Říjen 2010

Hans von Seeckt o pruském svérázu

Franz Chocholatý-Gröger

Nuže, jaký je vlastně tento pruský svéráz? Především se vyznačuje pruským pojetím státu; to se liší právě tak od britsko-liberální státní koncepce, jež vidí ve vládě pojišťovacího agenta pro svůj obchod, jako od marxistického pojetí, jež nalézá svůj konečný cíl v mechanizovaném včelím státě - neboť pruský stát je vybudován na vzájemnosti úkonů, na oddaném úsilí každého příslušníka ve prospěch dobra celku a zároveň na úloze státní moci použít jí pro dobro každého jedince. Tak se stát v Prusku stává nikoli prázdným pojmem, nikoli abstraktní ideou, zdůvodněnou filozoficky nebo sofisticky, nýbrž živoucím, krví proniklým útvarem. Tím stát i každý z jeho členů jedno jsou; v každém z nich žije celý pruský stát. Tento stát je zcela vybudován na povinnosti občanů k státu jako na povinnosti státu k jeho občanům. Tento smysl pro stát obsahuje v sobě vysokou odpovědnost obou a tím i každého jednotlivce. Toto pruství je pojem zahrnující v sobě svobodu.

V anglicko-liberálním státě je jednotlivec otrokem blahobytu; jediným měřítkem v něm jsou peníze. V marxistickém státě mizí jedinec v mase a je otrokem bezkrevné ideje; v knížecím státě Macchiavelliově je poddaný nástrojem vladaře, jenž mu odměřuje svou přízeň podle vlastního prospěchu. V pojmu pruského státu žije dobrovolné, tedy svobodné sebevčlenění do organisovaného celku, jehož nutnou součástí je každý jednotlivec. L'état, c'est moi je volební heslo každého Prusa.

To svět nechápe, protože to nedovede procítit. Proto mu byl tento pruský stát tak proti mysli. Tak tomu bylo již s největším Prusem, králem, jenž se mu zdál bez morálky, jenž kráčel světem jako apokalyptický tvor a jenž přes to měl v sobě nejhlubší morálku, a to morálku povinnosti, kterou si sám vyvolil. A opět bylo velkému Korsičanu trapně, že to bylo roztříštěné, pokořené Prusko, které pohřbilo jeho slávu a jeho říši na večer u Belle-Alliance (1) . Ještě jedenkrát se povzneslo toto pruství k strašné velikosti, když svět nedovedl rozluštit velikou hádanku, Bismarcka.

Tak nezbylo nic jiného - když Prusku nerozuměli - nežli obávat se ho a proto, že se ho museli bát, nenávidět je. To prožilo Prusko jednou v hrdém pocitu své převahy a potom ve dnech Versailles a Výmaru, kdy se celá, teď na okamžik vypuštěná smečka nepřátel uvnitř říše i za jejími hranicemi vrhla na Prusko, když chtěla s tím, co bylo v minulosti nesrozumitelné a protivné, vrhnout do plamenů též všechno velké, co možná celou minulost. Rovněž z této bouře, z nejtěžší bouře, již zažilo, vyšlo Prusko ne sice nepoškozené, přece však živé. Pokoušeli se zmenšovat jeho minulost, zkracovat ji, a kdyby to šlo, zapomenout ji a dát zapomenout. Nadarmo. Minulost Pruska tvoří jednotu s přítomností a budoucností. V jeho pojetí státu, spočívajícím na povinnosti, kotví síla, jež sama přetrvala otřesy změněné státní formy. Kdysi se jeho král označoval za prvního služebníka státu, dnes musí být bráno za základ, že nejchudší syn téhož státu je též jeho nejvěrnějším synem.

My vidíme v Prusku stát svobodný, a to ve smyslu pravé svobody, oné svobody, jež je vštěpována a postavena na základě smyslu pro povinnost. Mnozí za hranicemi nechtějí a nedovedou a četní uvnitř nechtěli a v době úpadku to neuměli vidět a Prusko z oné doby je podle jejich názoru státem donucovacím, je velkými kasárnami. Vytýkali Bedřichu Vilému I., že nevládl spolu s parlamentem, a Bedřichu Velikému, že nezavedl všeobecné hlasovací právo. Přehlíželi totiž, že národ musí být k státnímu smýšlení teprve vychováván. Bez bojů a bez omylů nebylo lze jít touto cestou. Ve svobodě a ve společných hovorech se zašlo příliš daleko. Když však zaznělo oprávněné volání po silné ruce, po diktátorovi, ozvala se vzpomínka na berlu velikých králů.

Jak silně se v tomto státě pojila volnost s pořádkem, ukazuje zákon Steinův-Hardenbergův, jenž samosprávě, tudíž osobní odpovědnosti členů přikázal širokou volnost a působnost a zároveň zajistil vzdělávání úřednictva, jež důstojně v své nezištnosti, nezaujatosti a nestrannosti představovalo a zastupovalo stát.

Prusko bylo sociálním státem v nejlepším, ve vlastním smyslu slova. Sociální péče záleží především v tom, že poskytuje jednotlivci možnost práce, udržení a zhodnocení jeho sil a tím i možnost blahobytu. Státem blahobytu nemůže se státi takový stát, který odnímá občanu práci a vlastní odpovědnost a mění jej v zaměstnance státu. Je úlohou státu, aby k povznesení a zabezpečení obecného blahobytu chránil slabé, kontroloval činnost silných a obojí jednak povznášením, jednak omezováním přidržoval k službě obecnému blahu, to je státu. Sociální péče a ochrana proniká až do posledního bydliště. Když pak byly opuštěny cesty zdravé sociální politiky pruské ke škodě celku, stanulo se tváří v tvář milionům nezaměstnaných a rostoucímu nebezpečí bolševismu.

Staré Prusko bylo v protikladu k bohatým květům umění a věd na německém jihu a západě označováno za neduchovní. Umění vyhání bohatší a pestřejší květy na úrodnější půdě a vědy pracují rády v pokoji a bezpečnosti. Arci půda pruské marky nerodí lehce a bohatě a kolonizační úsilí Pruska plnilo vzduch hřmotem a nebezpečím. V otázkách umění je obtížné vést spory, avšak jména Schlitter, Schadow, Chodowiecki, Menzel, Kleist, Fontane (2) - abychom jmenovali jen některé - nesli pruský své ráz do nejpřednějších řad. Zbývá zdůraznit skutečnost, že založení univerzity Bedřicha Viléma v Berlíně spadá do let nejhlubšího úpadku státu a vyplývá z poznání, že se obroda Pruska musí opřít o duchovní obnovu. Zde vyučoval jako jeden z prvních profesorů Fichte a v Královci (Konigsberg) žil Kant (3) ztělesňující pruskou ideu povinnosti. Musíme tedy chápat pojem pruské duchovosti mnohem šířeji, máme-li rozpoznat její význam. Duch, vyškolený ve smyslu pro pojem státu a povinnosti, pronikl celým německým okruhem myšlení a tvoření. Teprve věcný, často chladný smysl pro řád, pocházející z Pruska, přinesl německému duchu schopnost organizační. Rozvoj techniky, oplodněný všemi bohatými zdroji německého ducha, nalézá své zdůvodnění v exaktním praktickém, vědecky a sociálně školeném pruství.

Tento pruský duch je především, jak je doloženo dějinami duch vojenský. Vystoupil na světlo v největším uměleckém díle, jež státní umění vytvořilo, v pruské armádě. Kolonizátorské úkoly Braniborska-Pruska (4) nutily k tomu, aby celé budování státu bylo těsně spojeno s budováním vojska, ba dokonce, aby armáda byla postavena za základ státu. Přitom nemyslíme ovšem jen na válečnickou činnost, jež stát teprve tvořila a chránila, nýbrž především na přitažlivou sílu pruského militarismu, jenž stále víc a více připoutával k sobě své německé kmenové bratry, často mu odporující, a jenž pruské vojenské myšlení učinil společným majetkem Německa, a to daleko víc, nežli by ukazovala jen forma. To je snad jeden z nejsilnějších důkazů životnosti pruství, že se mu po strašlivém konci německé armády uprostřed onoho Německa, jež se tvářilo nepřátelsky stejně k pruství jako k vojenství, přece podařilo založit německou brannou moc, která - ač malá - přece obsáhla celé Německo a ukázala pruské ražení. [1]

Tento pohled na pruského ducha je součástí kapitoly Prvky vývoje z knihy Moltke vzorem (Moltke: Ein Vorbild ) (5) generála Johannese Friedricha Hanse von Seeckta (* 22. 4 1866 v Schleswigu † 27. 12 1936 v Berlíně), obnovitele Reichswehru. [2] V 1. světové válce proslul se svým velitelem Augustem von Mackensen jako architekt strategického vítězství v bitvě u Gorlice-Tarnow (1.-3. 5. 1915). Od 1. října 1919 do 26. 3. 1920 je Seeckt tzv. Chef des Truppenamts, orgánu nahrazujícího generální štáb zakázaný versailleskou smlouvou. V letech 1920-21 se musela Výmarská republika smířit s uplatněním klauzulí versailleské smlouvy a snížit stav Reichswehru z 300.000 mužů na 100.000 mužů (z toho mělo být 4000 důstojníků) a Reichswehr měl být složen z déle sloužících dobrovolníků (25 let pro důstojníky a 12 let pro poddůstojníky a mužstvo). V té době byl od března 1920 do října 1926 velitelem Reichswehru (Chef der Heeresleitung der Reichswehr) v hodnosti generálmajora právě Hans von Seeckt. Při reorganizaci Reichswehru se von Seeckt snažil o vytvoření nepolitické organizace a o vytvoření takové síly, která by se v budoucnosti mohla stát základem nové a profesionální armády. Povolal 100.000 nejlepších mužů a namísto zrušeného generálního štábu vytvořil Truppenamt (úřad odpovídající za obranu, organizaci, výzvědnou službu a výcvik). Dále bylo zřízeno speciální oddělení věnující se vojenské historii a prognózám budoucího vojenského vývoje.

Nová armáda musela představovat především elitu, jakousi armádu kádrů. Ze 40.000 důstojníků prozatímního Reichswehru nedělalo generálovi žádné potíže vybrat 4000 důstojníků nové armády. Byli vybráni pro správnost úsudku, autoritu a kompetentnost.

Nebyl problém ani povolat každoročně 9500 dobrovolníků ze záplavy kandidátů, jejichž počet se pohyboval mezi 85.000 a 90.000. Nelítostný výběr mohl být tudíž proveden jak v rovině fyzické zdatnosti, tak v rovině intelektuální a morální. Rekruti byli vybíráni zejména mezi mladými lidmi ze zemědělských krajů a z malých měst, naopak byli vyloučeni uchazeči z velkých průmyslových center a židé.

Ze Seecktova hlediska se měla tato armáda vyhnout úskalí rutiny. Výcvik se neměl omezit jen na jeden nebo dva roky, ale měl si uchovat intenzivní charakter po celou dobu trvání vojenské služby. Reichswehr využil jednu z mála mezer ve versailleské smlouvě, která neomezovala poddůstojnický sbor, takže nakonec měl více než polovinu desátníků a poddůstojníků. Díky extrémnímu výcviku mohli všichni, ať důstojníci či poddůstojníci, zastávat funkce o dva stupně vyšší, než byla jejich hodnost. Z hlediska této koncepce představoval Reichswehr armádu velitelů (Führerheer). Vytvořil kádr budoucí národní armády, která vznikla po roce 1935. Konečně byl stanoven poslední bod. Během vojenské služby měli rekruti tu výhodu, že prošli profesionálním doškolováním, aby nebyli v nevýhodě po svém návratu do civilního života. Po ukončení vojenské služby musel Reichswehr zůstat v úzkém kontaktu s celou populací. Nesměl vytvořit cizí těleso v národě. Všechny pluky, všechny "tradiční roty" si ponechaly zástavy zaniklých jednotek a udržovaly úzké kontakty s asociacemi bývalých bojovníků. Bylo dbáno na to, aby vojáci byli svými posádkami v krajích, odkud pocházeli, aby tak udržovali spojení se svými rodinami, se svou vesnicí či městem. Vytvořil armádu malou, ale ekonomickou, technicky skvěle vybavenou a perfektně vycvičenou. Elitní armáda von Seeckta měla mít tyto součásti: 4000 důstojníků s dobou služby 24 let a 9500 poddůstojníků a mužstva na 12 let a dobrovolníků na 3 roky.

V oblasti materiální se von Seeckt projevil jako odhodlaný novátorský duch. Vycházeje ze zkušeností z předcházejícího konfliktu pochopil, že příští válka se bude rozhodovat v pohybu, za využití tanků a letadel. Zákaz vlastnit moderní vybavení znamenal pro Reichswehr svým způsobem výhodu. Nová německá armáda tak nebyla zavalena zastarávajícími válečnými prostředky.

Truppenamt se musel snažit sledovat vývoj techniky, shromažďovat závažnou dokumentaci o zahraničních armádách, a to i přes nový zákaz versailleské smlouvy, která Německu zabraňovala mít vojenské atašé. Prototypy nových zbraní byly pečlivě studovány.

Ustanovení Smlouvy mezi SSSR a Německou říší z 16. 4 1922 umožňovalo Německu vyzkoušet tyto prototypy v Rusku, zúčastnit se cvičení, v nichž vstupovaly do hry tanky a letadla, zejména na letecké základně v Lipecku u Voroněže (od dubna 1925) nebo na tankové škole v Kazani, kde obě armády společně testovaly a školu vedl generál Oswald Lutz, později první velitel německých tankových vojsk. I přes to, že neexistovalo letectvo, von Seeckt si u sebe ponechal skupinu asi šedesáti důstojníků, kteří se za první světové války zúčastnili leteckých bitev. [3]

Von Seeckt ve své knize Deutschland zwischen West und Ost píše o nutnosti spolupráce se SSSR a jako nutnost pro budoucí konflikt s Francií a Polskem. Polsko je nepřítelem pro obě země, neboť oběma zemím urvalo jejich území na východě Německa a západě Ruska. [4]

A konečně v oblasti politiky trval von Seeckt na tom, aby armáda zůstala nadstranická a aby byla věrná přísaze, kterou složila nikoliv do rukou prezidenta republiky, ale ústavě. Důstojníci a vojáci Reichswehru neměli volební právo a nemohli se přimknout k žádnému politickému uskupení. Nicméně představovali poslední záchranu v případě vnitrostátní krize a garantovali jednotu státu a národa. Od roku 1925 se snaží realizovat Velký plán budování nové německé armády. [5] Von Seeckt tedy pokládal pro padesátimiliónový stát s útočnými úmysly za dostatečnou armádu, která měla poloviční stav, než má naše dnešní armáda České republiky. V roce 1926 je zbaven velení Reichswehru pro přítomnost prince Wilhelma von Preußen na vojenském cvičení. V letech 1930-1932 je poslancem Deutsche Volkspartei (DVP) v Reichstagu a v letech 1933–1935 spolupracuje s vůdcem Kuomintangu generálem Čankajškem v Číně, kde pobývá.

Poznámky:

1) Belle-Alliance- hostinec u Waterloo, místo porážky Napoleona 18.6.1813

2) Schlüter Andreas (1664-1714) sochař a stavitel; Schadow Johann Gottfried (1764-1850) sochař ; Chodowiecki Daniel (1726-1801) malíř a mědorytec; Menzal Adolf (1815-1905) malíř a ilustrator; Kleist Ewald (1715-1759) básník; Kleist Heinrich (1777-1811) dramatik; Fontaine Theodor (1919-1898) básník a kritik

3) Fichte Johann Gottlieb (1762-1814 filozof, Hovory k německému národu z r. 1808; Kant Immanuel (1724-1804) zakladatel filozofického kriticismu

4) Společný útvar Kurfiřství Braniborského (Kurfürsten von Brandenburg) a vévodství pruského (Herzogtum Preußen) pod vládou domu Hohenzollernu od roku 1618 do r. 1701, kdy byl 18.1.1777 korunován Friedrich III. krákem Pruska

5) Helmuth Karl Bernhard Graf von Moltke (1800-1891), pruský generál, vítěz u Hradce Králového 1866 a velitel vítězných pruských vojsk v prusko-francouzské válce 1870–71

[1] Generál-plukovník von Seeckt, Moltke vzorem, Knihovna „Dobré Ottovo dílo“ Svazek IV. Nakladatelství J.Otto společnost s r.o.v Praze 1940, s.16-20

[2] http://de.wikipedia.org/wiki/Hans_von_Seeckt

http://www.dhm.de/lemo/html/biografien/SeecktHans/index.html

http://www.preussen-chronik.de/person_jsp/key=person_hans+von_seeckt.html

[3] Masson Phillipe , Historie německé armády 1939-1945, Naše vojsko 1995 s. 9-11

Duffack J.J., PSYWAR, První psychologická válka Moderní doby. Sudetská válka. Naše vojsko 2010, s.237-238

[4] Generaloberst von Seeckt, Deutschland zwischen West und Ost , Hanseatische Verlagsanstalt Hamburg 1933, von Seeckt Hans Generaloberst und die Reichswehr(macht) , Eine neue Armee entsteht, http://military.my-place.us/seekt.html

[5] Der große Plan http://www.zeit.de/1997/11/Der_grosse_Plan

Literatura:

Duffack J.J., PSYWAR, První psychologická válka Moderní doby. Sudetská válka. Naše vojsko 2010, ISBN 978-80-206-1113-0

Groehler Olaf, Sebevražedné spojenectví, Ivo Železný 1997, ISBN 8023733117

Masson Phillipe , Historie německé armády 1939-1945, Naše vojsko 1995 ISBN 80-206-0461-8

von Seeckt generál-plukovník, Moltke vzorem, Knihovna „Dobré Ottovo dílo“ Svazek IV. Nakladatelství J.Otto společnost s r.o.v Praze 1940, s.16-20

von Seeckt Hans:

- Antikes Feldherrntum : [Vortr. geh. auf d. 22. Jahresvers. d. Freunde d. humanist. Gymnasiums f. Berlin u. d. Prov. Brandenburg am 29. Nov. 1928], Berlin : Weidmannsche Buchh. 1929 35 S.

-Gedanken eines Soldaten, Berlin : Verlag f. Kulturpolitik, 1929 179 S.

- Die Zukunft des Reiches : Urteile u. Forderungen, Berlin : Verlag f. Kulturpolitik 1929, 192 S.

- Landesverteidigung, Berlin : Verl. f. Kulturpolitik 1930, 93 S.

- Wege deutscher Aussenpolitik, Leipzig : Quelle & Meyer 1931, 33 S.

- Moltke : Ein Vorbild, Berlin : Verl. f. Kulturpolitik 1931 186 S.

- Deutschland zwischen West und Ost , Hanseatische Verlagsanstalt Hamburg 1933, 45 S.

- Die Reichswehr, Männer und Mächte, Leipzig : R. Kittler's Verl. 1933, 140 S.

- Gedanken eines Soldaten, Leipzig : K. F. Koehler G. m. b. H. 1935 157 S.

von Seeckt Hans Generaloberst und die Reichswehr(macht) , Eine neue Armee entsteht, http://military.my-place.us/seekt.html

von Seeckt Hans, ANTIKES FELDHERRNTUM, http://military.my-place.us/feldherrn.html