Říjen 2010

Poválečný zápas o majetek Německé evangelické církve v Českých zemích

Jiří Piškula

Němečtí evangelíci a nacismus

V poválečném Československu byla Německá evangelická církev (NEC) vnímána jako výrazně pronacistická. Tento soud byl ovšem spíše intuitivní či vysloveně tendenční. Otázka zapojení NEC do složek nacistického režimu zůstává dodnes nezodpovězena. Zcela nezpracovány jsou klíčové prameny z doby druhé republiky a protektorátu. Určitý obrázek si však lze udělat z hlášení úřadů první republiky. Důležité je, že tyto materiály nejsou zatíženy tendenčností poválečných let.

Prvorepublikové orgány vyšetřovaly NEC s ohledem na možnou nacistickou orientaci a agitaci v letech 1930–38. Při šetření nebyly shledány přímé důkazy o nacistické propagaci. Výhrady vůči NEC se týkaly shromažďování ilegální pošty na farách, zvaní duchovních z říše, pořádání porad a přednášek neznámého obsahu, prázdninových pobytů dětí v Německu, zapojení do německých národních spolků a přijímání peněz z říše. Nejčastější výtkou vůči NEC byly sympatie vůči Sudetendeutsche Partei (SdP). Minimálně sedm farářů bylo jejími aktivními členy. (Podle poválečných údajů ministerstva vnitra (MV) byli členy SdP prakticky všichni faráři.) NEC však s SdP nespolupracovala jako instituce. Vyvstává navíc otázka, zda je vůbec možno chápat sympatie k SdP do r. 1938 jako přitakávání nacismu. Až do obsazení Sudet popírali představitelé této legálně existující politické strany velkoněmecké tendence a orientaci na nacismus. SdP se do té doby prezentovala jako ochránce německé menšiny. Jeden ze sedmi farářů, členů SdP, Walter Stoeckel, podle úřední zprávy rozmnožoval a mezi svými kolegy rozšiřoval texty protinacistické německé „Vyznávající církve". Pozoruhodné je i to, že do říšské církve se NEC začlenila až v r. 1940. Slezská evangelická církev se přitom do polské evangelické církve začlenila 7. 11. 1938, okamžitě po odtržení pohraničí.

Poválečná situace Německé evangelické církve

Po válce neměla NEC prakticky žádnou možnost ovlivnit svou budoucnost. Už v prvním červnovém týdnu proto začalo její vedení řešit své záležitosti prostřednictvím synodní rady Českobratrské církve evangelické (SR ČCE). V této době začíná docházet k prvním konfiskacím jejího majetku. (Kostel a fara v Trutnově, Brně, Č. Budějovicích…) Od poloviny června začíná majetek NEC zajišťovat SR ČCE. Ta rovněž intervenuje za její zatčené faráře, jejich rodinné příslušníky a formou půjček jim poskytuje finanční výpomoc. Do odsunu německého obyvatelstva jsou postupně zařazováni i faráři, takže NEC začíná mít problémy s personálním zajištěním správy svých věcí. V červenci s nelibostí evidují zápisy jabloneckého ústředí NEC první nucenou správu svého majetku ze strany Československé církve (CČS). Informují o tom SR ČCE a snaží se, aby veškerý její majetek přešel na ČCE jako teologicky jí nejbližší církev. 21. 8. 1945 požádala Rada NEC o připojení k ČCE. Ministerstvo školství a osvěty (MŠO) tuto žádost z formálních důvodů neuznalo. (Musel by ji totiž potvrdit sněm, který však nebylo možno svolat.) Své rozhodnutí o spojení s ČCE zopakovala Rada NEC v letech 1945-46 několikrát. Pravděpodobně právě tato její snaha vedla v únoru 1946 k zatčení jejího prezidenta E. Wehrenfenniga. Naznačuje to mj. zpráva libereckého faráře Šuchmanna, kterému jablonecká policie sdělila, že zatčení provedla na pokyn ministerstva vnitra. V srpnu 1946 byl Wehrenfennig odsunut. Tím byla NEC v Československu umlčena.

Politické předpoklady soupeření o majetek

O majetek NEC měla ovšem zájem i CČS. Předpokladem jeho získání byla jeho konfiskace. Tou by se stal obecným vlastnictvím, o který by se mohl hlásit kdokoli. Konfiskaci majetku NEC prosazovala v poválečném politickém spektru KSČ. Toto její řešení se proto CČS rozhodla podporovat. Po válce okamžitě sesadila své zkompromitované vedení a do čela si postavila Ústřední národní správu. Jejími členy byli komunisté František Hub (pozdější vedoucí Státního úřadu pro věci církevní), Václav Mollkup (pozdější pražský krajský církevní tajemník) a pražský biskup Miroslav Novák. Ten se nechal na pokyn ÚV KSČ později ze strany vyškrtnout a byl veden jako „důvěrný člen". Zachovaly se dopisy z ledna a února 1947, v nichž Novák gratuluje Klementu Gottwaldovi k politice vlády, připomíná mu svou „pokrokovost" a stěžuje si, že ještě nedošlo ke konfiskaci majetku NEC. Konfiskace majetku NEC se na komunisty vedeném ministerstvu vnitra domáhala i Ústřední rada CČS.

ČCE se obracela na ostatní strany, především na evangelíky v jejich řadách. Posílala jim a jejich poslaneckým klubům ohledně NEC různé rezoluce. (KSČ nebyl adresován jediný dopis.) Největší pomocí ČCE se stal národní socialista František Loubal. Ten se stal v květnu 1945 předsedou Zemského národního výboru v Brně a svým vlivem pomohl získat ústavy v Sobotíně a Myslibořicích. (Zemřel v 50. letech v Jáchymově.) ČCE razila právní výklad, že majetek NEC je „veřejnoprávním evangelickým majetkem". Pro tento výklad získala i Slovenskou luterskou církev, která by při jeho aplikaci získala majetek NEC na Slovensku.

Politicko-právní bitva

Základní právní rámec, podle kterého se na majetek NEC pohlíželo, tvořil dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. O úpravě československého občanství a dekret č. 108/1945 Sb. O konfiskaci nepřátelského majetku. První dekret odstavil od majetku NEC původního vlastníka, druhý poskytl nástroj k jeho konfiskaci.

SR ČCE se přihlásila o majetek NEC 28. 5. 1945 dopisem Zemskému národnímu výboru v Praze a Brně. V tom oznamuje, že považuje majetek německých evangelíků za majetek ČCE. V Brně bylo 17. 7. rozhodnuto o přidělení majetku NEC do správy ČCE jako církvi ideově nejbližší. Již 27. 7. ovšem Ministerstvo školství a osvěty (MŠO) nařídilo, aby Národní výbory ustavily nad majetkem NEC národní správu. Ministerské nařízení mělo přitom větší právní váhu než rozhodnutí zemských národních výborů.

V říjnu 1945 vydala SR ČCE memorandum obsahující právní rozbor týkající se povahy majetku NEC. Jeho základní myšlenkou bylo, že uvedený majetek není majetkem hmotným, nýbrž majetkem účelovým – tedy potřebným k praktikování víry jedné konfese. Jako takový nepodléhá žádnému z konfiskačních dekretů. Evangelická církev byla v Rakousku organizována jako jednotný celek na základě patentu z r. 1861. Po roce 1918 se církev rozdělila podle národnostního principu. Je tedy logické, že má-li být nový československý stát po roce 1945 jednotný, musí se evangelická církev vrátit k jednotné správě. S řadou memorand vyjadřujících její právní názor přišla i CČS. Ta stavěla na červencovém výnosu MŠO zřizujícím nad majetkem NEC národní správu. NEC hodnotila jako národnostně nespolehlivou, s nacistickým charakterem. Tedy ve smyslu dekretu č. 108/1945 Sb. vůči Československu nepřátelskou. Sama sebe prezentuje jako uvědomělého pěstitele národního života. Poskytnutí majetku NEC by jí pomohlo rozšířit toto působení do pohraničních oblastí. Argumentuje i tím, že má v pohraničí z nekatolických církví nejvíce členů. Termín „evangelický" posouvá na „nekatolický".

Chaoticky působí výnosy MV. V prosinci 1945 MV souhlasí s rozpuštěním NEC a sloučením s ČCE. Sloučení se však má týkat pouze osob, nikoli majetku. V březnu 1946 přebírá MV právní názor SR ČCE, že nárok na užívání majetku NEC má ČCE. Od června 1946 - tedy po pro KSČ úspěšných volbách - však začne zastávat názor, že se konfiskační dekret vztahuje i na majetek NEC. MŠO naproti tomu trvale tvrdí, že se tento dekret na majetek NEC nevztahuje a disponování s ním je třeba vyřešit zvláštním zákonem. Než se tak stane, souhlasí však s uvalením národní správy. V r. 1946 se o majetku NEC jednalo na čtyřech schůzích vlády. Vždy patově. Komunističtí ministři žádali konfiskaci, nekomunističtí byli pro jiné řešení.

Únor 1948 a jeho důsledky

Krátce po převratu bylo MŠO vyzváno sborem CČS v Ústí n. L., aby realizovalo návrhy na konfiskaci majetku NEC a přidělovalo jej nekatolickým církvím v pohraničí podle potřeby. Vedoucím církevního odboru MŠO byl bývalý duchovní CČS, člen KSČ Vladimír Ekart. Dr. Ammer, kterého na MŠO vnímala jako „svého člověka" SR ČCE, zde v dubnu skončil. Koncem března se sešli v Úřadu předsednictva vlády zástupci MV a MŠO a dohodli se na speciálním zákonu, který bude projednán ve zkráceném řízení. ÚV KSČ vyhodnotil deset dní před přijetím zákona CČS jako „vhodný nástroj" pro své politické cíle a 25. 4. 1949 rozhodl, že součástí podpory této církve bude i předání konfiskovaného majetku NEC. Zákon č. 131/1948 Sb. O likvidaci právních poměrů NEC byl schválen už 4. 5. 1948. V jeho důvodové zprávě se mluví o zachování kultového účelu pro potřeby nekatolických církví, z nichž je na prvním místě jmenována CČS. Církve pak byly osloveny, aby podaly své návrhy na rozdělení majetku. Vzhledem k vlivnému postavení některých členů CČS v novém režimu a zmíněnému usnesení ÚV KSČ nepřekvapí, že CČS nakonec získala většinu, tj. 73 % majetku NEC, zatímco ČCE 27 %. V absolutních číslech to znamenalo pro ČCE 48 položek ze 176. Definitivně byly majetkové převody NEC dokončeny až v roce 1958.

K tomu je třeba ještě přidat poznámku. Prvním vážným zářezem do nově nabyté svobody byl odsun německého obyvatelstva v letech 1945-1946. Poválečná atmosféra přispěla k jeho většinovému akceptování i členy Českobratrské církve evangelické. Záhy se však na stránkách církevního tisku objevily také ostré reakce napadající jeho obecnou podstatu (náprava válečných křivd, konečné vyřešení německého problému), a především jeho mnohde děsivý průběh. Pomoc pro děti zajatých či zabitých německých rodičů organizoval českobratrský evangelík Přemysl Pitter. Synodní rada zase distribuovala prostřednictvím svých farářů, kteří byli posláni k obnově evangelických sborů v pohraničí zabraném v roce 1938 (např. Mostu), zahraniční pomoc německým evangelickým farářům. (Ostatně již 26. března 1945 vydala Synodní rada oběžník, který žádal sbory o pomoc pro prchající Němce.) Českobratrská církev evangelická na podnět církevního prezidenta Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku Ericha Wehrenfenniga a jeho zástupce Gerharda Hickmanna a na základě jednání, která probíhala již před koncem války, přijala do svých struktur sbory této zanikající církve. Ne většina, ale řada německých kostelů a far se tak dostala do majetku ČCE. Němečtí evangelíci, kteří se rozhodli zůstat na území Československa, byli začleněni do sborů ČCE, které pak pro ně na několika místech organizovaly bohoslužby v německém jazyce (např. Aš). Česká diakonie převzala zařízení německé diakonie (především v Doběticích u Ústí nad Labem a v Sobotíně u Šumperka).