Říjen 2010

Hroby kolem nás

Jan Gebert

Vloni v létě se objevily první zprávy o tom, že louka za Dobronínem u Jihlavy ukrývá masový hrob a přesně rok poté ho policie skutečně našla. Jak to, že se podařilo poválečný zločin pětašedesát let tajit? Policista Michal Laška nikdy předtím nevyšetřoval masovou vraždu. Nikdy předtím nevyšetřoval ani zločin, který se odehrál za humny jeho domovské vesnice, jen pár set metrů od jeho panelákového bytu. Nikdy také nerozkrýval událost z doby, kdy právo v zemi určovaly první ze série sto čtyřiceti poválečných prezidentských dekretů, dávno předtím, než policista Laška dostal svůj první služební odznak a bambitku.

Letos v lednu ale Michalu Laškovi přistál na stole případ, díky němuž si mohl všechny tyto resty jedním tahem odškrtnout. Měl prošetřit trestní oznámení jihlavského publicisty Miroslava Mareše o údajné vraždě více než deseti německých civilistů určených v roce 1945 k odsunu. Zmizeli beze stopy kdesi u Dobronína nedaleko Jihlavy a jejich ostatky do té doby nikdo prokazatelně nenašel.

Svědci a pachatelé (což je v tomto případě zřejmě totéž) už sice v naprosté většině umřeli, událost z doby před více než 65 lety se nicméně nikdy nepodařilo definitivně ututlat. O poválečném masakru slyšel ze starších ročníků v Dobroníně asi každý. Pravděpodobní vrazi byli dlouhá léta spořádanými sousedy nebo spolustolovníky v hospodě a louce za vesnicí, kde se vražda měla odehrát, se příznačně začalo říkat U Němců.

V 90. letech na tutéž louku pravidelně přijížděli zdejší odsunutí rodáci složit zabitým známým nebo příbuzným pietu a několikrát se na místě činu pokusili vztyčit březový kříž. Následující den byly obvykle jeho zbytky nalezeny pohozené v nedalekém potoce. Kdosi z místních dal vždy jasně najevo, že vzpomínat se tady zkrátka nebude.

Dnes tu stojí dřevěný kříž znovu, tentokrát bez viditelné újmy, jen pár metrů od čerstvě zasypané díry, z níž policista Michal Laška se skupinou archeologů vyzvedl na denní světlo ostatky sedmi osob.

„Víte, Dobronín je takové hodně zvláštní místo,“ říká pan Laška před dobronínským obecním úřadem, kousek od svého bydliště, a otírá si orosené čelo po odpoledním běhu, který si dopřál po týdenním pátrání v černozemi. „I tady je ale myslím dost lidí, kteří uvítají, že se ty události konečně objasní,“ mhouří oči před klesajícím sluncem. „Je ale pravda, že když tu teď vejdu do hospody, všichni najednou ztichnou.“

Dobronín (dříve rozdělený do dvou obcí: Dobrenz a Deutsch Schützendorf) byl do odsunu zaklíněný uprostřed německého jazykového ostrova okolo Jihlavy. Vesnice se od svého okolí odlišovala početnou komunitou Čechů, mezi nimiž už od první republiky silně rezonovala proletářská ideologie. „Dobronín byl vždycky dost bolševickej,“ říká zdejší osmaosmdesátiletý rodák Josef B. (nepřál si uvádět své jméno), jeden z hrstky pamětníků zdejších poválečných událostí.

Ve dvacátých letech vyrostla v Dobroníně sklárna, která do vsi natáhla bezzemky a dělníky z širokého okolí. Byl mezi nimi i mladý vídeňský Rakušan Robert Kautzinger, jehož hvězdné chvíle měly teprve přijít. „Bubnoval na zábavách s dechovkou a dělal u toho takové zábavné opičky, takže když byly někde v okolí na statku křtiny nebo svatba, tak ho všude chtěli,“ vzpomíná Fritz Hawelka, rodák ze sousední obce Kamenná (dříve Bergersdorf), který v posledních dvaceti letech v Německu systematicky shromažďuje svědectví o okolnostech zdejšího odsunu.

Ve sklárně se Kautzinger postupně vypracoval z řadového dělníka na brusiče skla, a aby zapadl do místní proletářské party, vstoupil zakrátko i do prvorepublikové komunistické strany. Jeho příkladnou integraci ovšem dramaticky naboural příchod německých invazních vojsk. Členy zdejší komunistické buňky, včetně Kautzingera, sebralo gestapo a odvezlo k výslechům do Prahy. Zatímco však byli jeho spolustraníci z Dobronína shledáni bez výjimky vinnými z šíření nepřátelské ideologie a totálně nasazeni do fabrik v Německu, odkud se vrátili až po válce, Kautzingerovi se podařilo ze smyčky vyvléknout. „Asi tak za dva měsíce byl zase zpátky doma,“ podotýká Hawelka. Což podle něj nebyla náhoda. „Je docela možné, že si svobodu vykoupil příslibem nějaké spolupráce,“ říká.

Osvobození Jihlavska Rudou armádou pak rakouskému skláři poskytlo příležitost řeči o své možné kolaboraci umlčet. Bryskně se postavil do čela zdejší revoluční gardy, která zabírala německé statky, bez ptaní jejich obyvatele posílala do internačních táborů a měla mocné krytí sovětského velení.

Svůj triumfální přerod v českého vlastence Kautzinger završil 19. května, tedy v den, kdy vstupoval v platnost dekret prezidenta Edvarda Beneše oznamující lidu, že „za osoby státně nespolehlivé jest považovat Němce“. A jejich majetek se dává pod národní správu. Dobronínská hospoda U Polzerů byla ten večer plná. A podle dostupných svědectví to byl právě rakouský brusič, kdo krátce před půlnocí vyzval partu zhruba deseti přiožralých dobronínských mužů, aby vzali rýče, lopaty a kvér a zašli se podívat na Němce z okolních vesnic, internované ve zdejší hasičárně.

„Osobně se domnívám, že zde k tomu údajnému masakru nedošlo, protože hned za obcí byla jednak rumunská vojska a nedaleko byla i sovětská armáda, takže je těžko představitelné, že by se pod jejich správou něco takového mohlo stát,“ sdělil mi před rokem při rozhovoru starosta Dobronína Jiří Vlach (KSČM). S tím, že nejlepší by dnes bylo udělat za tímto smutným obdobím „tlustou čáru“. Což se mu očividně nesplnilo.

Svědectví shromážděná Fritzem Hawelkou, německou publicistkou Hermou Kennel i výpovědi pamětníka Josefa B. se v popisu masakru z poloviny května roku 1945 téměř shodují. „V hasičárně naložili asi deset Němců na přívěs za traktor a odvezli je na louku za vesnicí, kde je pak utloukli lopatama,“ říká Josef B., kterému události popsal dnes už nežijící přímý účastník půlnočního zabíjení. „Ještě večer se pak vrátili do hospody, kde se tím chlubili. Jeden z nich, myslím, že to byl nějaký Budín, tam snad dokonce vyprávěl, jak jednomu chlapovi rozpůlil hlavu jedním seknutím rýče.“

Sousedská solidarita, zpětná amnestie prezidenta Beneše platná pro všechny zločiny spáchané na Němcích, které se odehrály v době divokého odsunu, a odpor komunistického režimu podobné zločiny prošetřovat udělaly z temné kapitoly dobronínského odsunu veřejné tabu. Důkazy o vytěsněném zločinu ale čas od času nečekaně vypluly na povrch podobně jako nekontrolovatelné přeřeknutí freudovského neurotika.

Když se kupříkladu na louce U Němců v sedmdesátých letech prováděly drenážní práce, vyhrabal zdejší zaměstnanec JZD překvapivě lidské kosti. Práce pak byly okamžitě zastaveny a kosti zahrabány zpátky tam, kam patří. Ačkoli byla louka vlhká, což zemědělcům dlouhá léta komplikovalo práci, pokusy o odvodnění už JZD raději nikdy neopakovalo.

„Skutečně se ukázalo, že jedna z drenážních děr zasahovala do okraje plochy, kde jsme nalezli ony lidské ostatky,“ říká policista Michal Laška. Některé nálezy na ostatcích mohou dokonce dokazovat, že oběti byly usmrceny tak, jak událost popisovali svědci. „Na jedné z lebek jsme nalezli dlouhou rýhu přes celou jednu svrchní část, což mohlo být způsobené úderem nějakým řezným předmětem.“ Starosta Jiří Vlach se po odkrytí nezvratných důkazů o masakru nechal slyšet, že obětem by měl být vztyčen památník. Před stínem, který se nad vesnicí po desetiletí vznášel, už zjevně nelze uhýbat a nezbývá než jeho nepříjemnou existenci uznat.

Jenže přiznání podílu českých obyvatel (v tomto případě zřejmě i jednoho německy mluvícího imigranta) na zabíjení německého obyvatelstva v době divokého odsunu stále není v Česku úplně samozřejmé, a to ani tváří v tvář historickým faktům a nálezům kostí či dobových nahrávek. Na opačném konci země, v severočeském Novém Boru, se začátkem června roku 1945 odehrál podobný masakr civilistů jako v Dobroníně. Československá armáda pod velením podplukovníka Sekáče nechala přivést na náměstí více než dvacet Němců, u nichž byly údajně nalezeny zbraně. Po půldenním veřejném mučení vybrali vojáci sedm z nich, včetně několika žen a dvou osmdesátiletých kmetů, postavili je ke zdi a zastřelili. Jejich těla pak vojáci zahrabali do jámy kdesi za hřbitovem.

Na rozdíl od Dobronína tu zazněly spíš jen výjimečně hlasy zpochybňující fakt, že se událost skutečně stala. Místní zastupitelstvo dokonce před čtyřmi lety schválilo návrh pozůstalých na postavení symbolického náhrobku připomínajícího poválečnou popravu. A několik let pietní kámen stál na hřbitově, aniž budil nějaké emoce.

To vše se změnilo s příchodem letošního roku, ve kterém se konaly volby parlamentní a ještě budou konat volby komunální. Pomník, na němž je mezi oběťmi uvedený i popravený lékař – příslušník jednotek SS – a dva členové NSDAP, nejprve pateticky odsoudil Miloš Zeman (nedlouho poté se novoborská organizace jeho Strany práv občanů rozrostla na nejpočetnější buňku v kraji), s blížícími se volbami pak pomník odsoudili v rychlém sledu i europoslanec Jan Zahradil, Jana Bobošíková, Radek John, Vojtěch Filip a dopisem odpůrce pomníku nepřímo podpořil také Jiří Paroubek. Pomník v Novém Boru se proměnil ve výživné předvolební téma, na němž politické špičky dostaly příležitost předvést své odhodlání bránit národ před nepřípustnou relativizací českých dějin.

Je příznačné, že nález kostí v Dobroníně, dokazující, že se zde skutečně odehrála masová vražda na nevinných lidech, naopak žádný z čelných politických představitelů nekomentoval. Bez oficiálního zájmu se muselo obejít například i odhalení pamětní desky připomínající největší poválečný masakr německých civilistů v Postoloprtech letos v červnu.

Uznání českého podílu na poválečných zločinech má dosud obávaný přídech vlastizrady, jeho popírání je naopak oblíbeným způsobem, jak exhibovat jakési vlastenectví. V tomto ohledu Dobronín zjevně není o nic zvláštnější místo než zbytek země.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)