Říjen 2010

Zapomenuté hroby z léta 1945

Jan Tichý

S nesouhlasem jsem si přečetl Letní záchvat vzteku europoslance Jana Zahradila (Neviditelný pes, 23. 08. 2010). Jeho postoje lze snad vysvětlit jen jako důsledek udivující neinformovanosti. Vždyť například P. Zídek nedávno konstatoval, že první měsíce po osvobození v roce 1945 patří k nejtemnějším obdobím českých dějin... Stát ještě nefungoval a společnost se na čas vrátila do předcivilizačního období. Němci byli masově zabíjeni po celé zemi.

Na počátku toho tragického léta byly nešťastně formulované projevy prezidenta Beneše, které si řada Čechů vyložila příliš doslovně: Náš zběsilý soused... si vytvořil situaci, jejíž důsledky postihnou celé dnešní i budoucí generace, ponesou je jako zasloužený a plně mu náležející trest... Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako veliká lidská nestvůra... Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat (Brno, 12. května 1945). - Bude třeba... vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v českých zemích a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků provést (Staroměstské náměstí, 16. května 1945). Podobně se vyjadřovaly i další politické a vojenské špičky.

Kdybyste měli tipovat, kdy bylo na našem území popraveno roční dítě, nejspíš byste uvažovali o temném středověku. Stalo se to ale v červnu 1945! V okrese Podbořany 70letý obuvník německé národnosti pobodal knejpem tak těžce národního správce, dosazeného do strojnické dílny příbuzného, že napadený zemřel. Manželka a dcera prý správce přidržovaly, aby nemohl utéci. Po provedení pitvy usmrceného a řádném přešetření případu, když bylo bezpečně zjištěno, že čin byl spáchán z nenávisti k Čechům, a jelikož bylo nutno příkladným potrestáním provinilců zabrániti dalším napadením Čechů, aby bylo osídlení s úspěchem provedeno, nařídil dr. Krása, tehdy ve funkci okresního hejtmana, okamžité zastřelení pachatele, jeho ženy, dcery a dětí posledně jmenované, M. P., 12 roků starého, F. P., 6 roků starého, a B. P., 1 rok starého. Popravu zastřelením provedli nezjištění členové skupiny Černý lev v pískovém lomu u lesa za obcí. Uprostřed lomu byl vykopán hrob, do něhož byly mrtvoly vloženy... Čin byl spáchán jako spravedlivá odplata bez zištných důvodů. Okresní hejtman věděl, že mu žádný postih nehrozí, ačkoli jeho příkaz přece nemohl mít žádný zákonný podklad.

Jiný příklad beztrestnosti: Na okrese Hustopeč v červenci 1945 jistý úředník MNV, železničář, kovář a rolník zadrželi dva německé muže a dvě ženy, kteří údajně měli vědomosti o udavačích gestapu a vědomost o ukrytých zbraních. Zadržené odvedli do místa Neukütle, kde jim svázali ruce na zádech, poručili jim lehnouti si do býv. zákopů, tělo až k hlavě jim zaházeli hlínou a vyslýchali. Když neodpovídali, zaházeli jim hlavy, navršili hlínu a ušlapali. Po exekuci si slíbili, že budou mlčeti. Událost však byla oznámena, všichni obvinění se přiznali, byli zatčeni a dodáni do vazby krajského soudu trestního v Brně... Na příkaz státního zástupce v Brně bylo trestní řízení proti nim zastaveno dle § 411 posl. odst. tr. ř. udělením milosti. (Dokumentace obou případů byla zveřejněna v přílohách knihy Jaroslava Vejvody Pomsta pozdních partyzánů a jiné poválečné tragédie. Svědectví archivů, Brno 2007)

Vyznamenaly se také revoluční gardy, například v Liberci: „Počet revoluční gardou vystěhovaných Němců v poměru k počtu německého obyvatelstva jest nepatrný, za to však bylo při tom naděláno morálních škod a škod na státním majetku. Způsob, jakým RG akci prováděla, vzbudil nelibost také nového velitele ruské posádky v Liberci, plukovníka Ruměnceva, který poukázal po jistých incidentech na to, že když Češi chtějí nějakého Němce odstřelit, mají to udělat ve sklepě nebo na isolovaném místě, a když chtějí Němcům něco vzít, mají prý jim to vzít v bytě a ne v pravé poledne na frekventované ulici. Potíže plynoucí z činnosti RG nutno hledati především v tom, že mezi gardisty bylo značné množství mladých, nedospělých mužů, kteří ve svém poslání hledali především dobrodružství.“

Levicový novinář Jiří Loewy ve vzpomínkovém interview Úseky polojasna (nakladatelství Lidové noviny, 2005) popsal aktivity čs. armády: „Takzvaný divoký odsun jsem viděl zcela zblízka nejen v jedné, ale v řadě obcí, se všemi průvodními znaky té zvláštní poválečné války proti ženám, dětem, starcům a invalidům - dospělí němečtí muži takřka nebyli, buď padli, nebo byli v zajetí. Divoký odsun nazývám takzvaným proto, že se nejednalo o žádné spontánní akce. Aspoň tady na sever od České Lípy to všechno prováděla armáda podle plánu a pod vrchním velitelem Ludvíkem Svobodou. Vojáci dřepěli doma v protektorátě za pecí a teprve po válce narukovali. Tím větší gerojové z nich byli... Důstojníci se nám svěřovali s tím, že mají rozkaz co nejrychleji vyhnat maximum Němců, aby se tak vytvořily hotové skutečnosti ještě předtím, než se "v Berlíně" (totiž v Postupimi) sejde "velká trojka". Takže: divoké to sice bylo, ale ústředně plánované shora, systematická etnická čistka.“

Na mnoha místech armáda vyhlašovala "stanné právo" a provinilci byli okamžitě bez soudu popraveni. Podle zprávy Vojenského historického ústavu již 11. července 1945 označilo I. oddělení Hlavního štábu čs. armády popravy zajištěných Němců za aktivitu nižších velitelů a nařizovalo zamezení svévolných činů jedinců. Pro popravené ovšem už pozdě...

V červnu 1946 byl přijat zákon č. 115/1946 Sb., o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, který vraždy z období divokého odsunu šmahem omilostnil: „Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“

Někteří poslanci chtěli aspoň nejkřiklavější zločiny vyšetřit (novinový článek Interpelace o gestapismu, 10. června 1947): „V Ústavodárném národním shromáždění byla rozdána interpelace, která znamená, že se konečně věcí gestapácké nákazy u nás bude obírat parlament. Poslanci: Hora, Klátil, Dr. Uhlíř, Dr. Loubal, Žáčková-Baťková, Mikuláš, Děd, Urbánek, Dr. Horáková, Kleinerová... (celkem 26 jmen), se ptají ministra vnitra, zda mu jsou známy skutečnosti z internačního tábora v Kolíně, zda nařídí okamžitě podrobné a objektivní vyšetření, zda předloží seznam všech osob, které v době trvání tohoto tábora zemřely, zda uvede skutečnou příčinu jejich smrti, zda bude zahájeno trestní řízení s viníky...“ Je o německých koncentračních táborech málo knih, které by zachycovaly ničemnosti tak drsné, jako byly tyto zločiny, páchané ještě v září roku 1945.

Politici se naopak snažili podobné případy před naší i zahraniční veřejností utajit: „Ministr vnitra ve svém projevu 9. července 1947 v bezpečnostním výboru ÚNS poukázal na nedozírné škody, které našemu státu vznikají projednáváním porevolučních případů v našem tisku. ... Bylo ujednáno, že členové vyšetřovací komise budou působit na zástupce našeho denního tisku, aby tyto zprávy neuveřejňovali.“

Výmluvný je záznam o exhumaci postoloprtských postřílených Němců. Je to popis systematického zahlazování stop: „Vojenský útvar č. 2142 dodá četu asi 30 vojáků pod vedením důstojníka, složenou pokud možno z dobrovolníků, kteří krátce před odjezdem na místo budou náležitě poučeni. Výběr bude učiněn tak, aby zařazeni nebyli vojáci z kraje postoloprtského a žateckého. Stejný vojenský útvar obstará též potřebné nářadí, motorová vozidla a rakve. Zdravotní opatření provede zdrav. referát ZNV, který obstará desinfekční prostředky; zařídí, aby při exhumacích intervenoval úřední lékař a nejméně dva pohřbívači mrtvol. Ministerstvo vnitra provede příslušná bezpečnostní opatření tak, aby bylo zabráněno zveřejnění těchto opatření. Za tím účelem bude přidělen jeden důstojník SNB s pěti příslušníky SNB. Pořadí prováděných exhumací je toto: postoloprtská bažantnice, les Na vinici u pískovny, popeliště, u školy, levonická bažantnice a u trati pod Křížem. Práce budou zahájeny ve středu dne 17. září 1947 odpoledne, budou pak nepřetržitě pokračovat podle uvedeného pořadí. Kremace započne dne 18. září 1947 v 06.00 hod. ráno v krematoriu v Mostě. Přístup na místo, kde exhumace budou prováděny, mají jen vojenské, bezpečnostní a úřední osoby, které se činně účastní prací... Okruh osob nesmí býti rozšiřován a důstojník i úředník StB musí provést všechna opatření, aby nikdo nepovolaný nemohl přihlížet, zvláště, aby nezhotovoval fotografické nebo filmové snímky.“ Tak byly odklizeny stovky mrtvých těl.

Až s dvouletým zpožděním nařídilo ministerstvo vnitra soupis tzv. porevolučních událostí. V každém větším místě tak vznikly podobné - místy dost tragikomické - záznamy: „Zastřelen v parku před budovou ONV v Rumburku z popudu revoluční gardy, ježto byly u něho nalezeny odcizené zlaté předměty. Místo pohřbení není známo. / Zastřelen na ulici v Rumburku místní revoluční gardou, ježto jiný nezjištěný Němec - vězeň z koncentračního tábora - poznal v něm údajně dozorce jednoho koncentračního tábora, který prý týral vězně. Pohřben na hřbitově v Rumburku. / Zastřelen v budově spořitelny v Rumburku jedním z příslušníků polské armády nebo jedním z ozbrojených civilistů polské národnosti, kteří se pokoušeli vyloupiti pokladny a pracovní stoly. Byla u něho nalezena uniforma příslušníka branné moci německé. Pohřben na hřbitově v Rumburku. / Čtyři Němci zastřeleni náhodně při ostřelování budovy spořitelny v Rumburku. Pohřbeni na hřbitově v Rumburku. Střelbu na spořitelnu rumburskou, prováděnou tankem a puškami, rozkázal nezjištěný Rus nebo Polák, který se domníval, že v budově spořitelny jsou ukryti Němci. / Zastřelen neznámým pachatelem. Nalezen pod kopcem Dýmník u Rumburku ve značném již rozkladu. Pohřben na hřbitově v Rumburku. / Mnoho dalších Němců, asi 20-30, spáchalo v Rumburku sebevraždu oběšením, zastřelením nebo otravou plynem z obavy před svým odsunem do Německa. Vyšetřoval: Karel Masejdek, vrchní strážm. SNB, Rumburk.“

Abych předešel obvinění ze snahy o "přepisování dějin", uvádím převážně dobové dokumenty. Bylo by možné uvést stovky podobných příkladů, i tak se ale celkový obraz podstatně liší od toho, co popisuje J. Zahradil. Rozhodně to nejsou "domnělé hříchy". Nejvíc ale zaráží jeho podivná teorie o "příčinách a následcích": jako by bylo morálně přijatelné používat stejná měřítka na zločinný a celým světem odsuzovaný nacistický režim - i na osvobozenou ČSR, která přece měla být demokratickým a právním státem!

Západní Evropa o zločinech divokého odsunu, který stál život desetitisíce německých civilistů, samozřejmě ví už šedesát let. Přesný počet obětí nebude nikdy možné určit, protože vraždy tehdy nikdo standardním způsobem nevyšetřoval a neexistují spolehlivé dokumenty. O to větší je odpovědnost našich politiků, kteří zločiny bagatelizují a dodnes papouškují komunistickou propagandu založenou na principech kolektivní viny. Mimochodem, z vůle politiků se Ústav pro studium totalitních režimů obdobím mezi květnem 1945 a únorem 1948 vůbec nezabývá.

Uvedené zločiny už nelze vyšetřovat ani soudit. Nejen proto, že podle citovaného zákona "nebyly bezprávné". Nejsou důkazy, průkazná svědectví chybí, svědci ani pachatelé už většinou nežijí. Jsme ale povinni přiznat, co se tehdy odehrávalo. A postarat se aspoň o zapomenuté hroby obětí. Zavazuje nás k tomu dokument Hřbitovy jako svědkové dějin, Péče o německé hroby v ČR a české hroby ve SRN, zpracovaný Koordinační radou Česko-německého diskusního fóra v březnu 2002 na podkladě Československo-německé smlouvy a navazující Česko-německé deklarace. Vede k tomu ostatně prostá pieta a soucit s rodinami pozůstalých.