmívajících se dívek v rozkošných plavečkách, tamhle drandí pod pestrou plachtou po modré hladině surfař.

No, ať si každý užije, k čemu ho srdce vábí. Já bych, povím vám, si sem prázdninově medit nejel, ani kdyby mi platili, protože tu straší. Něco tu volá, žaluje, naříká zpod těch roztahaných šedavých, řídkým borem přerostlých hald, jako na zrušeném hřbitově, neslyšíte to? A snad ještě něco horšího. Poctivý lužický kěrchow je aspoň cítit nějakým životem, třebaže zaniklým, jména na náhrobcích mluví k náhodnému pocestnému, zbožné průpovídky vybízejí k zamyšlení. V kraji polozatopených těžních jam je dokonale mrtvo. A bývala zde přece tisíciletá kulturní krajina, pulzoval v ní život, generace selských lidí ji století za stoletím vzdělávaly, zušlechťovaly v malebnost, byly v ní lučiny, pole, lesy, příroda plná drobného života… a lužické vesničky, kostelíky… Výjimka, také dost smutná, potvrzuje pravidlo: mapa ukazuje malou osadu, kdoví, jestli v ní ještě někdo žije. Je ze všech stran obklíčená těžními jámami, trčí tam na úzkém výběžku jako… zase mě napadá jen osamělý kříž na opuštěném hřbitově, prosím o prominutí, že se opakuji, ale nenalézám jiné srovnání. Jméno zní Grötsch, po dolnolužicku Grožiščo, připadá mi to jako cynismus, živé jméno na hřbitově života. Na opačné straně, k západu, nezbylo ani to, jen malé pomníčky označují, kde stávaly lužické osady. Bane, hřích komunistického velikášství se neodčiní zaplavením jam a zalesněním výsypek, co bylo zničeno, už se nevrátí. A kdyby to aspoň k něčemu bylo. Ale uhlí se vydolovalo, spálilo… a nic. Kdyby si Bůh někdy v třetihorách neusmyslel je tady uložit pod zem, nikdo by dnes nebyl ani o halíř chudší… co? Slyším nějakou námitku? Tak dobře, už se mírním. Jistěže je třeba dobývat poklady země, i když jimi je to smrduté hnědé uhlí. Dělá se to i jinde, proč ne v Lužici. Uznávám, třebaže nerad. Ale řekl bych, že by se to nemuselo dít s takovou bezohledností. Že by se těžba měla zastavit před staletými lidskými sídly, neměla by pohřbívat vsi, městečka, celé kraje. Neměla by urychlovat zánik už tak dost silně ohrožených nárůdků, jazyků, tradic. Lidé se dají přestěhovat do paneláků někde na okraji těžebního revíru, ale starý svéráz nepřesadíš.

To je třetí z ran lužické kultuře, jak už jsem naznačil. Vesničky, zasuté pod výsypkami, odbagrované osady, po nichž zbyly jizvy zaplavených nebo dosud poloprázdných jam, bývaly z velké části baštami lužického jazyka a obyčeje. Tady, mezi Hoyerswerdou a Chotěbuzí, se spojovala Lužice Horní s Lužicí Dolní, každá se svým svérázem, každá se svým jazykem – dolní lužičtina neboli wendština se totiž dost odlišuje od řeči, jíž se mluví na Budyšínsku, stejně spisovná, s vlastní literární tradicí. Povrchové dolování se na ní podepsalo dvojím: přistěhovalectví za hornickým výdělkem ze všech koutů bývalé NDR ji rozmělnilo, bagry ji zasypaly mrtvou hlušinou, paneláky pohltily. Katolictvím posílená hornolužická kultura se zatím drží a bohdá se bude ještě nějakých pár desítiletí držet; méně odolná kultura dolnolužická má velmi zřetelně na kahánku.

V těch myšlenkách míjím odbočku k chloubě enderáckého pokroku - hłupošč a hordošč stej sotře z jedneje chježki, chlouba a hloupost jsou sourozenci z jedné chalupy – k petrochemickému komplexu Schwarze Pumpe (silniční směrovka uvádí svědomitě i wendský název Čórna Pumpa, zní to skoro jako výsměch). Jestli Černá pumpa ještě něco pumpuje, mi není povědomo, ale zajíždějí tam nějaké náklaďáky, takže ještě asi není všemu pokroku konec. O wendském názvu pak mluvím proto, že v těchto místech překračuji sasko-braniborskou hranici a nalézám se tedy v Dolní Lužici, v kraji Wendů.

Nikdo přesně neví, kde slovanské kmeny přišly ke svým jménům: jsou či byli Srbové lužičtí, Srbové jihoslovanští, někdejší Srbové česko-bavorského pomezí; Chorvaté, Charváti či Krabati rovněž jihoslovanští, ale za časů svatého Václava i Chorvaté východočeští a obyvatelé Bílých Charvát v dnešním jižním Polsku. Jen Češi se vyskytují v jediné zeměpisné lokalitě, ale o tom už jsem psal na jiném místě. Kde se vzali Wendové, je dost záhada. Byl jakýsi praevropský kmen Venetů, asi dost početný, který sídlil mimo jiné v okolí dnešních Benátek (starořímská Venetia), ale jeho paměť se zachovala i v jménu departementu Vendée na jižním okraji Bretaně. Obě zmíněná místa vstřebala římská kultura, takže nevíme, byla-li mezi nimi nějaká spojitost. Tím méně víme, proč se na sklonku prvního tisíciletí vyskytl v Povislí slovanský kmen, rovněž nazývaný kronikáři toho času Venety či Vendy. Západněji sídlící Germáni to jméno přejali a zvykli si jím označovat všechny Slovany, kdekoliv se s nimi setkali. To, mimochodem, přivedlo našeho obrozence Kollára k roztomilému omylu: obrátil celou souvislost naruby a prohlásil Benátčany za odrodilé Slovany. Ještě ho v tom domnění potvrdila zkušenost: dali mu k jídlu ztuhlou kukuřičnou kaši zvanou polenta… to už byl věhlasný buditel doma. „Kaša – mať naša!“ Neměl pochyb: i ti Taliáni v benátském okolí jsou odrodilí Slované.

Místních jmen, začínajících Windisch- nebo Wendisch-, je dodnes na někdejším slovansko-německém jazykovém pomezí spousta. A znám dost důvěrně i kraj Wendland v Hannoversku, kde jsem svého času pracoval a kde se prý ještě před dvěstě lety mluvilo polabskou slovanštinou, jak dodnes dokládají místní jména i některé jazykové úchylky v zdejší němčině. To všechno je pryč, už z celé té slávy zbyli jen rychle mizící dolnolužičtí, protestantští Wendové.

Když jsem se dotkl tohoto námětu, dovolím si trochu rozsáhlejší odbočku. Český dějepis něco ví o Polabských Slovanech, například že panímáma knížete Václava pocházela z polabského kmene Stodoranů. Jinak je odbývá zkrátka: už někdy v jedenáctém století Polabany pohltili, vytlačili nebo snad dočista vymordovali dobyvační Němci. Protože v tom vlastenecká duše nachází potvrzení své nedůvěry k odvěkému teutonskému nepříteli, je tomuto – řekněme – zkreslení skutečnosti rádo věřeno. A je to samozřejmě omyl, dokonce vědomý omyl. Polabský živel i jazyk přežívaly v dnešním severovýchodním Německu dlouho po zlopověstném markýzi Gerovi; na Rujaně se mluvilo slovansky ještě v patnáctém století, ještě proslulý reformátor Martin Luther se vztekal, že sedláci v okolí jeho domovského města Wittenbergu odmítají mluvit německy, melouce místo toho hubou po polabsku, a až r. 1756 zemřel poslední stařec, který ještě hovořil původním jazykem v zmíněném již Wendlandu. Jistý sedlák, tušící zánik své řeči, se tehdy odhodlal sepsat její slovník, jelikož, jak se obával, „až já a ještě tři další odejdeme ze světa, nebude už nikdo ve vesnici vědět, jak se polabsky řekne pes.“ Zachoval se z té doby přepis polabského otčenáše, jejž zde pro zajímavost uvádím, třebaže vím, že souvislost s Lužicí je pouze okrajová. Ale třeba je poučný jinak. Noše fader, ta toj giš na nebiskaj, šungta voarda tugi gemja, tia rik koma, tia vila žinjot kak no nebiskaj kak no zime, noši danejšna sčajba doj nam dans un vitedoj nam noše grěch, kak mo vitedojme nošem grěšnarim, ni bringoj nos ka varšikonje, taj lösaj nos vit višókak, amen.

Trochu nesrozumitelné, že. Hlavně kvůli těm výpůjčkám z němčiny na místě naprosto základních slov, která určitě nějak polabsky zněla, ale byla zapomenuta: fader, otec – z německého Vater; šungta voarda je pravděpodobně zkomolenina gesegnet werde, buď požehnán, sčajba z die Scheibe, krajíc, koma, přijď, z kommen; bringoj, přiveď, z bringen, v podivném slově varšikonje můžeme rozeznat ozvěnu německého Versuchung, pokušení, lösaj, osvoboď, z lösen, dokonce i un (und) místo a. To už je známka zániku neklamná, pronikání cizích výrazů do nejzákladnějšího slovníku mateřštiny. S jistým znepokojením pozoruji, jak i současná čeština začíná jevit příznaky téže smrtelné choroby: ledacos by se dalo povědět jednoduše a výstižně česky, je ale ovšem daleko parádnější nakroutit hubu po anglicku. Jsou svědectví toho, že toto, ne germánský nepřítel, bylo příčinou zániku Polabských Slovanů: rozšířil se mezi nimi náhled, že vesnická holota breptá polabsky, avšak fajnovější lidé obcují po německu. Kdo by nechtěl být fajnovějším člověkem, že. Varuj se zhouby, národe český! Nesváděj všechno na nepřátele, svůj vlastní kříž si nad hrobem vztyčí většinou každý sám.

Jedu k severu a osídlení se zahušťuje, až je tu Spremberg, přisámbůh snad nejohavnější ze všech ohavných enderáckých měst, co jimi Bůh potrestal německý východ. Kolo se natřásá a poskakuje na hrbolaté dlažbě, tady se na mě truchlivě šklebí polámaný a zaprášený, býlím zarůstající beton jakési zaniklé fabriky, tamhle buldozery bourají nepotřebný panelák, jiné paneláky na demoliční partu teprve čekají, ohavné, vyrabované, s černými dírami po vytlučených oknech, rezavé balkony visí k zemi… Nevím, co má na jejich místě vzniknout, ale asi nic krásného. Snad ani nemůže vzniknout nic krásného na půdě, do níž se zahryzlo šeredné socialistické strašidlo. Možná byl kdysi Spremberg idylické středoněmecké městečko s romantickými uličkami a hrázděnými domy vysokých štítů, ale teď… jen pryč, jen pryč odtud! K tomu se za městem udělal nepříliš strmý, ale nekonečný kopec, jsem rád, když jsem jej zdolal a mohu odbočit přes cíp Spremberského přehradního jezera k západu. Ještě mě čeká kolem hodiny jízdy mrtvou krajinou, pak už budu z té hrůzy venku a načnu poslední úsek své cesty.

5. Dolní Lužice a Spreewald

Po nějakých sedmdesáti kilometrech pásmem zmaru nacházím toho večera nocleh v městečku Drebkau, wendským jménem Drjowk. Vím už, že se nemám dát svádět silničními tabulemi k mylným představám, nicméně se ještě vyptám slečny výčepní v poněkud ošumělém hotýlku, zdali se někde v tom okolí ještě mluví wendsky. Slečna je hbitá, neupejpavá a řečná, lidský typ zvaný „holka z hospody“ je zřejmě rozprostřen po veškerém povrchu zemském. „Wendové? Tady u nás? Kdepak, pane, to musíte do Spreewaldu, Burg, Byhleguhre, tam snad ještě něco najdete, tady už dávno ne.“ Dívám se do mapy, nu, že podivné jméno Byhleguhre bude zkomolenina něčeho ne zrovna německého, by mě napadlo i bez ní. Také že ano, Běla Gora, říká se po wendsku. Až se jednou v Praze pojedete podívat, kdeže to padli ti věrní Moravané, pamatujte si, prosím: Byhleguhre.

Ráno vyjíždím z Drebkau neboli Drjowku a ze zvyku čtu jména na tabulích: Golašów, Žiwice, Košnojce. Že se čímsi odlišují od názvů v Lužici horní, kudy jsem projížděl předevčírem, bych poznal i bez bližší znalosti zdejší odrůdy lužičtiny. Ty vesničky, pole, lesíky na obzoru, to už je spolková země Brandenburg, po našem Braniborsko. A já jsem tudíž upadl mezi Braniboráky, co o nich složil operu Bedřich Smetana na libreto nepříliš chvalně známého pana Sabiny. Braniboři v Čechách se dávají v Národním divadle obvykle vždy, když vlast česká zaúpí pod nájezdem nějakého nepřítele, například sovětských tanků v roce osmašedesátém, ale v tom se oba pánové zase dopustili žertovného omylu, jako Jan Kollár s jeho slovanskými Benátčany. K věčné výstraze se rozhodli představit českému publiku zlé Branibory jakožto výlupek odvěké germánské zloby, jenže oni to nebyli žádní ukázkoví Teutoni v přílbách s kravskými rohy, nýbrž Slované jako polena, hehehe. Jak jimi ostatně bylo v třináctém století osídleno celé Braniborsko od Baltského moře k hranicím saským, pozdější českou korunní zemi dolnolužickou v to čítaje. Pro upřesnění udejme, že Horní Lužice připadla ke Koruně české r. 1320, kdežto Lužice Dolní r. 1368; a vydržely u ní obě až do válek třicetiletých. Roku 1635 je získalo Sasko, jako už vůbec tehdy Koruna česká náramně zhubla. Dolní Lužice se dočkala ještě jedné změny v r. 1815, kdy byla výrokem kongresu Vídeňského přiřčena Prusku. Představa prušácké boty, rozdupávající vlast českou za bezvládí po bitvě na poli Moravském, jest, řekněme ohleduplně, poněkud zcestná. Dost možná, že potomci Smetanových Braniborů ještě žijí v některých z těch domečků, co je zrovna míjím na svém kole, a hovoří spolu týmž jazykem jako jejich předkové, když znásilňovali české selky. Lze mít za to, že si s nimi dobře rozuměli.

Když mi slečna výčepní včera tak dobře poradila, obracím řidítka k severu, kde se mají nalézat zmíněná střediska wendského jazyka a mravu. Jedu pěkným borovým lesem – je pozoruhodné, jak hezký dovede být přirozený bor, i když také žádný věkovitý prales, a jak zoufale bezduché je všechno, co vyrostlo na hnědouhelných výsypkách. Mezi těmi kmeny zde, na mechových polštářích, mezi jabloněmi osamělé hájovny, tady jistě v čase nočním tančí rusalky a vůbec tu bude plno tajemného života, jaký se vyskytuje všude, kde člověk neodbagroval přírodu až na samou hluchou jílovinu. A cesta vede dál pěkným, třebaže rovinatým krajem… nebo je každý kraj na jaře takhle pěkný, prosvícený sluníčkem? Ne, ne, té včerejší pochmurnosti ani sluníčko nepomohlo.

Jde to v jasném dopoledním světle svižně kupředu, překřížím hlavní silnici, a tamhle ten nízký, tmavý pás na obzoru, to už je Spreewald. Nebo snad Sprévský les, jestli je v Čechách zvykem ten název překládat. V každém případě po wendsku Błota. V jeho středu pak zmíněný už Burg neboli Borkowy, dle mých údajů srdce dolnolužické kultury. Zkusím tam zajet, jestli mě ovane něco wendského, zatím se mi příliš nezdá. Protestantství nenastavělo kapliček a křížků s pozlacenými nápisy, nevytvořilo krajinu Boží, na níž by se mohl uchytit lužický duch. Uvidím, co bude dál. Dojíždím k jakémusi Werben neboli Wjerbno… poslyšte, je to zatracená věc, ale ony vesnice v celém Německu jen málokde vypadají opravdu venkovsky, spíš jako malé enklávy městského života. Tahle červenými kachlíky dlážděná ulička, úhledné vilky v pěstěných zahrádkách – německý východ se pěkně vzmohl připojením k Spolkové republice, třebaže zdejší komunističtí pohrobci a západní levičáci na ně nestačí žehrat… to že má být rezervace wendského svérázu, co o něm bájí národopisné příručky? Ale tady, hle: tabulka ukazuje cyklistickou stezku s údajem – Burg (Borkowy) – teď nevím kolik kilometrů. Jsem rád, stezka vede někam do luk, aspoň nebudu muset jet podél té hloupé silnice.

A stezka se vine a vine a vine, k severu, pak k východu… tam přece ty Borkowy, k čertu, neleží… pak si to rozmyslí a zamíří k západu, načež se zastydí, že mě zbytečně vláčela po polích a ztratí se dočista… Je to obvyklý kříž s cyklistickými stezkami, jejichž stavitelé jsou náhledu, že tomu podivínu na kole je vcelku jedno, kudy a kam jede, hlavně že si pěkně pojezdí a je na čerstvém vzduchu. Ten, kdo by krom čerstvého vzduchu chtěl také někam dojet, může občas vyskočit z kůže. Ani mapa mnoho nepomůže, kraj je plochý, luka protkaná sítí vodních struh, člověk brzy zapomene, která byla která a kam se to vůbec dostal. Je ale před polednem, slunce stojí nad jižním obzorem, takže tamhle někde vlevo by měly být ty Borkowy, ke všem ďasům už jednou. Cest a cestiček se všude vine spousta, samozřejme žádná tam, kam by dle mého náhledu měla. Když se z té změti vymotám, zjišťuji, že stojím před nějakým neklamně velkoněmeckým pomníkem, jaké se stavívaly za císaře Viléma. Bismarckturm, Bismarckova věž, zjišťuji v mapě, konečně jsem se tedy chytil. A Borkowy jsem minul jen asi o tři kilometry, takže jsem si nevysloužil nejhorší známku z orientace.

Krajina se ještě jednou mění, už to nejsou strouhami proťaté nekonečné lučiny, nýbrž světlý lužní les, mohutné duby, jasany, javory, mezi nimi plyne a leskne se do nesčetných ramen rozlitá Spréva. Končí i ta jistá opuštěnost, jíž jsem se ubíral ještě před hodinou, všude clonou hájů prosvítají malé osady, shluky domečků i samoty, tadyhle dokonce vidím cosi opravdu původního, roubené chaloupky s bílým vyspárováním, skoro jako v Českém ráji. A dolnolužičtina… také se nějaká zahlédne, hlavně na hostincích a pensionech, což je tady málem každé třetí stavení. Spreewald je totiž nejen poslední baštou wendské řeči, nýbrž i třetím nejvyhlášenějším turistickým zázrakem celého německého východu, hned po plážích Baltického moře a meklenburských jezerech. Také je to znát. Cyklisté mě předjíždějí – nejsou tak upajdaní jako já – po jednom, po dvou, rodinky i celé houfy a průvody, vesele hlomozí, zdraví guten Morgen (nebo po berlínsku mojn mojn), tamhle od můstku nad sprévským kanálem se ozývá plechový hlahol, to se blíží jedna z pramic s plochým dnem, co tu jsou od toho, aby vozily výletníky a zprostředkovávaly jim iluzi romantického zážitku. Což nebudiž chápáno jako ošklíbnutí nad masovou turistikou; jsem na stezkách Spreewaldu mezi stovkami sobě podobných, i musel bych ohrnovat nos sám nad sebou. I když, pravda, trocha osamění v tom pěkném přírodním koutě a v jasném jarním odpoledni by mi nebyla proti mysli. Dostane se mi jej za chvíli – a vida, zase budu reptat.

Udržuji zhruba západní směr, neboť už vím, kam dnes chci dojet. Naplánoval jsem si, že přenocuji v některém z těch pěkných penzionů a zítra dorazím zbytek cesty, ale do večera je ještě dlouho, a jen nějakých dvacet kilometrů chybí ke konci Spreewaldu a městu Lübben. Tam bych mohl dát kolo na dráhu a dojet domů vlakem, čímž by můj cestovní záměr byl vcelku splněn. Když to takhle pofrčí dál, nepotrvá to déle než půldruhé hodiny. Avšak hle: dojedu ještě k výletnímu hostinci Polenzschänke–Polenzowa kjarcma – a cestovního přepychu je konec. Asfaltovanou cyklistickou stezku přetíná závora – Ende der Ausbaustrecke, konec vybudované trasy, tvrdí zohýbané tabulka, a za ní nic, jen šedavý pruh panelové cesty se vine kamsi do ztracena. I hezké domečky končí, i hospody a pensiony, i kanály s pramicemi, i cyklistické hemžení, jsem sám jako při stvoření světa nebo spíš jako uprostřed nejtemnější NDR, z níž ty drncavé panely bezpochyby pocházejí. Ale nezbývá než se po nich zmužile pustit, chci-li dojet do toho Lübbenu. Snad brzy skončí a přijde nějaká pěšina, třeba i blátivá a klikatá, hlavně že ne tahle betonová enderácká hrbatina.

A neskončily. Panely, odrolené, rozlámané, položené jak je jeřáb upustil, jeden tak, druhý onak, široké půl metru… kolo skáče, duši z těla vytřásá, ruce na řidítkách brní a zadek dřevění… kolečko moje, vozilo jsi mě od finských jezer ke skalinám irského Atlantiku, nerozlámeš se mi se mi zrovna tady? Neutopíš se mi v bažině, v niž se pomalu mění ten idylický Spreewald? Zaplavené, rákosinou zarostlé plochy probleskují nalevo i napravo, mezi nimi zatím ještě jakás takás stezička, teď i ta mizí, tlačím kolo namáhavě blátem, bořím se do marastu až nad kraj bot, ještě kilometr, ještě půl, tam někde má být můstek a za ním snad kus schůdnější stezky… Nejde to. Musím zpátky ke křižovatce polních cest a od ní doleva, je tam znát troska jakéhosi zařízení z časů NDR, asiže drůbežárny. Bohdá se kolem ní dostanu k silnici, třebaže jízda v automobilovém provozu je to poslední, po čem touží srdce mé. Tedy s výjimkou rozlámaných panelů.

Dojedu do Lübben, město je to dost rozlehlé a musím se proptávat, ale nádraží stojí na svém místě a vlak mi jede za chvíli, sláva. S přestupem v Berlíně budu za pár hodin doma. Ještě mi pokyne na rozloučenou modrá nádražní tabule s dvojjazyčným nápisem Lübben–Lubin (Błota), a… Takže spánembohem, Srbové i Wendové, měj se tu dobře, krajino Boží, a vydrž to ještě nějaký čas ve svém obyčeji a ve svém jazyku. Snad se na tebe ještě přijedu někdy podívat.

Kdo by to chtěl zkusit po mně, mohu mu posloužit hrstkou doporučení. Obojí Lužice je skvělý terén pro cyklistickou výpravu, řekl bych dokonce, že jiným prostředkem se tak důvěrně prozkoumat nedá. Od jihu k severu může cesta trvat tři dny a zdatnější jezdec by ji mohl stihnout i za dva, kdyby jel rovnou a moc se nekoukal kolem sebe – je ovšem otázka, proč by tam v takovém případě vůbec jezdil. Průjezdy většími městy, jak každý cyklista ví, nejsou žádná lahůdka, takže do Budyšína (Bautzen) a do ještě větší Chotěbuzi (Cottbus) je lepší si zajet autem, je-li po ruce, nebo veřejným dopravním prostředkem. Ve volném kraji se totiž poutník s živým svérázem setká jen mimochodem, v katolické Horní Lužici pravděpodobněji, v Dolní, luteránské, spíš už jen citem a tušením. K zmíněných dvou městech jsou ale národopisná muzea, takže kdo má zájem o staré zvyky, kroje, lužickou historii, jazykové zvláštnosti a takové věci, neměl by je vynechat.

Je sporné, má-li výlet do obojí Lužice smysl i pro toho, kdo takového zájmu postrádá. Řekl bych, že ne příliš. Krajů rovinatých lučin a zadumaných borů je i jinde dostatek, a průjezd hnědouhelným dopuštěním je možno si směle uspořit. Kdo však má v duši kousek místa pro nejdrobnější ze slovanských kmenů s jeho zanikajícími zvyky a řečí, jsou velikonoce příhodná doba. Slavné velikonoční křižerjo (německy Osterritt) startuje jedním ze svých čtyř proudů i z Budyšína; postát v kostele a poslechnout si srbskou mši je pak zážitek i pro nepříliš nábožného poutníka, divadelních představení v srbském jazyce a národopisných večerů s písněmi a tanci je o velikonocích také všude hojnost.

Finanční otázka je dána hlavně přenocováním, a Německo není zrovna levná země. Pjenjez je dobry towarš, říkají Srbové, a tady to platí dvojnásob. Mladší pocestný s čundráckou krví v žilách může přespat někde stranou v křoví, ale se stanem bych se příliš nepředváděl, není to rádo viděno. Kempingů je pak pořídku, a o velikonocích, mimo sezónu, jsou vesměs zavřené. Noclehy v privátech jsou levnější, kolem 20 euro, ale je nutno zastavovat lidi a doptávat se. Pensiony a skromnější hotely vyjdou dráž, 35 až 40 euro. Zajít si někam na oběd vleze - rovněž při jisté skromnosti - do peněženky 10 až 15 eury, dopravu pak má každý pod zadkem. Kde nemá, disponuje německá železnice zvláštními vagony pro přepravu cyklistů i s koly, v době letních prázdnin je však záhodno učinit předběžnou objednávku. Ceny jízdenek jsou v Německu zhruba dvoj- až trojnásobné, než kolik si čítá Česká dráha (stav z r. 2004), existuje ale i dosti neprůhledná džungle různých slev a nabídek. Je dobře se poptat.

Také je dobře si před startem naslinit prst a chvíli pozorovat, odkud fouká vítr. Obojí a zvlášť Dolní Lužice je součástí severoněmecké nížiny a vítr v ní dovede vyvádět psí kusy. Leda by ovšem bylo cílem cesty pocvičení tělesné zdatnosti a shození nějakého kila, tu lze jízdu lužickými kraji proti větru vřele doporučit. A víc už radit nebudu, své vandrovní zkušenosti si nasbírá každý nejlépe sám. Leda by na někoho platilo přísloví – Čěsku a Saksku je wobhonił a njeje ničo nazhonił (zhruba: prochodil Čechy i Sasko a o nic nezchytřel). To je pak dobrá rada drahá.

(pokračování příště)