Říjen 2010

Ráno slivovice, večer tlačenka

Alena Plavcová

Letní den ve staré podolské zahradě. Ibišek, voskovky, sochy, slunce probleskující mezi listy. Věřte, není nic hezčího než setkat se s moudrým, vtipným, laskavým a optimistickým starým člověkem – kam se hrabou ti mladí, krásní, vystajlovaní. Po hodině, když odešel fotograf, otevřel pan profesor František Dvořák (90) beaujolais, neboť dobré víno k hezkému životu patří. Diktafon je plný, bloudíme krajinami historek. V duchu se děsím té práce, ale zároveň se mi nechce odejít. Vždyť od koho se dnes ještě mohu dovědět, že Emil Filla se na své hotové obrazy díval v předklonu, s hlavou mezi nohama? Že Jan Zrzavý byl hypochondr a měl rád bramboračku? A kde jinde bych mohla vidět fotku Zrzavého nad Váchalovým hrobem? – Něco mu ještě nutně musel do té černé díry říci.

* Zkoušel jste, pane profesore, někdy taky sám malovat?

Zkoušel. Ale neměl jsem talent. Já se na gymnáziu přihlásil na kreslení k vynikajícímu učiteli, přímému žáku Maxe Švabinského. Bylo na něm vidět, že to říká nerad, ale řekl mi to: „Dvořáku, nemáš talent. Radši toho nech.“ Ale právě on mě přivedl k modernímu umění.

* Setkal jste se za svůj život s řadou znamenitých výtvarníků. Rozluštil jste tu starou otázku, jestli špatný člověk může být dobrý umělec?

Víte, byli velcí ničemové – a malovali krásně. Karel Škréta se prý dopustil vraždy, když se vrátil z Itálie, skrýval se pak v klášteře v dnešní Resslově ulici, pro který namaloval cyklus ze života svatého Václava. Petr Brandl byl vězněn pro dluhy, dokonce v Daliborce, on utíkal z hospody bez placení – ale maloval vznešeně. Nebo Caravaggio, tvůrce barokního stylu, prý říkal, že se přiznává jenom k dvanácti vraždám, ty ostatní, které jsou mu připisované, že jsou jen pomluvy. Tohle je asi fabulace, ale v soudních spisech je doloženo, že číšníkovi, který mu donesl příliš horké jídlo, ho vmetl do obličeje. Že zmlátil a zkopal krejčího, který mu špatně ušil šaty. Soudně vyšetřováno bylo i to, že zabil nějakého šlechtice. A přitom maloval ušlechtilé obrazy.

* Takže to nemá žádnou souvislost?

Jsou to dva světy – reálný a duchovní. Já jsem se třeba dobře znal s profesorem Vratislavem Nechlebou, naším nejslavnějším portrétistou a zřejmě nejlépe placeným českým malířem vůbec. A to byl člověk, který vysloveně chtěl být na lidi zlý, jeho vzorem byl Richard III. Najímal si například společníky na oběd a pak je veřejně zesměšňoval, uváděl do neuvěřitelných rozpaků. Taky rád urážel mocné – odmítl třeba portrétovat Tomáše Baťu, že přece nebude dělat nějakého ševce! Ale je zvláštní, že jeho obrazy sice udivují mistrovstvím, technicky to takhle nikdo jiný neuměl, ale cosi divného v nich je. Patřil zkrátka k lidem, jimž nelze na hrudi spočinout, jak psal Goethe. A kdo dneska zná Nechlebovo jméno? Tenhle zlý rys měl i Šalda. Jiří Karásek ze Lvovic vzpomínal, že když k němu Šalda chodíval na návštěvu a vysedával tam dlouhé hodiny – naopak k sobě domů nikdy nikoho nepozval –, vždycky po něm zůstalo podivné fluidum, Karásek se toho nepříjemného pocitu nemohl několik dnů zbavit. Tu zvláštní radost z toho, že občas dělal lidem věci na potvoru, měl ostatně i Jan Zrzavý.

* Je pravda, že k vám Zrzavý chodíval na večeře?

Ano. Asi deset let. Jednoho večera zavolal, bylo to někdy v polovině šedesátých let, jestli by k nám v sobotu nemohl přijít. „Ať vaše paní udělá obyčejnou bramboračku, já jsem nenáročnej.“ On byl totiž zvyklý chodit každou sobotu večeřet ke Konířkám, to byly dvě staré panny. Jedna z nich náhle umřela a ta druhá mu odřekla. Prý by měl zkažený celý týden, kdyby musel zůstat doma. Takže k nám začal o sobotách chodit. A když se to rozkřiklo, hodně lidí se s ním chtělo setkat. Často se sešla velká společnost – doktor Plzák, Hana Hegerová, Kamil Lhoták, Iva Janžurová... Měli jsme prostorný byt a otevřené dveře.

* Myslela jsem, že Zrzavý byl introvert.

To ano. Ale občas zkrátka potřeboval s lidmi mluvit. A taky měl těmi pravidelnými večeřemi rytmizovaný týden. K naší rodině přilnul, sedával u nás i do tří do rána.

* Byl osobně taky tak tajemný, jako jsou jeho obrazy?

Byl. Bylo vidět, že je v něm hluboký svět. A vedl svůj život podle přísných mravních zásad. Byl hodně šetrný. Velmi vzdělaný, neustále četl. Francouzky a italsky mluvil úplně bez přízvuku, v Itálii žil asi čtyři roky a v Paříži patnáct. Anglicky četl v originále, německy mluvil dokonale. Ale občas dělal lidem rád malé zlomyslnosti. On bydlel na Nových zámeckých schodech, a než jel v sobotu k nám, nechal se vždycky nejdřív odvézt taxíkem do lázní na Žižkov, trochu se tam v sauně vypařil a zušlechtil. Sám se nám jednou chlubil, že si sedl do jediného taxíku, který stál na Malostranském náměstí. Vtom přišel Eduard Kohout, který bydlel na Kampě: „Pane Zrzavý, vemte mě s sebou, já mám v Libni besedu.“ Tak jo. Zrzavý celou cestu zarytě mlčel. Až když jeli kolem Národního, řekl: „Jó, Národní divadlo! Tady kdysi působil herec, jmenoval se Eduard Kohout, toho už nikdo nezná.“ – „Co to povídáte, to jsem přece já!“ říká Kohout. – „Jó? A já myslel, že jste dávno mrtvej!“

* No když zmiňujete Eduarda Kohouta, musím se na to zeptat přímo: Byl Zrzavý homosexuál? Jeho rudé Kleopatry působí fatálně. A jeho mužské postavy mívají naopak ženské rysy.

Autor velké monografie o Zrzavém tvrdí, že třeba ten ležící mladík na břehu vody dokládá Zrzavého homosexualitu. Ale já jsem se Zrzavým dvakrát velice intimně na toto téma hovořil. A on doslova řekl, že něco takového je mu odporné, že by nesnesl, aby na něj muž sáhl. Jednou si stěžoval: „Už zase jsem musel číst ty narážky, že jsem homosexuální. Oni se odvolávají na toho nahého hocha, co jsem namaloval. A víte, co na tom obraze opravdu je? Můj bratříček na břehu Sázavy, který se utopil. Zrzavý dokonce kvůli poměru s jistou ženou přestal chodit do kostela, že si nebude z pánaboha dělat kašpara.

* Se kterým malířem jste vypil nejvíc vína?

Asi s Františkem Tichým. Víte, já jsem kdysi s výtvarníky mohl trávit i celé dny, protože asistentský úvazek na AVU byl jen dvanáct hodin týdně. A živil jsem z něj rodinu, manželka nebyla zaměstnaná, měli jsme vždycky krásný byt a každou neděli jsme chodili na oběd, žena nikdy v neděli nevařila. Takže já jsem si mohl dovolit, že ke mně přišel třeba Robert Piesen (český malíř) už ráno, šli jsme do města a přišel jsem domů v jednu v noci...

* ... nebo taky druhý den ráno.

No to taky. To bylo ale spíš ze schůzí v Mánesu. Ale musím vám říci, že ze všech těch výtvarníků, s nimiž jsem někdy trávil i celé dny, jsem poznal jen dva, kteří opravdu žili pro svoji tvorbu – Františka Tichého a Adolfa Borna. Nic jiného je vlastně nezajímalo. Ať si nikdo nemyslí, že Tichý byl nějaký bohémský světák a srandista. U něj se o práci vůbec kašpařit nesmělo.

* František Tichý byl prý pruďas, až se ho lidi báli.

Báli. I Zrzavý. Tichý by se byl se Zrzavým rád setkal u nás. Ale Zrzavý řekl: „Ne. Já se ho bojím.“ Ale abyste tomu rozuměla, Tichý dovedl dát velmi ostře najevo, že se s někým necítí – ten člověk v jeho přítomnosti vůbec nesměl být. Sedět s Tichým, to bylo dobrodružství, nikdy jste nevěděla, co od něho můžete čekat. Když jsem učil v Olomouci, jeden výtvarník se tam vytahoval, že „chlastal s Františkem Tichým“. A já hned věděl, že to není pravda. S ním se opravdu dalo pít i do rána, ale on si velice vybíral s kým. Bylo vyloučeno, že by si někdo jen tak přisedl. Bohumil Hrabal byl taky takový. Toho jsem byl svědkem několikrát, že do hospody někdo zavítal a Hrabal mu řekl: „Heleďte se, tamhle je taky volný místo. Nebo víte co? Kdybyste šel vůbec pryč.“

* Byl jste osm let asistentem legendárního V. V. Štecha. Jak se k vám choval?

Byl to úžasný šéf. Já leckdy neudělal, co jsem měl, zapomněl jsem nebo nepřišel... Mám výčitky svědomí dodneška, když slyším Štech. Ale on mi nikdy nic nevyčet’. Ale ani nepochválil, musím říci. Měl fenomenální paměť, dokonale si pamatoval i bezvýznamné věci. Padlo nějaké ženské jméno – a on hned: „Její otec byl trafikant, pak trafiku prodal a šel dělat garážmistra. A její sestra se provdala za majora toho a toho...“ Strašně rád a hodně jedl, jako Hoffmeister. Až bylo někdy nepříjemné se na to dívat. A furt o jídle mluvil. Byl velmi sečtělý. Dopoledne ho nikdo nikam nedostal – já jsem převzal jeho zásadu dopoledne nikam nechodit, sedět doma u práce. Jenže režim ho velice deptal, posléze dostal z AVU výpověď – a já s ním. Stál jsem vedle Štecha, když přišel tajemník dosazený z ÚV KSČ a oznámil mu, že je propuštěn. Štech prosil: „Podívejte, já na téhle škole učím třiačtyřicet let. Válku jsem z velké části prožil v koncentráku. Nechte mě aspoň oběhnout to čestný kolo.“ Ale vyhodili ho na hodinu.

* O Štechovi bylo známo, že neměl rád moderní umění. Kubismus nesnášel, Fillu nenáviděl. Nevadilo mu, že jste se s Emilem Fillou přátelil?

Jakživ mi neřek’ slovo, ačkoli věděl, že k Fillovi často chodím. Ale moderní umění opravdu nenáviděl a moderní architekturu zvlášť. Když Otakar Novotný postavil Mánes, řekl mi Štech: „Já pořád nevěděl, která nová budova je v Praze nejošklivější. A co postavili Mánes, už ten problém nemám.“ A pak se stalo něco osudového a pikantního: Štech se s Fillou a ještě s Josefem Čapkem, kterého taky nesnášel, sešli v Buchenwaldu, dokonce se dostali do jednoho baráku. Ti tři se vzájemně nenáviděli tak, že to považovali za zostření trestu. Hádali se prý i tam, Štech na Fillu i v koncentráku křičel, že je pro něj jen překladatel kubismu do češtiny. Totéž s Čapkem, i když se znali od dětství, studovali spolu, znali se už jejich rodiče. A představte si, že oni si v mládí umínili, že spolu budou mluvit jen německy. Takže se i v koncentráku německy hádali.

* Když jste učil na FAMU, patřil k vašim žákům i Miloš Forman. Jaký to byl student?

Hned po první přednášce na FAMU jsem řekl ženě: „Mám tam dva hodně zajímavé kluky – Miloše Formana a Karla Friedricha. Ten Karel Friedrich pak emigroval a ve Svobodné Evropě vedl celou kulturní rubriku – snad ještě žije. Forman byl ohromně zvídavý. Někde řekl, že jsem ho přivedl k zájmu o výtvarné umění. Já ho dokonce vzal k Vincenci Kramářovi, takže viděl ten jedinečný Kramářův soubor obrazů, jaký nemá ani Picassovo muzeum v Paříži. Totiž Kramář, který měl prakticky neomezené finanční možnosti, protože ho bratr vyplatil z velkého dědictví, odjel do Paříže a tam uviděl Picassovy obrazy, kterým vůbec nerozuměl. Až obchodník s uměním Kahnweiler mu vysvětlil, že se na kubistické věci musí dívat jinak. Že mají původ v černošské plastice, která není popisem reality, ale je to nová realita. A tak si Kramář začal, v podstatě jako studijní materiál, Picassovy obrazy kupovat. Získal jich asi dvacet, dokládají po třech čtyřech měsících Picassův vývoj. Něco jedinečného. A v Kahnweilerově korespondenci si můžete přečíst, jak se Picasso pořád ptal, kdy zase přijede z Prahy ten Kramář. Nebo co na ten obraz říkal Kramář.

* Jaký máte vztah k současnému umění vy?

Já nejsem jako Štech, který měl normy, podle nichž posuzoval, co je dokonalé umění. A co se mu do těch norem nevešlo, odmítal. Takže například už Maneta, impresionismus neuznával, protože podle něj maloval jen zdání. Já k modernímu umění vztah mám, vidím ho jako odraz osobnosti a projev tvořivosti.

Nehraje ale v dnešním umění čím dál větší roli provokace? Viz svatý Václav na chcíplém koni či atomový výbuch propašovaný do vysílání televize.

Podívejte se, jsou výtvarníci docela vážně se prezentující, kteří si myslí, že umění má sloužit k tomu, aby se zviditelnili. To bylo vždycky, ale taky to vždycky zmizelo z dějin umění. Kdybyste zalistovala v časopisech z doby kolem roku 1900 – tam jsou úplně jiná jména, než která dneska tvoří historii malířství. Třeba byl tehdy velice slavný nějaký Skramlík. Veselé setkání na mlýnici, to bylo jedno z jeho děl. Neobdivovali Antonína Slavíčka nebo Jana Štursu, ti byli zvláštní, nesrozumitelní. Jenže o Skramlíkovi dneska nikdo neví. A ti, kteří se zviditelňují dnes, dopadnou stejně. Poslední instance, která rozhoduje o díle, je čas.

* Největší popularitu jste si získal dvacetidílným televizním cyklem o Karlově mostě. Asi nikdo toho o něm neví tolik jako vy. Co si myslíte o jeho opravě?

Řeknu to na rovinu: Tu opravu pokládám za něco hrozně přehnaného. Já nechápu, proč se to musí opravovat s takovou důkladností. Proč ten most nenechají klidně zestárnout? Podívejte se, jak Francouzi nechávají stárnout své katedrály. A podívejte se, jak vypadám já – přece taky nemohu pořád vypadat, jako když jsem měl dvacet let.

* Takže kult mládí teď dostihl i Karlův most?

No vždyť to jsou vyloženě vyhozené peníze, vyměňovat kameny, které mají jenom trošičku poškozený roh! Ale ještě větší katastrofa je něco jiného: V čele Karlova mostu jsou umístěny sochy Karla IV. a jeho syna Václava IV. Světově proslulé plastiky – portréty objednavatelů, poněvadž Karlův most byl vlastně dokončen až za Václava IV. Když zemřel Karel IV., stály jenom pilíře. A poněvadž ty sochy byly vzácné originály, tak je město Praha oprávněně nahradilo zdařilými cementovými kopiemi, originály byly přemístěny do městského muzea na Florenci. A představte si, že Kněžínek nechal tyhle dobré kopie odstranit a postavil tam imitace z nějaké žluté hmoty, které úplně svítí umělostí jak atrapy ve výloze. Autentičnost těch jedinečných soch je úplně zesměšněná. Proti tomu nepřestanu protestovat.

* Váš syn Daniel řekl, že si v dětství myslel, že tatínkové nikdy nespí – když šel do postele, viděl vás u stolu pracovat, a když vstával, seděl jste tam zase. Ještě pořád máte svůj pevný pracovní režim?

No já mám hlavně dost podivný rytmus spaní. Jdu spát asi v deset, ale pravidelně se budím přesně o půl třetí ráno. Tak si čtu a k ránu ještě na chvíli usnu, což je příjemné, protože se mi zdávají hezké sny. Ale pracuji pořád. Teď píšu knížku o Benátkách. Dokončil jsem knihu o Národním divadle. A taky pořád ještě přednáším na filozofické fakultě. Já se vlastně každý den ráno probouzím s hrůzou, že nestihnu, co jsem si včera předsevzal.

* Jaké to je, když je člověku devadesát?

No nechtěl bych, aby to vypadalo jako vytahování, ale je to jakýsi zázrak, že já se v lecčems, třeba ve vztahu k práci nebo k četbě, cítím dokonce líp než zamlada. Jako mladý jsem byl mnoha věcmi rozptylovaný, roztěkaný.

* Rozptylovaly vás ženy?

No taky právě, já se tím netajím, bylo toho dost. Teď od toho mám pokoj.

* A jak se to dělá, dožít se devadesátky v takové kondici?

Heleďte, já vůbec nevím, čím to je. Moc zdravě nežiji. Hodně snídám, a sice tučná jídla. Anglickou slaninu třeba. A taky si každé ráno dám štamprli – do čaje si naleji slivovičku. Denně. Oběd mívám zcela normální. A večer už moc nejím... No ale tak třeba včera jsem večeřel dva plátky tlačenky s cibulkou.

* Sportoval jste aspoň?

V mládí hodně. Taky díky tomu, že jsem do gymnázia chodil dvanáct let, já jsem čtyřikrát musel opakovat třídu.

* Ano, slyšela jsem, že jste nebyl zrovna premiant.

No jenže on si na mě zasedl jeden kantor, matematik, a to bych vám teda nepřál, stát se terčem útoků skoro choromyslného člověka. Později jsem pochopil, že to bylo zřejmě kvůli mému otci. Něco si řekli. Přitom to byl geniální pedagog, když přednášel novou látku, to bylo něco. Asi nejlepší pedagog, s jakým jsem se kdy setkal. A možná to bylo nějaké řízení Boží, protože nebýt té jeho nenávisti, asi bych se věnoval matematice, měl jsem pro ni vlohy.

* Máte strach z konce?

Ne. To si vůbec nepřipouštím. Dokonce – jak pořád něco čtu – tak jakmile narazím na smrt, okamžitě obrátím list. Nechci nic vědět. Nikdo nic neví, tak co bych si s tím lámal hlavu? Ale ty finanční věci uspořádané mám, všechno mám v pořádku, jsem připravený. Nejdůležitější ovšem je dosáhnout té devadesátky. Protože je statisticky doloženo, že po devadesátce umírá už velice málo lidí. A nedáme si ještě víno? Dopijte to, to vás neskolí.

FRANTIŠEK DVOŘÁK. Narodil se v Července u Olomouce. Vystudoval na FF UK dějiny umění a estetiku a potom, až do roku 1958, byl asistentem V. V. Štecha na AVU. Po vyhazovu byl pracovníkem Národní galerie, středoškolským a vysokoškolským profesorem. Je autorem 35 uměleckých monografií. Ovdověl, má dva syny: Jana (divadelník a pedagog) a Daniela (scénograf a divadelní ředitel).