Říjen 2010

Den, kdy redakce ovládla buzerace

Ctibor Jappel

V totalitním tisku představoval každý 21. srpen po roce 1968 doslova mobilizaci. KOMUNISTIČTÍ CENZOŘI řádili, hledali jinotaj v každém slůvku. Přesto občas náhodou i „náhodou“ vyšly perly.

Číslo 68 si vybral Jaromír Jágr na svůj dres, Josef Škvorecký založil v Kanadě vydavatelství 68 Publishers... A českoslovenští komunisté, ti byli vůbec osmašedesátkou doslova posedlí! Zatímco jejich tuhý systém vlády jedné strany se pevně opíral o přítomnost sovětských vojáků na našem území, oni se snažili udělat všechno pro to, aby z hlav lidí vzpomínku na rok, kdy k nám vojáci přišli, vymazali. Často až absurdním způsobem.

„V každé knížce byla strana 68 extrémně citlivá,“ vzpomíná novinář Karel Hvížďala, který v letech 1971–77 pracoval v nakladatelství Albatros a předtím v Mladém světě. „Naši šéfové si hlídali, aby se na ní neobjevilo cokoli závadného, co by mohlo připomínat invazi. Problém byl třeba v mayovkách – tam se vyskytovalo spojení ‚rudý bratr‘. To muselo ze strany 68 okamžitě zmizet.“

Podobně zběsile si režim hlídal i televizi. Věcem, které nesměly okolo jedenadvacátého srpna na obrazovku, říkali komunisté „asociační scény“ – cokoli, co by mohlo vyvolat asociaci se sovětskou invazí, bylo tabu. Proto nesměly do vysílání obrázky tanků nebo střelných zbraní. „Komunisté si hlídali dvě data – právě jedenadvacátý srpen a potom lednové dny, kdy se v roce 1969 upálil Jan Palach,“ vysvětluje vysokoškolský učitel Milan Šmíd, který pracoval na Kavčích horách v redakci pořadů ze zahraničí. „Jednou v lednu naše redakce zařadila film Giordano Bruno o astronomovi, kterého upálila inkvizice. Možná by si toho nikdo nevšiml, ale Svobodná Evropa tehdy odvysílala příspěvek o tom, jak jsou Češi stateční, když si připomínají Palachovo upálení filmem o Brunovi. Od té doby platil zákaz v lednu pustit na obrazovku cokoli, kde by byl oheň. V oddělení dětských pořadů se smáli, že jich se to nemůže týkat. A pak zařadili v lednu nějaké varieté, kde kouzelník předváděl triky se studeným ohněm. To šlo po stranické linii vysoko a měli z toho problém,“ vzpomíná Šmíd.

Celých jedenadvacet let normalizace šéfredaktoři běžně docházeli na porady do sídla komunistické strany, kde dostávali instrukce, o čem a jak mají psát. Každý srpen však režim připravil doslova mobilizaci: komunističtí cenzoři, kteří se honosili vojenskými hodnostmi (kapitán, plukovník), docházeli přímo do redakcí a kontrolovali práci novinářů. Šéfredaktoři si zajistili, aby v ty dny mohli do práce přijít jen obzvlášť prověření redaktoři. Do tisku nesmělo proniknout nic závadného.

„Já jsem si v tom období schválně vybíral dovolenou a odjížděl na chatu. To byla neskutečná buzerace,“ popisuje srpnové novinářské dny Karel Pacner, který pracoval v tehdejší Mladé frontě a stále píše pro dnešní MF DNES. „V průjezdu před redakcí stáli policajti, esenbáci, a kontrolovali, kdo vchází dovnitř.“

Hlavní práci na tom, aby se v redakcích neobjevovali „nespolehliví“ žurnalisté, však komunisté odvedli hned v prvním roce po invazi. Postupovali systematicky, pomocí personálních čistek. „Do hlavní redakce programu Československé televize cenzoři snad ani nemuseli,“ vysvětluje Milan Šmíd. „U nás to bylo volnější, ale hlavní redakce, to byl samý kovaný komunista. Tam si to ohlídali.“

Ani ti nejhorlivější komunisté však nedokázali ohlídat všechno. Chyby v novinách, nad kterými se dnes čtenáři spíše zasmějí, tehdy dostávaly ideologický význam. V srpnu 1979 redaktoři hlavních komunistických novin – Rudého práva – zřejmě hledali na výročí sovětské invaze co nejneškodnější článek. Rozhodli se pro budovatelský text o právě probíhajících žních (ostatně, články o žních měly v obsahu deníku v letních měsících převahu). Nazvali ho Zápas o zrno pokračuje. Ale nejspíš kvůli nedostatku místa potřebovali titulek zkrátit. A tak vypadla slova „o zrno“. Přímo na titulní straně Rudého práva se tedy v den, kvůli kterému komunisté bláznili, skvěl titulek 21. srpna: Zápas pokračuje.

Z podobné kategorie budovatelských titulků, které se zvrtly, je i ten z Mladé fronty, kde materiál o plnění plánu v zemědělských družstvech nazvali Každé prase rozhoduje. Systém vedení komunistického státu tak vystihl poměrně přesně.

Do problémů se dostali i redaktoři takového média, jakým byl časopis pro děti Sluníčko. Jeho redakce v srpnu 1978 v seriálu Dívej se a povídej otiskla kresby různých typů bojové techniky – a na jednom z nakreslených tanků bylo číslo 68. Opravdu miniaturní, autor tohoto textu ho na obrázku v archivu hledal několik minut. Komunističtí cenzoři si ho však všimli – a podle jejich názoru to byla tajenka vyvolávající nežádoucí asociace na příjezd vojsk Varšavské smlouvy.

Co odmítli redaktoři, to dodalo vnitro Důslednost těch, co dohlíželi na noviny, někdy hraničila až se stihomamem. Ondřej Neff, další tehdejší redaktor Mladé fronty, vypráví: „Jeden z těch, kteří chodili k nám do redakce, byl vyložený blb. Jmenoval se Sádlo a kontroloval i křížovky. Jednou udělal povyk, jako kdyby právě odhalil velezradu. Protože jsem měl tehdy jako elév stránku s křížovkami na starosti, šel jsem se zeptat, o co jde. Přišel na to, že pod tajenkou ‚had na šest‘ se skrývá ‚užovka‘ a hned potom následovala předložka ‚na‘. To dávalo dohromady KAN, zkratku Klubu angažovaných nestraníků, který byl po roce 1968 zakázaný. Tu křížovku jsme museli vyřadit a dát do novin jinou.“

Na další důkaz cenzorské posedlosti vším možným si vzpomínají Pacner i Věra Šálková, která pracuje jako jazyková lektorka MF DNES: „Ti cenzoři si brali stránky, položili jich třeba několik přes sebe a kontrolovali proti světlu, jestli nevznikl nějaký nevhodný obrazec. Jednou, když byly volby, vyšel seznam kandidátů Národní fronty a na druhé straně bylo řešení jakéhosi kvízu – jedno správné a druhé špatné. To špatné bylo přeškrtnuté červenou čarou a při průhledu přes noviny to vypadalo, jako by byla škrtnutá ta kandidátka. Z toho byl také velký průšvih.“ To, co na první pohled působí směšně, mohlo mít pro tehdejší novináře vážné důsledky. Novinoví redaktoři kvůli takovým „nepozornostem“ přicházeli o práci nebo byli přeřazováni na nižší posty. A o funkci mohli přijít i šéfredaktoři. Proto v normalizačních novinách panovala autocenzura – každý si hlídal, co píše, aby neměl problémy. V případě, že někdo odmítl psát například o bezproblémovém soužití Čechů se sovětskými vojenskými posádkami, text ochotně dodalo ministerstvo vnitra a vyšel zpravidla s podpisem redakce.

Noviny převážely sanitky Vpád vojáků Varšavské smlouvy v roce 1968 zničil vzácné období v dějinách, kdy média v Československu nebyla zatížena žádnou cenzurou. Trvalo jen od začátku roku do srpna. V době invaze řada novinářů prokázala velkou odvahu. Ačkoli vojáci obsadili všechny hlavní redakce, ještě několik dní po invazi běželo „pirátské“ vysílání televize, které se připravovalo přímo na jihočeském vysílači Kleť. Na stejném principu fungovaly redakce novin a časopisů přímo v tiskárnách. „Sověti tehdy hlídali mosty. Nebylo jednoduché dostat výtisky Mladého světa z tiskárny, která byla na jednom břehu Vltavy, na břeh druhý. Zástupce šéfa pražské kriminálky nám zajistil čluny říční policie, se kterými jsme časopisy převáželi. Také jsme je vozili v sanitkách, ale na to Rusové po čase přišli,“ vypráví Hvížďala.

Už 3. září si však státní moc začala média znovu stahovat pod svou kontrolu. Vznikl Úřad pro tisk a informace, který hned ve svém prvním pokynu nakázal „nepublikovat nic, co by mohlo vyznít jako kritika Sovětského svazu, Polska, Německé demokratické republiky, Bulharska, Maďarska a komunistických stran v těchto zemích“, a „nepoužívat termíny okupant a okupace“. Aparát pro dohled nad médii „strana a vláda“ po roce 1968 postupně propracovávaly. A jako to snad dělá každá totalita, skutečnou funkci úřadů schovávaly za dobře znějící zkratky. Cenzuru tak v Československu postupně vykonávala HSTD – Hlavní správa tiskového dohledu (to bylo ještě v 50. letech), ČÚTI – Český úřad pro tisk a informace (po roce 1968), SÚTI – Slovenský úřad pro tisk a informace, a nakonec FÚTI – Federální úřad pro tisk a informace. Pro rady a nařízení si šéfredaktoři novin chodili i přímo na ÚV KSČ (ústřední výbor komunistické strany).

Do redakcí přicházely pokyny ČÚTI telegrafem. Například 1. července 1970 vydal úřad „zákaz publikování článků a materiálů s erotickou tematikou a propagace stylu života extremistických skupin mládeže (život hippies, sex, požívání drog, extrémní móda apod.)“.

Ať už připadalo komunistům na sexu extremistického cokoliv, vedle životního stylu si dávali pozor i na konkrétní lidi, kteří byli nějak spojováni s rokem 1968 a pražským jarem. 16. ledna 1970 tak cenzoři nakázali „nepublikovat žádné informace o průběhu a závěru pěvecké soutěže Zlatý slavík 1969“. Takový zájem komunistů o populární hudbu by mohl působit zvláštně, kdyby nešlo o to, že v kategorii zpěvaček v roce 1969 vyhrála Zlatého slavíka Marta Kubišová, jejíž píseň Modlitba pro Martu se stala symbolem okupace. O něco později ČÚTI vydal „doplnění upozornění, že je možno zveřejnit, že vítězem soutěže Zlatý slavík 1969 se stal Karel Gott“. Kubišová do novin na rozdíl od něj nesměla. A výsledky dalších ročníků si pro jistotu komunisté zfalšovali k obrazu svému.

Někdy se do spolupráce cenzorů s médii podivuhodně otiskly i osobní vazby. „V Mladém světě dělala dlouhá léta šéfredaktorku Olga Čermáková. Její manžel byl obvodním předsedou KSČ a každý večer chodil do redakce, aby tam časopis četl s ní. Co se mu nelíbilo, to se vyhazovalo,“ popisuje Hvížďala.

Pohled na cenzuru se však postupem času měnil. Na sklonku osmdesátých let byl Mladý svět považován za kultovní časopis a vycházely v něm například první texty Radka Johna o narkomanech, vekslácích a prostitutkách. Manžel Olgy Čermákové to mezitím dopracoval na post ředitele FÚTI a právě jeho záštita dovolila Mladému světu postupně přijmout modernější tvář, zatímco v jiných médiích se témata kritických materiálů omezovala na drobné útrapy socialistického života, jejichž popisování tehdejším vládcům, zdá se, nevadilo. A tak se na stránkách novin se vší vážností řešila témata jako sešívání oblečení nekvalitními nitěmi, stagnující inovace popelnic nebo nedostatek zápalek v krabičkách.

Konec cenzury v Československu přišel se sametovou revolucí – 10. prosince byl předseda FÚTI Zdeněk Čermák odvolán ze své funkce. Nový tiskový zákon z 29. března 1990 zaručoval plnou svobodu tisku a FÚTI díky němu zmizel ze světa.

(MFDNES)