Říjen 2010

Tři omyly prezidenta Klause

Karel Hvížďala

Prezidentský úřad si zaslouží úctu, ale osoba, která ho zastává, porušuje-li sama princip ústavy, na kterou přísahala, a ještě k tomu vyzývá parlament, jak to učinil minulý týden Václav Klaus, tuto úctu sama pošlapává, a proto si zaslouží ostrou kritiku. Nehledě na to, že se Václav Klaus stále opakuje, a proto již nejde ani o myšlenky, ale o agitaci, jak připomínal třeba Theodor Adorno, když říkal: "Síla myšlení je v tom, že neplave s vlastním proudem a je rezistentní vůči tomu, co je již myšleno." Ani tuto bazální schopnost, kterou by měl mít prezident na rozdíl od stranického ideologa, Václav Klaus nemá.

První omyl prezidenta Klause spočívá v potřebě redefinice role Ústavního soudu České republiky. Ústavní soudy v Evropě začaly vznikat po druhé světové válce s ohledem na historickou zkušenost. První byl sice založen v Rakousku, ale základy materiálního práva položil v Evropě německý Ústavní soud po zkušenosti zbytnění Konventu po francouzské revoluci a po zneužití moci výkonné za nacismu, kdy všichni spoléhali na vlády ostatních zemí, že nástupu nacismu budou účinně vzdorovat, a zbytnění moci zákonodárné za socialismu a dostal za úkol střežit dělbu moci a rovnováhu mezi jednotlivými mocenskými pilíři: tedy mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní. (Připomeňme, že sociologové již od konce XIX. století v tzv. liberální teorii médií hovoří ještě o čtvrté moci, a sice mediální, která informuje a kontroluje ostatní moci a volená je občany přímo tím, že si její produkty kupují. V druhé půlce minulého století se tato teorie potvrdila, když kvůli odhalení médií musel po tzv. Spiegel-aféře v roce 1962 odstoupit ministr Franz Josef Strauß a kancléř Konrad Adenauer, v roce 1972 po tzv. Watergate-aféře prezident Richard Nixon. U nás zase, když MF Dnes odhalila, že ze svých příjmů si Stanislav Gross nemohl pořídit nemovitosti, které vlastní, musel v roce 2005 odejít z funkce předsedy vlády.)

Ústavní soud České republiky učinil několik zásadních rozhodnutí, která umožnila nastolení demokratičtějších poměrů v naší zemi, a proto si zaslouží spíš než kritiku uznání: Zamezil mimo jiné promlčení křivd spáchaných za totalitního systému, umožnil restituce a přes kontinuitu se starým právem, upozornil na hodnotovou kontinuitu se starým režimem, to znamená, že nelze pomocí paragrafů souhlasit s výkonem bezpráví.

Druhý omyl prezidenta Klause spočívá v útoku na rozhodnutí Ústavního soudu z loňského podzimu o odložení parlamentních voleb. Pan prezident se mylně domnívá, že toto rozhodnutí nebylo politicky neutrální a že se tím Ústavní soud ČR pasoval do role třetí komory parlamentu. Jenže opak je pravdou. Naše Ústava hovoří o čtyřletém volebním období a Ústavní soud pouze ukázal na to, že parlament nemá právo si libovolně, tedy neústavně toto období měnit, v tomto případě zkracovat, kdy se mu to z nějakých důvodů zdá výhodné či potřebné. Parlament se pokusil nad ústavou vyzrát tím, že k odhlasovanému zákonu přidal slůvko ústavní, a to nelze. Jak připomněl v Právu Petr Uhl, někteří právníci se dokonce domnívali, že to, co si parlament schválil, nebyl ani zákon.

Profesor ústavního práva Jiří Přibáň k tomuto rozhodnutí a odůvodnění pro Lidové noviny napsal: "Byl nejvyšší čas, aby i náš Ústavní soud zformuloval po německém a rakouském vzoru svou vlastní doktrínu nezrušitelného tzv. materiálního jádra či ohniska ústavy... (Rozhodnutí) jasně říká, že ne vše, co parlament označí za ústavní zákon, se také bez dalšího musí za ústavní zákon považovat."

Třetí omyl prezidenta Klause spočívá ve špatném čtení ústavy, když parlament považuje za "suveréna" a primárné zdroj, z "něhož vyvěrají všechny další moci ve státě". Takovou moc podle naší ústavy má pouze a výhradně lid, jak stojí v druhém článku, a vykonává ji pomocí zmíněných tří mocí, které musí být v rovnováze. Tak o tom vždy hovořili i spolutvůrci ústavy profesoři Klokočka a Cepl či profesor Čermák a pozdější soudci Ústavního soudu. Ústavní soud je od toho, aby dohlížel převážně na to, aby některá z těchto mocí nezbytněla, po čemž - bohužel - volá prezident. Zbytnění moci parlamentní, tedy učinit z parlamentu suveréna, by jednoznačně znamenalo návrat před listopad 1989 a navazovalo na bolševické heslo všechna moc sovětům a vytržení České republiky z demokratické Evropy, v níž už žádný stát není uspořádán hierarchicky, pyramidálně, ale jako síť, která má více mocenských center. Právě a jedině toto uspořádání, které zaručuje dělbu moci, je zárukou současné demokracie.

Za ještě nebezpečnější je možné ale považovat slova ministra spravedlnosti Pospíšila, který s názorem prezidenta vyslovil souhlas, a mlčení k takto nebezpečným názorům ze strany ODS, nepočítáme-li komunisty, u nichž je souhlasné mlčení pochopitelné. Jak je vidět, demokratické uspořádání státu je pro část našeho politického spektra stále moc složité a někteří politici by se rádi alespoň v něčem vrátili k tomu, v čem vyrostli. Za pozornost stojí, že ODS se takhle neuváženě chová před blížícími se volbami, v nichž jí jde o hodně. Vlastně svými postoji k Ústavě voličům sděluje: Vám je to jedno a my si tu můžeme dělat, co chceme. Takový postoj je arogantní a část voličů to určitě vnímá: zvláště v Praze, o kterou ODS tak stojí.

(Blog.aktualne.cz)