Říjen 2010

Taková normální obsese

Anneke Hudalla

Zpráv o zločinech na Němcích stále ještě není dost. Zavraždění Němci z masového hrobu na Jihlavsku by se fakt měli omluvit. Nikoli za holocaust, ale za to, že Janu Zahradilovi zkazili prázdniny. Velká pozornost, kterou česká média německým kostem věnovala, totiž způsobila evropskému poslanci za ODS „letní záchvat vzteku“. Nemá smysl se tady rozepisovat nad tím, že spoustu důvodů k rozčilení dal svým čtenářům i sám Zahradil. Třeba trapným narcismem, kterým se stylizoval do role hrdiny politické nekorektnosti. Anebo nesmyslným tvrzením, že vyšetřování českých poválečných zločinů na Němcích vede ve svém důsledku k nivelizaci německého teroru za okupace a vyhnání Němců po válce. Je to stále ta stará písnička, kterou nám Jan Zahradil zpívá již několik let. A přesto jeho text je příkladem zajímavého jevu, kterému se věnoval i Daniel Kaiser z Lidových novin. Jde o skutečnost, že mnoho Čechů na odhalení hrobu u Jihlavy reagovalo polemikou nebo odmítáním. Otázka zní – proč?

Fascinace konkrétním rozhodnutím

Kaiser na to má jasnou odpověď: Po dvaceti letech, během nichž média zaplavila veřejnost obrovskou vlnou obrazů, filmů a textů o zločinech na Němcích, už toho má mnoho Čechů prostě dost. Není vyloučeno, že na tom něco je. Vyplývá z toho ale, že bychom počet článků o vyhnání měli nějak omezit nebo „o tom“ úplně mlčet? Samozřejmě nikoli.

Zdánlivá „obsese“, se kterou se česká média věnují vyhnání, totiž není ani jedinečným, ani nahodilým fenoménem. Od sedmdesátých let třeba francouzští novináři s velkou vášní píší o Vichy, tedy o kolaboraci s Hitlerem. A v Německu se i devadesátý televizní dokument o nacionálním socialismu setkává se zájmem milionů diváků. Zřejmě každou společnost tedy na vlastní historii fascinují obzvlášť ony okamžiky, ve kterých její předci z věčného proudu událostí vystoupili jako konkrétní lidé, kteří se v konkrétní situaci museli rozhodnout mezi různými možnostmi konání: mezi kolaborací, pragmatismem, nebo odbojem. Mezi pomstou, soucitem, či uvážlivostí.

„Nevím, co by kdo z nás, včetně mne, dělal,“ píše Jan Zahradil. A právě o takové otázky by během veřejné debaty o vlastní minulosti mělo jít. Smyslem historiografie totiž není (jak se zřejmě domnívá Zahradil), abychom lidi a celé národy zařadili do černobílých schémat pachatelů a obětí nebo abychom si navzájem zúčtovali vinu. Kdo se zabývá minulostí, hledá odpovědi na otázky současnosti: Jak můžeme vytvořit demokratický stát, který bude reprezentovat skutečně všechny občany? Jaké politické důsledky mají velké regionální rozdíly v ekonomické vyspělosti uvnitř státu? A jak čelit nebezpečí, které nastane, když se rozpadem státu mění poměry většiny a menšiny? Československé dějiny 20. století jsou do značné míry návodem k řešení řady problémů, jež postkomunistická Evropa řeší nyní, jen je třeba klást správné otázky. A právě tady je zakopán pes.

Poslanče, ptejte se

Skutečně totiž nemá smysl, aby česká média zásobovala veřejnost stále novými obrazy z divokého vyhnání Němců, pokud zároveň nikdo nenastolí otázku, jaký význam tyto hrůzy mají pro současnost. Permanentní opakování stejných zpráv vyvolá omrzení a odpor – nejen v Česku. Položit vlastní historii aktuální otázky však není úkolem jen médií, ale také vědců a politiků. Bohužel Jan Zahradil tento úkol odmítá. A místo toho požaduje, aby ho už nikdo obrazy masových hrobů neobtěžoval. Toto politické selhání je opravdovým důvodem ke vzteku.